1. Mládí
 2. Cesty
 3. Spiritualismus
 4. Blavatská a Mistři
 5. Blavatská a Olcott
 6. Založení TS
7. Odhalená Isis
 8. HPB a HSO v Indii
 9. Rozpory a obvinění
10. Poslední čtyři roky
11. Smrt v Londýně
12. TS po smrti HPB
13. Úvod k theosofii
14. Theosofická pečeť
15. Lidská těla – principy
16. Éterické tčlo
17. Astrální tělo
18. Život po smrti
19. Mentální tělo
20. Kauzální tělo
21. Skupinové duše
22. Funkce kauzálního těla
23. Planetární řetezce
24. Citáty z Blavatské

Index E-mail  PředmluvaAutorovy stránky Můj bíbrKabala českyHledači azylu

1. Mládí

 

    Blavatská se narodila 12. srpna 1831 v Jekatěrinoslavi (v dnešní době patří k Ukrajině) jako Елена Петровна Ган – Jelena Petrovna Hahn, a své rané dětství prožila většinou na panství svého dědečka z matčiny strany Fadějeva v Saratově, na březích Volhy. Spolu se svou asi o tři roky mladší sestrou Věrou byla vychovávána hlavně babičkou Jelenou Petrovnou Fadějevovou, rozenou kněžnou Dolgorukou. Také na otcově straně Jelenině nacházíme knížecí předky, její otec, plukovník Pjotr Alexejevič von Hahn, byl potomkem vládnoucího meklenburského knížecího rodu Hahn von Rottenstern-Hahn. Na matčině straně se navíc nacházeli předkové francouzského rodu du Plessy, kteří byli hugenoty a v předcházejícím století byli nuceni se uchýlit před pronásledováním do Ruska. To vše představuje velice barvitý obraz kosmopolitní rodiny.
 

Rodný dům Blavatské v Jekatěrinoslavi v Dnětropetrovské oblasti v současném stavu. Vlevo pamětní deska umístěná na zdi domu.

Pjotr Alexejevič von Hahn, otec, Jelena Andrejevna Hahnová, matka

    Jelenčina babička musela být velice inteligentní a na svou dobu neobyčejně vzdělaná žena, která ovládala pět cizích jazyků a dopisovala si mj. s celou řadou známých přírodovědců. Navíc ještě byla i schopnou malířkou. Její dcera Jelena Andrejevna po ní podědila umělecké nadání a stala se spisovatelkou románových povídek, které psala pod pseudonymem “Zenaida R.” a které byly mezi ruskými čtenáři ve své době velice oblíbeny. Po její náhlé a předčasné smrti, ve věku pouhých sedmadvaceti let v roce 1842, ji jeden známý tehdejší kritik dokonce vychvaloval jako “ruskou Georges Sandovou”.

 J. P. Fadějeva, babička, A. M. Fadějev, dědeček, Věra Želichovská, sestra 

    Není nic divného, že z takto všeobecně talentované rodiny vzešla žena, jejímž osudem bylo se proslavit po celém světě jako enigmatická “Madame Blavatsky”. Pokud se týče dětství malé Jeleny, jsme odkázáni především na její vlastní paměti, které z jejího pozdějšího vyprávění sebrala Mary K. Neffová a na některé drobnější doplňky dodané buď tetou Naděždou Fadějevovou nebo Jeleninou sestrou Věrou.
Věra Želichovská také popsala později události kolem narození své sestry Jeleny, které byly zřejmě dosti pohnuté. Protože malá Jelena nevypadala na to, že by se měla příliš k světu, byly podle zvyků pravoslavného náboženství narychlo svolány křtiny, aby dítě nezemřelo dřív než s jeho duše může být smyta vina za prvotní hřích. Dovedeme si snad představit, že takováto událost v prostředí šlechtického sídla probíhala ve vší vážnosti a nádheře, se vším příslušenstvím, což znamenalo množství hořících svíček, vůni kadidla ve vzduchu, pravoslavného “svjaščennika” s asistenty oblečenými ve zlatem protkávaném brokátu atp. Den staré dítě, příliš slabé na to aby se jej mohlo zúčastnit, v průběhu ceremoniálu zastupovala jeho jen o několik let starší tetička.

    Ceremoniál, během něhož musí přítomní po celou dobu trvání vydržet zůstat stát, se už chýlil ke konci; právě byl podle starého pravoslavného zvyku třikrát popliván sice neviditelný, nicméně však všudypřítomný, Ďábel. Holčička Jelenu představující si mezitím za horkého dne v plném sále v první řadě unuděně sedla na podlahu, kde si pohrávala s jednou z hořících svíček, aniž by si toho kdo z přítomných všiml. Podařilo se jí v té chvíli podpálit lem dlouhého roucha vedle ní stojícího kněze. Oheň se náhle a prudce rozhořel a popálil kromě nešťastného popa také několik dalších lidí. Je pochopitelné, že se zde jednalo o kromobyčejně špatné znamení pro budoucí život dítěte, na čemž se tehdy jednohlasně shodli všichni přítomní. Pokud holčička vůbec přežije, nemůže ji očekávat nic jiného než série podobných neštěstí. Když Jelenina matka umírala o pouhých jedenáct let po této události, údajně prohlásila něco v tom smyslu, že alespoň bude ušetřena toho dívat se na ta neštěstí, která postihnou její nejstarší dceru. O tom, že Jelenin život bude pohnutý a plný utrpení byla její matka hluboce přesvědčena! Jak dalece měla v tomto směru pravdu spisovatelka románů i pověrčivé ruské příbuzenstvo malé Jeleny, to ještě  sami dále uvidíme.

    Na překvapivě moderně vyhlížejícím obraze (vlevo) vidíme Jelenu Andrejevnu Hahnovou s dcerou. Mladá Jelena Petrovna vyhlíží starší jedenácti let (tolik by jí bylo v čas matčiny smrti), takže obraz podle odborníků byl neznámým umělcem zřejmě namalovaný později, nejspíš 1844-5. Nachází se nyní v muzeu Blavatské v ukrajinském Dnětropetrovsku. Blavatská prohlašuje, že byla jako dítě na jedné straně zkažená a rozmazlená, čímž zřejmě naráží na aspekty své výchovy zejména ovlivňované babičkou, na druhé straně ale zase trestaná a tužená, v čemž se jistě projevovaly vlivy otce, který byl důstojníkem z povolání. Na svůj věk vyzrálá, byla vždy středem pozornosti všech kdo s ní přišli do styku. Nerada se podrobovala disciplině, neuznávala žádnou autoritu, kromě té vycházející z její vlastní vůle. Nic všedního na ní nebylo, oplývala originalitou. Jako mnohé děti, také mladá Jelena měla vždy kolem sebe různé kamarády viditelné a slyšitelné pouze jí samotnou. Sestra Věra popisuje jak v rozlehlém panském sídle v Saratově, kde obě žily po smrti jejich matky, se Jelena schovávala ve sklepeních a v katakombách nacházejících se pod budovami, když se jí právě nechtělo zabývat se některou z lekcí vnucovaných jim vychovatelkou. Obvykle to prý znamenalo, že několik služebníků se zúčastnilo pátrání po záškolačce, která nakonec byla nejčastěji nalezena v některé ze sklepních místností, kde si buď četla nebo se bavila se svými neviditelnými kamarády. Když jí bylo asi dvanáct, zmizela jedné noci ze svého pokoje a byla nalezena až po dlouhém pátrání právě v těchto katakombách, kde si nahlas v chůzi povídala s někým, koho nebylo nikde vidět. Často takto chodila i ve spaní, kdy potom byla nacházena na nejrůznějších místech v okolí, odkud ji potom služebnictvo muselo donést zpátky do postele.

    V nejútlejším dětství prý Jelena prodělala celou řadu dosti těžkých nemocí, o detailech se toho ale moc neví. Ve svých pamětech si vzpomíná zejména na dvě vychovatelky, které se staraly o její vzdělání, jednu Francouzku, druhou Angličanku. Po matčině smrti se stala jakousi “dcerou pluku” a byla prý velice oblíbená mezi otcovými vojáky. Odtud jistě také vzešlo její proslulé jezdecké umění. V řadě legend, které se kolem její osobnosti později vytvořily, jedna se totiž trochu příliš často opakuje na to, aby na ní nebyla aspoň nějaká pravda. Blavatská totiž měla po jistý čas vystupovat jako krasojezdkyně v cirkuse, když pro ní po odchodu z Ruska nastaly krušné časy. Podle jiných pramenů ovšem měla Blavatská také vystupovat jako koncertní pianistka. Pravdou může být obojí nebo také vůbec nic. Spíš ale je aspoň něco pravdy na obojím – Jelena byla velice dobrou pianistkou, o čemž existuje celá řada svědectví. V době kdy se stala známou už asi jezdeckými kousky oslňovat nedokázala, jako mladá a štíhlá dívka ale jistě mohla být vynikající jezdkyní. Zejména pokud jejími učiteli byli otcovi kozáci, jezdeckým uměním po celém světě proslavení, takže jízda na koni a navíc v mužském sedle, což v té době bylo něco skoro neslýchaného, se pro ni mohla stát druhou přirozeností. K podobným legendám, z nichž mnohé se vytvářely ještě za života Blavatské, přičemž jiné se objevily teprve v pozdější době, ona sama bezpochyby leccos přidávala, pokud se jí k tomu naskytla příležitost. Z vlastní zkušenosti vím, že lidé, kteří se dostanou na poměrně vysoký stupeň esoterického poznání, mívají dobře vyvinutý smysl pro humor a obvykle si také nenechají ujít příležitost k tomu poněkud mystifikovat své posluchače. Nezapomeňme ani na romanopisecké schopnosti, které mohla podědit po matce a které se později projevily, i když v poněkud jiném žánru.


    První spiritualistické pokusy


    Musíme se smířit s tím, že s poměrnou jistotou nám lze sledovat jen nějakých posledních patnáct až dvacet let života Blavatské, kdy se stala už známou a kdy se proto ví dosti přesně, kde se pohybovala. Před tím zde máme asi čtvrt století skoro úplné temnoty, z níž místy vystupují pouze krátké, často velice těžko ověřitelné epizody. Jednu z těch poměrně dobře doložených si teď přiblížíme. Ve čtyřicátých letech 19. století prošla světem první vlna znovu vzkříšeného spiritualismu, která brzy nato dolehla i do Ruska. Píši “znovu vzkříšeného”, i když samotní spiritualisté (zejména ti američtí) často tvrdí, že jejich hnutí se začalo právě v té době, přesněji v roce 1848 v domě sester Foxových v Hydesvillu ve státě New York. Což by bylo o několik let později než mladá Jelena Blavatská už začala sama vystupovat jako medium. Ovšem, pozorný vykladač dějin nalezne celou řadu jiných příkladů, kdy se o podobných věcech píše v různých kronikách. A jak si později ukážeme, dokonce i v samotné Bibli. Například, Arthur Conan Doyle, proslavený svým super-racionálním Sherlockem Holmesem, napsal kromě těchto detektivních příběhů mj. také historii spiritualismu, která se začíná dosti obsáhlým pojednáním o životě švédského vědce, mystika, filosofa, theologa a vynálezce Emanuela Swedenborga (1688-1772, vpravo), který vypracoval celý systém určený ke komunikaci se silami mimozemského původu. Svedenborg ovšem žil bezmála celé století před americkými sestrami Foxovými…

    Rusko vždy mělo tradici víry v nadpřirozené síly sahající do hloubky mnoha staletí. V době o níž nám zde jde, tj. ve čtyřicátých létech devatenáctého století, v Rusku už například ohlašovaly některé z  Dostojevského povídek to, co se později stalo známé nejprve jako spiritismus, nyní spíš spiritualismus nebo také channeling, lidově duchařina. Zejména ve vyšších kruzích se spiritualismus rychle stal módou a tak netrvalo dlouho než se přišlo na to, že mladá Jelena skutečně výjimečné schopnosti jako medium, přestože v té době se tomu ještě tak ani neříkalo. Blavatská později tvrdila, že si odjakživa bývala vědomá přítomnosti Inda v bílém turbanu, kterého vídávala jen ona sama a kterého nazývala svým “ochráncem”, protože zakročil při několika příležitostech, když se jako všetečné dítě dostala do různých nebezpečných situací. Asi ve třinácti letech se jí například stala ta nehoda, že se při vyjížďce pod ní náhle splašil kůň, přičemž se jí noha zapletla do postroje, takže hrozilo nebezpečí, že by mohla být koněm uvláčena. Náhle prý ucítila pár neviditelných rukou, které ji podržely v sedle, dokud se kůň neuklidnil. Asi od svých devíti let mívala mladá Jelena ještě jiného častého návštěvníka z “říše duchů”. Tím byla postarší dáma, jejíž jméno uvádí jako Tekla Lebendorfová. Když po matčině smrti žila u babičky v Saratově a později v gruzínském Tbilisi, scházíval se širší rodinný kruh, spolu s příležitostnými návštěvníky, k pravidelným seancím. O náplň těchto schůzek se staral především “duch” této dámy, který prostřednictvím mladé Jeleny komunikoval s přísedícími tím, že ovládal její ruku při automatickém psaní, což bývá jedním ze základních mediálních projevů.

    U příběhu o automatickém psaní se teď na chvíli pozastavíme, protože je natolik poučný, že nám může názorně demonstrovat to, jak zdání, zejména pak v souvislosti se spiritualismem, dokáže snadno oklamat celou společnost rozhodně nadprůměrně inteligentních a dobře vzdělaných lidí, kteří byli přitom svědky. Seance v sídle rodiny Fadějevových se pravidelně konaly asi po dobu šesti let a přítomen při nich býval i rodinný kněz, jehož záležitost sice velice poutala, který ale přesto míval vždy přitom pro jistotu po ruce kropáč se svěcenou vodou v případě, že by se stalo něco nepředvídaného a ďábel vystrčil své rohy. Jelenina ruka, vedená údajným duchem staré dámy, popsala přitom stohy papírů a to vždy stejným rukopisem, rusky nebo někdy i německy, kterýžto jazyk Jelena nikdy, a to ani později v životě, neovládala. To poslední ovšem dodalo celé záležitosti patřičnou šťávu, protože se to zdálo svědčit o autentičnosti. Tekla Lebendorfová přitom vylíčila do podrobností svůj celý život, od narození v estonském Tallinu, přes svou svatbu, narození i výchovu dětí, až po vlastní smrt. Při tom posledním nechybělo ani jméno a adresa luteránského kněze, který jí uděloval poslední svátost. Byl z toho úplný román na pokračování (jak také jinak v rodině ruské George Sandové…), v němž se přítomní tu dozvídali podrobnosti o milostných záležitostech nejstarší dcery této dámy, onde si zase mohli poplakat při líčení událostí vedoucích až k sebevraždě jejího syna. Duch tohoto nešťastníka také čas od času obšťastňoval společnost svojí přítomností a ulevoval si přitom dlouhými ciráty o svém utrpení. Jeho matka se zmiňovala také o svém posmrtném životě, o tom jak se setkala dokonce se samotným Pánembohem i s panenkou Marií, kromě celého zástupu andělů. Dva z těchto dokonce k radosti všech účastníků přivedla Jelena i k samotné seanci, ti potom svatosvatě slíbili, že budou pilně dozírat na mladou dívčinu, jejímž prostřednictvím jim bylo umožněno se takto před společností duchařů projevit...

    Záležitost vzbudila živý zájem Rostislava Fadějeva, jednoho z Jeleniných strýců, který se pevně rozhodl přijít všemu na kloub. Odjel proto pátrat až do estonského Tallinu, kde se mu brzy podařilo zjistit, že dáma tohoto jména, pocházející z vyšších kruhů, zde skutečně přebývala, že ale poté kdy ji její hýřivý syn připravil o veškeré jmění, byla nucena se odstěhovat k příbuzným do Norska, kde prý snad potom zemřela. Jelenin strýc se také doslechl, že nezdárný syn měl skutečně spáchat sebevraždu v jakési vesnici na norském pobřeží, přesně tak, jak o tom psal duch jeho matky. Vše ověřitelné se takto zdálo být naprosto přesné, souhlasila jména, věky i životní příběhy všech osob dramatu, tak jak jej zaznamenala ruka mladé Jeleny.

   

    Jelenin strýc Rostislav Fadejev (vlevo) byl už natolik vtažen do celé záležitosti, že se rozhodl pokusit se o to podat ten poslední, už zcela nevyvratitelný důkaz o tom, že spojení s duchy zemřelých osob je opravdu možné, něco o čem vždy snili všichni spiritualisté. Zemřelá dáma se totiž v jistém místě zmínila o petici, kterou kdysi poslala carovi Nikolajovi a jejíž doslovný obsah opsala Jelenina ruka. Strýc věděl, že pokud tato petice skutečně existovala, měla by se stále ještě nacházet v archívech příslušného ministerstva. Protože z toho co Jelenina ruka napsala mu bylo známo jak datum petice tak i její jednací číslo, potřeboval jen využít svých konexí k tomu, aby se v archívu po ní poohlédl. Petici se mu nejen podařilo objevit, dokonce se přitom ukázalo, že rukopis jeho neteře je faksimilí, dnes bychom spíše řekli fotokopií, originálního dokumentu. Vše, do posledního detailu, bylo naprosto přesné, dokonce i poznámka připsaná na okraji rukou v té době již zemřelého cara Nikolaje! Až doposud vše vyhlíželo tak, že se dětskému mediu opravdu povedl husarský kousek, to jest podat Nepopiratelný Důkaz o existenci posmrtného života. Kterýkoliv nadšenec spiritualismu by pro něco takového přece dal ruku do ohně! Co lepšího si snad lze představit, než plně ověřený popis událostí v Norsku a v Estonsku, pevně doložený petrohradským dokumentem s carovou poznámkou, to vše nadiktováno zemřelými osobami a to navíc médiu, vzdálenému na tisíce kilometrů, v gruzínském Tbilisi?

    Čtenář ovšem tuší, že v tomto bodě musí nutně přijít nějaké to “ale”, které obvykle provází takovéto příběhy, zejména potom ty, které se nějak dotýkají spiritualismu. Tbilisští duchaři se mohli radovat ze svého úspěchu jen asi necelý rok. Rozvíjí se totiž následující scéna. Do Tbilisi se po letech vrací jeden z bývalých důstojníků plukovníka Hahna. V dobách, kdy sloužíval pod Jeleniným otcem, si velice oblíbil tehdy asi pětiletou holčičku, které povoloval hrát si ve svém pokoji, hrabat se a kramařit s jeho osobními věcmi, dopisy, rodinnými portréty a podobně. Mezi nimi se také vyskytovala miniatura starší dámy, vyhotovená ve slonovině. V té době již asi čtrnáctiletá, slečna Hahnová se svojí vychovatelkou přichází znovu navštívit tohoto rodinného přítele a přitom na stole v pokoji zahlédne portrét, na který už dávno zapomněla. Na místě skoro omdlévá, protože v něm poznává tvář dámy, té jejíž duch ji po celá léta navštěvoval! Tím se ale překvapení neskončí. Na Jeleniny vzrušené výkřiky, důstojník, který o seancích s duchem dámy vůbec nic neví, s potěšením konstatuje, že se dívka stále ještě pamatuje na miniaturu, s kterou si tak ráda hrávala. Jelena je proto nucena vysvětlit, že je již po několik let ve spojení s duchem jeho zemřelé tety a ta že jejím prostřednictvím komunikuje s celou jejich rodinou. Nyní je pro změnu na důstojníkovi, aby byl ohromen. Hned nato se ale dává do smíchu. Vždyť jeho teta je přece živá, vždyť jen před několika dny mu od ní přišel dopis z Norska! Důstojník si posléze od duchařské společnosti vyslechl celé vyprávění o Jeleniných stycích s domnělým duchem. Zaražení spiritualisté se takto dozvěděli, že Jelena sice s žádným duchem komunikovat nemohla, že ale vše nemohlo přece jen být pouhým výplodem fantazie mladé dívky. Víme již, že skutečně existovala petice, kterou důstojníkova teta podala carovi Nikolajovi. Důstojník také potvrdil, že jeho bratranec skutečně rozházel rodinný majetek a že se opravdu v Norsku pokusil o sebevraždu. Sebevražedný pokus ale přežil a toho času se nacházel v Berlíně. Oblíbené teorie spiritualistů se ovšem zhroutily a jejich kroužek se následkem toho přestal scházet. Kněz mohl konečně použít svůj kropáč, protože moudře usoudil, že celá šaráda byla nakonec přece jen dílem ďáblovým a nedalo mu asi moc práce přesvědčit také Jelenino pobožné příbuzenstvo o tom, že je nutné vykropit svěcenou vodou místnost v níž se seance konaly.

    Samotná dívka na to ale měla jiný názor. Věděla přece, že nějakým způsobem se “nevědomá část její mysli”, jak by se asi vyjádřil moderní psycholog, dopátrala informací, které se z větší části ukázaly být docela přesné. Vtip byl v tom, že pouze tam kde bylo zapotřebí nějak zdůvodnit to jak se jí těchto informací dostávalo, její mysl vše prostě oblékla do módního spiritualistického kabátu, v němž je potom předváděla před svým obecenstvem i před sebou samotnou. Později o tom napsala:

    Bylo to dílem mé vlastní mysli. Byla jsem citlivé dítě. Měla jsem neobyčejné mentální schopnosti, čehož jsem si ale nebyla nikterak vědoma.

    Zatímco si jako malá hrávala s miniaturou a s dopisy staré dámy, nevědomá část Jeleniny mysli potají vše zaznamenávala. Stačila potom nějaká malá a dávno zapomenutá příhoda, aby si její mysl mohla vytvořit asociaci s již zapomenutým obrázkem a dopisy a tímto způsobem se naladit na určitou vlnu, kde se její nevědomá část mohla setkávat a komunikovat s nevědomou částí mysli paní Lebendorfové. Získané informace byly ovšem “přefiltrovány” a zabarveny osobností dospívající romantické dívky, nadané kromobyčejně bujnou fantasií. Protože Jelena přitom hrála roli media, tlak všeobecného očekávání si vyžadoval, aby vše vyhlíželo jako vzkazy z říše mrtvých. Nevědomá část Jeleniny mysli to tedy jednoduše vyřešila tím, že “zabila” jak starou dámu tak i jejího syna, aby si spiritualistický kroužek mohl přijít na své.

    Záležitost s domnělým duchem musela sice mladou Jelenu nemálo zahanbit, dala jí ale také pořádnou lekci. V té době bylo moderní spiritualistické hnutí na samém počátku rozkvětu a v průběhu několika příštích desetiletí mu bylo souzeno přilákat do řad svých příznivců množství vynikajících osobností. Přestože spiritualismus není v zásadě ničím jiným než druhem náboženského sektářství, pro mnohé adepty esoterického poznání bývá v některé své formě dodnes téměř nevyhnutelnou vývojovou etapou. Nebylo tomu jinak ani u mladé Jeleny. Automatické psaní, klepání stolečků, proslovy prováděné v transu, aporty, materializace, zkrátka vše to, co tolik fascinovalo několik příštích generací spiritualistů, revoltujících proti paralelně probíhající vlně vědeckého materialismu, nemohlo po takovéto lekci, uštědřené v rozpuku mládí, vysoce inteligentní Blavatskou už příliš zaujmout a proto zbytečně brzdit v jejím dalším vývoji. Dostalo se jí hned na samém počátku její cesty za duchovním poznáním názorného příkladu toho, že jakékoliv budoucí pátrání po smyslu lidské existence musí být především zaměřeno na podstatu lidské osobnosti, a že nemá žádný smysl honit se jen za fenomény.

    V tomto bodě Blavatská musela nutně dojít k přesvědčení, že v externích jevech nelze hledat a nalézat žádné důkazy, že člověka tímto posedlého (což je případ mnohých spiritualistů) jen zavádějí do slepé uličky. Ve zralém věku potom bylo osudem Blavatské se ještě jednou setkat nebo snad přesněji řečeno “utkat” se spiritualisty. Jak dále uvidíme, následkem této konfrontace se Blavatská stala jednou z nejznámějších, ale také nejspornějších, postav moderní doby. Vraťme se však k Jeleně Petrovně Hahnové, dospívající mladé dívce, veselé, vtipné a nesmírně aktivní, která se vzpírá všem konvencím. Jak sama přiznává:

    Nesnášela jsem společnost a světské mravy, stejně tak jsem nenáviděla pokrytectví v jakékoliv formě, společnost a její obecně přijaté manýry mě dováděla k zuřivosti.

    Nejraději jezdila po kozáckém způsobu na neosedlaných koních, strašně nerada se oblékala do společenských šatů, vyhýbala se kdykoliv, kdekoliv a jakkoliv mohla plesům, tanečním večírkům a podobným událostem. Jednou prý si dokonce schválně opařila nohu v horké vodě, jen aby měla výmluvu a nemusela jít na jakýsi ples. Mladým mužům, kteří se kolem ní nevyhnutelně začínali točit, se u Jeleny prostě nevedlo.

    Kdyby se byl býval nějaký mladý muž přede mnou odvážil jen hovořit o něčem takovém jako láska, nejspíš bych ho byla na místě zastřelila jako vzteklého psa.

    Proto bylo nesmírným překvapením pro celé okolí, když v jejích necelých sedmnácti letech došlo náhle k oznámení, že se Jelena Hahnová zasnubuje. Tím se ale překvapení neskončilo. Jejím budoucím manželem se měl stát generál Nikefor Blavatský, místo-guvernér Jerevanské provincie. Jelenina sestra Věra Želichovská o tom později napsala:

    
    V sedmnácti letech se Jelena provdala za muže třikrát staršího než byla ona sama... Její muž byl po všech stránkách znamenitý člověk, měl jen jedinou chybu a sice tu, že si vzal mladou dívku, která s ním jednala úplně bez respektu. Předem mu rovnou řekla, že si ho za manžela vybírá jen proto, že jí to nebude tolik vadit až ho zarmoutí, jako by jí to třeba mohlo vadit v případě někoho jiného. Není známo jak starý byl vlastně generál Blavatský v době svatby. Sám prohlašoval, že mu je kolem padesáti, Blavatská ale tvrdí, že mu už táhlo na sedmdesátku... Proč se ale tak náhle za něho provdala? Podle její tety to bylo jen ze vzdoru a z mladické nerozvážnosti. Vychovatelka jí škádlila tím, že se svou vznětlivou povahou nikdy nenajde muže, který by si jí vzal. Uštěpačně dodala, že ani ten stařík, jehož ošklivosti se vysmívala a kterého nazývala “opelichaným havranem”, by o ni nestál. To jí vyprovokovalo k tomu, aby do tří dnů z něho vymámila nabídku k sňatku a potom, zděšená tím co způsobila, chtěla po něm, aby v žertu přijatou nabídku vzal zpět. To už ale bylo pozdě.

    Nabízí se nám ovšem otázka: jaképak “pozdě”? Kdo by se byl tomu, dokonce i v Rusku v polovině devatenáctého století, nějak obzvlášť podivil, kdyby sedmnáctiletá dívka zrušila zasnoubení se starým člověkem, které podle všeho navíc ani nemyslela nijak vážně? Není snad mnohem pravděpodobnější, že se Jelena úmyslně rozhodla provést úhybný manévr, který jí měl zajistit nezávislost na rodině? Věděla přece velice dobře, že v duchu společenských konvencí bude její rodina trvat na tom aby se co nejdříve provdala, věděla ale také, že ona sama není tím pravým typem na vdávání. Odbyla-li si to pro jednou takovýmto způsobem, alespoň byla ušetřena nechtěných pozorností nějakého mladšího muže, který by jí byl dříve či později rodinou býval vnucován. Dejme ale opět slovo samotné Blavatské:

    Jak to bylo s tou mojí svatbou? No, všichni tvrdili, že jsem si toho starého papriku namluvila sama. Tak to tak necháme. Otec byl čtyři tisíce mil vzdálen. Babička byla těžce nemocná. Bylo to tak, jak vám říkám. Zasnoubila jsem se, abych pozlobila vychovatelku a ani mě přitom nenapadlo, že to zasnoubení třeba už nepůjde zrušit. Jak to opravdu bylo, to vám dnes povědět nemůžu, to bych do toho musela zatahovat už dávno mrtvé lidi. Tak to raději všechno vezmu na sebe.

    Novomanželé spolu žili, nebo spíše bydleli pod jednou střechou v jistém domě nedaleko Jerevanu, jen asi po tři měsíce. Je dost možné, že opravdové manželství to nikdy nebylo. V archívech Theosofické společnosti se nachází lékařem ověřené potvrzení, které si Blavatská na naléhání některých členů společnosti dala o mnoho let později vystavit, aby tím mohla čelit jistým pomluvám, které se později vyrojily a které škodily její pověsti i pověsti celé společnosti. O jeho autentičnosti lze ale pochybovat, jak si později ukážeme. Samotná Blavatská se o prohlídce svých ženských orgánů ironicky vyjádřila způsobem, který by se spíš hodil pro osobu nejmodernější společnosti:

... přinesl si na to nástroje, nějaké kukátko či zrcátko, co se tím dá koukat dovnitř a jiné hrůzostrašnosti. Když se dost vynadíval, zeptal se mě překvapeně: “Vy jste nikdy nebyla vdaná?” “Byla jsem”, povídám, “děti jsem ale žádné neměla”. Nechtěla jsem zacházet do žádných fyziologických podrobností. “No, jistě”, on nato, “jak byste také mohla, když podle toho co tu vidím, s manželem jste se nikdy stýkat ani nemohla”.

    Že prý jsem s žádným mužem styk mít nemohla, protože mi tam někde něco chybí a místo toho tam mám jen nějakou pokroucenou okurku…

    Po třech měsících došlo mezi manžely Blavatskými k prudké hádce, po níž si mladá žena vzala koně, odjela do Tbilisi a k svému manželovi se odmítla vrátit. Sešla se přirozeně rodinná rada, která rozhodla, že nezvládnutelná Jelena má být poslána ke svému otci, toho času žijícímu v Petrohradě. Generál Blavatský podal časem žádost o rozvod, která byla ale podle tehdejších přísných ruských zákonů zamítnuta. S malým doprovodem Jelena odjela do přístavu Poti, odkud měla plout lodí do Petrohradu, parník ale zmeškala. Místo toho se mělo plout do Kerče, kde se dala stihnout jiná loď. Parník, na který se nakonec nalodili, plul ale až do Konstantinopole. Blavatská zosnovala plán, jak se zbavit služebnictva, které mělo nařízeno nespustit ji s očí a podplatila kapitána lodi, aby jí v tom pomohl. V Kerči poslala služebníky na břeh s tím, že mají pro ní najít ubytování ve městě. Jakmile se ocitli z dohledu, loď odrazila z přístavu a s mladou Blavatskou na palubě odplula do Turecka...

 

Kresba z dopisu napsaného Blavatskou zhruba v této době.

Pokračování

Copyright © Voyen Koreis 2013