1. Mládí
 2. Cesty
 3. Spiritualismus
 4. Blavatská a Mistři
 5. Blavatská a Olcott
 6. Založení TS
7. Odhalená Isis
 8. HPB a HSO v Indii
 9. Rozpory a obvinění
10. Poslední čtyři roky
11. Smrt v Londýně
12. TS po smrti HPB
13. Úvod k theosofii
14. Theosofická pečeť
15. Lidská těla – principy
16. Éterické tčlo
17. Astrální tělo
18. Život po smrti
19. Mentální tělo
20. Kauzální tělo
21. Skupinové duše
22. Funkce kauzálního těla
23. Planetární řetezce
24. Citáty z Blavatské

Index E-mail  PředmluvaAutorovy stránky Můj bíbrKabala českyHledači azylu


2. Cesty




    Měla uprchlá, stěží osmnáctiletá dívka, nějaký směr, životní cíl? O tom dodnes panují mezi životopisci Blavatské četné spory. Zajímavá je následující hypotéza. Marie Grigorjevna Jermolovová, manželka guvernéra Tbiliské provincie, napsala kdysi knihu pamětí v nichž se často zmiňuje o rodině Fadějevových a o mladé Jeleně. Mimo jiné se od ní dozvídáme, že ve společnosti v Tbilisi se krátce před Jeleninou svatbou vyskytoval jistý kníže Golicyn, který býval u Fadějevových častým hostem a který se o neobyčejně nadanou dívku velice zajímal. O knížeti Golicynovi se potají leccos šuškalo, že je na příklad okultistou, svobodným zednářem, martinistou, že má magické schopnosti a tak podobně. Z vlastních zkušeností vím, že když se o někom něco takového říká, bývá to většinou aspoň z nějaké části pravdivé, zejména když se jedná o členství v některých okultních společnostech či řádech. Tak tomu mohlo být i s tajemným knížetem. Každopádně je zajímavé to, že krátce poté kdy se kníže Golicyn z Tbilisi odstěhoval se Jelena provdala za generála Blavatského. Nemusí v tom sice být žádná spojitost, kníže Golicyn by ale naproti tomu mohl být právě tou osobou, k níž by se Jelena byla logicky obrátila, kdyby si chtěla s někým rozumně pohovořit o svých psychických schopnostech, o nichž se po fiasku s domnělým duchem důstojníkovy tety určitě se svou rodinou příliš moc nebavila. Nejspíš by mu přitom byla také pověděla o svém “indickém ochránci”. Je docela dobře možné, že by kníže byl mohl Jelenu navést k tomu, aby provedla úhybný manévr, který by jí pomohl se vymanit z vlivu rodiny, mohl jí dokonce i dát adresu egyptského Kopta, který se měl brzy nato údajně stát jejím prvním okultním učitelem.
   
    Zde už se nacházíme na hodně nejisté půdě. Závisíme totiž téměř úplně jen na tom, co Blavatská po dlouhých letech o tomto období svého života napsala či řekla jiným lidem, kteří to navíc museli zaznamenat. Skoro nic z toho si nelze nijak ověřit, leccos si ona mohla přidat či ubrat nebo prostě zapomenout. V každém případě měla Jelena po svém úniku od rodiny namířeno do Egypta, kam z Turecka cestovala ve společnosti jisté hraběnky Kisselevé, s níž se mohla buď potkat náhodou nebo po nějaké předchozí dohodě. Ať už bylo něco předem domluveno nebo ne, v Káhiře se Blavatská setkává s vlivným a bohatým Koptem, jehož jméno ale nikde neuvádí, který měl prý být velice schopným mágem. Plukovník Olcott ve svých pamětech Old Diary Leaves (Listy ze starého diáře) popisuje, co mu Blavatská kdysi pověděla o svých prvních zkušenostech s tím, jak může na člověka zapůsobit tzv. mája. V hindustánštině mája znamená totéž co iluze, či ještě lépe, mylná představa. Tento pojem ovšem pokrývá veliké pole možností a v jistém smyslu se vztahuje na celou naší existenci. Podle brahmanské filosofie je celý náš svět vlastně jen mája, iluze. Přitom některé z nedávných objevů na poli atomové fysiky, zejména teorie atomových částic, se zdají tento náhled podporovat.

    Jestliže je hmotný svět ve skutečnosti jen iluzorní, dobrý mág, operující na vyšší rovině skutečnosti, by měl být schopen toho zapůsobit na naši mysl tak, aby ovlivnil naše představy o tom, čím se právě zabýváme. Podle toho, co o tom Blavatská napsala, egyptský Kopt toto umění zřejmě ovládal. Blavatská s ním cestovala pouští a když se jednoho večera po obzvlášť únavném cestování utábořili na noc, prohlásila před ním, pochopitelně v žertu, že by si právě v této chvíli moc pochutnala na šálku pravé francouzské kávy.

    “No, pokud si to opravdu tolik přejete”, řekl její průvodce, “můžete jej mít”. S těmito slovy došel k nákladnímu velbloudovi, načerpal vodu z koženého vaku a po chvíli se vrátil s kouřícím a voňavým šálkem mléčné kávy. Blavatská mu poděkovala a protože si byla vědoma neobyčejných schopností tohoto člověka, myslela si, že byla právě svědkem podobného jevu jakým je spiritualistický aport, přenos hmotného objektu z jiného vzdáleného místa. Upila kávy ze šálku a musela prý přiznat, že nikdy nepila lepší, ani v žádné pařížské kavárně. Mágus na to nic neřekl, stál jen před ní, aby si mohl od ní vzít zpět prázdný šálek. Blavatská popíjí, vesele něco vykládá, co se to ale najednou děje? Káva je pryč, v šálku zbývá jen obyčejná voda! Vše byla jen mája, po celou dobu pila jen čistou vodu, přesvědčena pevně o tom, že to je voňavá káva…

  Mnohé z kouzelnických triků které dokáží, či spíše kdysi dokázali, provádět různí afričtí a asijští šamani, arabští dervišové nebo indičtí fakíři, jsou založeny na podobných hypnotických schopnostech. Mezi ně pravděpodobně patří i proslavený  rope-trick, kouzlo s provazem, které bývalo velice oblíbené v Africe i v Indii a které shlédlo a popsalo i dost Evropanů, včetně samotné Blavatské, na kterou udělal dojem. Vyhlíží přibližně takto: Před obecenstvem shromážděným někde na otevřené návsi, fakír si vezme dlouhý svinutý provaz a vyhodí jej do vzduchu. Provaz stoupá a rozvíjí se, až jeho konec zůstane vysoko nahoře viset, bez jakékoliv viditelné opory. Fakír pobídne svého pomocníka, většinou mladého chlapce, aby vylezl po provazu nahoru. Chlapec šplhá, až došplhá na konec provazu, kde náhle zmizí s očí diváků. Fakír chvíli počká, potom volá na hocha, aby se vrátil dolů. Hoch nikde. Fakír se rozčílí a kategoricky nařizuje hochovi aby okamžitě sešplhal dolů nebo že s ním bude zle. Pořád se nic neděje. Rozzlobený fakír si zastrčí za pas meč či vezme do zubů nůž a sám začne šplhat nahoru, kde také zmizí. Je slyšet jen nadávky, potom strašný výkřik. Shora na zem padá lidská končetina, noha nebo ruka. Spadne jiná, další, spadne trup i hochova hlava. Fakír sleze nakonec dolů, s mečem pokrytým čerstvou krví, před zděšeným publikem stáhne provaz na zem, posbírá kusy chlapcova těla a pokryje je prostěradlem. Provede nad tím nějaké zaříkání, odhodí prostěradlo a společně s oživlým hochem se oba klanějí obecenstvu!

    Blavatská procestovala Egypt a Střední východ, odtud se vydala do Evropy, do Paříže a do Londýna. Její jistě dosti vysoké náklady na cestování zřejmě z největší části uhrazoval Jelenin otec plukovník von Hahn. I když byl jistě bohatý, asi si nemohl dovolit svoji dceru zahrnovat penězi, takže si jistě musela pomáhat jak se dalo a kde se dalo. Snad hraním na piáno? Či krasojízdou? Nevíme. Je ovšem možné a snad i pravděpodobné, že díky svému vzhledu, vtipu, vzdělání a hlavně šlechtickému původu, měla úspěch mezi vyššími společenskými vrstvami v zemích v nichž se pohybovala, dostávalo se jí asi dost pozvání, takže snad nikdy příliš nestrádala. Trochu si také přilepšovala psaním článků, většinou  pro časopis Ruský posel. Ty vyšly později anglicky pod názvem  From the Caves and Jungles of Hindostan, z jeskyní a džunglí Hindustánu. V úvodu k této knize Blavatská později napsala, že vše o čem zde píše se skutečně událo, v některých případech že si ale pro větší zajímavost vyprávění tu a tam něco přidala či ubrala. Dcera Zenaidy R., literárního druhého já Jeleniny matky, si zde docela určitě přišla na své.

    Přibližně ve svých dvaceti letech projela Blavatská po délce severní Amerikou, od Kanady až po Mexiko, navštívila přitom i Karibské ostrovy. O pár let později to vzala pro změnu napříč severní Amerikou, od New Yorku až do San Franciska, přičemž s konvojem amerických osadníků přešla přes Skalisté hory. V té době to bylo dobrodružství, ještě neexistovala železnice přes celé USA, která byla dostavěna teprve v roce 1869. Do Spojených Států se vrátila znovu v roce 1873, zde potom pobyla pět let, během nichž nabyla americké státní příslušnosti, o tom ale později. Mezitím Blavatská stačila ještě navštívit části jižní Ameriky, zejména Peru, kde byla dvakrát. V létech 1852-3 byla v Indii, odkud se pokusila poprvé dostat do Tibetu, od této cesty ale nakonec musela ustoupit. Po své druhé americké cestě se přes Japonsko znovu vrátila do Indie, kde pobyla asi dva roky. V roce 1857 navštívila Indonésii, odtud plula znovu do Evropy. V následujícím roce se vyskytovala v Londýně, v Německu, ve Francii, koncem roku se vrátila do Ruska.

    Zpět v Rusku

    Věra Želichovská napsala několik let po smrti Jeleny Blavatské knihu vzpomínek, z níž se dozvídáme něco o tom, čím se zabývala její starší sestra, jíž v době návratu do Ruska bylo asi dvacet sedm let. Tehdy již vdaná Věra žila s manželem v Pskově, blízko hranic s Estonskem. Zdá se, že také musela mít nějaké psychické schopnosti, aspoň podle toho, co píše například o svém setkání s Jelenou v roce 1858. Svůj příjezd Jelena sice předem rodině oznámila, nicméně se dostavila o několik týdnů dřív než ji očekávali. Věra, která se v domě svého tchána právě zúčastnila oslav nadcházející svatby své švagrové, prý náhle vstala od stolu a běžela k hlavnímu vchodu, ještě dřív než mohlo služebnictvo zareagovat na zazvonění venkovního zvonku, které se toho dne mnohokráte opakovalo. Hned nato se již objímala se svojí sestrou. Prostě prý věděla, že je to ona!

    Hned toho stejného večera nabyla také přesvědčení, že Blavatská od té doby kdy se obě sestry naposledy viděly, téměř před deseti lety, získala zcela zvláštní schopnosti a vládla podivnými silami. Ať už se nacházela ve stavu bdělosti či uprostřed spánku, kolem Jeleny se prý neustále něco dělo. Podobně to popisují také ti lidé, kteří se s ní setkali později – i když v pozdějších časech se již Blavatská přece jen naučila tyto věci přece jen lépe ovládat a krotit. V době kdy se setkala znovu se svou sestrou ale byly tyto schopnosti, nazvěme je mediální, asi ještě příliš syrové a nespoutané. Většinou prý šlo o lehké klepací zvuky vycházející odevšad z nábytku, z okenních rámů, od stropu, z podlahy, ze stěn. Tím se to nekončilo – tyto zvuky zřejmě měly v sobě určitou inteligenci, takže dokázaly odpovídat na slova a někdy i na myšlenky; jedno či tři zaklepání znamenalo “ano”, dvě “ne”. Věra píše, že se na Jelenino vyzvání pokusila o mentální otázku, na niž znala odpověď jen ona sama. Odříkávala potom abecedu a klepáním se jí prý dostalo správné odpovědi.

    Netrvalo dlouho a celé město si šuškalo o zázračných jevech vyskytujících se kolem Jeleny Petrovny. V samostatné kapitole si povíme víc o spiritualismu a o typických jevech jaké dokáží vyprodukovat media. To co se dělo kolem Jeleny nebylo, jak uvidíme, nic obzvlášť výjimečného a téměř každé medium, má-li si zasloužit být takto zváno, dokáže tyto věci a někdy i o hodně víc. Rozdíl mezi nimi a Blavatskou je ale v tom, že takováto media se k tomu potřebují nacházet v jim vyhovujícím prostředí, být obklopena lidmi z nichž aspoň většina je sympatetická vůči spiritualismu, potřebují se také náležitě soustředit, z velké části si navíc vyžadují buď naprostou tmu či přinejmenším značně utlumená světla, atp. Jak se zdá, Blavatská takovéto sterilní prostředí nepotřebovala. K fenoménům, jakými bylo klepání ozývající se z nábytku, stěn a stropu, občasných levitací menších předmětů, atp., kolem ní docházelo jaksi mimoděk, aniž by se ona zjevně o to nějak přičinila. Byla si ale toho všeho vědoma a občas také předpověděla co se v nejbližší chvíli má stát.

    Výše uvedené schopnosti se nicméně nacházejí i jinde, nejen u spiritualistických medií. Dobře známý v tomto směru je například případ psychologa C. G. Junga, který v té době ještě v poměrně mladém věku se počítal za žáka Sigmunda Freuda. Jung tehdy navštívil Freuda ve Vídni a tito dva se právě spolu bavili o podobných jevech, které ale Freud vcelku nebral vážně. Jung naopak byl přesvědčen, že k nim dochází a že dokonce hrají velmi důležitou roli v našem celkovém psychologickém založení. Uprostřed této asi dosti živé debaty se náhle ozval hlasitý zvuk podobný výstřelu či prasknutí, vycházející z jednoho z dřevěných kusů nábytku v místnosti. Freud byl stále ještě připraven nad tím mávnout rukou jako nad pouhou shodou okolností, Jung ale okamžitě prohlásil s naprostým přesvědčením, že stejný zvuk se ozve znovu během několika vteřin! Což se také stalo. Někteří z Freudových životopisců označují za počátek konce vztahu těchto dvou velikánů moderní psychologie právě tuto podivnou příhodu, která zřejmě Freuda dosti vyděsila. Později se Freud o tom vyjádřil v tom smyslu, že by se Jung neměl takto poddávat oné “temné vlně okultismu”, která se valí světem. Jungovy teorie se ale od té doby začaly postupně oddalovat od Freudových, když začal stále víc a víc brát v úvahu věci, které až doposud nepatřily do oblasti ortodoxní vědy a jimiž se Jungův bývalý učitel odmítal vážně zabývat.

 
Carl Gustav Jung a Siegmund Freud, původně spolupracovníci, později spíše rivalové

    Jak už tomu často bývá, největšími skeptiky pokud jde o “pravost” Jeleniných okultních schopností se ukázali být členové její rodiny. Někteří si jistě také pamatovali na pro ni dosti zahanbující pravdu, která stála za jejími „komunikacemi” s údajným duchem důstojníkovy tety. Tohle ale byla jiná docela Jelena, která se po asi deseti letech bloudění po těch nejvzdálenějších končinách světa nyní objevila v Pskově.  Svých schopností si nejen byla dobře vědoma, dovedla je také do značné míry ovládat. Zcela pod kontrolou je snad může mít jen opravdový adept, který je ale nebude vystavovat tak, jak to činila Blavatská v tomto stádiu svého duchovního vývoje. Sestra Věra prohlašuje, že nejdéle to trvalo jejich otci a také bratru Leonidovi, který byl o devět let mladší než Helena a tudíž byl ještě docela malý, když jeho starší sestra od rodiny odešla. Nyní mu bylo kolem osmnácti a byl z něho statný mladý muž. Věra po letech popsala následující příhodu k níž tehdy došlo. Salon v domě byl plný návštěvníků, z nichž většina se shlukovala kolem Jeleny Petrovny. Vedly se přitom hlavně řeči týkající se jejích mediálních schopností a Jelena společnosti právě popisovala to, jak jistá media dokáží změnit váhu některých předmětů a učinit je mnohem těžšími či naopak nesmírně lehkými. Leonid se Jeleny zeptal poněkud ironicky a přímo:

    “A ty bys něco takového dokázala?”
    “Media to dokáží a mně se to samotné párkrát podařilo, za úspěch ale nemohu ručit,” odpověděla Jelena.
    “Zkusila byste to ale?” zeptal se jiný mladý muž a další se hned přidali k všeobecnému žadonění. Blavatská nakonec svolila s tím, že jim nemůže nic slíbit, že se ale pokusí to zařídit tak, aby stolek na hraní šachů, který byl poměrně malý a lehký, se podstatně ztížil. Mladého muže požádala, aby nejprve zkusil pozvednout šachový stolek, což tento učinil s lehkostí. Jelena ho potom vyzvala k tomu, aby odstoupil. Společnost ztichla a sledovala, co bude mladá žena dělat. Ta nedělala nic jiného, než že se z místa kde seděla zahleděla svýma modrýma očima na stolek a po krátkou chvíli se na něj soustředěně dívala. Potom, aniž by spustila oči se stolku, pohybem ruky vyzvala mladíka k tomu, aby se stolek pokusil zvednout. Ten přistoupil, sebejistě se chytil nohou stolku, aby se pokusil se jej nadzvednout. Nešlo to. Zabral víc, zrudl námahou v tváři, stolek ale seděl na podlaze jakoby k ní byl přišroubovaný. Ozval se potlesk, zatímco mladý muž se vzdal a odstoupil od stolku s prohlášením:

    “Tak tohle je tedy opravdu dobrý vtip!”
    “To tedy je,” ozval se Leonid, který si nejspíš myslel, že by jeho sestra třeba mohla být s tím mladíkem nějak předem dohodnutá.
    “Mohu to také zkusit,” zeptal se proto. Jelena se jen zasmála a vyzvala ho, aby to tedy také zkusil. Leonid suverénně přistoupil ke stolku, který dobře znal a o němž věděl, že příliš mnoho neváží. Úsměv mu ale na tvářích zmrzl, když zjistil, že stolkem nedokáže také ani pohnout. Stejně tak se vedlo několika dalším z návštěvníků, kteří to zkusili po něm. Když to už všichni vzdali, Jelena znovu vyzvala bratra, aby zkusil stolek ještě jednou pozvednout. Ten, z celé záležitosti naprosto užaslý a nepříliš ochotný se znovu vystavovat neúspěchu, uchopil stolek jen za jednu nohu a zatáhl. Málem si prý vyvrátil rameno, jak mu ruka se stolkem vyletěla nahoru! Konverze bratra Leonida z nevěřícího v upřímného obdivovatele umění své vlastní sestry byla tímto dokonána.

    
    Plukovník von Hahn (vlevo), Jelenin otec, se ukázal být ještě tvrdším oříškem. Po nějakém čase stráveném v Pskově se Blavatská s otcem a se sestrou přesunuli do Petrohradu, kde se ubytovali v hotelu. Až doposud plukovník o fenomény kolem své dcery neprojevoval zájem, dalo by se snad říci, že se jim systematicky a ostentativně vyhýbal. Tak tomu bylo i toho dne, kdy Hahnovic rodinu navštívili dva staří přátelé, které Věra jmenuje po ruském způsobu jen jako Baron M–  a K– . Oba sem přivedl zájem o spiritualismus spolu s reputací, kterou si již Blavatská v tomto směru získala. Jelena jim vyhověla a předvedla několik kousků, čímž oba pány velice potěšila. Ti ale byli ještě více překvapeni osobní reakcí Jelenina otce, který si během produkce v ústraní vykládal pasiáns a vůbec se nezajímal o neuvěřitelné fenomény, k nimž docházelo v jeho blízkosti a jimiž byla celá menší společnost plně zaujata. Na přímou otázku potom odpověděl, že je to všechno jen humbuk, že v takovéto nesmysly nevěří a že má na starosti důležitější věci. Jako například pasiáns. To oba pány jen víc podnítilo k tomu, aby se do starého přítele pustili s tím, že si nevšímá ani trochu věcí, za něž by jiní dali ruku do ohně, jen kdyby mohli být svědky něčeho podobného. Navíc se zde jedná o jeho vlastní dceru! Hahn by měl, už jenom na důkaz jejich přátelství, učinit aspoň nějaký pokus, dříve než zavrhne to, co před očima lidí dokáže dělat jeho dcera.
 
    Hahn se nakonec nechal přemluvit. Dohodli se na tom, že odejde do vedlejší místnosti a zde nikým nesledován, že napíše na kus papíru nějaké slovo. Potom že se vrátí a oni potom požádají onu bytost, či co se to skrývá za těmi záhadnými zvuky, aby jim to slovo svým klepáním vyhláskovala. Výsledky se nakonec porovnají. Hahn souhlasil, snad spíš jen proto aby se jim mohl vysmát v případě neúspěchu, o čemž asi moc nepochyboval. Po chvíli strávené ve vedlejším pokoji se vrátil, papírek se slovem v kapse. Na otázku co by řekl na to, kdyby slovo bylo správně zopakováno, prohlásil:

    “To vám teď říci nemohu. Pokud ale bych měl být přesvědčen o tom, že ten váš spiritualismus je něčím čemu by se mělo uvěřit, potom už také uvěřím v existenci ďábla, čarodějnic a ve všechny ty ostatní babské pověry. Načež mě už budete moci rovnou dát odvézt do nejbližšího blázince.”
   
    Hahn se totiž považoval za ‘voltariána’, jak se tehdy v Rusku říkalo těm, kteří věřili pouze v sílu racionálního myšlení. Pokračoval tedy s vykládáním svých karet, zatímco všichni ostatní sledovali napjatě jak pokus dopadne. Věra píše dále, že s pomocí klepání reagujícího na písmena vyvolávaná v abecedním pořádku, vyšlo jim jen jediné slovo. To jim připadalo zvláštní, jaksi se nehodící k tomu, aby je napsal von Hahn, od něhož by byli všichni spíš očekávali nějakou delší a asi dost ironicky podanou větu. Když se předem zvolený tazatel ptal zda je to vše, dostalo se jim ujištění, že ano, ano, je to celé! Otec von Hahn vzhlédl od svých karet, když uslyšel vzrušené šeptání lidí dohadujících se o tom zda mu mají slovo přečíst. Vstal od stolu a se smíchem se jich zeptal”

    “Tak co, máte už odpověď? Musí to být něco hrozně složitého a hlubokomyslného, podle toho jak se chováte.”
    “Máme jen jedno slovo.”
    “A jaké slovo to je?”
    “Zajčik!”
    Jakmile toto slovo zaslechl, plukovník Hahn zbledl. Mumlajíce slova jako “to je zvláštní, tomu bych nevěřil,” nechal si podat papírek s napsaným slovem, nasadil si brýle, třesoucíma se rukama jej podržel před očima a zkoumal. Nakonec vytáhl z kapsy svůj papírek a beze slova jej podal své dceři a hostům. Byla na něm napsána jedna věta s otázkou a pod ní správná odpověď.

    “Jak se jmenoval můj oblíbený kůň, s nímž jsem se zúčastnil své první turecké kampaně?”
    Pod tím stála odpověď.
    “Zajčik.”

    Hahnovo odmítavé stanovisko se podle Jeleniny sestry Věry po tomto jediném úspěšném pokusu naprosto změnilo. Z člověka s vysoce pochybovačným postojem vůči mediálním schopnostem své dcery se stal přes noc jejím nadšeným obdivovatelem a podporovatelem; dokonce se sám vrhl do experimentování s fenomény vyskytujícími se v Jelenině blízkosti. To, že od této chvíle takto pevně uvěřil v jejich pravdivost, se Blavatské v budoucnu ještě několikrát vyplatilo. To když se dostala při svých četných toulkách světem do finančních nesnází a napsala o tom otci. Dokud byl na světě (ještě po nějakých patnáct let po této příhodě), plukovník von Hahn se po každé vynasnažil aby jí vždy co nejdříve potřebnou finanční částku zaslal, ať již se jeho nevyzpytatelně se chovající dcera nacházela kdekoliv.

    Postupem času se Blavatská zřejmě naučila do značné míry kontrolovat síly které dostala do vínku, takže měla nad nimi celkem vládu. Zatímco se vyskytovala v Rusku a později znovu v zakarpatských oblastech, nejméně dvakrát dosti těžce onemocněla. V jednom z těchto případů nemoci se jí prý otevírala znovu rána, kterou kdysi utržila na cestách kdesi v Asii. Běžní doktoři si s ní nevěděli rady, nakonec prý byla vyléčena záhadným způsobem jakýmisi neviditelnými ošetřovateli.

    Vždycky když člověk čte takovéto věci o Blavatské i o některých jiných lidech z jejího okolí, dostaví se pochybnosti o tom, kolik z toho může být pravdivého a co je součástí legend, které se již v té době začínaly kolem ní vytvářet. Na druhou stranu jsou zde různé zprávy o podobných zázračných léčitelských výkonech, jichž dosahují lidoví léčitelé ku příkladu na Filipínách či v Brazílii i jinde. Zde také se zdají být zaangažovány síly jimž je přítomností léčitele, o němž předpokládáme, že je dosti silným mediem, umožněno na pacientech učinit určité zákroky. Až si později povíme o tom, jak se theosofie dívá na složení hmoty, hlavně té organické z níž jsou stvořena naše hmotná těla, sice tyto záhady nevyřešíme, dostaneme se ale blíž k tomu uznávat možnost existence těchto sil. Heisenbergův princip neurčitosti i jiné vědecké hypotézy hodně zamávaly vírou v pevnost hmoty. Přibližně v době kdy se nacházela v Rusku počátkem šedesátých let devatenáctého století, věkově kolem třicítky či o něco později, Blavatská nějakým způsobem dokázala tyto původně spontánně se projevující síly už téměř úplně zkrotit.

 
Agardi Metrovič jako Mefistofeles v Gounodově Faustovi. Kresba Blavatské.

   
    Jak tomu vlastně bylo?


    Tato biografie by nebyla vyvážená, kdybych zde neuvedl aspoň některé z apokryfních a alternativních verzí, jichž vzniklo velké množství. Četné z nich se týkají právě tohoto údobí v životě Blavatské, které je poměrně málo podloženo. O kresbě, na níž je zpěvák, jímž je maďarský basista Agardi Metrovič v roli Mefistofela, se ví celkem bezpečně, že je dílem Blavatské. Je určitým důkazem toho, že se kolem Blavatské v té době děly věci, o nichž se v „oficiálních” biografiích většinou nepíše. Verzi, podle níž byla HPB neposkvrněnou pannou, lze ještě uvěřit dokud v ní figuruje jen její manžel, který byl o mnoho let starší a od něhož mladá Jelena utekla. Osvědčení, které dostala od doktora o nějakých třicet let později, mohlo docela dobře být, jak se anglicky říká „doctored”, to jest pozměněno tak, aby vyhovovalo svým účelům. Proč? Existovaly totiž fámy, podle nichž měla mít Blavatská zhruba v době kolem roku 1860 hned dva vážné poměry, z jednoho z nichž se jí dokonce mělo narodit i dítě! Jedná se ale opravdu jen o fámy?
   
    Po svém návratu do Ruska a odtud do zakarpatských oblastí, se údajně nejprve vrátila na nějaký čas ke svému manželovi, který ji k tomu přemluvil a který ji snad měl později i nadále podporovat finančně. Asi ji ten „starý dědek”, jak ona o něm s despektem mluvila, musel velice moc milovat! Miloval ji ale zřejmě také někdo jiný. Byl jím mladý estonský baron Nicholas Meyendorff. Ten byl vášnivým spiritualistou a velice blízkým přítelem Angličana Daniela Dunglas-Homea (vlevo), snad nejznámějšího media všech dob. Jisté je, že s Dunglas-Homem měla Blavatská po nějaký čas velmi dobré vztahy, což se ale později dosti radikálně změnilo, jak ještě uvidíme. Meyendorff prý Jeleně navrhoval, aby se s Blavatským rozvedla a vdala se za něho, což ona kdysi sama dokonce potvrdila. Asi to tak jednoduché ale nebylo. Generál Nikifor Blavatský pro ni nejspíš znamenal finanční jistinu a to je něco čeho se málokterá žena jen tak lehce vzdá. V devatenáctém století to pak jistě platilo dvojnásob. Blavatská nicméně podle mnohých měla mít s Meyendorffem poměr, o čemž se dosti pochopitelně ona sama nikde nezmiňuje. Přibližně ve stejný čas se ale na scéně (a to doslova) objevil ještě jiný nápadník, operní pěvec Agardi Metrovič. Ten už sice byl na sklonku své kariéry, operní scéna v Tbilisi, kde měl v té době angažmá, rozhodně nebyla z nejlepších. Metrovič měl zřejmě manželku, také zpěvačku, která ale asi nebyla příliš žárlivým typem. Čím již ne nejmladší Metrovič Jeleně učaroval se neví; nemohl být o mnoho mladší než její manžel, špičkovým pěvcem, aspoň podle toho co se o něm ví, také jistě nebyl, zdá se ale, že přesto vše byla Jelena Meyendorffovi s ním nevěrná. Tentýž se měl aspoň takto o tom svěřit svému příteli Dunglas-Homeovi, který to později, když se s Blavatskou nepohodl, vypustil do světa. Pokud je to pravda, byla by Blavatská měla v té době mít vedle manžela alespoň dva milence!

    Šeptanda kolem Blavatské se tímto zdaleka nekončí a odtud už vše téměř nabývá proporcí televizní soap opery. Jeden z výše uvedených mužů (favoritem by asi musel být Meyendorff) údajně přivedl Blavatskou do jiného stavu. Aby se vyhnula pomluvám, jichž by v provinčním Tbilisi jistě bylo moc a moc, mladá žena se proto prý uchýlila do malého místa zvaného Ozurgeti, nedaleko Černého moře, kde se nacházela ruská vojenská posádka. Dítěti pomohl na svět místní vojenský lékař, narodilo se ale s vadou; údajně měl malý Jurij být hrbáčkem. Blavatská předstírala před rodinou, že se ujala dítěte, o němž prohlašovala, že je měl Meyendorf s jistou její přítelkyní. Dítě bylo neustále nemocné; Blavatská s Metrovičem, který při ní zřejmě stál, zatímco Meyendorff se nejspíš vytratil kamsi do modravých dálav, s ním dokonce jeli do italské Bologni za jakýmsi specialistou, vše ale marno, malý Jurij v pěti letech zemřel a byl prý pochován kdesi v jižním Rusku pod Metrovičovým jménem.

    Blavatská, která prý své dítě nesmírně milovala, byla nyní volná. Rozhodla se odcestovat do Káhiry spolu s Metrovičem, jemuž se i přes už dosti pokročilý věk podařilo ještě získat angažmá v tamější opeře. Loď, na níž pluli spolu se čtyřmi sty jinými cestujícími, se ale potopila poté, kdy se vznítily sudy se střelným prachem. Blavatská byla jedním z pouhých sedmnácti zachráněných trosečníků, Metrovič při neštěstí zahynul.
   
    Tolik apokryfní příběhy utajených lásek Blavatské. O rozvázání tohoto spletence se pokoušeli mnozí autoři. Někteří stojí neochvějně na straně ryze duchovní HPB, podobné panně Marii. Jiní se staví spíš na stranu pomlouvačů, jichž bylo vždycky dost a jichž nadále přibývá i dnes a to nejen z řad skeptiků, ateistů a materialistů. Musíme si totiž uvědomovat, že Blavatská se svou doktrínou pořádně narušila do té doby pevnou tkaninu náboženských institucí, katolických, protestantských i pravoslavných, na Západě i v Rusku. Pro to, že se v té době kolem ní nejspíš něco dělo, něco co v těch oficiálních životopisech nenalezneme, hovoří především prostá logika spojená s normálními životními zkušenostmi. Vyjádřil bych to asi takhle: Blavatská chytila kdysi v útlém mládí virus, který ji nutil k tomu studovat a experimentovat, snažit se poznávat sebe samotnou. Ten kdo si přečetl například knihu C. G. Junga Vzpomínky, sny, myšlenky, ví, že člověk se může v takovýchto úvahách velice snadno ztratit, podobně jako se to stalo i Jungovi. Ten se sám přiznává, že po nějaký čas se nacházel na samém pokraji duševní nemoci, která se podle toho jak ji popisuje, zdá být druhem rozpolcené osobnosti. Podle toho co Jung píše, celá věc se táhla po nějaký čas, rozhodně zde šlo minimálně o celé měsíce, pokud ne přímo o roky.

    Co kdyby se Blavatské bylo stalo něco podobného? V každém případě musíme uvážit, že se v jejím životě v tomto místě nachází nějakých pět, snad i sedm let, která se tak nějak nehodí k tomu ostatku, neladí s jejím předchozím ani s tím pozdějším životem. Předtím než se vrací Jelena koncem roku 1858 k rodině do Pskova, máme zde deset let absolutně horečnaté činnosti, naplněné zejména cestováním. Kdo se chce něco dozvědět, musí cestovat, to je známá věc a to se také s Blavatskou v té době dělo. Dělo se to tak znovu po roce 1865 a po čtvrt století to neustalo, až do její smrti. Blavatská měla vždycky nohy z toulavého telete. Máme zde ale mezidobí, trvání asi 5-7 let, kdy se Blavatská najednou nachází povětšinou v oblasti Tbilisi, odkud se příliš nevzdaluje. To je dosti divné. Pokud by ji tam držely starosti o její vlastní neduživé dítě, leccos by se tím vysvětlovalo.

    Když se nad tím sám zamýšlím, připadá mi to jakoby tu byly dvě Jeleny Petrovny. Jedna absolutně soustředěná na to, co vidí jako svůj jediný a ryzí životní cíl, dnes bychom snad řekli stát se poslem Nového věku. K tomu účelu potom obětovat vše, jen aby se mohla přiblížit svým cílům a podřídit se přitom těm, které vidí jako své duchovní nadřízené. Pod tím vším se mi ale rýsuje jiná Blavatská. Je jí docela „normální” mladá žena, která si přeje být milována, mít rodinu... Jakoby tato druhá Blavatská, když se začala blížit ke třicítce, asi tak na pět, možná i sedm let ovládla pole, nabyla vrchu v tom dvojím životě, jímž snad v té době žila. Nezapomeňme také na to, že byla medium a to medium docela výjimečných schopností. Jak si ještě ukážeme jinde, za to se obvykle něčím platí, nejčastěji potom rozvráceným soukromým životem. Leccos ze soukromého života Blavatské zůstane už asi provždy tajemstvím. Toho, že usedlý a uspořádaný příliš nebyl, není těžké se dohadovat.

    Na tomto místě předběhnu trochu událostem, abych zaznamenal ještě jednu episodu ze života Blavatské, k níž došlo o nějakých deset let později, za jejího pobytu v USA. Michael C. Betanelly, o němž se toho příliš mnoho neví kromě toho, že byl původem Gruzínec a že byl dosti podstatně mladší než Blavatská, se s HPB potkal někdy v roce 1874. Zdá se, že se do ní na místě zamiloval. Blavatské, jejíž manžel zemřel několik let předtím, snad na něm imponovalo to, že byl dosti bohatý a možná také to, že pocházel z Gruzie, místa kde se odehrávala emocionální dramata o nichž tušíme, že je deset let předtím intenzivně prožívala. V každém případě odjela Blavatská za Betanellym do Filadelfie, kde se za něj počátkem dubna 1875 provdala v místním pravoslavném kostele. Plukovník Olcott, o jehož přátelském vztahu k HPB si povíme mnohem víc později, se o tomto manželství, o němž se dozvěděl až když už byli tito dva oddáni, vyjádřil jako o „návalu šílenství”. Betanelly nejen byl mnohem mladší, ale podle Olcotta nebyl zdaleka intelektuálně na výši Blavatské. Ta Olcottovi tehdy řekla, že toto manželství způsobila její karma a že to je pro ni trest za její pýchu a agresivitu. Také to, že manželství nebude nikdy naplněno. Zda tomu tak bylo či ne není jisté, v každém případě tento svazek nevydržel ani celé dva měsíce, protože koncem května 1875 už byla Blavatská zpátky v New Yorku a s Betanellym se rozešla. Oficiálně rozvedeni byli ale až o tři roky později. Tato poměrně krátká epizoda mi připadá být jakoby vzdálenou ozvěnou toho, co se s Blavatskou dělo o deset let dříve. Proto ji zmiňuji na tomto místě a ne později, kam by patřila chronologicky. Pokud jde o citový život Blavatské, patří rozhodně sem a ne jinam. Záhadou je také, co asi by mohl znamenat kryptický výrok Blavatské o karmě, která toto druhé podivné manželství v jejím životě měla podle ní způsobit?

    Vraťme se ale raději do prostředka šedesátých let devatenáctého století, kdy se Blavatská už asi po sedm let pohybovala většinou po Rusku a jeho tehdejších državách, přičemž nejvíc času strávila v zakarpatských oblastech. Jen občas se přitom objevovala ve vyšší společnosti, kde někteří v ní viděli senzační medium a propagátorku spiritualismu, zatímco pro jiné byla neznabohem, či přímo pomocnicí ďáblovou. Ovšem, jak praví staré přísloví, doma není nikdo prorokem. Mimo hranice Ruska se zatím o Jeleně (Heleně) Petrovně Blavatské, budoucí věhlasné Madame Blavatsky, případně HPB, ještě příliš mnoho nevědělo. To se mělo změnit, i když na to aby se mohla stát jednou z nejznámějších a zároveň i nejkontroverznějších postav 19. století si musela budoucí Madame Blavatsky ještě nějaký čas počkat.

    Další cesty
   
    Někdy na rozhraní let 1864-65 opustila Blavatská Rusko. Během nadcházejících dvou až tří let se pohybovala nejprve v Egyptě, potom na Balkáně, znovu v Itálii, kde měla podle některých zpráv dokonce bojovat na straně Garibaldiho a být zraněna v bitvě u Mentany v r. 1867. Jakési indikace k tomu, že by tomu tak bylo mohlo skutečně být, zde máme. Vlevo vidíme obrázek zednářského diplomu pro nejvyšší dosažitelný 33. stupeň, který Blavatské udělil velmistr řádu Ancient and Primitive John Yarker v roce 1877, brzy poté kdy vyšla její kniha Odhalená Isis. Yarkerův řád se nedlouho poté spojil s francouzsko-italskými řády Memphis a Misraim, čímž vznikl řád, který je činný dodnes a který je dosti selektivní ve výběru členstva. Poté kdy k amalgamaci došlo v roce 1879, velmistrem nového sloučeného řádu se stal právě Giacommo Garibaldi, což se uvádí v kronikách tohoto řádu. I když k tomu mělo dojít až o dvanáct let později než kdy se měla Blavatská nacházet v Itálii, přesto ve světle těchto vědomostí už by nevyhlížela možná asociace Garibaldiho s Blavatskou natolik divoce. Navíc by se tím aspoň částečně vysvětlovalo, proč je tato epizoda zahalena tajemstvím. Když se plukovník Olcott o několik let později setkal poprvé s Blavatskou, zmiňuje se ve svém diáři, jak si ukážeme později, že měla na sobě blůzu v garibaldiovských barvách. Jakoby tím chtěl  naznačovat něco, co se snad bozději dozvěděl nebo vytušil .

     Z Itálie se Jelena Petrovna přesunula do Řecka a později znovu do Egypta. V roce 1868 se opět vydala přes Indii do Tibetu, kam se jí zřejmě tentokráte podařilo dostat. Podle svých vlastních prohlášení, se tehdy poprvé osobně setkala i se svým druhým duchovním vůdcem Koot-Hoomim, v jehož domě po nějaký čas také přebývala. Ten se měl nacházet v tzv. Malém Tibetu, jak v této době byla známa oblast Ladach v nejsevernější části Kašmíru. Zde se pohybovala asi po dva roky. V roce 1870 pluje Blavatská přes nedávno otevřený Suezský kanál do Egypta, potom navštěvuje Palestinu a Sýrii, opět Balkán a nakonec se znovu vrací do Ruska, kde zůstává asi rok u svých příbuzných v Oděse.  Tomu předchází následující příhoda. V době kdy o Blavatské nebylo žádných zpráv, její Oděská teta Naděžda Fadějevová, která mělo o svou neteř veliký strach, obdržela záhadným způsobem dopis podepsaný právě druhým z Jeleniných duchovních vůdců Koot-Hoomim. V dopise, který se zachoval a který prý jí byl doručen poslem asiatského vzhledu jenž se náhle objevil a stejně tak záhadně i zmizel, stálo jednoduše, že Blavatská je v pořádku.
   
    Kolem roku 1871 v Káhiře se Blavatská poprvé začala zabývat trochu systematičtějším zkoumáním spiritualismu a fenoménů s ním spojených. Teoretickým základem se pro ni stalo učení Allana Kardeca (1804-1869, vlevo), což byl francouzský autor a filosof, který spiritualismu zasvětil většinu svých prací. Zejména v Brazílii a v jiných jihoamerických zemích, je v tomto směru Kardec dodnes uznáván za tu největší autoritu. K tomuto účelu založila Blavatská společnost Société Spirité, kde se zpočátku producírovala jako obyčejné “pasivní” medium, hlavně proto, že se to od ní tak očekávalo. Snažila se o to importovat do Egypta nějaká dobrá a zavedená media z Francie či z Anglie, to se jí ale nedařilo a musela se tudíž spokojit s těmi místními, amatérskými. Očekávala ji proto jen samá zklamání. Media, která se jí podařilo sehnat, byly většinou jen francouzsky mluvící ženy, které prý jenom její společnost okrádaly, “pily jak duhy”, přičemž některé z nich navíc Blavatská přistihla při podvádění. To vše se potom celkem pochopitelně svezlo na její hlavu. Blavatská to nakonec vyřešila tím, že společnost prostě zavřela a vrátila členské příspěvky těm největším kritikům, na což musela doplatit z vlastních peněz.

    Ne všechno bylo ale pro Blavatskou v Káhiře jen neúspěchem. Jakýsi pan Jakovlev, návštěvník z Ruska, například napsal známým domů dopis plný nadšené chvály, v němž prohlašuje, že Blavatská je zázrakem a neproniknutelnou záhadou. To co předvádí je prostě fenomenální. Tento pán prý jí ukázal uzavřený medailonek, uvnitř něhož se nacházel portrét jedné osoby a pramínek vlasů někoho jiného. Aniž by se předmětu dotkla, Blavatská prý mu řekla, že uvnitř je portrét jeho kmotry spolu s vlasy jeho sestřenice a že obě tyto osoby jsou již mrtvé. Navíc je dokázala věrohodně popsat, jakoby měla jejich podoby před očima. Což asi měla, ovšem před svým vnitřním zrakem. Při jiné příležitosti způsobila prý Blavatská to, že se tomuto stejnému pánovi v ruce roztříštila sklenice vína, o čemž ho předem varovala. Odnesl to sice menším zraněním od střepů skla, jeho obdiv k této kouzelnici, jak ji nazval, to ale jen zvýšilo. Celkově lze ovšem jen říci, že to, jak se Blavatská zapletla se spiritualismem v Káhiře jí způsobilo skoro jen samé problémy. Jak ale ještě uvidíme, za tím vším se nacházel účel. Bylo tomu snad tak trochu podobně, jako když se jinak všestranně nadaný učedník pustí do něčeho, čemu ještě tak docela dobře nerozumí. Výsledkem potom bývá, že se mu dostane od mistra přes prsty.


    Z Káhiry se Blavatská vrátila asi na necelý rok znovu do Ruska. Někdy v březnu 1873 se téměř 42-letá Blavatská rozhoduje přesídlit do Ameriky, kam odjíždí z Oděsy, přes Paříž, aby 7. července dorazila do New Yorku. Začíná se nová kapitola jejího života, kdy v posledních osmnácti letech, které jí v životě zbývají může před veřejností začít vydávat to, čemu se v dobách svého učednictví a tovaryšství naučila. A také zamotávat hlavy těm, kteří na základě svého ateistického přesvědčení v ní nedokáží vidět nic jiného než podvodnici.

Copyright © Voyen Koreis 2013