1. Mládí
 2. Cesty
 3. Spiritualismus
 4. Blavatská a Mistři
 5. Blavatská a Olcott
 6. Založení TS
7. Odhalená Isis
 8. HPB a HSO v Indii
 9. Rozpory a obvinění
10. Poslední čtyři roky
11. Smrt v Londýně
12. TS po smrti HPB
13. Úvod k theosofii
14. Theosofická pečeť
15. Lidská těla – principy
16. Éterické tčlo
17. Astrální tělo
18. Život po smrti
19. Mentální tělo
20. Kauzální tělo
21. Skupinové duše
22. Funkce kauzálního těla
23. Planetární řetezce
24. Citáty z Blavatské

Index E-mail  PředmluvaAutorovy stránky Můj bíbrKabala českyHledači azylu


4. Blavatská a Mistři




    Dostáváme se k námětu jímž se zabývaly a stále ještě zabývají generace “hledačů pravdy”. Existují opravdu někde nějací skrytí “mistři”, jejichž vědomosti by daleko přesahovaly to, co je běžnému člověku přístupné a kteří by proto disponovali schopnostmi, které se nám mohou jevit jako zázračné? V moderní době to byla právě Blavatská, která první přišla s tímto konceptem i když, jak si ještě ukážeme, je to pojem prastarý. V dnešní době se v angličtině ujal výraz “Ascended Masters” (ascended značí vrcholný či mocný), jehož Blavatská ještě neužívá. Znamená prostě, že tito lidé se v duchovním životě nacházejí minimálně o jeden stupeň výše nad běžným člověkem. K tomu mělo dojít následkem toho, že úspěšně prošli zkouškami iniciace, čímž pádem se duchovně povznesli nad průměrnou úroveň lidstva. Znamená to také, že takový člověk potom nepodléhá té části karmických zákonů, které běžného člověka nutí k tomu znovu a znovu se na tomto světě rodit, tedy k reinkarnaci. O tom, jak tyto zákony na nás působí, si povíme mnohem víc v druhé části kmihy, kde se budeme podrobněji zabývat systémem, podle něhož se svět řídí a který nám ve své Tajné doktríně Blavatská předkládá. Zatím se spokojíme s tím, že aspoň teoreticky, se tito mistři na Zemi vyskytují už nikoliv proto, že musejí, což je údělem nás všech běžných smrtelníků, ale proto, že se k tomu z vlastní vůle uvázali. K tomu, že je vedla touha a odhodlání k tomu pomáhat lidstvu.

    Zmínky o lidech, kteří se stali nesmrtelnými díky tomu, že dosáhli něčeho co běžní lidé nedokáží, se vyskytují už v těch nejstarších mýtech, které si lidstvo vytvořilo. Ze starých filosofů, například už Pythagoras hovoří v šestém století př.n.l. o bytostech, které v původní řečtině nazývá daemone, což ale nemá nic co dělat s démony. Takto je vymalovala především středověká křesťanská církev, která za vším viděla ďábla a tím tomuto výrazu dodala dodnes již nesmazatelně hanlivý význam. Původně mělo toto slovo ve skutečnosti opačný význam, když znamenalo spíš něco jako polobohy.
   
    Celý vesmírný systém pythagorejců je obýván různými bytostmi; ty se ale nacházejí na rozličných vývojových stupních, takže většinu z nich my lidé nejsme schopni vnímat. Čím vyššího stupně dokonalosti ta která bytost dosáhla, tím rozsáhlejší je její pole působnosti. Tím vzdálenější je také naší sféře. Nedokonalý člověk je ovšem omezen jen na tu nejnižší sféru. Nepoznatelná bytost jíž je všemocný Bůh (oproti převládajícím názorům které opět zasela středověká církev, ve skutečnosti byla doktrína pythagorejců v zásadě monoteistická), se naopak prolíná všemi sférami. Mezi těmito dvěma extrémy rozlišují pythagorejci tři hlavní kategorie bytostí. Nejvýše stojí nesmrtelní bohové, tradičně obývající vrchol Olympské hory. Legendární hrdinové, z nichž někteří již téměř dosáhli nesmrtelnosti, jsou v hierarchii o stupínek níže. Ještě níže se nacházejí ty duše zemřelých lidí, které teprve na nesmrtelnost aspirují. Jimi jsou právě daimone, z nichž se díky křesťanským ideologům stali démoni. Život člověka na zemi je podle pythagorejců jakousi očistou; podle toho jakého stupně očisty člověk dosáhl se po smrti ocitá v odpovídající sféře existence. Jak si na jiných místech ukážeme, podobný náhled na posmrtný život nám přináší theosofie. Elevaci a to i jen mezi polobožské démony, si musí člověk pracně vysloužit, už ani nemluvě o tom být povýšen mezi bájné reky! Nejžádoucnější je ovšem postup do řad nesmrtelných bohů, což by mělo podle Pythagora být konečným cílem každého jedince.

    Také v Bibli se nacházejí místa kde se snad na něco takového naráží. Jak Starý, tak i Nový zákon, nám předkládají příběhy z nichž by se dalo usuzovat, že lidé, kteří byli nějakým způsobem výjimeční, kdysi na zemi přebývali. Z toho lze potom vyvodit, že by zde pravděpodobně měli být i dnes. Každá z prominentních osobností Starého zákona má svého rádce, učitele, prostě někoho s kým se lze jít poradit v případě nutnosti. Čteme-li mezi řádky, můžeme na příklad usuzovat, že nepočítáme-li Boha, či ten aspekt boží bytosti nazývaný Jehova, který se Mojžíšovi zjeví v hořícím keři, jeho lidským učitelem a rádcem byl pravděpodobně jeho tchán Jetro. U tohoto člověka strávil Mojžíš delší čas, tak říkajíce své formativní roky, dřív než byl onou slavnou vidinou při hořícím keři inspirován k tomu, aby vyvedl židovský národ z egyptského područí. Vypadá to skoro, jakoby se Mojžíš ke své nadcházející misii v domě svého tchána připravoval a koncentroval. Jetro přitom v Bibli vždy zůstává jaksi stinnou, po straně stojící postavou. Dozvídáme se o něm jen to, že byl midianským knězem a také to, že jeho jméno je hned na začátku příběhu udáváno jako Raguel a že teprve později se stává z blíže neuvedených důvodů Jetrem. Kabalisté, kteří se zabývají výkladem židovské Tory a s nimiž jsem o tom hovořil, celkem shodně tvrdí, že takováto „nápadně nenápadná” změna jména bývá vždy znakem toho, že dotyčná osoba dosáhla určitého stupně zasvěcení. Stejně je tomu i v případech mnohých protagonistů Starého zákona, kde se například z Abrama stává Abrahám, z jeho manželky Saraj se stává Sára, atp.

    Pravými “šedými eminencemi” Starého zákona jsou proroci, na příklad Eliáš, Eliša a velmi často zmiňovaný Samuel. Tito lidé, zatímco sami se drží většinou v pozadí, pohybují odtud drátky, rozhodujíce na příklad i o tom kdo se má stát příštím králem židovského národa. V pozdějším Novém zákoně je Ježíš také uveden na scénu Janem Křtitelem, který rovněž, až do své dramatické smrti na níž má podíl Salomé, se celkem drží stranou dění. Všichni tito lidé, prakticky bez výjimky, bývají již od dětství nějak předznamenáni ke svým budoucím rolím. Tímto nemíním Blavatskou povyšovat na úroveň starozákonních proroků, i když od toho nemělo ani nemá dost lidí nikterak daleko. Teprve nějaký “Nejnovější zákon”, který snad v budoucnu vznikne, by našim potomkům snad mohl napovědět něco o tom kdo byli ti skuteční, nebo také ti falešní proroci současné historické éry. Chci tímto jen poukázat na existenci určitého mechanizmu, který by se dal i v tomto případě uplatnit.

    A. P. Sinnettovi, který pořádal její Paměti, Blavatská kdysi napsala:

    Vidiny svého Mistra jsem mívala už od dětství. V době kdy byla poprvé otevřena Nepálská ambasáda (v Londýně, přibližně 1851, pozn.), jsem ho viděla a poznala. Viděla jsem ho dvakrát. Jednou, když vystoupil ze zástupu lidí, aby mi dal příkaz k tomu se s ním sejít v Hyde Parku. Nemohu, nesmím o tom nic říci.

    Hraběnka Wachmeisterová, ve své knize “Reminiscences of H.P. Blavatsky” píše o setkání Jeleny Petrovny se jejím “mistrem” toto:

    Už v dětství často vídala ve své blízkosti astrální bytost, která se prý vždy objevovala když se ocitla v nějakém nebezpečí, aby v pravou chvíli zakročila. H.P.B. si zvykla na ní nahlížet jako na svého strážného anděla, a měla dojem, že se stará o ní a o její výchovu. Když se svým otcem plukovníkem Hahnem byla v roce 1851 v Londýně, šla jednou ven na procházku, když ke svému úžasu zahlédla na ulici postavu vysokého Hindustánce s nějakou indickou princeznou. Okamžitě v něm poznala stejnou osobu, kterou vídala v astrální formě. Jejím prvním popudem bylo se k němu rozběhnout, on jí ale posunkem ruky zastavil, takže zůstala stát jako přimrazená, zatímco on šel dál. Příštího dne si vyšla na procházku do Hyde Parku, protože chtěla být sama, aby mohla o této neobyčejné příhodě přemýšlet. Vzhlédnuvše náhle, spatřila stejného člověka k ní přicházet; její Mistr jí potom pověděl, že přijel s indickou princeznou do Londýna v důležité záležitosti a že si přál se s ní setkat osobně, protože potřebuje její pomoci v jistém úkolu, který si zadal. Potom jí pověděl, že se má vytvořit Theosofická společnost a že si přeje, aby ona byla její zakladatelkou. V krátkosti před ní načrtl jaké problémy jí přitom očekávají a řekl jí také, že bude muset prožít tři roky v Tibetu, aby se na svůj důležitý úkol mohla náležitě připravit.

    Hraběnka Wachmeisterová dále píše:

    Ve Würzburgu (asi 1886, pozn.) se stala zvláštní příhoda. Paní Fadějevová, teta Blavatské, napsala, že jí do Ludwigstrasse posílá krabici se vším, co jí doma jen překáží. Krabice dorazila a bylo na mně ji rozbalovat. Přitom jak jsem vybírala jednu věc po druhé a podávala je Blavatské, slyším její radostný výkřik. Potom mi povídá vzrušeně: “Pojďte se podívat na tohle, to jsem napsala v roce 1851, toho dne, kdy jsem se setkala se svým milovaným Mistrem”; a v notesu, zašlým písmem, jsem viděla několik řádek v nichž H.P.B. popsala zmíněné setkání. Ten notes mám u sebe dodnes. Přepisuji z něho tato slova (psáno francouzsky, pozn.): Pamětihodná noc! Jistého večera za světla měsíce zapadajícího nad Ramsgate, 12. srpna 1851, jsem se potkala s M., Mistrem z mých snů!! 12. srpen je 31. červenec v ruském kalendáři, den mých narozenin- Dvacet let!

Vlevo Morya, údajný duchovní vůdce Blavatské. Vpravo Koothoomi. Oba portréty vyhlížejí příliš idealizované na to, aby nebyly fiktivní.

    Notes, o němž zde hraběnka Wachmeisterová píše, se nachází v archivech Theosofické společnosti. Hraběnka se prý Blavatské tehdy zeptala, proč psala o Ramsgate, když k setkání, podle ní samotné, mělo dojít v Londýně. Blavatská odpověděla, že tím chtěla zastřít pravé místo jejich schůzky, aby se žádný náhodný čtenář nedozvěděl o tom, co mělo v té době zůstat utajené...
Nedlouho po tomto setkání se Blavatská vydala na již zmíněnou cestu po Americe, která trvala asi rok. Pomohlo jí hlavně to, že se náhle a nečekaně zlepšila její finanční situace, poté kdy se jí dostalo dědictví po kmotře, která jí odkázala asi 80 tisíc rublů. To byla na tehdejší dobu dosti značná částka, která pokud jde o Blavatskou se ale ukázala být celkem zanedbatelnou. Peníze se jí podařilo utratit za pouhé dva roky. Mimo jiné tehdy také koupila jakýsi pozemek kdesi ve Spojených Státech, zapomněla potom ale kde přesně to bylo a když se po letech vrátila, zjistila, že ztratila i dokumenty jimiž by svoje vlastnické právo mohla doložit. Na toulkách po Novém světě ji prý tehdy doprovázel obrovský newfoundlandský pes, kterého si vodila na zlatém řetěze. Kdesi na Karibských ostrovech se Blavatská seznámila s dvěma muži, Angličanem a Indem, s nimiž se rozhodla vydat do Indie a odtud, přes Nepál, pokusit se dostat do Tibetu, kde údajně měli přebývat tzv. Mahátmové, její vytoužení mistři prastarých moudrostí. Jak jsem se již zmínil, tento pokus se jí nezdařil, úřady tehdejší britské koloniální správy v Indii jí cestu nepovolily. V tehdejší době a jako Ruska zejména, se Blavatská pro britské úřady okamžitě stala podezřelou jako potenciální špiónka. Byla by si potřebovala nejprve učinit a pěstovat známosti s nějakými prominentními Brity, aby se na její žádost britští úředníci vůbec podívali. Se svým duchovním vůdcem, kterého zásadně nejmenuje, označujíce jej pouze začátečním písmenem M., jehož jméno ale je z jiných pramenů uváděno jako Morya, se prý Blavatská znovu setkala až po letech, poté kdy si ty potřebné známosti už udělala a konečně se jí podařilo dostat se do Tibetu. Při svém prvním, asi tříletém pobytu v Tibetu, byla zřejmě žákyní Mahátmy Moryi, při druhém pobytu, koncem šedesátých let, se navíc setkala s Mahátmou K.H., jehož celé jméno se v jistých literárních dílech uvádí jako Koot-Hoomi. Tyto dvě osoby byly také v průběhu osmdesátých let v písemném styku s jedním z prominentních žáků Blavatské, A. P. Sinnettem.

    Sinnett býval hlavním redaktorem tehdy nejrozšířenějšího britského koloniálního deníku v Indii a později se stal prezidentem londýnské lóže Theosofické společnosti. Je autorem dvou ze základních knih theosofické literatury, The Occult World (Okultní svět) a Esoteric Buddhism (Esoterický buddhismus). Po Sinnetově smrti se v jeho pozůstalosti nalezlo velké množství dopisů od těchto dvou Mahátmů, podepsaných jako M. a K.H. Ve dvacátých letech byly tyto dopisy vydány samostatně v dosti objemném svazku, pod názvem Mahatma Letters to A. P. Sinnett (Dopisy Mahátmů A. P. Sinnetovi). Přitom vyšlo najevo, že tyto dopisy byly téměř jediným pramenem jehož Sinnett užil k napsání svých dvou, v theosofických kruzích tolik proslavených, knih. Originály těchto dopisů, které původně neměly zřejmě být určeny k zveřejnění, jsou dnes uloženy v Britském muzeu. Dopisy Mahátmů jsou dodnes snad tou nejvhodnější četbou pro ty, kteří po přečtení obou stěžejních knih Blavatské, se chtějí lépe seznámit s theosofickým učením a také s dobovou situací jež vedla k založení Theosofické společnosti.

    Druhá polovina šedesátých a počátek sedmdesátých let bývá dalším místem kde životopisci tápají. Někdy v té době měla Blavatská prožít asi tři roky kdesi v Tibetu či v severním Kašmíru; k tomu zde ale máme jen její slovo. Nechci tvrdit, že cokoliv Blavatská sama prohlašuje by muselo nutně být pravdivé (či nepravdivé); pouze to nelze nikterak ověřit. Ona sama se jistě obzvlášť nevyznamenala přesností a spolehlivosti paměti. Jisté je jen to, že nikdo nikdy nepřišel na žádné místo kde by se byla mohla schovávat, takže když HPB tvrdí, že byla v té době v Tibetu, snad jí to můžeme uvěřit. Když se znovu objevuje na veřejnosti, kolem roku 1871 v egyptské Alexandrii, je již zralou ženou kolem čtyřicítky. Vykreslili jsme si již dříve portrét mladé, inteligentní a dosti divoké dívky, nastínili jsme dobrodružnou povahu kterou disponovala jako mladá žena. Za tím vším tušíme průbojnou duši, ovládanou neutuchající touhou po poznání. Pokud Blavatská chtěla nahlédnout za závoj okultních mysterií, muselo k tomu dojít někdy v době kdy se věkem blížila ke čtyřicítce.

    Nevíme toho mnoho o tom, jaká měli Mahátmové v době o niž se jedná pravidla, pokud jde o předávání vědomostí na své žáky. Víme, že na jisté úrovni se tomu má se všemi okultními směry zhruba stejně. Například mezi kabalisty v té době a ještě i poměrně do poměrně nedávné doby, platila následující pravidla: Kabalistické vědomosti se předávají osobně, přímo jedním člověkem druhému. To je ta ryzí kabala; ve skutečnosti by snad ani žádná jiná kabala neměla existovat, pouze ta kabala, která je založená na tradici orální komunikace. Pokud by platila podobná pravidla i u Mahátmů, což je dosti pravděpodobné, k tomu aby se jí dostalo iniciace, Blavatská by se byla musela nacházet v blízkosti svého Mistra, jímž měl údajně být Morya. Dále, podle kabalistické tradice by učitel neměl přijmout žáka, pokud by tento nedosáhl věku čtyřiceti let nebo, podle jiných, dokonce i čtyřiceti dvou let. To býval ten minimální požadavek. Dříve než dosáhl tohoto věku by byl žák býval považován za neschopného toho dostatečně absorbovat životní zkušenosti jichž nasbíral a nedokázal by tudíž pochopit některé z aspektů učení, po duchovní a moralistické stránce. Tohle sice zní jako velice definitivní, musely zde ale být výjimky. Například, jeden z nejslavnějších exponentů kabaly Isaac Luria (1534-1572) se dožil pouhých 38 let. Kdyby byli jeho učitelé pevně dodržovali výše uvedené pravidlo, neexistovala by dnes tzv. Luriánská kabala, jedno ze základních učení, které ovlivnilo snad víc kabalistů než kterékoliv jiné. Následky by se pociťovaly až do dneška. Nebylo by tím pádem nejspíš ani chasidismu, náboženského hnutí které z tohoto zdroje značně čerpalo a které později stálo pevně na straně těch, kteří propagovali vytvoření státu Izraele, jehož by nejspíš také nebylo. Svět by asi vypadal hodně jinak.


 
Ukázka z jednoho z dopisů Mahátmů doručovaných Sinnettovi.

Celkově z toho vyplývá, že takováto pravidla zde jsou proto, aby se mohla porušit. V případě Blavatské asi také, protože by jí bylo snad asi kolem třiceti pěti let když se dostala do Tibetu za Moryou. Poprvé se tam pokoušela dostat o nějakých deset let dřív, což se jí nepodařilo. Nezasadili se třeba o to sami Mahátmové, aby jí to tehdy bylo znemožněno? Aby se k nim dostala až tehdy, kdy k tomu dozrála věkem i životními zkušenostmi? Zůstaňme ještě chvíli u kabaly. Její studium bylo od počátku vyhrazeno pouze žákům mužského pohlaví. Moderní kabala je poměrně pružná a citlivá na společenský vývoj, musíme si ale uvědomit, že přece jen byla po dlouhá staletí do značné míry závislá na židovské víře a tradicích, přičemž jistá diskriminace podle pohlaví zde stále ještě existuje, tak jak je tomu snad u všech národů na středním východě. Na tom se momentálně asi dá těžko něco měnit, i když s tím třeba nesouhlasíme. Povzbuzující je to, že alespoň některé z těchto restrikcí se zdají být pomalu překonávány, o což se také zasluhují ti z řad progresivnějších exponentů kabaly.

    Jeden z nejprominentnějších kabalistů současnosti a autor více než dvaceti knih o kabale mě na příklad ujistil, že věk třiceti let už v dnešní době postačí k tomu, aby člověk mohl kabalu začít vážně studovat, protože lidé se přes rané fáze života přenášejí rychleji než jak tomu bývalo v minulosti. Mne se to tehdy již netýkalo, protože mi v té době už čtyřicet let bylo, na jeho přednášky ale přišli i lidé podstatně mladší než třicet. Také tam byly k vidění ženy, které se zajímaly o kabalu, řekl bych dokonce, že snad i převládaly. Přitom v té době se do našich životů ještě ani nedostal plně internet, takže dnes to bude v těchto směrech jistě ještě podstatně liberálnější. Liberálními museli ale zřejmě být také Mahátmové, pokud Blavatskou, ženu mladší čtyřiceti let, za žákyni přijali. To, že svoje úctyhodné okultní znalosti musela někde od někoho získat, je evidentní každému kdo si přečte její pozdější knihy. To samo o sobě je asi tím nejpádnějším důkazem toho, že nějací Mahátmové někde skutečně existovali.

Copyright © Voyen Koreis 2013