1. Mládí
 2. Cesty
 3. Spiritualismus
 4. Blavatská a Mistři
 5. Blavatská a Olcott
 6. Založení TS
7. Odhalená Isis
 8. HPB a HSO v Indii
 9. Rozpory a obvinění
10. Poslední čtyři roky
11. Smrt v Londýně
12. TS po smrti HPB
13. Úvod k theosofii
14. Theosofická pečeť
15. Lidská těla – principy
16. Éterické tčlo
17. Astrální tělo
18. Život po smrti
19. Mentální tělo
20. Kauzální tělo
21. Skupinové duše
22. Funkce kauzálního těla
23. Planetární řetezce
24. Citáty z Blavatské

Index E-mail  PředmluvaAutorovy stránky Můj bíbrKabala českyHledači azylu


5. Blavatská a Olcott


 

    V mladém věku se Blavatská chovala jako rebelantská dívka, o něco později jako mladá žena se rozhodně příliš nenechávala spoutávat společenskými konvencemi. Během necelých dvaceti let se jí podařilo přitom všem sjezdit půlku světa. V jistém bodě se ovšem muselo skončit toto cestování po světě, které ve skutečnosti asi bylo mnohem cílevědomější, než by se na první pohled zdálo. K tomu, aby se mohla započít ta nejhlavnější etapa její životní pouti, musela se Blavatská potkat s plukovníkem Olcottem. Význam Olcottův daleko přesahuje rámec theosofického hnutí. Olcott byl rozeným filantropem. Na náměstí v Colombu, hlavním městě dnešní Šri Lanky, stojí Olcottova socha, odhalená teprve poměrně nedávno. Pro vývoj školství na Cejlonu znamenal totiž Olcott přibližně totéž, co znamenal Komenský pro školský systém v Čechách či ve Švédsku. Vynasnažil se na příklad o založení 3 vysokých a 250 základních škol. Navíc v sobě Olcott objevil k stáru léčitelské schopnosti, jichž užíval právě na Ceylonu při léčení lidí, zdarma a často prý až do úplného vyčerpání. Na rozdíl od mnohých Američanů, kteří si v devatenáctém století často nechávali říkat “colonel” (u bohatých plantážníků na jihu země to znamenalo totéž jako “kolonizátor,” česky bychom klidně mohli i říci sedlák furiant), Henry Steel Olcott byl skutečný colonel neboli plukovník. Dosáhl této hodnosti v době americké občanské války (na obrázku vlevo), kdy byl také jmenován komisařem se zvláštním posláním od ministerstva války. Původně býval zemědělským redaktorem pro New York Tribune, po skončení občanské války byl promován jako právník. V roce 1868 se oženil s Mary Epplee Morgan, dcerou episkopálního kněze, s níž měl čtyři děti, z nichž jen dvě přežily. Manželství se ale poměrně brzy rozpadlo, čemuž asi napomohl zájem Olcottův o spiritualismus, něco co asi dceři protestantského kněze příliš nevonělo. V době kdy se Olcott potkal s Blavatskou už byl rozvedený. Ve svých pamětech ale na mnoha místech zdůrazňuje, že vztah k ní nikdy nebyl ani v nejmenším sexuální.

    Kdysi jsem narazil na zajímavou skutečnost, o níž mnoho lidí dnes neví, která nám snad pomůže trochu dokreslit Olcottovu povahu. Olcott nebyl nikterak zámožný člověk, vlastně po celý svůj život zápasil s nedostatkem peněz. K stáru jej náhle potkalo štěstí a zdálo se, že se tyto problémy konečně vyřeší. Někdy v devadesátých letech, již po smrti Blavatské, zemřel ve městě Toowoomba, po Brisbane druhém největším městě australského státu Queensland, jistý bohatý německý usedlík. Celé své jmění v závěti odkázal Olcottovi, jehož práce pro Theosofickou společnost si nesmírně vážil. Olcott se brzy nato vydal do Austrálie, aby mohl dědictví převzít. Když dorazil do Darling Downs, což je úrodná oblast asi sto kilometrů od Brisbane směrem do vnitrozemí, zjistil ke svému úžasu, že domnělý dobrodinec zde zanechal četné potomstvo, jemuž dědictví upřel a jemuž se to, že by měli vyjít zkrátka, ani trochu nelíbilo. Nebylo se také čemu divit. Celé rodinné jmění, včetně výnosných pozemků, mělo připadnout jakémusi Američanovi, o němž nikdy předtím neslyšeli a to jen proto, že se tatínek k stáru zbláznil! Olcott se na místě rozhodl, že se dědictví vzdá a jako právník ihned k tomu provedl potřebné kroky. Vyhradil si pouze, že mu mají být uhrazeny výdaje spojené s cestou do Austrálie. V Toowoombě je velice činná lóže Theosofické společnosti, jejíž některé členy dobře znám (několikrát jsem tam přednášel) a proto vím, že i po více než sto letech se tam na Olcottovo tehdejší vlídné jednání nezapomnělo.

    Blavatská dorazila do New Yorku v létě 1873. Příjezd ruské kněžny do země, která se na jednu stranu pyšnila svým republikánstvím, která ale na tu druhou se vždy aspoň potají obdivovala evropské aristokracii, nevyvolal žádný zvláštní rozruch. Blavatská si totiž nemohla dovolit žádné okázalosti protože, ne poprvé ve svém dobrodružném životě, se ocitla skoro úplně bez peněz. Prostřednictvím ruského konzulátu poslala prosebný dopis otci a protože jí konzul odmítl zatím něco půjčit, musela se o sebe postarat sama. Našla si byteček v jedné z chudých čtvrtí na Madison Street a po nějaký čas se živila tím, že vyráběla umělé květiny, které od ní odkupoval jakýsi hodný židovský hokynář. Elizabeth G. K. Holtová, která se za svého mládí s Blavatskou v té době znala, o tom o mnoho let později napsala:

    Madame Blavatská po většinu času sedávala v této místnosti, jen zřídka ale bývala sama; byla jako magnet a to tak silný, že k sobě přitahovala každého kdo se kolem naskytl. Takto jsem jí vídávala den ze dne, seděla, balila si cigarety a nepřetržitě kouřila. Měla takový nápadný váček na tabák, jako hlavu nějakého kožešinového zvířete, který nosila pověšený na krku. Měla velice neobyčejnou postavu. Myslím, že musela být vyšší než vypadala, byla taková široká; měla široký obličej a široká ramena; vlasy měla světle hnědé a zkudrnatěné, tak jak je mívají někteří černoši. Z celé její osobnosti jste měli dojem síly. Nedávno jsem kdesi četla popis rozhovoru se Stalinem, kde pisatel tvrdil, že když vstupujete k němu do pokoje, máte dojem jakoby tam běželo nějaké silné dynamo. Něco podobného jste cítili když jste se ocitli v blízkosti Blavatské . . . Lidem, kteří si o to řekli, dokázala popsat jejich minulost a tyto popisy musely být pravdivé, protože budily hluboký dojem. Nikdy jsem ale neslyšela, že by kdy byla někomu věštila budoucnost, netvrdím, že to nedělala, přede mnou ale ne . . . Vykládalo se o ní, že je spiritualistka, i když jsem jí nikdy neslyšela se k tomu hlásit . . . Když jedna moje přítelkyně chtěla na Madame aby jí pomohla se spojit s její zemřelou matkou, Madame jí odpověděla, že to není možné, protože její matka se zabývá důležitějšími věcmi a že se nachází mimo dosah. Duchové, o nichž neustále hovořila, byli “diaki”, taková laškovná stvoření, zřejmě podobná vílám z irských pohádek a jistě ne lidské bytosti, podle toho jak je a jejich činnost popisovala . . . Nikdy jsem na Madame nehleděla jako na mravní instruktorku. Především byla příliš vznětlivá a když se jí něco nedařilo vyjadřovala o tom své mínění tak rázovitě, že to bylo až znepokojivé. Musím ale uvést, že se nikdy nerozčilovala na nikoho ani na nic přímo. Její námitky byly tak nějak neosobní. Pokud jde o duševní či tělesné problémy, s těmi jste instinktivně zašli za ní, protože jste pociťovali její neohroženost, její nekonvenčnost, její hlubokou moudrost a rozsáhlé zkušenosti a její dobré srdce - a porozumění, které měla pro každého smolaře.

    Peníze z Ruska se zdržely následkem toho, že otec Blavatské plukovník von Hahn zemřel a trvalo to nějaký čas než se záležitosti spojené s jeho pozůstalostí vyřešily. Blavatská si v té době najímala menší byt na rohu 14th Street a 4th Avenue. Byt se nacházel nad kořalnou a brzy poté, kdy se sem nastěhovala, byla okradena o těch několik cenností které jí ještě zbývaly. Po dlouhých průtazích trvajících alespoň rok, peníze z Ruska konečně dorazily a ona si mohla dovolit vytáhnout paty z New Yorku. Tak také 14. října 1874 došlo k osudovému setkání s plukovníkem Olcottem. Olcott o tom po letech napsal tato prostá slova:

    Byla to dosti prozaická záležitost. Povídám: “Permetezz moi, Madame” a připálil jsem jí cigaretu; naše známost se začala kouřením, vznikl z ní také veliký a neutuchající oheň.

 

    K seznámení došlo v Chittendenu, ve státě Vermontu. Oba budoucí zakladatele Theosofické společnosti sem přivedly zprávy o neobyčejných seancích, které se konaly na farmě rodiny Eddyových. Psychické schopnosti se zřejmě v této rodině prostých zemědělců dědily z generace na generaci. Jejich pra-pra-pra-pra-babička byla dokonce obviněna z čarodějnictví a odsouzena k smrti na hranici koncem 17. století, při proslulých soudních procesech v Salemu, podařilo se jí ale uprchnout. Olcott navštívil farmu Eddyových již dříve a napsal o seancích článek pro New York Sun. Následkem toho se mu dostalo pověření od jiného listu, Daily Graphics, aby na farmě pobyl delší čas a napsal přitom sérii článků pro tyto noviny. Deník také zařídil, že měl Olcott vždy k ruce kreslíře, který by pořizoval obrázky během seancí. Fotografie sice už existovala, ale pro takovéto účely byla ruka kreslíře mnohem pohotovější a hlavně: cestovala nalehko, bez těžkého náčiní jaké fotograf tehdy potřeboval. Olcottovy články vycházely dvakrát týdně s těmito kreslenými obrázky a právě ony také přivedly do Chittendenu Blavatskou. Olcott o tom všem, co předcházelo jeho seznámení s Madame Blavatskou, píše ve svých pamětech Old Diary Leaves (Listy ze starého diáře):

    Jednoho červencového dne v roce 1874 jsem se nacházel v kanceláři své advokátní firmy, přemýšlejíce o důležitém případu, který mi zadala rada města New Yorku, když mi náhle přišlo na mysl, že jsem už celá léta nevěnoval patřičnou pozornost hnutí spiritualistů. Takže jsem si zašel za roh koupit výtisk časopisu Banner of Light (Světelný prapor). V něm jsem si přečetl článek o neuvěřitelných jevech zahrnujících solidifikaci zjevení, k nimž docházelo na farmě u městečka Chittenden ve státě Vermont, několik set mil na sever od New Yorku. Ihned mě napadlo, že pokud je pravdou to, že návštěvníci seance mohou uvidět, dokonce se dotýkat a rozmlouvat se svými zemřelými příbuznými, jimž se nějak podařilo najít způsob toho jak obnovit svá těla včetně šatstva tak, aby se stala dočasně solidními, viditelnými a hmatatelnými, že tohle by bylo tím nejdůležitějším faktem moderní fyzické vědy.
    Rozhodl jsem se tam odjet a přesvědčit se o tom všem sám. Udělal jsem to, zpráva se ukázala být pravdivou, zdržel jsem se tam po tři nebo čtyři dny a vrátil se do New Yorku. O svých pozorováních jsem napsal článek pro New York Sun který, jak se zdá, odtud převzaly noviny z celého světa. Editor New York Daily Graphic mi následkem toho navrhl, abych se jako zpravodaj pověřený jejich listem vrátil do Chittendenu, doprovázen ilustrátorem, který by podle mého návodu provedl náčrty a abych důkladně celou záležitost prozkoumal a popsal. Věc mě natolik zaujala, že jsem v kanceláři učinil patřičná opatření, takže 17. září jsem se opět nacházel na “statku Eddyových”, jak se říkalo tomuto hospodářství podle jména rodiny, která je vlastnila a zde přebývala. V tomto domě záhad jsem pobyl asi dvanáct týdnů, obklopen fantomy a majíce přitom na denním pořádku zážitky toho nejneuvěřitelnějšího druhu.
    Dvakrát týdně po tu dobu vycházely v Daily Graphic moje články o “duších Eddyových”, každý z nich ilustrovaný skicami zjevení, skutečně viděnými jak listem pověřeným umělcem panem Kappesem tak i mnou, stejně tak jako každou z jiných přítomných osob, jichž bývalo občas až čtyřicet v místnosti kde se seance konaly. Byly to právě tyto v novinách uveřejněné články, které potom přivedly Madame Blavatskou do Chittendenu a tak nás svedly dohromady.
Na ten den kdy jsme se poprvé potkali si vzpomínám jakoby se to událo včera. Byl slunečný den, takže i jinak smutně vyhlížející starý statek vyhlížel celý rozradostněný. Stojí v překrásné krajině, uprostřed údolí obklopeného travnatými stráněmi, které vbíhají do kopců pokrytých až po samé vrcholky listnatými háji. Právě nastal čas babího léta, kdy celá krajina bývá pokryta lehkým namodralým oparem, zatímco koruny buků, jilmů a javorů, jichž se už dotkly ranní mrazíky, přecházejí od své zelené na směsici zlatavých a karmínových barev, která celé krajině dává tu podobu jakoby se celičká nacházela pod přehozem z královského goblénu.

 
Statek Eddyových v Chittendenu ve Vermontu (kresba Alfreda Kappese)

    Oběd se u Eddyových podával v poledne a bylo to u vchodu do prosté a bezútěšné jídelny kde jsme s Kappesem poprvé uviděli HPB (Olcott zásadně píše HPB, Helena Petrovna Blavatsky, což se později ujalo všeobecně. My se této zkratky také přidržíme). Dorazila krátce před polednem v doprovodu jakési francouzské Kanaďanky a obě seděly u stolu, když jsme vstupovali. Můj zrak okamžitě přilákala rudá garibaldiovská blůza, kterou na sobě měla a která ostře kontrastovala s mdlými barvami okolí. Měla husté světlé vlasy, které jí nedosahovaly ani k ramenům a odstávaly jí od hlavy, vlasy jemné jako hedvábí a kudrnaté už od kořenů, jako beránčí vlna. To, spolu s tou červenou blůzou, mě upoutalo nejdříve, teprve později jsem si všiml rysů jejího obličeje. Byla to pozoruhodná kalmucká tvář, z níž vyzařovala síla, spolu s kulturností a naléhavostí a která se mezi běžnými vizážemi lidí přítomných v místnosti vyjímala podobně, jako se vyjímalo její oblečení na pozadí bílých a šedých tónů dřevěných stěn i mdlých barev obleků ostatních hostů.

 
Bratři William a Horatio Eddy, kteří oba měli mediumistické vlohy

    Potrhlí lidé všech možných typů si podávali dveře u Eddyových, aby shlédli tyto seance a když jsem spatřil tuto výstřední dámu, napadlo mě, že bude jen dalším takovým typem. Zastavil jsem se u dveří a pošeptal jsem Kappesovi “Proboha! Podívejte se na tenhle případ”... Sedl jsem si přímo naproti ní, abych si mohl náležitě dopřát své oblíbené zábavy studování lidských charakterů. Dámy se bavily francouzsky, celkem o ničem zvláštním. Po večeři ty dvě vyšly ven a madame Blavatská si ubalila cigaretu, nabídl jsem jí tedy oheň, abych měl záminku ke konverzaci. Protože jsem k ní promluvil francouzsky, rozmlouvali jsme i nadále v tomto jazyce. Zeptala se mne jak dlouho se zde již nacházím a co si o těchto jevech myslím, přičemž prohlásila, že sama se o takovéto věci velice zajímá a že ji sem do Chittenden přivedly články které četla v Daily Graphic; zájem veřejnosti o ně že neustále vzrůstá, takže někdy bylo i nemožné dostat výtisk v novinovém stánku, za poslední vydání že prý musela zaplatit celý dolar.

    “Nebyla jsem si jistá, jestli sem mám jet”, prohlásila, “protože jsem se obávala setkání s tím plukovníkem Olcottem”.
    “Proč byste se měla bát právě jeho, milá paní?” odtušil jsem.
    “Ó, mám strach, že by mohl něco napsat o mně v těch svých novinách.”

    Odpověděl jsem jí, že v tomto směru může být úplně klidná a že jsem si naprosto jistý tím, že plukovník Olcott se o ní ve svých článcích zmiňovat nebude, pokud si to ovšem ona sama nebude přát. Potom jsem se jí představil. Na místě se z nás stali přátelé. Oba jsme cítili, že patříme ke stejné vrstvě, oba světoobčané, volnomyšlenkáři a že k sobě máme blíže než ke komukoliv jinému v této společnosti. Byl to hlas společných sympatií k vyšším okultním stránkám lidstva a přírody, přitažlivost jedné duše ke druhé, nikoliv jednoho pohlaví k druhému.

    Procházejíce se spolu, bavili jsme se o jevech, které jsou k vidění u Eddyových, i o těch v jiných zemích. Zjistil jsem, že toho hodně procestovala, že byla svědkem mnoha okultních jevů a potkala se s adepty okultních věd, i když zpočátku mi nedala nic najevo o existenci himalájských mudrců ani o svých vlastních schopnostech. Zmínila se o materialistických tendencích amerického spiritualismu, což tyto jevy jaksi staví výše a to na úkor filosofického podkladu. Měla příjemné a podmanivé způsoby a to jak se o tom všem kriticky vyjadřovala i o lidstvu celkově, bylo originální a vtipné. Snažila se zejména o to vytáhnout ze mne moje vlastní myšlenky o záležitostech ducha a s potěšením se vyjádřila o tom, že instinktivně sleduji podobné okultní myšlenky tak jako ona sama. Nehovořila přitom jako žádný mystik z východních zemí, spíše jako kultivovaný spiritualista. Pokud šlo o mne, nevěděl v té době nic či skoro nic o východní filosofii a ona se zpočátku o tomto předmětu nezmiňovala.
   
    Seance prováděné Williamem Eddym, který byl hlavním mediem v této rodině, se konaly každého večera ve velké hale nacházející se v poschodí křídla domu, nad kuchyní a jídelnou. Na vzdáleném konci haly byl úzký kabinet, v němž se Willam Eddy samotný vždy usadil, aby zde čekal na to až se dostaví stav transu. Žádnou kontrolu nad těmito jevy zřejmě neměl, pouze seděl a čekal, až se něco sporadicky dostaví. Přes vchod byla natažena plenta, takže kabinet se nacházel v naprosté tmě. Chvíli poté co William do kabinetu vstoupil, se plenta poodhrnula a zpoza ní vystoupila postava nějakého mrtvého muže, ženy či dítěte, dočasně solidní a hmotná, aby se hned v následující minutě rozplynula do prázdnoty a neviditelnosti. Občas k takovémuto rozplynutí došlo přímo před zraky přítomných.


 
  
Čtenáři Daily Graphic si mohli prohlížet tyto obrázky místnosti a přilehlého kabinetu, v nichž se na statku bratří Eddyových v Chittenden prováděly seance.
 
    Postavami, které se objevovaly až do té doby kdy se na scéně objevila HPB, byli buď rudí Indiáni, nebo Američané či Evropané, to podle toho jak se sešli návštěvníci. Jenže, hned prvního večera po jejím příjezdu, se nám zde objevili duchové jiných národností. Byl zde služebný hoch, Gruzínec od Kavkazu, muslimský kupec z Tbilisi, mladá ruská služebná i jiní. To, že se takovéto postavy objevily při seanci pořádané těmito chudými, téměř negramotnými vermontskými sedláky, kteří by bývali jednak neměli peníze k tomu nakoupit si divadelní kostýmy, ani zkušenosti s tím jak jich využít a to i kdyby na to měli. Nebylo by ani místo kam to všechno uložit. To vše bylo pro všechny přítomné postačujícím důkazem pro to, že tato zjevení jsou opravdová. Zároveň mi to také dokazovalo, že Madame Blavatská nějakým zvláštním způsobem přitahovala k sobě takovýto druh zjevení z říše, kterou Asiaté nazývají Kâmaloka. Teprve po delším čase jsem se dozvěděl, že je vyvolávala ona sama, pomocí svých vlastních vyvinutých schopností, které měla pod kontrolou.
    HPB se snažila seč mohla vzbudit ve mně pochybnosti o tom, jakou hodnotu mají jevy vyprodukované Williamem Eddym, jakožto i nalézt důkazy o tom, jak dalece inteligentní je kontrola jíž mají duchové nad medii. Řekla mi, že pokud by tomu tak skutečně bylo, musely by být dvojníky media oddělující se od něho a objevující se pod jinou podobou; v tom jsem jí nicméně nevěřil.  Přel jsem se s ní, že tyto formy byly příliš rozmanité pokud jde o výšku, tloušťku a podobu, aby mohly být přestrojeným Williamem Eddym; musejí tudíž být tím na co vypadají, to jest dušemi zemřelých lidí. Naše spory byly občas dosti žhavé, protože v té době jsem ještě neměl dostatečně hluboké vědomosti o plastičnosti lidského dvojníka, abych mohl pochopit na co zde ona naráží; pokud jde o východní koncept zvaný mája, o tom jsem neměl ani sebemenší potuchy. Výsledkem toho všeho ale bylo, jak mi ona pověděla, že se mohla přesvědčit, že jsem schopen toho neuvěřit věcem jen tak z ničeho a tvrdošíjně se držet těch faktů, jichž jsem se dopátral, či o nichž jsem se aspoň domníval, že jsem se jich dopátral. Každým dnem se z nás stávali lepší a lepší přátelé, takže v době kdy opouštěla Chittendale, HPB už přijala přezdívku “Jack”, kterou jsem jí dal, a tak se poté i podepisovala ve svých dopisech z New Yorku. Když jsme se rozcházeli, bylo nám už oběma jasné, že přátelství takto příjemně počaté, bude i nadále pokračovat.
 
    Tolik Henry Olcott ve svých Listech ze starého diáře, o setkání s Blavatskou na farmě Eddyových v Chittenden. Kreslíř Kappes pořizoval také náčrty různých postav, které William Eddy pro účastníky seancí vyvolal ze „záhrobí”.
   
    Po svém pobytu u Eddyových, Blavatská také napsala o jevech jichž zde byla svědkem článek, rovněž do Daily Graphic. Článek vyšel pod názvem “Neobyčejné spiritualistické jevy, odpověď dr. Beardovi”. V části článku se psalo toto:
   
    U Eddyových jsem pobyla čtrnáct dní. V té krátké době jsem shlédla a plně rozpoznala mezi 119 zjeveními celkem sedm “duchů”. Přiznávám, že jsem je poznala jen já sama, ostatní z přítomných se mnou nebyli při mých četných cestách po Východě; jejich rozličná oblečení ale byla jasně viditelná a byla přezkoumána všemi. Prvním z nich byl gruzínský chlapec, oblečený v tradičním kavkazském úboru. Poznala jsem ho a vyptávala jsem se ho v gruzínštině na věci, známé jen mně samotné. Rozuměl mi a odpovídal. Když jsem ho v jeho mateřštině požádala (na šeptem pronesený návrh plukovníka Olcotta), aby zahrál “Lezguinku”, kyrgizský tanec, okamžitě jej na kytaru zahrál.


   Olcott, který zřejmě v té době rozšiřoval značně své žurnalistické činnosti, pravděpodobně na úkor své advokátní praxe, o tomto samém v Lidech z jiného světa:
 
    Potom se objevil první z návštěvníků ruské dámy. Byl střední postavy, dobře stavěný, oblečený v gruzínské (kavkazské) vestě, s volnými rukávy a s dlouhými zašpičatělými záložkami, v dlouhém kabátě, volných kalhotách, v kamaších ze žluté kůže a v bílé čapce nebo fezu, se střapcem. Okamžitě v něm poznala Michalka Guegidze, kdysi žijícího v Kutaisu v Gruzii, sluhu paní Witteové, její příbuzné, který jí samotné kdysi v Kutaisu sloužil. Příštího večera, jiný duch, “Hassan Agha”, přišel za madame Blavatskou. Byl to bohatý obchodník z Tbilisi, kterého ona dobře znala.

    Olcott dále svědomitě a dopodrobna popisuje duchův turecký oblek, černou astrachánskou čapku a tak podobně. Dejme ale slovo opět Blavatské:
   
    Jako další se dostavil menší stařík. Oblečen byl po běžném způsobu perských obchodníků. Jeho oblek by vystál za národní kroj. Všechno na svém místě, včetně “babučí” z nichž vystoupil a zůstal jen v ponožkách. Hlasitě šeptá svoje jméno. Je to Hassan Agga, starý muž, kterého jsem já a moje rodina znávali po dvacet let v Tbilisi. Povídá, ve směsici gruzínštiny s perštinou, že má “strašně důležité tajemství”, které mi musí sdělit a objeví se celkem třikrát, aniž by se mu kdy podařilo větu dokončit.


    Jako třetí se vynoří muž obří postavy, oblečený v malebném úboru kurdských bojovníků. Nemluví, ale ukloní se po orientálním způsobu a pozvedne svůj oštěp zdobený barevným peřím, potřese s ním na znamení uvítání. Okamžitě jsem v něm poznala Saffara Ali Beka, mladého kurdského kmenového náčelníka, který mě doprovázíval při jezdeckých výpravách v oblasti Araratu v Arménii a který mi jednou i zachránil život.

    Jako čtvrtý přichází Kirkiz. Úplně se přitom vidím zase v Tbilisi, tak perfektní je jeho kroj “nukara”, člověka který jede za vámi nebo před vámi na koni. Ten mluví. Co více, opraví mě, když poněkud zkomolím jeho jméno přitom jak ho oslovuji a když jej po něm opakuji správně, ukloní se, usměje se a tou nejčistší hrdelní tatarštinou, která je mi tolik dobře známá, prohlásí “Čok jašči” (správně) a zmizí.
J    ako pátá se objevuje stará žena, v ruském šátku na hlavě. Hovoří ke mně rusky, oslovujíce mě zdrobnělým přízviskem, které pro mne mívala v mém dětství. Poznávám v ní dávnou rodinnou služebnou, opatrovatelku mojí sestry.
    Šestým na pódiu je vysoký, silný černoch. Na hlavě nese báječné ozdobení, něco jako rohy bělostně a zlatem protkané. Připadá mi povědomý, chvíli si ale nemohu vzpomenout kde jsem se s ním setkala. Potom začne dělat jakási živá gesta a to mi pomůže k tomu, abych ho poznala. Je to kouzelník ze střední Afriky. Zašklebí se a zmizí. Sedmý a poslední se objeví silný, šedovlasý pán, oblečený v běžném černém obleku. Na krku má ruský řád sv. Anny, zavěšený na červené stuze se dvěma černými pruhy, což jak vám potvrdí každý Rus, k této ozdobě patří. Skoro omdlévám, protože si myslím, že poznávám svého otce, ten byl ale o dost vyšší. Ve svém rozčilení ho oslovuji anglicky a ptám se: “Jsi můj otec?” Zavrtí hlavou na zápor a odpoví tak jasně jak by odpověděl kterýkoliv smrtelník a to rusky: “Ne, jsem tvůj strýc.” Slovo “ďaďa” slyšeli a zapamatovali si všichni přítomní. Znamená “strýc”.

   

    Mediální jevy, které byly k vidění na Eddyových farmě, by jistě musely přivést do extáze kdejakého nadšeného spiritualistu a obrátit na víru spoustu pochybovačů. V konkurenčním tisku se ovšem objevily skeptické názory včetně karikatur, jako ta napravo. Blavatská sama toho ale už v té době věděla o okultních záležitostech tolik, že se nenechala jen tak k něčemu vyprovokovat.

    U Eddyových jsem s největší rozhodností viděla formy známé jako “duchové” a také jsem je poznala; dokonce i formu svého strýce. V některých případech jsem ale na ně předtím pomyslela a přála jsem si je uvidět. Objektivizace jejich astrálních forem nebyla vůbec žádným důkazem toho, že by nutně museli být mrtví. Experimentovala jsem přitom, aniž by plukovník Olcott o tom měl tušení; a některé z těchto experimentů se mi povedly tak dobře, že jsem vlastně při nich vyvolala formu člověka, o němž jsem si myslela, že byl v tu dobu mrtev, který ale, jak se později ukázalo, byl ještě nedávno živý, tj. Michalka, mého gruzínského sluhy! Ten žije dodnes u svého příbuzného v Kutaisu, jak mě o tom informovala před dvěma měsíci moje sestra v Paříži. Říkalo se to, a já jsem si to o něm myslela, že zemřel, ale v nemocnici se zase uzdravil. Tak tady máte ty “duchy”! Dokonce i materializovaná forma mého strýce u Eddyových byla obrazem; protože jsem to byla já, kdo jej z mysli vyslal, když jsem tam přišla takto experimentovat, aniž bych byla někomu o tom řekla. Bylo to něco jako prázdný vnější obal mého strýce, který jsem zřejmě nasadila na astrální tělo media. Viděla jsem a dobře jsem sledovala ten proces, věděla jsem, že byl Will Eddy opravdovým mediem; proto také jsem se ho v novinách zastávala, když měl později problémy.

    Jako většina medií, ať už opravdových nebo falešných, William Eddy byl později nařčen z podvodů, z čehož se vyvinula vleklá aféra, táhnoucí se po celé měsíce v amerických soudních síních, za napjaté pozornosti veřejnosti. I když se nic neprokázalo, zatrpklý William Eddy se mediálních produkcí vzdal a žil na farmě v Chittenden až do roku 1932, kdy jako 99-letý zemřel.

    Olcottovy původní představy o mediálních jevech, jichž byl svědkem u Eddyových, byly jistě v souladu s náhledy všech běžných spiritualistů. Blavatská ovšem, jak nám sama tvrdí, byla spiritualistkou jen “naoko”, zatímco se zabývala výzkumem těchto jevů. Společně s Olcottem se ocitli uprostřed kroužku nadšenců, kteří ve spiritualismu nalézali přirozenou opozici k v té době prudce se rozvíjejícímu materialismu. V podstatě nešlo o nic jiného, než o prastarý spor dvou quasi nábožných směrů, který je ovšem neřešitelný. Obě strany si vyhloubily zákopy a odtud se vzájemně ostřelovaly lépe či hůře mířenými ranami. Použijeme-li takovéto analogie, potom musíme v Blavatské vidět generála, který se nachází v zázemí, na straně spiritualistů. Nikoliv ale takového generála, který by požíval obzvláštní popularity u svých vlastních vojáků. Jakmile si Blavatská získala autoritu, ocitla se sama pod útokem mnohých prominentních spiritualistů, jejichž vyhraněné a ortodoxní názory jí byly trnem v oku. Mimo jiné ji prudce napadl i Daniel Dunglas-Home, nekorunovaný král anglických spiritualistů, který býval původně jejím stoupencem. Situace dozrála k tomu, aby se Blavatská postavila na vlastní nohy. Brzy nato se s Olcottem setkala znovu. Nejprve v New Yorku, později ještě ve Filadelfii, 3420 Sansom Street, kam se někdy počátkem roku 1875 Blavatská na čas přestěhovala v době trvání krátkého manželství s gruzínským obchodníkem Bethanellim, o němž už byla řeč dříve. Opět má slovo Olcott:

    V listopadu 1874, poté kdy jsem ukončil své výzkumy v Chittenden, vrátil jsem se do New Yorku a navštívil jsem HPB v jejím bytě v č. 16. Irving Place. Udělala pro mne seance při nichž se vznášel stolek s klepáním a s předáváním jistých vzkazů, pocházejících převážně od neviditelné inteligentní bytosti, která si říkala “John King”. V té době jsem se domníval, že se jednalo o skutečného Johna Kinga, protože existenci této osobnosti jsem považoval za natolik věrohodně prokázanou jak by si kdokoliv mohl přát. Nicméně nyní, poté kdy jsem se přesvědčil o tom co HPB dokázala pokud jde o májské (neboli hypnotické) iluse a ve směru kontrolování elementálních bytostí, jsem přesvědčen, že “John King” byl podvodným elementálem, s nímž si hrála jako s loutkou a jehož používala k tomu, aby mě v tomto směru vyškolila. Abyste mi rozuměli, ty jevy byly skutečné, neprováděl je ale žádný duch zemřelého člověka. Tuto iluzi provozovala po několik měsíců, takže jsem byl svědkem řady jevů způsobených údajným Johnem Kingem.
    HPB experimentovala za mé přítomnosti jakožto pasivního disponenta, když jsem ji navštívil ve Filadelfii. Pohybovala přede mnou stolky, přičemž někdy se dotýkala prsty stolku a jindy ne, způsobovala hlasité i tiché klepací zvuky – někdy tím že držela prsty ruky šest palců nad povrchem dřeva a jindy tak, že položila svoji ruku na moji, kterou jsem měl položenou na desce stolu – takto jsem také dostával vzkazy od domnělého Johna Kinga které, vyluštěné podle abecedního pořádku, jsem si zaznamenával na kousky papíru. Aspoň některé z těchto vzkazů, které se týkaly jiných lidí, se mi zdály být dostatečně důležité k tomu, abych si je podržel, takže jednoho dne jsem si pořídil notýsek jaký mívají novináři a když jsem dorazil do jejího domu, ukázal jsem jí jej a vysvětlil k čemu jej hodlám použít. Přitom jak jsem k ní hovořil ona seděla, zatímco já jsem stál. Aniž by se notesu dotkla a aniž by činila nějaká tajemná znamení či pohyby rukou, řekla mi, abych si notes položil na prsa. To jsem učinil a po krátké odmlce mě požádala, abych jej otevřel a podíval se dovnitř. Hned za obalem jsem na první stránce našel tužkou napsaná následující slova:

    JOHN KING
    HENRY DE MORGAN,
    Jemu patří tato kniha
    4. dne čtvrtého měsíce LP 1875.

    Pod tímto se nachází kresba Rosenkruciánského klenotu; nad obloukem ozdobné koruny bylo slovo FATE (osud), pod tím její jméno “Helen” a za tím něco co vyhlíží jako 99, cosi jakoby vymazaného a ještě také znaménko +. Notes v této chvíli leží přede mnou na stole, takže přímo popisuji to co zde vidím. Nejpozoruhodnější na tomto příkladu psycho-dynamiky je to, že nikdo kromě mne se knížky nedotkl poté, kdy jsem ji zcela novou zakoupil. Měl jsem ji v kapse dokud jsem ji neukázal HPB a to ze vzdálenosti dvou či tří stop, abych ji potom držel na prsou, dokud mě nevyzvala k tomu abych se podíval dovnitř, takže k precipitaci muselo dojít zatímco jsem knihu měl pod kabátem na prsou. Navíc písmo uvnitř obalu je velice zvláštní. Je to kuriózní a velmi individuální rukopis, ne jak píše HPB, ale identické s těmi vzkazy, které jsem od počátku dostával od “Johna Kinga”. HPB tedy, zřejmě schopna toho provést precipitaci, musela převést z mysli na papír tvar těchto slov, či pokud to nebyla ona, potom někdo ovládající toto umění si musel nejprve v mysli tato slova a tuto kresbu představit a potom vše precipitovat, převést a učinit viditelné na papíře, jakoby to bylo tužkou napsané. Pomalu a postupně mi HPB dávala vědět o existenci adeptů z Východu a o tom, jakou mocí dokáží vládnout a společně s různými jevy, které předváděla, se mi takto dostávalo důkazů o tom, jak ona samotná dokázala tyto okultní síly přírody ovládat.

    Co o tom napsala později Blavatská?

    Do Ameriky jsem byla záměrně poslána a byla jsem navedena na Eddyovy. Tam jsem se potkala s Olcottem, zamilovaným do duchařiny a to stejně silně, jak se později zamiloval do Mistrů. Bylo mi nakázáno přesvědčovat ho o tom, že zabývat se spiritualistickými jevy bez znalostí okultní filosofie je nebezpečné a bezúčelné. Dokázala jsem mu, že vše co media dokáží dělat s pomocí duchů, dokáží jiní pouhou silou vůle a bez jakýchkoli duchů; že zvonění zvonců, čtení myšlenek, klepání a různé fyzikální jevy, může dokázat každý kdo má schopnosti jednat ve svém hmotném těle s pomocí orgánů svého astrálního těla; já jsem tyto schopnosti měla již od svých čtyř let, jak se o tom přesvědčila celá moje rodina. Dovedla jsem pohybovat nábytkem a zjevně způsobovat levitaci předmětů, přičemž moje astrální paže, které je podporovaly, zůstávaly neviditelné; to vše dříve, než jsem se vůbec dozvěděla o existenci Mistrů. Pověděla jsem mu tedy celou pravdu. Řekla jsem mu, že jsem poznala adepty, “bratry”, nejen v Indii, ale i v Egyptě a v Syrii, protože tito “bratři” tam přebývají dodnes. Název “Mahátma” tehdy ještě známý nebyl, neboť takto jsou zváni jen v Indii. Také, že ať už se jim říká Rosenkruciáni, kabalisté či jogíni, adepti jsou všude adepty, tichými, utajenými, v ústraní žijícími a že se nikdy docela neprozradí nikomu, pokud tento, stejně jako já, neprošel sedmi a desetiletou zkušební lhůtou a neprokázal svoji naprostou věrnost a neslíbil, že zachová tajemství, dokonce i pod hrozbou smrti. Tyto požadavky jsem splnila a stala jsem se tím, čím jsem . . . Vše, co mi bylo povoleno, bylo – povědět pravdu. Tam, za Himalájemi, se nalézá buňka složená z adeptů rozličných národností; Tešu-Láma o nich ví a s nimi spolupracuje, někteří z nich jsou s ním, i když jejich pravá totožnost není známa běžným lámům, kteří bývají většinou nevědomými hlupci. Můj vlastní Mistr a K.H. a několik dalších, které osobně znám, jsou tam a všichni jsou ve styku s adepty v Egyptě i v Sýrii a dokonce i v Evropě. Do Spojených Států jsem přijela především proto, abych dala veřejnosti vědět o existenci našich Mistrů a uveřejnila jména dvou členů Bratrství, až dosud v Evropě a v Americe neznámá (s výjimkou několika mystiků a zasvěcenců doby), přitom posvátná a ctěná po celém Východě a zejména v Indii.

    Jinde, v dopise Olcottovi také píše:

    Mistr mě poslal do Spojených Států, abych se pokusila zastavit bezděky provozované černokněžnické praktiky spiritualistů. Bylo to tak míněno, abych se potkala s Vámi a změnila Vaše názory, což se také stalo. Vytvořila se naše Společnost, do níž potom postupně pronikaly části učení Tajné doktríny, té nejstarší školy okultní filosofie na světě – stejné školy jejíž reformaci byl, v jistou dobu, Pán Gautama pověřen. Takováto učení nemohou být podána najednou. Mohou být jen postupně vštěpována.

    Co napsali jiní o Blavatské
   
    Jedním z nejprominentnějších spolupracovníků Blavatské se stal William Quan Judge. Judge přišel do Spojených Států jako asi třináctiletý chlapec z Irska s rodiči a vystudoval zde práva. V době kdy se poprvé setkal s Blavatskou, v zimě roku 1875, mu bylo pouhých 24 let. Blavatská, která v té době se již přenesla přes počáteční potíže způsobené hlavně nedostatkem finančních prostředků, si nyní již mohla dovolit pronajímat několika-pokojový byt v Irving Place, kam její vzrůstající pověst v kruzích zajímajících se o okultní záležitosti tohoto mladého hledače pravdy brzy zavedly. Dáme tedy slovo Judgeovi:

    K mé první návštěvě došlo večer a viděl jsem ji tehdy uprostřed větší společnosti lidí, které k sobě vždycky přitahovala. Bylo přitom slyšet několik jazyků a Madame Blavatská, zatímco hlasitě konverzovala rusky s naprostou zaujatostí, se zničeho nic občas někam obrátila aby pronesla anglicky nějakou poznámku určenou těm, kteří se bavili o něčem úplně jiném než čím se ona právě zabývala. To jí zřejmě nečinilo žádné potíže, protože se okamžitě nato vrátila k ruštině a pokračovala tam, kde předtím skončila. Hodně z toho co jsem uslyšel toho prvního večera upoutalo mou pozornost a zaujalo mou představivost. Zjistil jsem, že mi dokáže číst myšlenky a že jsou jí známy moje soukromé záležitosti. Aniž by se mě vyptávala a docela určitě neschopna se o mně předem něco dozvědět, učinila několikrát narážky na moje soukromé a specifické záležitosti a to tak, že bylo jasné že ví vše o mé rodině, minulosti, prostředí i o mém charakteru.

    Judge byl velice aktivní a vysoce inteligentní člověk – mnohé z jeho prací, jako na příklad kniha The Ocean of Theosophy (Oceán Theosofie), se staly jedněmi ze základních v Theosofické literatuře a alespoň v anglickém jazyce jsou stále ještě v tisku. Blavatská jistě na chytrého mladého právníka učinila okamžitý dojem, Judge byl ale přesto opatrný a nikterak nespěchal s tím, aby jí věnoval plnou důvěru.

    Příštího dne jsem se rozhodl, že si paní Blavatskou trochu vyzkouším. Vzal jsem prastarou sošku skaraba, kterou ona nikdy neviděla, nechal jsem ji v kanceláři zabalit a poslat poštou úředníkem, jehož zaměstnával jistý přítel. Sám jsem se rukou balíčku nedotkl a nevěděl jsem ani to, kdy vlastně byl poslán. Když jsem ale koncem týdne k Blavatské znovu zašel, uvítala mě a ihned mi děkovala za posvátného brouka. Předstíral jsem, že o tom nic nevím. Prohlásila nato, že je zbytečné zapírat a ihned mi řekla jak jsem jí skaraba dal poslat a také odkud ho úředník poslal. Přitom po celou tu dobu od poslání balíčku a mé návštěvy jsem o tom s nikým ani slova nepromluvil.
    Brzy poté co jsem se s ní seznámil se Blavatská přestěhovala na 34. Street, kam jsem k ní chodil dosti často. V tomto bytě jsem byl svědkem klepání vycházejícího zevnitř nábytku, ze sklenic, zrcadel, oken i stěn, prostě jevů jaké obvykle doprovázejí spiritualistické seance vedené za tmy. Jenže u ní se tyto věci děly za plného světla a navíc jen tehdy kdy si tak ona sama přála. Nikdy také nepokračovaly, pokud jim nakázala aby přestaly. Nacházela se za nimi jistá inteligence a podle toho jak jim Blavatská nakázala se i měnily, například z tichých projevů na hlasité nebo z častých na pouze občasné. V 34. Street pobyla HPB jen několik měsíců, než se usadila ve 47. Street kde, jako obvykle, byla od rána do večera obklopena všemožnými návštěvníky, podivnými událostmi, neobvyklými jevy i je provázejícími zvuky. Byl jsem tam po mnoho večerů a viděl jsem za plného světla plynových svítilen veliké světelné koule plazit se po nábytku či hravě přeskakovat z jednoho místa na druhé, zatímco překrásně znějící zvony se znovu a znovu ozývaly odkudsi z čisté prázdnoty uprostřed pokoje. Tyto zvuky často imitovaly buď hru na piano nebo celou paletu tónů, které jsem já či někdo jiný zahvízdal. Zatímco tohle vše se kolem dělo, Blavatská seděla a nestarala se o nic, četla si nebo psala Odhalenou Isis.

    Judge jinde popisuje jak si četl v knize, kterou kdosi sebou přinesl. Podíval se prý nejprve na titulní stránku, přesné znění titulu ale zapomněl. Pamatoval si jen, že kromě písmen titulu nebylo na stránce nic jiného. Po chvíli zazněl zvon a když Judge vzhlédl, viděl, že Blavatská sedící asi dva metry od něho se na něho soustředěně dívá. Zeptala se ho, co to čte. Judge obrátil stránky zpět k té titulní, aby jí titul mohl přečíst, když si všiml, že nahoře nad ním je něco připsáno inkoustem, co tam předtím nebylo. Ukázalo se, že se jedná o asi sedmiřádkový vzkaz obsahující určité varování týkající se této knihy. Judge si prý byl jistý tím, že krátce předtím byla stránka, kromě natištěného titulu, úplně čistá.
   
    Judge, který se u Blavatské zřejmě v té době docela zabydlel, se rovněž zmiňuje o zvláštní, příjemné vůni, která doprovázela skoro všechny jevy jichž byl v jejím bytě svědkem, ať již šlo o levitace předmětů, aporty a podobné věci. Vůně se měnily; někdy to mohlo být santálové dřevo smíšené s něčím co připomínalo otto růží, potom pro změnu nějaký neznámý parfém výrazně východního původu, či něco co mu připomínalo chrámové kadidlo. Blavatská se jednou Judge zeptala, jestli se mu ta vůně, která se právě chvíli předtím místností linula líbila a když řekl, že ano, požádala ho aby jí podal svůj kapesník. Když tak mladý právník učinil, kapesník jen na krátkou chvíli v ruce podržela a když mu jej vrátila, byl silně navoněný a to právě tou stejnou vůní. Ukázala mu potom obě ruce a nechala ho k nim přičichnout. Obě byly bez jakékoli vůně. Nicméně, v okamžiku kdy se Judge takto přesvědčil, že Blavatská nemá v žádné z rukou předmět který by mohl vůni vydávat, z jedné z jejích rukou se začala valit vůně obzvlášť silného parfému, zatímco druhá ruka začala vydávat vlny vonného kadidla.

    Blavatská byla vždy plná podobných překvapení. Proč tyto věci dělala? Na několika místech se přímo i nepřímo přiznává k tomu, že si tímto získávala lidi, o nichž věděla, že je později bude potřebovat ke své práci. Při mnohých příležitostech také prohlašuje, že do Ameriky (a vůbec do západních zemí) byla vyslána s určitým posláním. Kdyby byla alespoň zpočátku neprodukovala fenomény, lidé by ji nebyli nikdy brali tolik vážně jak tomu ve skutečnosti bylo. Prostě potřebovali se nejprve přesvědčit o tom, že na celé věci je něco co stojí za pozornost a tohle se týkalo Olcotta i jiných, včetně Judge. Ten se měl brzy stát obzvlášť oddaným stoupencem HPB a následujících dvacet let, které mu v jeho poměrně krátkém životě zbývaly, zasvětil téměř úplně budoucí Theosofické společnosti.

    Svědectví Hirama Corsona
   

    Zajímavé jsou vzpomínky na HPB Hirama Corsona, které zaznamenal a později zveřejnil jeho syn Eugene Rollin Corson, společně s řadou dopisů, které Blavatská jeho otci a matce poslala. Corson byl profesorem anglické a klasické literatury a k Blavatské ho přitahovala její pověst spiritualistického media. Manželé Corsonovi ztratili v mladém věku jedinou dceru a pokoušeli se s ní spojit přes několik medií. Corson starší v Blavatské objevil skutečně silné medium, takže byl přesvědčen, že se mu tentokráte spojení konečně podaří. S Blavatskou si vyměnil několik dopisů a nakonec ji pozval do svého domu v Ithace. HPB tam dorazila 17. září 1875. Corson st. v dopise synovi později napsal:

    Mme B. je stále ještě u nás. Jsou s ní dosti velké potíže a nám se toho od ní na oplátku příliš mnoho nedostává, protože je plně zaujatá svou vlastní prací. Myslel jsem si, že budeme mít spolu nějaké spiritualistické seance, ale nejen že ona na to nemá náladu, ale proti něčemu takovému se dokonce přímo staví. Je to chytrá žena, ale naprosto postrádající jakákoliv zdvořilosti a uhlazenosti, taková velká ruská medvědice . . . Nikdy jsem se ještě nepotkal s tak náruživou osobností jakou je ona, tolik chtivou toho dosáhnout svého cíle, vždy plnou úsilí; nic kolem ní jakoby neexistovalo a i kdyby nebesa měla být na spadnutí tak by ji to od ničeho neodradilo.      

    Jak se zdá, většinu času  v domě Corsonových Blavatská trávila hlavně psaním (v té době už byla plně zaujatá svou první velikou prací, Odhalenou Isis) a kouřením (vpravo dole s cigaretou v ruce). Podle Corsona otce, který byl sám náruživým kuřákem, vykouřila prý až dvě stě cigaret denně. Ty si sama balila z tabáku, o jehož kvalitě měl Corson silné pochybnosti. Oharky z cigaret zamačkávala většinou do květináčů, které jich brzy byly plné. Přitom prý běžně dokázala za den hustě popsat asi dvacet pět stránek velkého kancelářského formátu. Během svého pobytu si párkrát sedla k piánu, aby potom překvapila své hostitele skvělými improvizacemi. Nadpřirozené jevy, které ji jinak běžně všude provázely, jak se zdá byly v průběhu její návštěvy v Ithace celkem v útlumu. Jen několikrát předvedla Corsonovým a jejich hostům klepací zvuky a to jen proto, aby jim dokázala, že tyto má zcela pod kontrolou vlastní vůle. Při jiné příležitosti údajně levitovala těžký dřevěný stůl aniž by se jej dotýkala, několikrát potom ale zdůraznila, že to vše dokáže dělat silou vůle a že to nelze nazývat mediálními jevy. Jisté je, že v té době se už HPB soustřeďovala hlavně na psaní své první knihy a jak ještě uvidíme, to si samo o sobě vyžadovalo koncentraci sil jimiž vládla, ovšem z docela jiných důvodů. Ještě jednou má slovo profesor Hiram Corson:
   
   
    Neustále mě naplňovala úžasem a budila ve mně zvědavost v to, co ještě by mohlo přijít dál. Má hluboké vědomosti o všem a způsob jakým pracuje je velice neobyčejný. Začne psát ještě v posteli už od devíti ráno, přičemž vykouří spousty cigaret. Cituje slovo po slovu celé dlouhé odstavce z tuctů knih, o nichž jsem si naprosto jistý, že ani jediný jejich exemplář se nenachází nikde v celé Americe, překládá přitom z několika jazyků a občas mě volá, abych jí pomohl nějakou jazykovou zvláštnost převést do spisovné angličtiny. Prohlásila přede mnou, že citáty z knih se jí objevují před očima na jiné rovině existence, že jsou zde celé stránky knih včetně pasáží které potřebuje citovat ve své knize a že potom prostě přeloží do angličtiny to, co má před svým vnitřním zrakem. Ty stovky knih z nichž citovala se rozhodně nenacházely v mé knihovně a pokud by je byla měla citovat z paměti, už to by asi byl ještě větší výkon, než kdyby je prostě pochytávala z éteru, tak jak ona tvrdí.


    Nad tím, jak silnou kuřačkou byla Blavatská, se pozastavuje více lidí. Není divu. Až se dostaneme k některým pasážím v druhém díle této knihy, zabývajícími se postojem theosofů vůči kouření a vůbec proti požívání jakýchkoliv narkotik, začne to nutně člověku 21. století připadat jako dosti pokrytecké. Jediné co k tomu mohu dodat, že jsme v polovině 19. století, že se jedná o biografii člověka, který žil celý svůj život jaksi na hraně. Osobně jsem se s tím vypořádal tak, že vidím Blavatskou jako člověka a že jako takový má nárok na to nějaké lidské slabosti.


Copyright © Voyen Koreis 2013