1. Mládí
 2. Cesty
 3. Spiritualismus
 4. Blavatská a Mistři
 5. Blavatská a Olcott
 6. Založení TS
7. Odhalená Isis
 8. HPB a HSO v Indii
 9. Rozpory a obvinění
10. Poslední čtyři roky
11. Smrt v Londýně
12. TS po smrti HPB
13. Úvod k theosofii
14. Theosofická pečeť
15. Lidská těla – principy
16. Éterické tčlo
17. Astrální tělo
18. Život po smrti
19. Mentální tělo
20. Kauzální tělo
21. Skupinové duše
22. Funkce kauzálního těla
23. Planetární řetezce
24. Citáty z Blavatské

Index E-mail  PředmluvaAutorovy stránky Můj bíbrKabala českyHledači azylu


7. Odhalená Isis




    Vlevo dobová kresba domu číslo 302 na 47 Street v New Yorku, tzv. Lamasery, kde bydleli oba zakladatelé Theosofické společnosti Blavatská a Olcott, kde se společnost většinou scházela v létech 1876-77 a kde HPB napsala Odhalenou Isis.

   Nějaký čas poté kdy se Blavatská vrátila z návštěvy u Corsonových v Ithace,  rozhodli se oba hlavní zakladatelé nové společnosti, že se nastěhují do stejného domu. V čísle 433 West 34th Street se uvolnily dva byty, jeden v prvním patře, druhý přímo nad ním a ty si oba společně pronajali. Později se opět přestěhovali a sice do domu číslo 302 na 47. ulici, který se stal mezi příznivci Blavatské známý také jako “Lamasery” (něco jako buddhistický klášter).

     Po následující dva roky psala HPB svou první knihu a to neuvěřitelným způsobem a ještě neuvěřitelnějším tempem. Olcott, který jako zpravodaj několika listů měl s psaním značné zkušenosti, tvrdí, že se nikdy nesetkal s žádným spisovatelem či žurnalistou, včetně těch kteří řídili i ty největší deníky, jejichž pracovní morálka a houževnatost se byť jen blížila tomu, čím ho denně překvapovala tato neobyčejná žena.

     HPB seděla u svého pracovního stolu denně od rána až dlouho do noci a podle Olcotta se žádný z nich nedostal normálně do postele před druhou hodinou ráno. Olcott se přes den věnoval svým, zřejmě nepříliš náročným advokátním povinnostem a hned po brzké večeři usadili se oba u stolu, aby pracovali až do úplného vyčerpání těla i duše. Olcott byl přitom editorem. Blavatská prý neměla žádný zjevný celkový plán, psala prostě to co jí připadlo na mysl, což se podle svědectví jejího společníka k ní valilo jakoby neustávajícím přílivem. Rukopis podle toho také vypadal; byl všelijak slepený, rozstříhaný a přelepovaný tak, aby části navazovaly jedna na druhou. Některé ze stránek prý musel Olcott opravovat několikrát, někdy jí musel pomáhat v hledání odpovídajících anglických výrazů, přesto ale tvrdí, že byl přitom všem jen pomocníkem, že celá kniha je a zůstává prací pouze Blavatské, že jen jí samotné patří veškerá chvála i pohana jíž se jí dostává.

     Odkud tedy získávala HPB látku z níž se sestává Isis, jejíhož původu se nikomu nepodařilo se přímo dopátrat, která se z velké části v žádných literárních dílech nevyskytuje? Jak jsme již viděli, Hiram Corson, který byl profesorem angličtiny a tudíž měl jistě dobré znalosti toho co je zapotřebí vědět když člověk píše knihu, byl stylem psaní Blavatské přímo ohromený. Podle něho má autorka v knize citáty z knih, k nimž prostě nemohla mít přístup a to nejen z místa kde psala v jeho domě v Ithace, ale dokonce nikde v celé Americe! Olcot navíc rozhodně prohlašuje, že to co je v knize “originálním”, přenášely její vnitřní duševní smysly a že to pocházelo od jejích učitelů, “Bratří, Adeptů, Mudrců, Mistrů, Mahátmů,” což vše jsou jména jichž se těmto neviditelným bytostem dostává. Proč si je a tím tolik jistý? Prý prostě proto, že s Blavatskou na Isis po celé dva roky pracoval a později jí také ještě asistoval při psaní jiných literárních prací.

     Víme, že Blavatská už v mládí byla schopna provádět automatické psaní a je docela dobře možné, že o něco podobného šlo i zde. Olcott ve svých Old Diary Leaves napsal, že někdy mohl ponechat celé stránky rukopisu prakticky beze změn, jindy naopak nacházel pravopisné nebo stylistické chyby skoro na každé řádce. Nejneuvěřitelnější je ale to, že alespoň podle Olcotta, čas od času se některé části rukopisu prostě objevily na psacím stole nebo i někde jinde v místnosti samy od sebe, tedy vlastně jako spiritualistický aport. Jednou prý měl Olcott problémy s tím, jak přesně by měla znít jistá citace, kterou jako takovou Blavatská uváděla. Knihu doma nikde neměli. HPB mu nakonec řekla, že se pokusí původní zdroj získat. Očima se prý zahleděla kamsi do dálav a náhle řekla podivným, dutě znějícím hlasem, ‘Tam, tamhle se podívejte,’ a mávla přitom rukou směrem do rohu pokoje. Olcott tam šel a na stolku zde nalezl dva svazky, které skutečně obsahovaly text, který potřebovali. Knihy tam předtím definitivně nebyly, tím si byl naprosto jistý. Opravil prý rukopis podle toho co si zde přečetl (měl prý pravdu v tom, že text zněl poněkud jinak než jak jej HPB nesprávně citovala) a knihy opět vrátil na stejné místo.  Když se tam po chvíli znovu podíval, knihy už mezitím zase zmizely!  Opět jedna z věcí, jedna z těch pro materialisticky uvažující lidi nevysvětlitelných záhad, jaké se kolem této ženy děly… Děly se ale i jiné věci. Olcott píše:

     Nejperfektnější byly ty části rukopisu, které za ni byly napsány, zatímco ona spala. Příkladem tohoto je začátek kapitoly o prastarém Egyptě. Skončili jsme jako obvykle asi ve dvě ráno, oba příliš unavení než abychom si ještě pokouřili a popovídali, než se rozejdeme, jak jsme to obvykle dělávali. Když jsem ráno přišel k snídani, ukázala mi HPB kupku asi třiceti nebo čtyřiceti listů, v jejím nejlepším rukopisném stylu které, jak prohlásila, za ní napsal – tedy musím říci, jeden z Mistrů, jehož jméno nebývalo zmiňováno tolik často jako jména jiných. Bylo to naprosto perfektní ve všech směrech a k vydavateli se to dostalo beze změn.

     To by vypadalo na to, že se muselo jednat o někoho, pro něhož byla angličtina mateřským jazykem. Jinak zde většinou šlo o Asiaty kteří, i když mohli anglicky hovořit i psát výborně, přece jen asi trochu postrádali citu pro tento jazyk, takový jaký někdo jiný získával od útlého dětství. Během práce na knize se prý často také stávalo, že z nějakého důvodu muselo dojít k výměně stráží. Jeden z Mistrů odešel a jiný ho okamžitě nahradil. To bylo okamžitě rozpoznatelné, protože potom se změnil nejen styl rukopisu, změnilo se ale i chování HPB:

    Zvláštní je zejména to, že každé změně ve stylu rukopisu Blavatské předcházelo buď to, že na chvilku odešla z pokoje nebo že se ocitla v transu či v abstraktním stavu, v němž její oči jakoby hleděly skrze mne kamsi do prostoru, načež se téměř okamžitě vrátila do normálního stavu bdělosti. To bývalo provázeno viditelnými změnami osobnosti nebo spíše osobních zvyků, ve způsobu chůze, mluvy, v živosti jejího projevu a, zejména, v její náladovosti... Jakoby jeden člověk opustil místnost a jiný do ní místo něho vstoupil. Ne tak, že by se její hmotné tělo nějak změnilo, lišily se ale její pohyby, mluva a celkové způsoby; změnila se pronikavost její mysli, měla na věci jiné názory, měla jiné pravopisné schopnosti v angličtině, jiné nářečí a jiný, velice, velice jiný temperament. Pokud by bylo bývalo šlo o to, že tělo Blavatské bylo ovládáno (tzv. avesa, pozn.), naskýtal se zde jeden průvodní jev, jímž se o této skutečnosti neustále člověku nabízely důkazy, pokud si jich ovšem všímal.
    Dejme tomu, že Mistr A. nebo B. “měl službu” aby pracoval na Isis, buď sám nebo ve spolupráci se mnou a že v určitém okamžiku by byl řekl něco mně nebo někomu jinému, kdo mohl být rovněž přítomen. Náhle ona (on?) přestane hovořit, zvedne se a odejde z pokoje, pod nějakou záminkou. Po chvíli se vrací, rozhlédne se kolem sebe, tak jak by to udělal jakýkoliv nově dorazivší návštěvník, který právě vstoupil do místnosti v níž se nachází společnost, o níž si chce učinit svůj názor. Ubalí si cigaretu a potom prohlásí něco, co nemá vůbec žádnou souvislost s tím o čem se hovořilo předtím, dřív než z pokoje odešla. Někdo z přítomných ji vezme za slovo a dožaduje se vysvětlení. Natož se ona ocitne v rozpacích a je přitom jasné, že se nemá čeho zachytit; třeba i vyjádří nějaký názor, který je v úplném rozporu s tím, co jen před krátkou chvílí řekla a pokud se s ní o tom někdo hodlá přít, rozzlobí se a řekne něco nepěkného; nebo pokud jí někdo ocituje to co právě řekla, zahledí se zjevně do sebe a řekne: “No, jo, promiňte mi” a pokračuje na jiný námět. Takovéto změny byly u ní náhlé jako blesk, já sám, zapomínajíce na její mnohočlennou osobitost, jsem býval často podrážděn její zjevnou neschopností ustálit se na nějakém názoru a tím, jak náhle a prudce dokázala popřít to, že něco řekla, když to docela jasně řekla, a to jen před krátkou chvílí. Později mi bylo vysvětleno, že to trvá nějaký čas, poté kdy se vstoupí do jiného živoucího těla, naladit svoje vlastní vědomí na mozkovou paměť předchozího obyvatele a že když se jeden pokouší pokračovat v konverzaci dřív než k tomuto doladění dojde, snadno může dojít k podobným nedorozuměním... Čas od času, když jsme byli sami, ten Někdo, který byl právě na odchodu, například řekl: “Tohle musím vtisknout do mozku, aby to můj následovník našel”, nebo ten právě vstoupivší Kdosi, poté kdy se uvítal se mnou, zeptal se mě o čem vlastně byla řeč, předtím než došlo ke změně.

     Olcott dále popisuje, jak si postupně zvykl, zatímco s Blavatskou žili a pracovali spolu jako “dvojčata”, na různé osobnosti které se v ní projevovaly a které nazývá jejími “Alter Egos”. Zmiňuje se na příklad o jednom z těchto „astrálních” návštěvníků, s nímž se později osobně setkal a který nosil ve své životní podobě plnovous s po stranách zakroucenými knírky, s nimiž si v hlubokém zamyšlení automaticky pohrával. Přesně to samé se prý dělo občas Blavatské, přičemž Olcott pozoroval její ruku bezděky hledající neexistující knír, zatímco její oči hleděly kamsi do prázdnoty. Jindy je prý navštěvoval jiný “Kdosi”, který nerad hovořil anglicky a trval na tom, že se konverzace povede francouzsky. Žoviální a vtipný charakter byl vzápětí vystřídán jiným, důstojným, upjatým a vážným. Jeden ze spoluautorů Odhalené Isis mohl na příklad být klidný a trpělivý člověk, jiný zase netrpělivý a obtížný, někdy až skoro k nevydržení. Jeden z Mahátmů, kteří takto zjevně spolupracovali při psaní Isis, se prý dokonce v té době Olcottovi předvedl ve své pravé podobě.

     Jednoho večera v New Yorku, poté kdy jsme si s Blavatskou popřáli dobré noci, seděl jsem ve své ložnici, dokuřujíce doutník a přemýšlejíce. Náhle, Chohan (název pro indické okultní zasvěcence, pozn.) stál vedle mne. Dveře při otevření nevydaly žádný zvuk, pokud se vůbec otevřely, v každém případě byl zde. Usadil se a po nějakou dobu se mnou rozmlouval tichým hlasem a jelikož se zdálo, že mně je nakloněný, požádal jsem ho o jednu laskavost. Řekl jsem mu, že bych chtěl mít nějaký hmotný důkaz o tom, že tu skutečně byl a že jsem nebyl pod vlivem nějaké iluze, že to nebyla jen ‘mája’, kterou by byla Blavatská nějak zapříčinila. Zasmál se, odvinul vyšívaný plátěný indický turban, který měl na hlavě, hodil mi jej a byl pryč. Ten turban mám dodnes a v jednom rohu má vyšitou iniciálu “M”.

     Tomuto úkazu předcházel jiný, týkající se stejného Chohana. Jednoho pozdního odpoledne Olcott s Blavatskou prý seděli v pracovně, když Blavatská náhle řekla “Podívejte se a poučte se”. Olcott se na ni podíval a viděl, že kolem hlavy a ramen se jí tvoří mlhavý oblak. Ten se postupně zformoval do podoby právě toho Mahátmy, který jej později navštívil a daroval mu již zmíněný turban. Pouze hlava a torzo tohoto stinného přízraku prý byly viditelné, po chvíli se začal vytrácet, až docela zmizel. Blavatská seděla nepohnutě asi dvě minuty, potom vzdychla, probrala se a zeptala se Olcotta, zda něco viděl. Když ten jí požádal o vysvětlení, odmítla, s tím odůvodněním, že jev byl míněn k tomu, aby si jej on sám, s pomocí své vlastní intuice, vyložil.

     Jak tedy vlastně psala Blavatská svoje stěžejní díla Odhalenou Isis a Tajnou doktrínu? Olcott emfaticky tvrdí, že při psaní nikdy nefungovala jako obyčejné spiritualistické medium. Prohlašuje přitom, že během svého spiritualistického údobí byl svědkem celé řady fenoménů a setkal se s medii všech možných typů a projevů, od hlasových, transových, píšících, jasnovidných, léčitelských i materializujících. Zúčastnil se jejich seancí a sledoval přitom jejich manýry, způsoby jimiž byla svými kontrolními duchy ovládána. V případě Blavatské tomu bylo docela jinak. Téměř vše, co dokázala výše zmíněná media, dokázala ona také, s tím rozdílem, že tak činila podle svého vlastního výběru, aniž by k tomu potřebovala mít podmínky jaké media pro sebe obvykle vyžadují, jako tmu v místnosti, vytvoření kroužku spojením rukou, aby se tímto soustředila energie, atp. Navíc měl Olcott důkazy, ovšem jen sám pro sebe, takže skeptikovi se zde vždycky nabízí  dostatek prostoru k pochybnostem či přímo k zamítnutí, že ti kdo s HPB i s ním pracovali, byli lidé z masa a kostí. S některými, kteří se mu ve své astrální podobě ukázali v Americe či v Evropě, se totiž později setkal přímo v Indii.

     Takto tedy vznikala Odhalená Isis, kniha po jejímž vydání v roce 1877 se Blavatská stala okamžitě známá po celém západním světě. Máme ovšem na vybranou. Buď uvěříme Olcottovi, který byl jediným trvalým svědkem toho jak kniha vznikala, nebo jej prostě prohlásíme za svědka nevěrohodného. Je nasnadě, že Olcott buď mohl mít zájem na tom, aby se vylíčením nadpřirozených jevů dostalo knize větší publicity, nebo se stal prostě sám obětí nějaké šalby. Pro českého čtenáře by bylo ovšem nejlépe mít možnost se podívat na Isis, i na pozdější Tajnou doktrínu Blavatské, pokud možno nezaujatým pohledem a vytvořit si svůj vlastní názor. Bohužel, to není jednoduché. Obě knihy jsou značně obsáhlé, v anglickém vydání mají dohromady více než tři tisíce stránek. Pokud je mi známo, moderní český překlad neexistuje. Nejsem si ani jistý zda nějaký český překlad v minulosti vůbec existoval. Ani pro toho, kdo dokáže číst dobře anglicky, francouzsky nebo německy, to není právě lehké čtení. Pokud čtenář není alespoň zhruba obeznámen s okolnostmi za nichž obě knihy vznikaly, nedoporučuji, aby se do nich jen tak pouštěl. Nalézá se zde řada polemik a odkazů na osoby a události, které už dávno pozbyly relevance. Současný čtenář se proto musí občas pracně prodírat tímto uschlým podrostem, aby se dostal na palouky obklopené stromy opravdové okultní filozofie. Pro toho, kdo se vážně zajímá o theosofii a o okultní vědy vůbec, to ovšem není práce marná.

Svědectví Alexandera Wildera

Alexander Wilder (1823-1907)

     Alexander Wilder byl členem Theosofické společnosti v jejích začátcích, po nějaký čas byl dokonce vicepresidentem společnosti. Poté kdy Blavatská opustila Ameriku, věnoval se ale spíš jiným věcem, jichž měl ve svém rejstříku slušný počet. V dnešní době bývá jeho jméno spojováno s novoplatonistickou filosofií, přičemž některé z jeho knih jsou stále ještě v tisku. Původně doktor medicíny, Wilder měl tendenci stavět se na stranu těch, kteří propagovali to, co bychom dnes nazvali alternativní medicinou, při níž se užívá léčivých bylin, homeopatie, hypnotismu, akupunktury, atp. Wilder byl velice plodným autorem a editorem a v době, kdy se Blavatská s Olcottem nacházeli v New Yorku, pracoval na publikacích J. W. Boutona, newyorského knihkupce a nakladatele.

    Jednoho příjemného odpoledne na počátku podzimu jsem byl sám doma, když zazněl domovní zvonek. Ukázalo se, že návštěvníkem je plukovník Olcott a že má pro mne jistý úkol. Nikdy předtím jsem neměl příležitost k tomu se s ním seznámit, i když on o mně věděl z doby kdy vyřizoval nějakou záležitost pro mého zaměstnavatele. Neměl ale sebemenší potuchy o tom, že se zajímám o předměty jeho vlastního zájmu, tak úspěšný jsem byl v tom nezmiňovat se před kolegy o své vášni k transcendentální filosofii a k mytologii. Myslím, že plukovník Olccot byl tím dosti překvapen. Olcotta za mnou poslal pan Boulton. Madame Blavatská napsala knihu na okultní a filosofické náměty a pan Boulton byl požádán o to ujmout se nakladatelství. Proč mi dal tento úkol, tomu jsem vůbec nerozuměl. Krátce předtím odjížděl do Anglie a navštívil jsem ho několikrát v dnech před jeho odjezdem, přičemž on se vůbec nezmínil o tomto rukopisu. Otázkou bylo, očekával nyní, že si jej přečtu, či se snad jednalo o úhybný manévr z jeho strany, aby nemusel Olcottovi rovnou říci “Ne!” Řekl jsem si ale, že i když se to obchodnímu jednání příliš nepodobalo, snad si pan Bouton skutečně přeje, abych se na toto dílo podíval, takže jsem s tím souhlasil.
     
    Ukázalo se, že se jedná o opravdu těžkopádnou práci, v níž se zračilo značné badatelské úsilí, které si vyžadovalo velkou píli, znalost množství různých námětů a také cílevědomost, což jsem autorce musel přiznat. Považoval jsem ovšem za svou morální povinnost jednat v zájmu pana Boutona a být tudíž kritický. Ve svém dobrozdání jsem proto napsal, že rukopis je výsledkem výjimečné badatelské snahy a že pokud jde o současný stav vědění, jedná se o věc revolučního charakteru. Dodal jsem k tomu, že se nicméně domnívám že dílo je příliš dlouhé na to, aby se vyplatilo je vydat tiskem.

     J. W. Bouton se přesto rozhodl knihu Blavatské vydat. Učinil tak ale za podmínek pro autorku dosti nevýhodných. Ponechal si autorská práva, která jí nikdy zpátky nepředal. Tímto si uchoval kontrolu nad cenou knihy, kterou také nikdy nesnížil. Předal rukopis opět Wilderovi s tím, aby zkrátil text tak, jak se dá. Wilder s tím příliš spokojený nebyl, protože se nedomníval, že by bylo správné mít v rukou tolik moci, na úkor autorky. Přesto ale nakonec se úkolu zhostil. Když zkracoval některé z pasáží, snažil se prý o to co nejvíc se přidržet původní myšlenky autorčiny a vyškrtával pouze ty části, které považoval se přebytečné a ne zcela nutné k tomu, aby se zachoval původní cíl. Wilder si byl zpočátku dosti nejistý s tím, zda by se měl začít stýkat s Blavatskou, k čemuž ho Olcott pochopitelně vedl. Nakonec se ale stal dosti častým návštěvníkem v “Lamasery” a dobrým přítelem HPB i Olcottův. Dejme opět nakrátko slovo Olcottovi:

     Jedním z našich nejvítanějších návštěvníků byl prof. Alexander Wilder, zajímavá osobnost, přináležející ke kastě amerického sebe-vzdělaného zemanstva, muž pocházející z puritánských předků, inteligentní, silně nezávislý, velice všestranný a poctivý, kurážný a náramný patriot …

     Olcott se dále rozepisuje široce o Wilderovi a o jeho návštěvách, jak přitom často zmeškal poslední vlak do Newarku kde bydlel a musel tudíž přespat v New Yorku. Také o tom, jak velice pomohl Blavatské s psaním a s vydáním Isis. Vypadá to na to, že Olcott si nebyl nikterak vědom toho, že Wilder měl původně značné výhrady vůči vydání této knihy a stavěl se spíše proti tomu. Zdá se, že v HPB věřil zcela bezvýhradně, že byl pevně přesvědčen, že zde vzniká dílo světového formátu a tato jeho víra se ukázala být opodstatněnou. Jak se také zdá, bylo tomu až po setkání s Blavatskou, kdy se z Wildera stal další nadšený stoupenec této ženy. HPB měla takovouto moc, zejména nad muži té lepší společnosti posledních desetiletí devatenáctého století. V naší době, která se na jednu stranu pokrytecky tváří politicky korektně asexuální, přičemž po komerční stránce uznává prakticky jen sexappeal, je snad takovéto konstatování poněkud občerstvující.

     Wilder dále píše:

     Pracovna Madam Blavatské byla zařízena zvláštním a dosti primitivním způsobem. Byla to veliká místnost s okny vedoucími do ulice, takže zde byl dostatek světla. Uprostřed pokoje se nacházelo její “doupě”, což bylo místo ohraničené ze třech stran přepážkami, psacím stolem a poličkami na knihy. Měla to zařízené jak prakticky tak i originálně. Stačilo jí natáhnout ruku, aby dosáhla na cokoliv nacházejícího se uvnitř této zástavby. Nedalo by se o tom říci, že to vypadalo nějak obzvlášť krásně, pokud ovšem nevezmeme v úvahu to, že staří Řekové považovali za krásné to, co se hodí ke svému účelu. V tomto místě byla Blavatská suverénní vládkyní, odtud vydávala rozkazy, činila důležitá rozhodnutí, psala dopisy, přijímala návštěvníky a vytvářela rukopis své knihy. Ani svou povahou ani postavou se nepodobala tomu, jak jsem si ji představoval. Byla poměrně vysoká i když ne příliš, její tvář nesla známky člověka který toho hodně viděl, hodně přemýšlel, hodně cestoval, hodně zažil. Její zavalitá postava mi připomněla to, co prohlásil Hippokrates o Skhytech, národa z něhož ona sama nejspíš pocházela (“otec lékařství” Skythům přisuzuje žlutost pleti, přitloustlost a naprostou nepodobnost s jinými národy, pozn.)

     Wilder se vyhýbá tomu popisovat to jak se Blavatská oblékala, protože se prý o takové věci se nikdy moc nezajímal. Celkově na něj udělala dojem kulturního a zdvořilého člověka s dobrými společenskými mravy. Své názory prý dokázala vyjadřovat s přímostí a rozhodností, nikoliv ale vtíravě.

     V jistých směrech jsem ji asi nikdy plně nepochopil. Možná, že na ní toho bylo více než jsem byl ochoten si přiznat. Slyšel jsem o tom, jaké má nadlidské schopnosti a jaké věci se kolem ní dějí, jimž by se dalo říkat zázračné. Podobně jako Hamlet, také já věřím v to, že jsou věci mezi nebem a zemí, jaké mudrci našeho věku nejsou připraveni uznat. Madam Blavatská ale nikdy přede mnou nic takového netvrdila. Bavili jsme se vždy o věcech, o nichž jsme oba něco věděli, tak říkajíce na stejné úrovni. Nicméně prohlašovala, že komunikuje s osobnostmi jímž říkala “Bratři” a že k tomu občas dochází způsobem podobným tomu, čemu se říká “telepatie”. Není snad třeba dokazovat či trvat na tom, že takovýto způsob dorozumívání byl znám a také prováděn od dob starověku. Chabar je známým pojmem v zemích Orientu. Představoval jsem si, že důležitou podmínkou k tomu být schopen takovéto rozmluvy, je zdržovat se stimulantů jakými bývají masitá strava, alkoholické nápoje a různá narkotika. Takové věci nikterak nepovažuji za nemorální, domníval jsem se ale, že abstinence je nutná k tomu aby se mentální síly mohly plně projevovat, aniž by byly brzděny či kontaminovány vlivy nacházejícími se na nižší úrovni. Jenže, Madam Blavatská se žádnému asketismu neoddávala. Jídlo u ní na stole bylo hojné i když ne rozmařilé, podobné tomu jaké bývá k nalezení v běžných domácnostech. Navíc, oddávala se kouření cigaret, které si balila kdykoliv se jí k tomu naskytla příležitost. Nikdy jsem si ale nevšiml toho, že by tyto věci nějak narušovaly ostrost její mysli nebo její činorodost.

     Wilder se dále rozepisuje o tom, jak Blavatská přijala jeho návrhy na vyškrtání pasáží, které přitom sama nazývala “žvásty”. To jí ale nezabránilo v tom, aby nepřidávala, až do poslední možné chvíle před tím než měla její práce jít do tisku, nové a nové pasáže. S nápadem na název knihy přišel prý nejspíš nakladatel Bouton a Wilder o jeho vhodnosti nemá příliš dobré mínění. Vzhledem k tomu, že v knize jde spíše o prehistorické doby árijských národů v Indii a na Středním východě, je podle něho název zavánějící egyptskou mytologií poněkud zavádějícím. V tomto s Wilderem vcelku souhlasím. Wilder, žijící uprostřed vikroriánské éry, navíc celkem pochopitlně ponechává stranou sexuální konotace které název také má...

     Práce na Odhalené Isis se skončila a kniha se ocitla na pultech knihkupců. Začaly se okamžitě konat přípravy k odjezdu z New Yorku. Madam Blavatská si zašla na přistěhovalecký úřad, aby si zde zařídila občanství Spojených Států. To mě značně překvapilo, z části proto, že jak jsem věděl, hodlala tuto zemi opustit permanentně, částečně také proto, že často kritizovala to jak žijeme i celý náš politický systém. Vysvětlila mi ale, že americký národ má tu nejlepší vládu. Zřejmě za tím také vězely nějaké právní záležitosti o nichž jsem nic nevěděl. Plukovník Olcott byl zkušeným právníkem, který pracoval i pro washingtonskou vládu, takže jistě věděl co bude zapotřebí pro zajištění budoucnosti v zahraničí. Když potom po příjezdu do Indie na ně padlo podezření jako na případné ruské špióny, asi jim takováto opatření musela přijít vhod.

     Wilder s Blavatskou a Olcottem si vyměnili několik dopisů, postupně ale se jejich zájmy vydaly poněkud rozdílnými směry. Wilder byl přece jen hlavně americkým patriotem, zatímco Blavatská měla na mysli především své poslání, které by se v dnešní době snad dalo vyjádřit tím již silně zprofanovaným a politicky přespříliš korektním výrazem “multikulturní”. Americká epizoda byla v jejím životě sice důležitá, musela se ale někdy skončit.  Americké občanství, jehož po tomto pětiletém pobytu v zemi nabyla, jí v budoucnu přijde vhod. Jak řekla Blavatská jednomu reportérovi z New York Graphic, který ji přišel vyzpovídat poté, kdy se dozvěděl o jejím nadcházejícím odjezdu:

     “Je mi líto, že musím opustit tyto místnosti, jsem ale ráda, že opouštím vaši zemi. Máte tu svobodu, to je ale všechno, jenže máte jí moc, příliš moc!”

      “Když se vám v Americe nelíbí, proč jste se tedy vzdala svého ruského občanství a přestěhovala se do New Yorku?”

      “Ó, vy tu máte svobodu. Tu jsem já neměla. Ruští konzulové mi ochranu neposkytli, teď mě ale budou chránit američtí konzulové.”

     Přes všechny své přednosti a svou výjimečnost, byla Blavatská přece jen ženou poněkud vypočítavou. Jak jsem již dříve napsal, měla také své lidské chyby a nedostatky. Či snad bychom měli zařadit takovouto přímost mezi aktiva? Pokud jde o její kritiku americké demokracie, tam se přece jen v ní asi projevila její příslušnost k ruské vládnoucí elitě!


Copyright © Voyen Koreis 2013