1. Mládí
 2. Cesty
 3. Spiritualismus
 4. Blavatská a Mistři
 5. Blavatská a Olcott
 6. Založení TS
7. Odhalená Isis
 8. HPB a HSO v Indii
 9. Rozpory a obvinění
10. Poslední čtyři roky
11. Smrt v Londýně
12. TS po smrti HPB
13. Úvod k theosofii
14. Theosofická pečeť
15. Lidská těla – principy
16. Éterické tčlo
17. Astrální tělo
18. Život po smrti
19. Mentální tělo
20. Kauzální tělo
21. Skupinové duše
22. Funkce kauzálního těla
23. Planetární řetezce
24. Citáty z Blavatské

Index E-mail  PředmluvaAutorovy stránky Můj bíbrKabala českyHledači azylu


8. HPB a HSO v Indii


 

 V Indii brzy po příjezdu v roce 1879


     Odhalená Isis vzbudila rozruch hned po svém vydání. Nakladatel Bouton původně chtěl dát vyrobit jen sto výtisků v ceně po sto dolarech. Když mu ale Bernard Quarich, velice známý londýnský knihkupec a nakladatel napsal, že by si přál být anglickým agentem, bylo mu už jasné, že o knihu bude zájem. Rozhodl se tedy pro náklad o hodně větší, i když byl přesto ještě opatrný. První sazba jednoho tisíce stále ještě poměrně drahých výtisků se ale vyprodala během deseti dnů. Snad nejvlivnější denní list New York Herald Tribune se o knize vyjádřil jako o “jednom z pozoruhodných děl století,” mnohé další noviny a časopisy opakovaly v zásadě totéž. V Isis se nachází přehled dějin, rozsahu a rozvoje esoterických věd, podstaty a původu magie, kořenů křesťanství, omylů křesťanské ideologie a klamných tvrzení zavedené ortodoxní vědy, to vše viděno oproti pozadí tajných nauk, které se jako zlatá nit táhnou uplynulými staletími, aby se tu a tam vynořily na povrch, spolu s různými mystickými směry, to vše v průběhu přibližně dvou tisíciletí.

     8. července 1878 se Helena Petrovna Blavatská stala občanem Spojených Států, o čemž se psalo v řadě novinových článků. V prosinci tohoto roku společně s Olcottem odpluli do Anglie, odkud měli namířeno dál, do Indie. Po krátkém, asi dvoutýdenním pobytu v Londýně se přesunuli do Liverpoolu, odkud jim 17. ledna plula loď do Bombaje. Loď, na níž měli strávit asi čtyři týdny, byla podle Olcotta špinavá a nepohodlná, cestou navíc zažili bouřku, během níž si Blavatská poranila koleno, když narazila na nohu stolu. Přes Suezský kanál propluli do Indického oceánu a 16. února dorazili do Bombaje. Tři Indové je očekávali v přístavu, odkud je doprovodili do domu, jehož nájem měli zařízený již z New Yorku. Brzy nato se seznámili s britským koloniálním úředníkem jménem Ross Scott, který se živě zajímal o filosofické směry Východu. Scott, který se na místě rozhodl stát se členem společnosti, si brzy nato vyškemral na Blavatské, aby mu předvedla nějaký fenomén.

     “Co mohu pro vás udělat?” zeptala se HPB. Scott ukázal na kapesník, který držela v ruce a němž bylo vyšité její jméno Helena. Scott ji požádal o to, aby toto jméno nahradila jiným. Když se Blavatská ptala, jaké jméno by si přál, prohlásil, že by se hodilo Hurrychund, což bylo jméno přítomného majitele domu, který si od něho pronajímali. Blavatská souhlasila a řekla Scottovi, aby uchopil pevně do ruky ten konec kapesníku kde se nacházelo vyšívání, zatímco ona sama že si podrží druhý konec. Když asi o minutu později mu řekla, aby se podíval na jméno, Scott zjistil, že místo jejího jména se na kapesníku skutečně objevilo jméno Hurrychund! S Hurrichundem, který byl presidentem společnosti Arya Samaj, s níž v té době měla Theosofická společnost afilaci, měli ale nadále mít jen samé potíže. Pokusil se totiž o to, aby na tom, že jim pronajímal dům, který vlastnil a že pro ně zařídil přijímací recepci, vydělat co nejvíc. Blavatská a Olcott příliš mnoho peněz neměli, takže se brzy nato s Hurrychundem rozešli, nalezli si sami menší dům v městě, pořídili si nějaký starší nábytek a usadili se zde pro příští asi dva roky. Trochu se museli uskrovnit, ušetřili ale hodně peněz, což bylo pro ně velice důležité. Krátce po přestěhování do nového domu dostali, podle Olcotta, také návštěvu od mistra Moryi, který prý se dostavil ve svém fyzickém těle, aby mohli společně vést poradu. O čem spolu jednali se ale plukovník v žádných větších detailech dále již nezmiňuje.

     Alfred Percy Sinnett

    Alfred Percy Sinnett (1840-1921) je po Blavatské, Olcottovi a Judgeovi, jistě další nejdůležitější postavou v historii Theosofické společnosti. Pokud jde o pobyt obou zakladatelů společnosti v Indii, byl rozhodně zdaleka tím nejvlivnějším člověkem. Později v Londýně, kde žil až do konce svého poměrně dlouhého života, byl presidentem tamější lóže TS. Důležitá je i jeho autorská činnost. V době kdy Blavatská s Olcottem dorazili do Indie, byl Sinnett šéfredaktorem deníku The Pioneer, nejrozšířenějších novin vydávaných anglicky v tehdy ještě britské kolonii. Jako mnoho jiných theosofů, také Sinnett se svojí manželkou Patience byli rekrutováni do Theosofické společnosti z řad stoupenců spiritualismu. Je zajímavé, že členství v TS velice často předcházel (a stále ještě předchází) zájem o spiritualismus.

      Předpokládejme, že v Anglii či v Americe o sto let dříve to bylo celkem podobné tomu co jsem vídával v Austrálii před 40 lety. Stejně tak v indickém Alahabadu či v Simle, což byla pro tehdejší britskou koloniální správu v Indii hlavní města, střídavě pro zimní a letní údobí. Po výše uvedených zkušenostech celkem chápu, že lidé, kteří se nasytí fenomény vyskytujícími se kolem spiritualismu, což pro inteligentního člověka asi netrvá příliš dlouho, začnou časem hledat něco jiného, vyššího, něco co za tím vším stojí. Takže stát se theosofem je pro některé z nich celkem přirozeným krokem. Sinnett se zřejmě nacházel zhruba v této vývojové fázi a o příjezdu Blavatské a Olcotta do Indie se dozvěděl jako novinář pochopitelně dosti brzy. Protože mezitím již četl Odhalenou Isis, dychtil po tom se setkat s autorkou. V prosinci 1879 se mu přání splnilo; Blavatská a Olcott přistoupili na jeho pozvání a přijeli do Allahabadu. Sinnett píše:

     Chtěl bych svým čtenářům popsat Madam Blavatskou tak, jak jsem ji poznal a co nejkomplexněji jak to dokáži, takže neucouvnu ani před tím namalovat ten obrázek také se stíny, které tam byly. Její první návštěva u nás nebyla ve všech směrech zcela úspěšná. Její vzrušivost, která občas bývala docela zábavná, jindy mohla také nabýt nervy dráždící podoby, když si ona potřebovala ulevit ve své neustávající netrpělivosti hlasitými a vehementně pronášenými tirádami, namířenými proti plukovníkovi Olcottovi, který se v té době ještě nacházel v poměrně raném období svého učňovství v tom, o čem se občas neuctivě vyjadřovala jako o “okultním byznysu”. Nikomu z těch kteří měli byť jen trochu soudnosti nemohlo přitom uniknout, že její drsné způsoby a pohrdání zvyky a způsoby běžnými v uhlazené společnosti byly výsledkem vědomé vzpoury vůči těmto a nikoliv její neznalosti. Takovéto rebelantství často bývalo velice ostentativní, zejména když svou mluvu zabarvovala všemožnými silnými výrazy, někdy vtipnými a zábavnými, jindy ale až zbytečně explicitními, takže bychom si byli všichni přece jen přáli aby se trochu víc krotila. Blavatská rozhodně postrádala některých z těch atributů, jaké by byl člověk očekával u duchovního vůdce.
Vzpomínky na tyto časy mi nabízejí velice různorodou kolekci portrétů této dámy, pořízených za různých podmínek, které vymalovaly její nervy a její nálada. Někdy ji vidím celou zrudlou a výřečnou, příliš hlasitě odsuzující nějakou osobu, která se neuctivě vyjádřila o ní samotné či o Theosofické společnosti; jindy se mi jeví jako tichá a vlídná, když se z ní linul proud zajímavých postřehů týkajících se někdy třeba mexických starožitností, jindy zase egyptských či peruánských památek a prozrazující vědomosti velice obsáhlého a daleko sahajícího charakteru, vzpomínky na jména a místa, či předložené archeologické teorie, které byly pro její posluchače naprosto fascinující. Také si vzpomínám na to jak nám vykládala anekdoty a příhody ze svého života, kousky svých podivných dobrodružství, či povídání o ruské společnosti, to vše s přesností, živostí a provedené tak, že tím dokázala přímo uchvátit všechny přítomné.

    Sinnett se dále rozepisuje o tom s jakou pílí se Blavatská starala o vydávání časopisu The Theosophist, který hned prvního podzimu po jejím příjezdu do Indie začal vycházet měsíčně a který brzy začal být dokonce i rentabilní. Přitom kritici celého hnutí se v novinových článcích předháněli v tom, jak se co nejironičtěji vyjadřovat o tom, že si společnost účtuje za “zasvěcování uchazečů o členství”, což je ovšem normální v každém spolku a v každé době. Udržovat jakoukoliv organizaci v chodu přece vždy stojí peníze a bez členských příspěvků by se žádná společnost dlouho nad vodou neudržela, pokud by neměla nějakého mecenáše disponující bezednou truhlicí zlata, který by všechno financoval. Tohle je pravdou dnes kdekoliv na světě a to platilo i o Indii před bezmála půl druhým stoletím!

     Sinnett v následujících létech provedl celou řadu pokusů týkajících se mediálních schopností Blavatské, na nichž se také podílel A. O. Hume. Hume byl po dlouhá léta dosti vysoce postaveným úředníkem státní správy indické kolonie a dodnes je uznáván jako významný amatérský ornitolog. Theosofií se počal velice vážně zabývat právě v této době. Ti, kteří se zúčastnili těchto experimentů brzy přišli na to, že Blavatská je schopna působit klepavé zvuky celkem za jakýchkoli okolností. Nejen uvnitř stolu, což dokáže skoro každé medium, zejména pokud má k tomu podporu kroužku lidí, kteří spojením rukou vytvářejí větší množství energie. HPB nepotřebovala žádný takový kruh a dokonce ani žádný stůl. Klepavé zvuky, které působila, vycházely tu ze stěn, jindy z okenních rámů, cinkavé zvuky potom ze sklenic či lahví, atp. Opět má slovo Sinnett.

     Blavatská sama nebyla schopna podat přesné vysvětlení toho, jak tyto zvuky vznikají. Nicméně, o tom že se podrobovaly její vůli, se nedalo nikterak pochybovat. Mohl jsem je požádat o to, aby mi hláskovaly náhodně vybrané jméno. Když jsem potom vyvolával jednotlivá písmena abecedy, klepání se ozvalo v tu správnou chvíli. Mohl jsem rovněž požádat o určitý počet zaklepání a ta se ozvala přesně tak, jak jsem si přál. Když mě HPB požádala, abych položil svou ruku na její, cítil jsem přitom slabé, jakoby elektrické výboje.

     V době návštěvy Blavatské a Olcotta v Simle v roce 1880 si menší společnost uspořádala piknik. Přitom došlo k následující události, kterou nedlouho nato Sinnett takto popsal (později vyšlo v knize Okultní svět):

     Vyšli jsme ráno v dohodnutý čas. Původně měla naše skupinka čítat šest lidí, těsně předtím než jsme vyšli přidala se ale ještě sedmá osoba. Po několika hodinovém sestupu našli jsme si místo v lese nedaleko vodopádu, kde jsme hodlali posnídat: košíky které jsme si nesli sebou byly neotevřené a sluhové (které pochopitelně Sinnett s typickou přezíravostí Angličana žijícího v britské kolonii mezi zmíněnými sedmi nepočítá, pozn.) nedaleko nás rozdělali oheň a chystali se připravit čaj a kávu. Padlo pár žertů o tom, že máme o jeden hrníček a talířek méně, protože je nás nyní sedm a kdosi se smíchem zeptal Madame Blavatské jestli by dokázala vykouzlit další šálek s talířkem. Když Madame Blavatská řekla, že to bude dost obtížné, že se ale o to může pokusit, pokud si to přejeme, všechny oči visely jen na ní. Madame Blavatská, jako obvykle, se chvíli mentálně radila s jedním z Bratrů, potom poodešla trochu od místa kde jsme měli prostřeno k pikniku, asi tak v radiu šesti až dvanácti yardů, přičemž jsem ji zblízka sledoval, protože jsem chtěl vidět co se stane. Označila potom místo na zemi a zavolala, aby jeden z přítomných gentlemanů si vzal nůž a začal s ním dloubat v hlíně. Místo které k tomu vybrala se nacházelo na mírném svahu a bylo pokryté hustým plevelem, trávou s malými křovisky. Gentleman s nožem (major Philip Henderson) rostliny nejprve s jistými potížemi vytrhal, protože byly odolné a měly hustě propletené kořeny. Potom dloubal nožem v půdě mezi kořeny a vybíral hlínu rukama, až narazil na něco bílého, což když to zcela vykopal se ukázal být onen kýžený šálek. K němu se hodící talířek byl potom také nalezen po dalším kopání. Oba předměty se nacházely mezi kořeny, jimiž byly všude kolem obrostlé. Jak šálek tak i talířek se svými ozdobami přesně hodily k těm, které byly sem přineseny k pikniku a tvořily tak servis o sedmi šálcích s talířky. Moje žena se později vyptávala našeho hlavního „chitmugara“ (stolníka) kolik šálků a talířků tohoto druhu máme. Servis byl starý, za ta léta se některé rozbily, sluha ale prohlásil, že šálků zbývalo devět. Když byly všechny shromážděny a spočítány, toto číslo se ukázalo být správným, pokud se nepočítal ten vyhrabaný šálek. S ním jich bylo deset a pokud se jedná o vzorky které na sobě měly, ty byly dosti zvláštní; servis byl zakoupený před  lety v Londýně a žádné k němu se hodící šálky by se byly určitě v Simle nenašly.

     Sinnett se dále v obsáhlosti zabývá možnostmi jak by se dal takovýto zázrak naaranžovat a dochází k tomu závěru, že by to prostě možné nebylo. Místo u vodopádu, kde se společnost sedmi lidí spontánně rozhodla mít piknik, se nacházelo několik kilometrů od domu kde Sinnettovi bydleli. Pokud by se byl Olcott měl podílet na nějakém podvodu (nikdo jiný by v úvahu nepřicházel, protože všichni ostatní  se s Blavatskou teprve nedávno seznámili), musel by býval na to místo dojít někdy uprostřed noci předtím než ráno vyšli, aby tam šálek s talířkem zahrabal. K tomu by nebyl čas ani možnosti. Pokud uvěří Sinnettovi, že vše se stalo tak jak to popsal, potom si čtenář sám dá dohromady, že něco takového by se sice teoreticky nějak předem zařídit dalo, tak jako lze zařídit skoro všechno, avšak spousty šroubků a koleček by musely přesně zapadnout do sebe, aby něco takového v praxi bylo možné provést. Ovšem, pokud si chce někdo nalézt “racionální vysvětlení”, to se vždycky dá nějak vykonstruovat. Pokud se jedná o kovaného skeptika, potom když je zde něco možné, byť jen teoreticky, už jakoby se stalo!

     To samé ovšem platí také o jiném ze “zázraků”, které HPB během svého pobytu v Simle předvedla a kterému se také dostalo značné publicity, díky tomu jak nám jej Sinnett popsal. Tento se týkal brože s perlami, kterou kdysi dala paní Humeové její matka a kterou tato dáma asi rok předtím ztratila. Tentokráte podle Sinnetta bylo u večeře přítomno jedenáct lidí a jako obvykle při podobných událostech, společnost očekávala, že Blavatská jim předvede některý ze svých kousků. Když se HPB zeptala paní Humeové zda by si přála aby jí “aportovala” nějaký předmět, něco co by nebylo snadné k dosažení, tato dáma si vzpomněla právě na tuto svoji ztracenou brož. Na tomto místě Sinnett dosti dlouze popisuje to, jaká konverzace tomu všemu předcházela, protože předpokládal, že pochybovači by mohli později tvrdit, že celá věc byla nějakým způsobem předem dohodnuta a připravena a že HPB potom nějak zavedla řeč na zmizelou brož. Zdůrazňuje proto, že paní Humeová přišla s nápadem na brož sama a že nemohla být k tomu nijak navedena. Dáma samotná nebyla spiritualistkou, ani nevěřila na okultní fenomeny. Načrtla na kousek papíru zhruba obrys ztracené brože. Blavatská potom zabalila peníz který měla na řetízku k hodinkám do dvou kusů cigaretového papíru. Takto zabalený si jej dala do kapsy a prohlásila, že doufá, že brož bude během večera doručena. O něco později společnosti řekla, že se brož neobjeví přímo uvnitř domu, ale že bude nalezena v přilehlé zahradě. Společnost se tedy odebrala ven hledat brož, která podle HPB se měla nacházet na vzdáleném konci zahrady. Po delším hledání s lucernami, nalezla paní Sinnettová v záhonu mezi listy balíček z cigaretových papírků. Uvnitř se ukázala být zabalená brož, kterou paní Humeová okamžitě poznala a o níž prohlásila, že je to skutečně ta, kterou ztratila. Sinnett na místě sepsal o tom pojednání, které potom podepsalo všech devět přítomných (pochopitelně bez Blavatské a Olcotta). To se stalo součástí článku, který později uveřejnil ve svých novinách a později to také popsal ve své knize Okultní svět (The Occult World).

     Jak by se dalo očekávat, Sinnettův článek vyvolal bouři a na hlavy všech podepsaných se snesly vlny kritiky a posměchu. Podle skeptiků měla Blavatská ovšem vše předem připravené a buď potom paní Humeovou navedla v konverzaci na brož, kterou nějak podvodně získala, podle některých dokonce už v Anglii, ještě než připlula do Indie. Každý kdo se kdy zabýval okultními fenomeny ví, že nedůvěřivců je vždycky spousta a že se nedají ničím přesvědčit. Dokonce i plně ověřené pokusy v tomto směru, které byly provedeny v laboratorních podmínkách a na různých místech světa, nikdy nedokázaly přesvědčit drtivou většinu těch, kteří se už předem rozhodli, že se buď jedná o podvod nebo aspoň o nějaký klam přírody. Lidé už jsou prostě takoví a takové jsou i okultní fenomény. Stoprocentně nikdy nikoho nepřesvědčí.

    Na Sinnettovu žádost Blavatská o něco později zařídila, aby dva nejaktivnější z adeptů ve spojení s TS se také spojili písemně se Sinnettem. Nejprve Koot Hoomi Lal Singh začal se Sinnettem korespondovat prostřednictvím Blavatské někdy koncem roku 1880 a pokračoval v psaní až do roku 1884. O něco později se ke Koot Hoomimu přidal také údajný guru Blavatské Morya. Celkem se jedná o 145 dopisů, z nichž některé, zejména ty rané, jsou značně obsáhlé, často na několik stránek tištěného textu. Z této korespondence postupně vznikly tři knihy, první dvě z nichž jsou Sinnettův Okultní svět (The Occult World, 1881) a Esoterický buddhismus (Esoteric Buddhism, 1883). V Okultním světě popsal Sinnett dosti podrobně celou řadu událostí a okultních jevů, k niž došlo během návštěvy Blavatské s Olcottem v jeho domě v Simle v roce 1880, včetně těch o nichž jsme si právě pověděli. V druhé knize čtenář nalezne celkem dosti srozumitelné výklady toho, co je pro obrovskou většinu lidstva buď těžké k pochopení či mimo běžné hranice chápání, tak jak je vytyčila věda. V zásadě zde jde o celý systém, jímž se řídí vývoj na naší planetě i v celé sluneční soustavě a to nejen vývoj člověka, ale i ostatních životních forem, zvířat, rostlin i minerálů. Zde uvedu jen krátkou ukázku toho, čím se zabývá Esoterický buddhismus:

    Za tím, co se zrodilo lidského ze životního impulzu, se nachází jiná úroda ve zvířecích podobách, jak tomu každý i ví; za tím je úroda rostlinných forem, které bezpochyby předcházely na této planetě objevení se nejranějších forem zvířecích. Dále, před organickým systémem rostlin zde byly organické systémy minerálů – neboť minerály jsou také výtvorem přírody, jsouce vyvinuty z něčeho co bylo před tím, tak jak tomu musí být všude kde se Příroda projevuje, až dále, přes nekonečně dlouhé série manifestací, mysl putuje zpět, až k úplnému prapočátku všech věcí.

     Sinnett píše na jiném místě:

    Spirálovitý model, podle něhož se řídí vývoj ve všech oblastech života, způsobuje, že se nám to jeví jakoby zde byly mezery mezi jednotlivými druhy různých tvorů, kteří žijí na zemi. Závit šroubu, jenž je v podstatě nakloněnou rovinou, se jeví jako sled schodů, pokud na něj hledíme pouze z jedné strany souběžně s jeho osou. Vyvíjející se monády (theosofie užívá výrazu „monad”, česky monáda, který také již užíval Pythagoras. Slovo pochází z řečtiny a značí „jediný, jedinečný,” v tomto případě tedy duch, duše, která prochází mnoha různými fázemi vývoje, pozn.), kteří se nacházejí na úrovni zvířecí, se přesunou do jiných světů v okamžiku, kdy se pro ně skončila ta část vývoje vyžadující si inkarnace ve zvířecích formách. Když se potom vracejí do stejného bodu, není již pro ně nutný další vývoj ze zvířecích forem do forem lidských, protože tyto už zde čekají na své budoucí nájemníky. Nicméně, pohlédneme-li hlouběji do minulosti, narazíme na údobí kdy formy lidské vyvinuty na zemi ještě nebyly. Když původní monády pohybující se na nejranější a nejnižší lidské úrovni se dostaly do tohoto bodu, byly taženy směrem vzhůru. Tento tah, který existoval ve světě v němž se nacházely pouze zvířecí formy, způsobil, že ty nejlépe vyvinuté se dále vyvinuly až na tu formu, které bylo zapotřebí, což je ten chybějící článek o němž se neustále hovoří.

    Hledíme-li na některé z originálních dopisů Mahátmů, potom zajímavý je zejména rukopis. Ten bývá velice úhledný i když silně osobitý. Nad mnohými ze slov, zejména nad těmi obsahující písmeno „t”, se objevují dlouhé horizontální čáry, což je pro psaní v angličtině značně neobvyklé. Spíš to vyhlíží jakoby psaní vyšlo z ruky, která je zvyklá se často zabývat také psaním v sanskrtu.

     Autorem nebo spíše kompilátorem třetí z knih Dopisy Mahátmů A. P. Sinnettovi (The Mahatma Letters to A. P. Sinnett), která vyšla až v roce 1923, tedy po Sinnettově smrti, je A. Trevor Barker. Správkyně Sinnettova dědictví Maud Hoffmanová uvolnila pro autora dopisy, které Sinnett obdržel od Mahátmů (přitom také jiné, které Sinnett dostal od Blavatské a které vyšly odděleně). Vzniklo z toho dosti rozsáhlé dílo – aby si čtenář mohl o tom udělat představu zde uvedu, že s obsahem, předmluvou a dodatky má tato kniha celkově víc než 500 stránek. Někteří z theosofů vydání knihy Dopisy Mahátmů  nijak zvlášť neuvítali; podle nich totiž rukopisy, které se dnes nacházejí v Britském muzeu, nebyly nikdy určeny k publikaci.
     
     Dopisy od Bratří (Mistrů, Mahátmů) neobdržel jen A. P. Sinnet, který jich ovšem dostal daleko nejvíc. A. O. Hume (1829-1912), manžel dámy jejíž ztracenou brož HPB dokázala během své návštěvy v Simle nalézt a jí předat, obdržel také několik dopisů, jenže Hume se po nějaké době s exponenty theosofie rozešel. Jedním z důvodů k tomu byl dopis, který poslal redakci časopisu The Theosophist a který Blavatská jako redaktorka otiskla, na popud Koot Hoomiho. V zásadě šlo o to jak theosofie nahlíží na koncept Boha, přičemž jak se zdá, nebyl Hume schopen toho se zcela oprostit od některých z předsudků jichž jako člen kongregace skotské presbyteriánské církve kdysi nabyl. V té době se Hume navíc silně angažoval v hnutí pro založení Indického národního kongresu, jehož se skutečně stal v roce 1885 jedním ze zakladatelů, za což mu dodnes patří čestné místo v historii Indie.

     Několik jiných členů TS buď obdrželo dopisy od Mahátmů nebo se s některým z nich dokonce i setkalo. Nejvíce se v tomto směru zdál angažovat Mahátma Koot Hoomi. Například William Eglington se prý setkal s KH a vedl s ním obsáhlý rozhovor na palubě lodi Vega. Pokud vezmeme Eglingtona za slovo, KH přišel za ním do kajuty během plavby. Eglington si prý myslel, že se jedná o některého s indických cestujících, KH se mu ale představil a navíc mu podal ruku po zednářském způsobu. V hovoru který spolu potom vedli se prý ukázal být nesmírně znalý poměrů jak východních tak i západních, poté kdy se rozhovor skončil ale kamsi zmizel a Eglington marně až do příštího dne prohledával celou loď, aniž by ho znovu nalezl.

     Celá řada svědectví se týká dopisů, které lidé obdrželi, většinou paranormálním způsobem. Tím míním, že se jim buď zničeho nic objevily na stole, či v některých případech jim dokonce spadly do klína odkudsi z prostoru pod stropem. Blavatská ovšem byla zřejmě schopna takovýchto výkonů a dovedla navíc i způsobit to, aby se psaný text objevil na papíře, dokonce v rukopisu té které osoby. Pokud tohle přijmeme (a leccos kolem Blavatské se příčí tomu, co běžný člověk považuje za normální – je zde ovšem veliká pravděpodobnost toho, že takovýto člověk už tuto knihu stejně dávno odložil), také si můžeme dát dohromady, že všechny tyto dopisy nějak “zfalšovala”. Tedy zfalšovala způsobem, jaký se stále ještě vymyká tomu, čemu se říká “zdravý rozum”.

     K tomu všemu musíme vzít v úvahu ještě i to, že si HPB někdy také dokázala z lidí kolem TS tropit šprťouchlata což, jak jsem se už zmínil, bývá dosti běžné u lidí jejího typu. Tak například se jednou zeptala v jisté společnosti, když se právě hovořilo o takovýchto paranormálně doručených dopisech a lístcích s různými sděleními, koho by přítomní označili za největšího nepřítele jejich společnosti v Indii. Jako podmínku uvedla, že v úvahu přicházejí jen ti lidé s nimiž se ani ona ani Olcott nikdy nesetkali a o nichž nikdy ani neslyšeli. Na tuto její výzvu se kdosi vytasil s jménem jistého britského rezidenta, který prý nevynechá jediné příležitosti k tomu, aby o TS neprohlašoval něco obzvlášť nepřívětivého. HPB nato téměř okamžitě vyprodukovala lístek, který se později ukázal být popsán rukopisem právě onoho člověka. Nejen to, na lístku byl krátký dopis adresovaný “Milému plukovníku Olcottovi”, jímž se dotyčný pokorně omlouval za zlomyslné pomluvy jichž se dopustil. Tím se to ale nekončilo – navíc také vyjádřil přání stát se členem Theosofické společnosti. Pod tím vším byl podpis tohoto člověka, s nímž se HPB nikdy nesetkala a jehož rukopis nikdy neviděla, který ale poznali a ověřili ti, kteří s ním měli v minulosti co činit. Blavatská tohoto pro nás neuvěřitelného výkonu dosáhla tím, že postála chvíli v soustředění uprostřed pokoje, s nepopsaným lístkem papíru mezi oběma dlaněmi. Takovýmto způsobem provozovala HPB své zázraky.

     Cesta na Ceylon

     V roce 1880 se oba zakladatelé společnosti také na čas přesunuli na Ceylon (dnešní Šri Lanka), přičemž oba absolvovali tzv. Pansil, což je buddhistický náboženský obřad, jehož hlavní částí je slavnostně přednesená přísaha zahrnující pět zásad, jimiž se člověk zříká škodlivosti, krádeže, špatné pohlavní morálky, lhaní a užívání alkoholu. Pokud je takováto přísaha provedena za přítomnosti vůdce buddhistické náboženské obce, toto se považuje za oficiální vyznání buddhistické víry. Olcott se nesmírně zasloužil o obrození buddhismu v této ostrovní zemi; složil později také buddhistický katechismus, který se dodnes používá. Lidé kolem buddhistického kláštera nedaleko našeho bydliště, s nimiž jsme se s manželkou potkali a kteří většinou pocházejí ze Šri Lanky, i dnes hovoří o Olcottovi s velikou úctou.

     O jedné z příhod na cestě do Colomba se Olcott rozepisuje ve svých Listech ze starého diáře. Kapitán lodi Ellora na níž pluli, byl prý tlustý žoviální člověk. Jednou přistihl Blavatskou při tom jak si vykládá pasiáns, což byla jedna z jejích oblíbených odpočinkových zábav. Zaútočil na ni, aby mu vyložila karty. Blavatská tohle ráda nedělala, nakonec se ale nechala přemluvit. Řekla kapitánovi aby sejmul karty, vyložila je na stole, pohlédla na ně, prohlásila několikrát, “tohle je divné, to není přece možné,” atp. Nakonec nechala kapitána sejmout karty znovu. Výsledek byl ale zase stejný, takže nechtěla ani kapitánovi říci, co mu vlastně karty předpovídají. Ten ji ale nakonec přemluvil, načež mu pověděla, že podle toho co jí karty říkají, se po moři už dlouho plavit nebude, že totiž dostane nabídku k tomu pracovat a žít na suché zemi, takže se svého povolání vzdá. Kapitán se hlasitě rozesmál a odvětil nato, že tohle je přesně to, co by mu udělalo tu největší radost, protože plavit se po moři už ho ani trochu nebaví. Takové štěstí, aby mohl loď opustit, prý ho ale nejspíš nepotká! O proroctví Blavatské se ovšem brzy dozvěděla i celá posádka a všichni to považovali za náramný vtip… Asi měsíc po návratu do Bombaje dostala HPB dopis od tohoto kapitána, v němž se jí pokorně omlouval za to, jak se jejímu proroctví tehdy vysmál. Z Colomba loď plula do Calcutty, kde už na něho čekala nabídka na místo ředitele přístavu v Karwaru. Tu kapitán okamžitě přijal a zpět se už vracel jako pasažér na své bývalé lodi!

     Olcott si podle všeho nemyslí, že v případě HPB by byly hrály fyzické karty příliš velikou roli. Spíš zde byly jen k tomu, aby jí pomohly při tom když svůj jasnovidný mozek soustřeďovala na kapitánovu auru. Učinila prý celou řadu podobně úspěšných předpovědí lidem, kteří ji o to požádali. Nepamatoval si ale, že by i jen v jediném případě byla bývala schopna předpovědět sama pro sebe různé nepříjemné události které ji samotnou potkaly, většinou přičiněním jejích nepřátel nebo těch lidí, kteří ji v přátelství zradili. Jednou prý v Bombaji ji zloděj okradl o jistou věc, které si vážila, kdo tím zlodějem byl na to ale přijít nedokázala a policii, která byla v tomto případě zaangažována, nemohla také nijak pomoci. Tohle je ovšem typické v případech lidí s psychickými schopnostmi. Vše funguje tak jak by mělo, pokud se tím má nějak pomoci jiným lidem, pokud z toho nemá medium osobní prospěch. V okamžiku kdy taková osoba by mohla něco získat (nebo třeba se i vyhnout něčemu nepříjemnému, co má ale být pro ni zkouškou či lekcí do života), jinými slovy svému karmickému údělu, psychické síly obvykle žalostně zklamou. Blavatská samotná si toho jistě byla velice dobře vědoma.
V květnu 1882 se oba zakladatelé Theosofické společnosti rozhodli učinit značně důležitý krok, který měl společnosti zajistit v Indii budoucnost. Na doporučení indického právníka jménem T. Subba Row totiž zakoupili veliký pozemek nedaleko ústí řeky Adyar do Bengálského zálivu v tehdejším Madrasu (dnešní Chennai nebo česky Čenaj). TS si zde vytvořila své hlavní světové centrum, které je činné do dneška. Subba Row byl brahmín a tzv. chella neboli žák Mistrů, který v té době byl velice činný v theosofickém hnutí. Zemřel ale velmi mladý.



Copyright © Voyen Koreis 2013