1. Mládí
 2. Cesty
 3. Spiritualismus
 4. Blavatská a Mistři
 5. Blavatská a Olcott
 6. Založení TS
7. Odhalená Isis
 8. HPB a HSO v Indii
 9. Rozpory a obvinění
10. Poslední čtyři roky
11. Smrt v Londýně
12. TS po smrti HPB
13. Úvod k theosofii
14. Theosofická pečeť
15. Lidská těla – principy
16. Éterické tčlo
17. Astrální tělo
18. Život po smrti
19. Mentální tělo
20. Kauzální tělo
21. Skupinové duše
22. Funkce kauzálního těla
23. Planetární řetezce
24. Citáty z Blavatské

Index E-mail  PředmluvaAutorovy stránky Můj bíbrKabala českyHledači azylu


9. Rozpory a obvinění


 
    Po následující dva roky Blavatská s Olcottem vyvinuli značné úsilí při propagaci společnosti a jejích ideálů. Nicméně, na zdraví HPB se začínalo projevovat drsné a horké podnebí v Indii, neustálé cestování a také nepříliš dobrá životospráva. Bylo jí doporučeno, aby změnila aspoň na čas místo pobytu. Nabízela se Anglie, kam se Olcott už stejně chystal, aby pomohl posílit vliv TS v tomto světovém centru. Následkem toho v únoru 1884 vypluli oba z Bombaje směrem do Evropy. Blavatská nejprve strávila nějaký čas ve Francii, kam za ní přijel Willam Judge, jemuž prý Mistři přikázali, aby jí pomáhal při psaní Tajné doktríny, jejího vrcholného díla, na němž již těsně před odjezdem z Indie začala pracovat. Protože chtěla vrhnout veškeré své síly, jichž už viditelně začínalo ubývat, do psaní této knihy, raději se cestě do Londýna prozatím vyhýbala. Londýnská větev TS totiž právě procházela obdobím značných nepokojů a HPB, která se potřebovala soustředit na psaní, se proto raději držela stranou takovýchto víceméně vnitropolitických záležitostí. Jako obvykle, hlavní problém se zdál ležet v tom, že křesťané v řadách TS prosazovali ve společnosti poněkud jiný směr než ten vytyčený zakladateli společnosti, kteří především nacházeli svou inspiraci v Theravada buddhismu.

    Zatímco zejména v Londýně to kolem TS dosti vřelo, Blavatská se celkem úspěšně držela stranou těchto kontroverzí a pohybovala se hlavně mezi Francií, Anglií a Německem, přičemž ponechávala na Olcottovi, aby se pokoušel udržovat jakýs-takýs smír mezi rozhádanými stranami. Mraky se ale také začínaly kolem ní stahovat. Naznačil jsem již v předchozí kapitole o spiritualismu, že se na zemi vyskytují lidé, kteří si jako své životní poslání zvolí to, že musí za každou cenu dokázat, že neexistují žádné “věci mezi nebem a zemí”, snad kromě oné příslovečné lampy. Tou si chtějí potom posvítit na každého kdo se něčím liší od normálu, tak jak jej oni vidí. Takto vznikají různé organizace skeptiků, parapsychologů a podobně, které zasvětí obrovské množství času “hledání důkazů” o tom, že ten a ten psychik je bezúhonný. Ve skutečnosti se ale pídí po sebemenších náznacích toho, že někde by mohlo něco nehrát. Kdo hledá, najde. V případě Blavatské, která v té době už byla světoznámá a tudíž k sobě přitahovala takovéto charaktery jak můra k světlu, útoky na ni se začaly hrnout hned z několika stran.

    Nejostřejší úder přišel z indického Adyaru, kde se nepřátelům HPB podařilo získat na svou stranu manžele Emmu a Alexise Coulombovy, dva zaměstnance společnosti, kteří znali Blavatskou už od dob jejího pobytu v Káhiře kolem roku 1871. HPB se s nimi znovu setkala na Cejlonu v 79. roce a protože byli v tu dobu oba bez práce a ve finanční tísni, pomohla jim získat místo v Indii a posléze i v hlavním stanu společnosti v Adyaru. Coloumbovi se jí odvděčili tím, že se ji pokusili vydírat. Blavatská s Olcottem byli proto nuceni se na čas vrátit do Indie, kde Blavatská Coloumbovy propustila. Ti zřejmě s něčím takovým předem počítali a byli na to připraveni. Obrátili se na místní křesťanskou misii, pro niž byla TS už po delší čas trnem v oku, kde Alexis prohlásil, že do pokoje Blavatské prorazil tajný vchod, který ona potom používala k falšování vzkazů, atp. Vchod tam byl skutečně nalezen, byl ovšem docela zjevně nedávno postavený a navíc ani nebyl příliš dobře utajený. Blavatská se chtěla s Coloumbovými soudit, výbor společnosti byl ale proti tomu, protože se bál, že by to mohlo ještě víc uškodit pověsti společnosti. Jak se později ukázalo, pravdu měla Blavatská a bylo by bývalo lépe těmto obviněním čelit okamžitě. Blavatská se v rozčilení vzdala své funkce tajemníka společnosti a brzy nato, v březnu 1885, opustila Indii, kam se již nikdy nevrátila.

    Zpráva Richarda Hodgsona

   
    Mezitím v Londýně prováděl svá šetření pro Society for Psychical Research (SPR) australský parapsycholog Richard Hodgson. Když se doslechl o tom, co se děje v Indii a když se mu dostala do rukou obvinění, která byla vznesena manžely Coloumbovými, odjel sám narychlo do Indie, aby je mohl zahrnout ve své zprávě. Dopisy, z nichž některé byly zcela, zatímco jiné částečně zfalšované a které publikovala křesťanská misie v Madrasu, byly brzy nato zničeny. Dokázat zda byly pravé či zfalšované se proto již nedalo. Přesto je i na těchto materiálech založena podstatná část Hodgsonovy zprávy pro výbor Společnosti pro psychický výzkum, které skoro všichni pochybovači a protivníci Blavatské ještě dodnes citují jako důkaz, že tato žena byla podvodnicí. Navíc se na scéně v té stejné době objevil také ruský spisovatel historických románů Vsevolod Sergejevič Solovjev, bratr daleko známějšího Vladimíra Solovjeva. Vsevolod Solovjev se Blavatské v jistém čase velice obdivoval. Později ale v ní „objevil” špiónku, která prý pracovala ve prospěch carské ochranky. Toto obvinění měly prý dokládat dopisy Blavatské, které, ač k tomu vyzýván, Solovjev nikdy nedokázal předložit. Přesto se i tato obvinění objevila ve zprávě podané Hodgsonem. Zprávu, v jejímž závěru se Blavatská prohlašuje za podvodnici, předal Hodgson výboru společnosti v roce 1886.

    Celá záležitost měla dohru, o níž se skeptici a pomlouvači Blavatské nikdy nikde nezmiňují, pokud o ní vůbec vědí. Hodgson, kterému bylo v době kdy prováděl svá šetření asi kolem třiceti let, byl původně již od dob svých studií v Cambridge, skeptikem. Poměrně nedlouho po zveřejnění své zprávy, v níž Blavatskou výše zmíněným způsobem očernil, dostal Hodgson nabídku z amerického Bostonu k tomu stát se placeným zaměstnancem americké branže Společnosti pro psychický výzkum. Od roku 1887 až skoro do své smrti v poměrně mladém věku padesáti let, se potom zabýval především výzkumem jednoho proslaveného amerického media Leonore Piperové. Sám se později přiznal k tomu, že i zde začínal svá šetření z báze přesvědčeného skeptika, postupně ale byl nucen k tomu měnit svůj názor. Nejprve se začal přiklánět spíš k tomu hledisku, že se v případě Piperové jednalo o případ dvojité, či rozpolcené osobnosti. Potom ale v roce 1892 zemřel jeho kolega George Pellew, následkem zranění utrpěných při pádu s koně.  Pellewův „duch” začal skoro okamžitě s Hodgsonem komunikovat, právě prostřednictvím media Piperové. Přitom jak jeho vyšetřování pokračovala, začínal být Hodgson stále pevněji a pevněji přesvědčen o tom, že se musí jednat o skutečného Georga Pellewa. Ke konci života už se z něho podle všech okolností stal opravdový spiritualista. Je ovšem ironické, že tohle je právě to, proti čemu se Blavatská stavěla. Na tom, jakou podal Hodgson o dvacet let předtím zprávu pro SPR, to vše vůbec nic nezměnilo; odpůrci Blavatské bývá tehdejší Hodgsonova zpráva až do omrzení citována dodnes.

    Hodgsonův případ je plný náhlých obratů, takže nepřekvapuje když došlo ještě k dalším překvapením. Jen několik dní po své smrti v roce 1905, se určitým členům Společnosti pro psychický výzkum začal Hodgson prostřednictvím Piperové sám ozývat ze „světa duchů”. Profesor William Newbold a William James, spolu s jinými členy společnosti, měli s Piperovou celou řadu seancí, při nichž se jim údajný duch Hodgsonův přihlásil. Podal jim prý velké množství informací týkajících se toho, jakým způsobem dochází k těmto komunikacím, kdy a jakým způsobem mohou být hlasivky media ovládány z „druhé strany”, atd.

    Domnívali jste se snad, že se tímto případ tohoto Australana konečně uzavřel? Ani nápad! Hodgsonova zpráva pro Společnost pro psychický výzkum vyšla v roce 1886. Skoro na den přesně o sto let později, vyšla v časopise téže společnosti jiná zpráva, kterou napsal Dr. Vernon Harrison. Ten přezkoumal původní zprávu znovu a vyjádřil se o ní velice negativně. Když Hodgson kdysi prohlásil Blavatskou za podvodnici, toto prý potom opakoval jeden pisatel za druhým, po celých sto let, aniž by se někdo pořádně podíval na fakta. Hodgson sám, přitom byl označován za vzor svědomitého výzkumníka a jeho zpráva se stala modelem toho, jak by měl výzkum psychických jevů vyhlížet. Dr. Harrison se dále pouští do delšího rozboru této zprávy a dokazuje přitom, že je to naopak vysoce předpojatý dokument, který si nemůže klást sebemenší nároky na to nazývat se „vědecky nezaujatým“. Hodgson byl podle Harrisona naopak silně zaujatý a připravený k tomu užít čehokoliv, jen když by to podle něho poukazovalo na to, že Blavatská byla podvodnicí, jakkoliv pochybná mohla taková evidence být. Citoval přitom nevěrohodné svědky (Harrison tímto naráží na manžele Coloumbovy), užíval nepodložených důkazů (dopisy, které nikdy osobně neviděl a které v době kdy svou zprávu psal už údajně byly zničeny), atp. Přitom všem Hodgson totálně ignoroval jakékoliv důkazy, které by byly mohly dát za pravdu Blavatské.

    Co může člověk říci na něco takového? Sám jsem totiž kdysi slyšel Hodgsonovu argumentaci z úst člověka, jehož jsem si jinak vždy velice vážil kvůli smyslu pro spravedlnost, který jindy vykazoval. Také jeho ale muselo nejspíš ovlivnit ono přísloví, není šprochu...

    Německo a Belgie

   
    Přes Itálii a Švýcarsko se Blavatská dostala do Německa, kam ji pozvala její přítelkyně švédská hraběnka Constance Wachtmeisterová (vpravo). Ta píše ve svých pamětech o tom, jak hluboce zarmoucená byla Blavatská po svém návratu z Indie. Prohlašovala prý před ní, že si na sebe přivodila velice těžkou karmu tím, že předváděla různé okultní jevy pro své známé a přátele. Je nám celkem jasné, proč to dělala. Potřebovala lidi kolem sebe neustále přesvědčovat o tom, že tyto věci existují, že není vším jen to, co má člověk přímo před očima, také že život je něco jiného než jen jediný krátký pobyt v tomto slzavém údolí. A takové údolí to pro ni skutečně bylo. Práce na Tajné doktríně celkem pochopitelně příliš nepokračovala v těchto pohnutých časech, když se ale HPB trochu lépe usadila ve Würzburgu, dala se opět do pravidelného psaní. Hraběnka Wachmeisterová popisuje ve svých pamětech následující případ, který nám trochu přiblíží to, jak Blavatská pracovala a komunikovala se svými “mistry”:

    Jednoho dne jsem vstoupila do místnosti kde HPB psala a uviděla jsem, že na podlaze leží spousta odhozených popsaných papírů. Zeptala jsem se jí proč takový zmatek, načež mi odpověděla:
    „Ano, dvanáctkrát jsem se pokusila o to napsat tuhle stránku tak jak má být a pokaždé Mistr prohlásí, že to je špatně. Asi se z toho zblázním, tolikrát tohle psát, nechte mě ale, já nepřestanu dokud tohle nedodělám, i kdybych na tom měla dělat celou noc.”
    Donesla jsem jí kávu, aby ji to trochu občerstvilo a vzpružilo a nechala jsem ji potýkat se s tím jejím těžkým úkolem. Asi hodinu nato slyším jak mě volá a když jsem znovu vstoupila, dozvěděla jsem se od ní, že pasáž je konečně dopsaná tak jak má být. Pracovalo se jí v té době těžce a výsledky byly často ubohé a nejisté. Usadila se potom pohodlněji v křesle a vychutnávala svou cigaretu, spolu s pocitem uvolnění po těžké práci, zatímco já jsem si sedla na opěradlo křesla v němž seděla a zeptala se jí, jak je možné, že dělá chyby když jen sepisuje to, ce je jí dáváno. Řekla mi:
    „No, to víte, já to dělám takhle. Vytvořím si před sebou něco, co se nedá jinak popsat než jako takové vakuum a na to se soustředím, jak zrakem tak i svou vůlí. Po chvíli se přede mnou začne objevovat jedna scéna za druhou, jako obrázky diorámatu nebo, když třeba potřebuji odkaz na něco snad či citát z nějaké knihy, tak se na to soustředím a astrální část té knihy se přede mnou objeví a tam si potom najdu to co potřebuji. Čím lépe dokáži z mysli vypustit všelijaká rozptýlení, tím víc energie a soustředěnosti se jí dostává a tím snadněji se mi to daří; dneska ale, po všech těch mrzutostech co mě potkaly, jsem se nedokázala pořádně soustředit, takže pokaždé když jsem to zkusila, ty citáty byly celé pomíchané. Mistr mi právě ale řekl, že už je to v pořádku, takže co kdybychom si dali šálek čaje?”

    Hraběnka na jiném místě popisuje, co se stalo jedné noci, když spaly obě v jediném pokoji. Blavatská většinou mívala na nočním stolku zapálenou lampu ke čtení, mezi ní a hraběnčinou postelí byla ale zástěna. Jednou už dlouho po půlnoci, lampa stále ještě svítila, i když podle toho jak HPB oddychovala se zdálo, že musí spát. Hraběnka, které to světlo trochu vadilo, se tedy odebrala k její posteli, aby lampu zhasila. Stáhla knot lampy který se ovládal pérkem a vracela se ke své posteli, když se lampa znovu rozhořela. Šla tedy zpátky a zopakovala proces zhasínání lampy, přičemž přidržela ovládací pérko dole o něco déle. Lampa se přesto znovu rozhořela. Hraběnka se pokusila potřetí, zůstala ale na místě, aby viděla co se děje. Lampa se opět rozhořela a ona přitom zahlédla na okamžik hnědou ruku otáčející kolečkem ovládacího mechanizmu. Došlo jí, že z nějakého důvodu má lampa svítit a že se o to nejspíš stará „chella” neboli mistrův učedník.
Hraběnka potom nemohla usnout a nakonec v ní zvítězila zvědavost. Zavolala na Blavatskou a když ta nereagovala, opakovala její jméno ještě párkrát a hlasitěji. Najednou prý zaslechla naříkání:

    „Ach, moje srdce, moje srdce! Hraběnko, vy jste mě málem zabila!

    Hraběnka běžela k posteli kde ležela HPB. Ta se jí ptala:

    „Vy jste mě volala?” A znovu: „Moje srdce!

    Hraběnka cítila pod prsty jak Blavatské buší prudce srdce, naštěstí měla po ruce digitalis, který hned Blavatské dala. Když se uklidnila, HPB jí vysvětila, že byla ve svém astrálním těle na návštěvě u mistra. Prosila ji, aby již nikdy něco podobného nezkoušela. Kdysi prý ji Olcott také málem zabil při podobné příležitosti. Je dobře známo, že media v plném transu nesmějí být ničím náhle vyrušena. Několikrát se stalo v dějinách spiritualismu, že medium zemřelo poté, kdy bylo náhle vyrušeno, právě když se nacházelo v transu.

    V roce 1887 se Blavatská, stále ještě v doprovodu hraběnky Wachtmeisterové, přesunula z německého Würzburgu do Ostende v Belgii, kde pokračovala v psaní Tajné doktríny. Onemocněla ale těžkým zánětem ledvin. Lékaři jí nedávali prakticky žádné šance na přežití, ona dokonce už napsala svou poslední vůli. Přes noc se ale náhle uzdravila. Prohlásila poté, že její Mistr jí předložil dvě možnosti: buď být oproštěna od svých  bolesti tím, že zemře, nebo se nadále trápit ve svém nemocném těle, ale dokončit Tajnou doktrínu. K tomu aby se tak stalo, musí se ale přesunout do Londýna. HPB se rozhodla, že bude raději psát a trpět.

   


   
Copyright © Voyen Koreis 2013