1. Mládí
 2. Cesty
 3. Spiritualismus
 4. Blavatská a Mistři
 5. Blavatská a Olcott
 6. Založení TS
7. Odhalená Isis
 8. HPB a HSO v Indii
 9. Rozpory a obvinění
10. Poslední čtyři roky
11. Smrt v Londýně
12. TS po smrti HPB
13. Úvod k theosofii
14. Theosofická pečeť
15. Lidská těla – principy
16. Éterické tčlo
17. Astrální tělo
18. Život po smrti
19. Mentální tělo
20. Kauzální tělo
21. Skupinové duše
22. Funkce kauzálního těla
23. Planetární řetezce
24. Citáty z Blavatské

Index E-mail  PředmluvaAutorovy stránky Můj bíbrKabala českyHledači azylu



10. Poslední čtyři roky

 

 

    Časopis The Theosophist se Blavatské prakticky vymknul z rukou, takže se rozhodla nemarnit zbytečně síly tím, že by se pokoušela o to získat nad ním znovu kontrolu. Místo toho založila ihned po příjezdu do Londýna nový měsíčník, který nazvala Lucifer. Význam tohoto slova, které bývá většinou spjato s vládcem podsvětí, je ve skutečnosti “světlonoš”. Bertram Keightley se svým synovcem dr Archibaldem Keightleym (vlevo) se v této době silně angažovali v tom, aby HPB jednak přišla do Londýna a hlavně aby Tajná doktrína byla dokončena a připravena k publikaci. Oba si byli plně vědomi důležitosti tohoto díla. Společně pečlivě pročítali rukopis, který prý byl “více než tři stopy (asi metr)” vysoký když se listy na sebe navršily. Byli to také tito dva, kteří přišli s návrhem, aby celé dílo, které podobně jako Odhalená Isis bylo nesourodé, bylo raději rozvrženo do čtyř svazků. Takto vznikly či měly vzniknout čtyři díly. První se zabývá vývojem vesmíru, ve druhém se přechází na vývoj lidstva, třetí část se týká dějin a životopisů některých z nejslavnějších okultistů, zatímco čtvrtý díl se podle jejich návrhu měl zabývat praktickým okultismem. Tento poslední díl v té době totiž měla Blavatská ještě dopsat, oba Keigthleyové ale nikterak nepochybovali o tom, že se jí to podaří. Blavatská na jejich plán přistoupila.
V Londýně zpočátku bydlela Blavatská v Holland Parku v domě který patřil spisovatelce Mabel Collinsové (vpravo). Zde se také velice brzy po jejím příjezdu do Anglie vytvořila lóže Theosofické společnosti nazvaná po ní Blavatsky Lodge.

    Tato lóže je dodnes aktivní. Byla to v té době třetí oficiální lóže společnosti v Evropě, po Londýnské lóži a Loge Germania (jejímž členem byl mj. přírodovědec Ernst Haeckel). Zpočátku měla čtrnáct členů, kteří všichni původně patřili k Londýnské lóži, jedním z členů byla také Annie Besantová (1847-1933), která po smrti Blavatské se stala presidentem lóže. Zajímavé je, že se nachází v záznamech této lóže zmínka o návštěvě, kterou zde vykonal v roce 1889 Mahátma Gandhii, pozdější politický i ideologický vůdce hnutí za nezávislou Indii. Gandhi, který byl v té době asi dvacetiletý a Besantová, měli k sobě velice blízko ideologicky. Besantová se později přesunula více či méně permanentně do Indie, kde předsedala adyarské sekci Theosofické společnosti. Spolu s mnohými jinými theosofy se stala rovněž členkou Indického národního kongresu.
 
    Annie Besantová by si rozhodně zasloužila mnohem víc místa než kolik jí lze poskytnout v tomto pojednání; jde nám zde ale především o Blavatskou. Tyto dvě ženy se poprvé setkaly začátkem roku 1889. Besantová se na nátlak příbuzenstva vdala velice mladá již jako devatenáctiletá, brzy se ale s manželem jehož jméno přijala rozešla, údajně kvůli rozdílnému náboženskému smýšlení. Frank Besant byl totiž anglikánským knězem, zatímco jeho mladá žena projevovala už v té době dosti rozhodné tendence k tomu být ateistkou. V třiadvaceti letech měla už dvě děti, ale v manželství byla krajně nespokojená. Když potom odmítla jít ke svatému přijímání, její manžel, který si jako kněz asi stěží mohl dovolit nechávat před očima své kongregace defilovat takovouto ostentativně rebelantskou manželku, Annie z domu vykázal a zařídil také to, že brzy nato byli již legálně rozvedeni. Sám si vzal k výchově syna, zatímco dcera Mabel byla ponechána matce, s níž potom žila v Londýně. Besantová se přes různá zaměstnání vypracovala až na žurnalistku, což byl v té době sám o sobě veliký úspěch. Stala se přitom také prominentní členkou hnutí za práva žen, vydala knihu v níž propagovala antikoncepci, zúčastnila se demonstrací sufražetek, patřila k Fabiánské společnosti a dokonce si velice vážně pohrávala s ideologií Karla Marxe, když se stala členkou Sociálně demokratické federace. Jejím blízkým přítelem byl v té době Charles Bradlaugh, politický aktivista, později člen parlamentu, a jeden z nejznámějších ateistů devatenáctého století, který mj. založil Sekulární společnost propagující oddělení státu od náboženských organizací, tedy něco co bylo pro Británii téměř po tři století, od dob krále Jindřicha VIII., přímo nemyslitelné.

    Besantové (vlevo) už bylo kolem čtyřiceti (opět ten věk...), když se začala sama sebe vyptávat kam vlastně vedou tyto její horečnaté aktivity, zda se někde nenachází něco jiného, něco utajeného, nějaká mocnost jíž by stálo zato pokusit se uvnitř sebe samotné objevit. V té době přišel za ní William S. Stead, editor večerníku Pall Mall Gazette, který jí vrazil do rukou dva svazky Tajné doktríny H. P. Blavatské s tím, že snad má v sobě dost bláznovství k tomu aby o tom napsala recenzi, do čehož se žádnému z jejích mladších kolegů ani trochu nechtělo. Nedlouho předtím, 20. října 1888, vyšel totiž první svazek Tajné doktríny, v nákladu 500 výtisků, které byly všechny již předem rozprodány. Druhý svazek následoval ještě před koncem roku. Stead je nyní oba předal Besantové, aby si je odnesla domů a něco z nich pro kulturní rubriku listu vypotila. Besantová píše, že s tím jak obracela stránky knihy, z letmého počátečního zájmu který se dostavil, se pomalu stával zájem poutavý, posléze že celá věc jí začala připadat jakoby důvěrně známá, zejména když už počínala předem tušit závěry. Bylo to prý přirozené, koherentní, subtilní a přitom všem plně srozumitelné. Byla prý oslněna, oslepena světlem v jehož záři jednotlivá, nesouvislá fakta, bylo možno vidět jako části jediného mocného celku, přičemž všechny hádanky, rébusy a životní problémy, které doposud měla, kamsi zmizely.

    Besantová napsala editorem vyžádanou recenzi a zeptala se Steada zda by ji mohl představit autorce, kterou potom požádala o schůzku. Dostalo se jí velice srdečného pozvání k návštěvě Blavatské. Besantová k ní šla spolu s Herbertem Burrowsem, rovněž členem Sociálně demokratické federace, který také projevil zájem (později se rovněž stal členem TS). O okultismu prý tehdy nepadlo ani slovo, HPB s návštěvníky hovořila o cestování, cizích zemích atp., prostě zcestovalý člověk bavící svou večerní společnost. Besantová ale přišla zpátky, i když musela zřejmě v sobě vybojovat těžký vnitřní boj. Viděla, že stát se theosofem by pro ni znamenalo vzdát se svého materialistického přesvědčení, fakticky tímto před světem prohlásit, že po nějakých dvacet let se nechávala vést jen svým intelektem a zanedbávala přitom ducha. Jak se bude moci podívat do očí Charlesovi Braudlaughovi? Jak má říci tomuto kovanému ateistovi, že se z ní stal theosof! Musela to být bitva, ostrá ale krátká. Když se skončila, šla Besantová znovu do Lansdowne Street, aby toho zjistila víc o TS. Blavatská se jí podívala hluboko do očí:

    “Četla jste už, co se o mně píše ve zprávě Společnosti pro psychický výzkum?”
    “Ne, o tom jsem, pokud si vzpomínám, nic neslyšela.”
    “Tak jděte a přečtěte si to. Pokud i potom ještě přijdete zpátky sem, tak možná uvidíme…”

    A zase nic na téma okultismu, jen víc povídání o dobrodružstvích v jiných zemích.
Besantová si sehnala kopii zmíněné zprávy a pečlivě si ji přečetla. Brzy prý poznala, že se sice jedná o impozantní stavbu, závěry že ale byly stavěny na hliněných nohách pouhých domněnek a na neověřitelných tvrzeních. Odsouzení si ale podle ní nejvíc zasloužilo to, odkud pocházela údajná evidence. Vše záviselo na pravdomluvnosti manželů Coulombových a tito se sami prohlašovali za partnery při podvodech k nimž údajně mělo dojít. Mohla toto Besantová preferovat oproti nebojácné povaze, kterou vycítila v HPB, oproti hrdé vznětlivé pravdivosti, která zářila z těch čistých modrých očí, poctivých a neohrožených, přitom dětsky nevinných. Bylo by to vůbec možné, aby autorka Tajné doktríny byla takovýmto ubohým hochštaplerem, takovým společníkem podvodníků, kejklířem užívajícím ke svým trikům propadla a posuvné panely ve zdech? Besantová píše, že jí  přišla takováto absurdnost k smíchu a že tu lživou zprávu prostě zahodila. Den nato prý šla do kanceláře Theosofického nakladatelství, kde jí hraběnka Wachtmeisterová, která zde pracovala, dala k vyplnění přihlášku k členství v Theosofické společnosti. Šla potom za Blavatskou, kde ji požádala o to, aby ji přijala za svou žákyni. Blavatská souhlasila.

Besantová a Burrows obklopeni členy Sociálně demokratické federace

    Herbert Burrows (1845-1922) rovněž napsal o svých dojmech z prvního setkání s Blavatskou, k níž šel s Besantovou počátkem roku 1889. Tehdy 44-letý, byl to intelektuálně zaměřený člověk, nacházející se na “nehostinném pobřeží agnosticismu”, skeptický, kritický, avšak tužený léty strávenými vedením kontroverzních činností zaměřených proti zákonným zřízením viktoriánské doby. Theosofie představovala pro něho i pro Besantovou něco úplně nového, přičemž i když slibovala hodně, Burrows byl pevně rozhodnut nenechat se jen tak snadno zlákat k tomu, aby se obrátil na novou víru. Popisuje také, jak se Blavatská vyhýbala jakýmkoliv zmínkám o okultismu a jaký dojem na něho udělaly její nádherné oči (v tom není jediný – oči HPB i po více než sto letech dokáží na pouhé černobílé fotografii člověka přímo fascinovat!). Vyzařovalo z nich světlo...

    „...a přes neduživost těla, která byla již tehdy žalostně zřetelná, nacházela se zde zásoba energie, následkem čehož měl člověk dojem, že to, co vidí, není skutečná žena, ale pouze povrch charakteru někoho, kdo toho musel mnoho prodělat a proto toho mnoho také věděl.”

    V roce 1889 vyšla další kniha Blavatské Klíč k theosofii (The Key to Theosophy), což je pojednání ve formě otázek a odpovědí, zabývající se etickými, vědeckými a filosofickými krédy na nichž theosofie stojí. Zatímco v červenci pobývala krátce ve francouzském Fontainebleau, napsala HPB také podstatnou část svého krátkého mysticky laděného díla Hlas ticha (The Voice of the Silence). Korektorem jí přitom byl G. R. S. Mead, který se v té době stal jejím sekretářem a byl také členem vnitřního kruhu zasvěcenců, které si v posledních dvou létech svého života HPB kolem sebe udržovala.


    George Robert Stowe Mead (1863-1933, vlevo), který se v pozdějších létech vzdal členství TS, aby založil Quest Society, se stal velice vlivnou osobností a autorem mnoha knih, nejprve na esoterické a hermetické náměty a později na téma křesťanské gnóze. Svou prací na těchto polích ovlivnil například básníky a spisovatele jimiž byli Ezra Pound, W. B. Yates, či Hermann Hesse. Snad ještě pozoruhodnější je to, jaký měl vliv na psychologa Carla Gustava Junga, který si podle některých ze svých životopisců (např. Deidre Bairové) pročetl jen celkem zběžně knihy Blavatské, zatímco ve své knihovně měl prý permanentně uložených minimálně osmnáct z Meadových knih, tedy téměř celé jeho životní dílo. Jung dokonce krátce před Meadovou smrtí vykonal cestu do Londýna, aby zde mohl těžce nemocného autora navštívit a osobně mu poděkovat za to, že mu pomohl proniknout do ducha gnosticismu, jímž se Mead především zabýval po rozchodu s theosofií. K tomuto rozchodu s TS napomohlo asi také to, že si Mead zřejmě příliš dobře nerozuměl s Besantovou, která po smrti Olcotta vedla adyarskou větev TS. Hlavním důvodem k jeho odchodu byla ale aféra týkající se jejího blízkého spolupracovníka a spoluautora C. W. Leadbeatera, o níž si povíme o něco víc v poslední kapitole. Na tu podobně negativně reagovalo i několik jiných prominentních členů společnosti, např. Judge a Steiner..

    Mead, který původně studoval matematiku na univerzitě v Cambridgi, ale postupně přešel k humanitárním vědám, nám vylíčil jak vypadala jeho práce s Blavatskou. Ta se započala na ostrově Jersey mezi Anglií a Francií, kam se HPB dočasně přemístila a kam ho pozvala. Nejprve se prý musel těžce potýkat s korespondenci, která se značně nakupila a jejíž vyřizování Blavatská živelně nenáviděla, pokud se ovšem nejednalo o nějakou pro ni zajímavou polemiku. Hlavní jeho práce ale byla spojená s vydáváním měsíčníku Lucifer, kde s ním pracoval také Bertram Keightley jako pomocný redaktor. Každé slovo prý ale musela BPB schválit než se vytisklo, přičemž neustále hleděla na délku jednotlivých článků, kterou vypočítávala podle Meada velmi primitivním způsobem. Když se jí pokoušel ukázat lepší a rychlejší způsob, zahrnula ho pohrdlivými poznámkami o Oxfordském a Cambridgeském vzdělání a ostentativně pokračovala se svými aritmetickými výpočty, zjevně prý hlavně proto, aby ho vyléčila z netrpělivosti a přehnané důvěry ve své vlastní schopnosti. Pokud se jednalo o její literární práce, byla ale prý překvapivě otevřená k tomu vyslechnout si kritické poznámky, což si vůči ní mohl dovolit skoro každý a což prý ona vždy s trpělivostí vyslechla. Strach prý vždy měla z toho, jak budou přijaty její články v Luciferu, i když se mohlo jednat o to nejlepší co kdy napsala. Největší sebedůvěru projevovala tehdy, kdy šlo o její polemické články. HPB podle Meada dovedla být občas silně pedantická i puntičkářská, aby se hned v příští minutě proměnila v laskavého přítele a staršího bratra či kamaráda, tak jak to jen ona sama dovedla.


 
Blavatská v invalidním vozítku, s ní její žáci James Pryce a G. R. S. Mead.

    Mead, který jak jsem již zmínil, z TS vystoupil v roce 1909, aby založil svou vlastní společnost Quest, neměl v pozdější době už sebemenší důvod k tomu, aby se Blavatské zastával. Přesto v roce 1924 zopakoval téměř doslova to, co už napsal o dvacet let dříve, když ještě byl členem společnosti:

    Členem TS jsem se stal v roce 1884, skoro hned poté kdy jsem ukončil svá studia na Cambridgeské universitě. V roce 1889 jsem se vzdal učitelského povolání a stal jsem se soukromým tajemníkem Jeleny Petrovny Blavatské (Mead píše její jméno správně foneticky rusky jako Yelena Blavatskaja). Po poslední tři roky jejího ¨života jsem byl jejím tajemníkem a proto v neustálém důvěrném vztahu s ní. Mohu říci jen jediné: ať už byla Jelena Petrovna čímkoliv, rozhodně nebyla vulgární šejdířkou a šarlatánkou, tak jak bývá kreslená v k ní nepříznivě nakloněných populárních legendách.

    Když jsem k Blavatské poprvé přišel do práce, byl jsem mladým mužem o němž ona nemohla nic vědět, nicméně, s téměř dětinskou důvěřivostí mi okamžitě předala klíče k zásuvkám u svému stolu, vrazila mi do rukou svou veškerou nově došlou neotevřenou korespondenci se slovy, abych na to odpověděl tak jak budu moci. Že prý ona si jenom přeje, aby měla co nejvíc času k psaní svých knih a článků. Jednání to sice bylo pošetilé a neuvážené, jenže, takto se přece nechová člověk, který podle představ některých lidí by měl provádět složité podvody, spolu se svými četnými komplici.

    Meada se nikdo nikdy na tyto jeho názory nezeptal, přestože byl asi tím nejkvalifikovanějším člověkem z blízkého okolí Blavatské k tomu, aby se o ní vyjádřil. Z počátku byl ale příliš mladý, aby jeho názory měly váhu a později již ze společnosti vystoupil. S postupem času, jako specializovaný odborník na křesťanský gnosticismus, se z původního Meada-esoterika a žáka Blavatské, změnil spíš na Meada-učence a originálního myslitele, který tolik zaujal C. G. Junga. S některými částmi učení Blavatské později již nesouhlasil, nicméně, jak sám prohlásil, pociťoval k ní vždycky silnou osobní náklonnost.


 
HPB se sestrou Věrou, neteří s manželem a Olcottem v Londýně, 1888

   
Copyright © Voyen Koreis 2013