1. Mládí
 2. Cesty
 3. Spiritualismus
 4. Blavatská a Mistři
 5. Blavatská a Olcott
 6. Založení TS
7. Odhalená Isis
 8. HPB a HSO v Indii
 9. Rozpory a obvinění
10. Poslední čtyři roky
11. Smrt v Londýně
12. TS po smrti HPB
13. Úvod k theosofii
14. Theosofická pečeť
15. Lidská těla – principy
16. Éterické tčlo
17. Astrální tělo
18. Život po smrti
19. Mentální tělo
20. Kauzální tělo
21. Skupinové duše
22. Funkce kauzálního těla
23. Planetární řetezce
24. Citáty z Blavatské

Index E-mail  PředmluvaAutorovy stránky Můj bíbrKabala českyHledači azylu


12. TS po smrti HPB



 
     Hned několik lidí by si bylo mohlo činit nároky na to, že se stanou nástupcem Blavatské, žádný z nich ale neměl takové okultní schopnosti či vědomosti, aby se jí v tomto směru alespoň přibližoval. Nejdále by se byla asi propracovala Anna Kingsfordová (1846-1888, vlevo), která se již v roce 1883 stala presidentem Britské sekce TS. Zemřela ale dosti náhle v mladém věku jen něco málo přes čtyřicet, ještě o pár let dříve než samotná Blavatská. Kingsfordová se stala druhou ženou v Anglii jíž se dostalo lékařského titulu, přičemž její situace byla značně ztížená tím, že po celý čas svých studií ve Francii bojovala za to, aby byla postavena mimo zákon vivisekce, která byla v té době běžnou praxí na lékařských školách.

      Za těchto okolností byla sice favoritkou k tomu převzít žezlo Blavatské Annie Besantová, úplně jednoznačné to ale nebylo. V Londýně měla Besantová sice celkem neochvějnou pozici, v Americe ale vládl William Judge. Nediskutovanou hlavou společnosti byl ovšem její president plukovník Olcott. A. P. Sinnett, i když po nějaký čas předsedal londýnské lóži, zřejmě velké ambice v tomto směru neměl. V tomto stadiu šlo hlavně o to, kdo povede sekce anglickou a americkou. Olcott s Judgem nevycházeli spolu příliš dobře. S Besantovou se Olcott celkem dohodl, i když osobně se příliš často nepotkávali. Pokud nebyl právě na cestách po světě, Olcott trávil většinu času buď v Adyaru nebo na Ceylonu, často také v Austrálii. Na nějaký čas přesto všechno vznikl jakýsi nejistý triumvirát viděný na následujícím obrázku. Řekl bych, že jsou na něm tři lidé, spíš než skupina třech lidí, nemyslíte?

 
Besantová, Olcott a Judge, nedlouho po smrti Blavatské

      O tom, jak nesmírně se zasloužil o rozmach Theosofické společnosti svědčí to, že během 32 let která strávil jako její president, vydal Olcott celkem 893 chart čili zakládajících listin pro jednotlivé lóže společnosti, roztroušené po celém světě. V době kdy neexistovala letecká doprava to znamenalo obrovské množství hodin procestovaných po zemi i po moři.
Judge s Besantovou se rovněž vzájemně nemohli vystát. Celkem nevyhnutelně tehdy došlo ke schizmatu a americká větev, kterou Judge vedl až do své předčasné smrti v roce 1896 a která měla sídlo v kalifornské Passadeně, se prakticky oddělila od té vedené Olcottem z Adyaru. Tam se po smrti Olcottově ve věku 75 let na srdeční záchvat přemístila Besantová, kterou většina členů společnosti zvolila jejím druhým presidentem. Stav jakéhosi mírného napětí mezi mezinárodní TS a její americkou sekcí do jisté míry přetrvává až do dnešní doby, i když většina hlavních rozporů mezi Adyarem a Passadenou se již vyřešila. O tom, že to začíná po nějakých sto letech v Theosofické společnosti konečně opět fungovat, svědčí například kariéra Američanky Joy Millsové (vlevo), která se stala členem TS v roce 1940, kdy jí bylo pouhých dvacet let. S Joy jsem se setkal v roce 1979, když jsem s ní dělal rozhlasové nterview při příležitosti pravidelné theosofické konference, toho roku konané zde v Brisbane, jíž jsem se také zúčastnil. Joy Millsová tehdy byla vicepresidentem mezinárodní sekce se sídlem v Adyaru, což je oficiálně druhá nejvyšší funkce v TS, hned po presidentovi, jímž byl v té době John Coats. O několik let později přesídlila na čas do Austrálie, kde byla brzy zvolena presidentem Australské sekce TS. Ještě později se vrátila do USA, kde se narodila a kde se stala po čase presidentem Americké sekce TS.

Něco takového by o století dříve nebylo bývalo možné – adyarští, australští a kalifornští theosofové by se prostě nebyli dokázali dohodnout na společném postupu. Když se potom v Adyarské verzi TS o něco později (zhruba po roce 1900) začala prosazovat dvojice Annie Bessantová a Charles Webster Leadbeater, byl rozkol mezi oběma frakcemi prakticky dokonán.
Leadbeater, který byl původně knězem anglikánské církve, “vyřešil” problém rozpolcené loajality který v křesťanském duchu vychovaní členové TS měli (a v mnoha případech stále ještě mají) dosti radikálním způsobem. Spolu s J. E. Wedgewoodem (původem z rodiny proslavené výrobou porcelánu v Anglii) založili tzv. Liberal Catholic Church, liberální katolickou církev, v níž se z obou stali biskupové. Liberálně katolická církev je od té doby celkem volně napojená na Theosofickou společnost (v Brisbane, kde žiji, mají liberální katolíci například svůj kostel hned vedle budovy, kterou vlastní TS). Tato církev, která má ve svých učeních také doktrínu o reinkarnaci, představuje jakýsi most pro ty členy společnosti, kteří se nechtějí jen tak vzdát svých křesťanských kořenů. Existuje přitom ještě další možnost, kterou mají jak členové TS tak i liberální katolíci. Je jí tzv. Co-freemasonry (česky známá jako Humanitas Bohemia), což je zednářský řád sdružující jak lóže mužské tak i smíšené, mužské a ženské. Annie Besantová, která v mládí proslulá jako anglická sufražetka, byla později velice prominentní při zakládání Co-freemasonry. Lidé kolem Theosofické společnosti, zejména potom manželské páry, dosti často přináležejí k jedné či oběma z výše uvedených organizací.

      Odbočil jsem zde poněkud od hlavního směru tohoto pojednání, to proto, abych jen velice stručně naznačil kam se TS v poslední dekádě života Blavatské už začínala ubírat. Po její smrti se to jen zvýraznilo. Aby toto nakousnuté téma aspoň trochu dokončil, musím se na tomto místě zmínit ještě o třetím hlavním proudu, který se také oddělil od TS zhruba ve stejnou dobu, na přelomu 19. a 20. století. Tím je antroposofie. Její zakladatel Rudolf Steiner (vlevo), jehož význam stále ještě roste, byl původně theosofem; brzy poté kdy poznal, že společnost se nachází na rozhraní, rozhodl se pro to oddělit se od ní úplně. Svou vlastní verzi, která sice vychází z theosofických myšlenek, která se ale postupně rozšiřovala a dnes zahrnuje například antroposofickou pedagogiku (známou také jako Waldorfské školství), duchovědné léčebné metody, dotýká se také alternativních agrikulturních metod, dramatického umění a dokonce i etického bankovnictví, začal Steiner vytvářet hned v první dekádě dvacátého století. Podobně jako Olcott, také Steiner byl neúnavným cestovatelem, který přednášel ve většině evropských zemí, často i v Praze. Antroposofie se rozšířila zejména po Evropě a v německy mluvících zemích, kde v podstatě nahradila theosofii.

      Podle samotného Steinera je antroposofie „vědecký výzkum duchovního světa, který prohlédá jednostrannosti pouhého poznávání přírody i jednostrannosti obvyklé mystiky a který, než se pokusí proniknout do nadsmyslového světa, nejprve v poznávající duši rozvíjí síly, které běžné vědomí ani běžná věda nepoužívá, a které umožňují do něho proniknout”.

     Po odjezdu Blavatské s Olcottem z Ameriky a jejich přesunu do Indie v roce 1879, se vytvořilo na opačné straně Atlantiku jakési vakuum, které Judge nedokázal zcela vyplnit. Charismatická Blavatská tam prostě chyběla. Judge se také musel silně ohánět aby se uživil jako právník a měl navíc zdravotní problémy, když na cestě do Jižní Ameriky dostal tzv panamskou horečku, která podobně jako malárie dokáže silně znepříjemnit život svému nositeli. Přesto všechno zůstával Judge neoddiskutovatelným vůdcem americké sekce společnosti, přičemž mnozí v něm dokonce viděli jejího hlavního představitele a to nejen v USA. Judge si ale nikdy příliš dobře nerozuměl s Olcottem, s nímž byl většinou jen v písemném styku. Po smrti Blavatské se tyto zřejmě vzájemné antipatie, které se v případě Judgeově týkaly také Besantové, ještě postupně zesilovaly, až vyvrcholily v roce 1895, kdy se Judge rozhodl Americkou sekci TS zcela vyjmout z jurisdikce společnosti. Od té doby v podstatě existovaly dvě hlavní větve společnosti, jedna nazývající se “mezinárodní” se sídlem v kalifornské Pasadeně a druhá, která má hlavní stan v Adyaru v dnešním Chennai. Tato situace v zásadě přetrvává do dneška, i když poměry se do značné míry ustálily. Judge vedl americkou sekci jen asi po necelý rok, když v březnu 1896 podlehl již zmíněné nemoci k níž se později přidala také tuberkulóza. Bylo mu jen necelých 45 let. Nástupkyní Judgeovou se stala Katherina Tingleyová, po čase se ale od této americké sekce odtrhla další část, kterou vedl Ernest Temple Hargrove, která přetrvala po více než čtyři desetiletí, až do počátku čtyřicátých let dvacátého století.

      Mezinárodní TS s vedením v Adyaru si volí svého presidenta každých sedm roků (k volbě naposledy došlo v roce 2008). Přesto však měla až doposud za téměř půl druhého století své existence pouze sedm presidentů. Jsou jimi:

Henry Steel Olcott 1875–1907
Annie Besantová 1907–1933
George S. Arundale 1934–1945
Curuppumullage Jinarajadasa 1946–1953
Nilakanta Sri Ram 1953–1973
John B S Coats 1973–1979
Radha Burnierová (1979 – 2013)


 

      Burnierová, která zemřela koncem roku 2013, se nacházela ve funkci presidenta společnosti už od roku 1979. Dcera Sri Rama, pátého presidenta společnosti, se narodila se přímo v Adyaru v roce 1923. Volba v roce 2014 rozhodne o tom kdo se stane osmým presidentem společnosti.

    TS měla také zatím jen třináct vicepresidentů, pokud nepočítáme několik počátečních roků, tuto funkci zastávalo najednou několik lidí. Mezi nimi nacházíme jména jako A. P. Sinnett, či W. Q. Judge.

      Ani Adyarská sekce TS se nevyhnula problémům. Annie Besantová byla sice celkem pevně usazena v pozici presidenta společnosti, starosti jí ale dělal její blízký spolupracovník Charles Webster Leadbeater. Byl původně knězem anglikánské církve, později biskupem liberálně katolické církve, postupně se stal v TS velice prominentní, přičemž ale také silně kontroverzní, postavou. Byl nesmírně plodným a dodnes hodně čteným autorem, napsal celou řadu knih, některé z nich společně s Besantovou, kromě množství článků. Kolem roku 1906 byl ale obviněn z homosexuality a z pedofilie.

      Leadbeater byl v době, kdy se měl dopustit údajných přestupků, více či méně natrvalo usazen v australském Sydney, kde kromě svých povinností jako biskup, vedl také školu pro děti, které většinou pocházely z rodin členů Theosofické společnosti. Z velké části se jednalo o školu internátní, v níž převládali chlapci pubertálního věku. Aby se předešlo problémům spojenými s prudkým vývojem po sexuální stránce, k nimž v tomto věku většinou dochází, Leadbeater zřejmě některé ze svých svěřenců poučoval o možnosti sebeukojení, které v jeho mysli bylo menším zlem než to, kam by to mohlo vést kdyby se s tím nic nedělalo. Podle své výpovědi neměl ale fyzické styky s žádným ze svých žáků. Zhruba takto to později Leadbeater vysvětloval když se aféra provalila, poté kdy se jeden z žáků svěřil o tom doma rodičům. V dnešní době by tento případ byl asi také kontroverzním. Na jednu stranu by mohl být Leadbeater prohlášen za progresivního pedagoga, na druhou by mohl také skončit ve vězení jako pedofil. Ve společnosti stále ještě velice blízké ve svém smýšlení viktoriánské éře, ale jakákoliv zmínka o homosexualitě většinou znamenala konec kariéry. Dokonce samotná Besantová, která byla spoluautorkou několika z Leadbeaterových knih a která měla jinak velice liberální názory, se proti němu obrátila. Následkem těchto obvinění se Leadbeater vzdal členství v TS. O pár let později byl ale překvapivě jako člen znovu navržen a také přijat, což vedlo k již zmíněnému vnitřnímu rozkolu, kdy se s Theosofickou společností definitivně rozešli lidé jako G. R. S Mead či Rudolf Steiner. Tedy naprostá smetánka, protože oba zmínění byli asi největšími mysliteli, které tehdejší TS měla. Rozšířil se tím nadále i rozkol s americkou větví TS. Na Leadbeaterovi už navždy potom zůstala určitá skvrna, která také poněkud zastínila jeho pozdější nesporné autorské úspěchy. Leadbeaterovy knihy jsou přesto dnes, po uplynutí větší části století po jeho smrti, stále ještě pravidelně vydávány.
     
      I když má zdravé jádro, žádná společnost se z dlouhodobého hlediska nedokáže vyhnout vnitřním rozporům. Buď se naskytne osobnost, jakési prudce oslňující světlo, které naprosto dominuje a utlumí ta všechna ostatní, jak tomu bylo v případě Blavatské. Nebo je zde těch světel víc, všechny z nich o něco méně zářivé, což se stalo po její smrti. Potom nutně vznikají frakce. Vím například o tom, že v australském městě Brisbane, kde po větší část svého života působím, se kromě té viditelné TS, přičleněné k Adyaru, ještě poměrně nedávno vyskytovala sice podstatně menší, ale činná skupina, mající rovněž theosofii ve svém názvu. Nikdy jsem se o to hlouběji nezajímal, předpokládám ale, že byli orientováni spíše směrem k americké větvi, o níž jsem se zmiňoval. Vzhledem k tomu, že v hlavní lóži, jak jsem si tehdy všiml, převládalo právě v té době (zhruba uprostřed 80-tých let) cosi, co bych nejspíš nazval “kultem Krišnamurtiho” (a co mne od TS poněkud oddálilo), nijak zvlášť mě to nepřekvapovalo. „Objevitelem“ Jiddu Krishnamurtiho (vpravo) byl právě Leadbeater který, prý díky svým jasnovideckým schopnostem, označil tehdy asi čtrnáctiletého chlapce, s nímž se setkal v Madrasu, za budoucího duchovního vůdce. Příliš moc se nespletl, i když Krishnamurti, od něhož se očekávalo, že převezme jednou žezlo vůdce Theosofické společnosti, své příznivce zklamal, když za několik roků, tehdy asi 25-letý, se společností rozešel a nalezl si svou vlastní cestu, po níž kráčel s řadou následovníků po příštích 60 let.


****

      Co říci závěrem o Blavatské? Většina lidstva se dívá na věci takto: buď je to bílé nebo černé, buď je to pravda nebo lež. Ve skutečnosti nic není černé či bílé – bývá tomu obvykle tak, že jedno nad tím druhým převažuje. Mezi těmito dvěma extrémy se vždy také nachází široké pásmo, které bychom snad mohli nazvat šedým. Každý z nás máme v sobě něco šedého a chápavý člověk si je toho vždy vědom.

      Pokud se zabýváme něčím či někým, kdo žil před více než stoletím, jak je tomu v této biografii, bývá to složité, chcete-li určit odstín šedi, který by předmět vašeho zájmu nejlépe charakterizoval. Nenaleznete již jediného žijícího člověka, který by vám mohl poskytnout informace nejen z první ruky, dokonce ale ani z té druhé. Když nepočítám to, co vše bylo o Blavatské napsáno (a toho jsou stohy a stohy), informace, jichž se dostalo mně samotnému, pocházejí minimálně z třetí ruky. Například, jak jsem se již zmínil, seznámil jsem se a dělal jsem dosti rozsáhlé rozhlasové interview s tehdejš vicepresidentem Theosofické společnosti Joy Millsovou, která v té době byla umístěna v Adyaru, později ale předsedala po jistou dobu jak americké tak i australské sekci TS. Sem do Austrálie byla v lednu 1979 pozvána jako hlavní řečník při theosofické konvenci, která se koná každoročně. Joy, které v době kdy toto píši je už víc než devadesát let, se ovšem musela znát s celou řadou lidí, kteří se osobně znali či aspoň potkali s Blavatskou.

      Znal jsem se také před lety a pravidelně jsem se stýkal s jedním členem Theosofické společnosti, který se v mládí znal s C. W. Leadbeaterem. Řekl mi o tom, že jste v jeho přítomnosti mívali pocit, že Leadbeater, který byl uznávaným jasnovidcem, “se díval tak nějak skrze vás”.

      Leadbeater, který zemřel v roce 1934, se jako mladý muž po několik let setkával v Londýně pravidelně s Blavatskou. Ve své autobiografii také napsal, že HPB “hleděla jaksi skrze vás”.


Copyright © Voyen Koreis 2013