1. Mládí
 2. Cesty
 3. Spiritualismus
 4. Blavatská a Mistři
 5. Blavatská a Olcott
 6. Založení TS
7. Odhalená Isis
 8. HPB a HSO v Indii
 9. Rozpory a obvinění
10. Poslední čtyři roky
11. Smrt v Londýně
12. TS po smrti HPB
13. Úvod k theosofii
14. Theosofická pečeť
15. Lidská těla – principy
16. Éterické tčlo
17. Astrální tělo
18. Život po smrti
19. Mentální tělo
20. Kauzální tělo
21. Skupinové duše
22. Funkce kauzálního těla
23. Planetární řetezce
24. Citáty z Blavatské

Index E-mail  PředmluvaAutorovy stránky Můj bíbrKabala českyHledači azylu


13. Úvod k theosofii


    Theosofie je slovo řeckého původu. Poměrně často užívali slovo theosofie pochopitelně starořečtí filosofové, na příklad Pythagoras, mohlo ale být užíváno už i dříve. Objevuje se znovu kolem 3. století nl. v učení novoplatonistů, zejména ve spisech Iamblichových. Od té doby po dlouhá staletí bylo poměrně zřídka užíváno, čas od času je lze ale nalézt v některých ze středověkých spisů. Je to slovo složené ze dvou kořenů; theo znamená v řečtině božstvo, boží, zatímco sofia značí moudrost. Tedy moudrost sahající dále než kam nás může zavést náboženství. Slovo vzkřísila opravdu až Jelena Petrovna Blavatská, když v roce 1875 založila společně s Henry Steel Olcottem a W. Q. Judgem v New Yorku Theosofickou společnost. Blavatská při kdejaké možné příležitosti nabádá své čtenáře k tomu, aby si z předloženého materiálu vybrali to, co je blízké jejich srdci i rozumu a nic nepřijímali jen na základě samotné víry. Toto je ostatně hlavním krédem většiny seriózní theosofické literatury. Theosofie, tak jak ji od začátku chápali její zakladatelé, se nikdy neměla stát náboženstvím. Přesto vše, jak jsem se sám mohl přesvědčit, v pozdějších dobách některé její lóže neměly někdy příliš daleko od nábožných sekt. Pokud k něčemu takovému došlo, až doposud ale vždy následovalo hnutí „zpět k základům”, jímž byly právě knihy Blavatské. Ta totiž vždy učila, že nic nesmí stát na pouhé víře. Student okultismu něco buď prostě ví a pokud neví, potom nečiní nad ničím žádné pevné rozhodnutí. Pochopitelně, že když je něco pro nás nové, jako může být nová právě theosofie pro ty, kteří čtou tyto řádky, je rozumné si o těchto věcech nejprve něco přečíst a hledět na to jako na hypotézu, kterou můžeme či nemusíme přijmout. Pokud po čase přijdeme na to, že to nějak ladí s našimi představami, můžeme se potom pokoušet si to dokazovat sami pro sebe. Opravdový theosof se nikdy nebude snažit vás přesvědčovat o své pravdě a hlavně se nebude pokoušet vás nějak obrátit na svou víru. Pokud nějakou náboženskou víru v sobě máte, potom by vám theosofie mohla být dobrá k tomu, aby vám vysvětlila proč tuto víru v sobě nosíte. Sama o sobě ale theosofie na víře postavena nebyla a není.

    Co je theosofie?

    Není-li theosofie náboženstvím, čím tedy je? Přesná definice neexistuje prostě proto, že každý z nás jsme zcela unikátní bytostí a proto také máme každý svou vlastní interpretaci; každý z nás chápeme věci trochu jinak. Někdy i hodně jinak. Mám-li ale generalizovat, což se v učebnicích (a toto by jistý druh učebnice určitě být měl) obvykle dělá, potom musím prohlásit, že je theosofie školou filosofie, školou prastaré moudrosti, která zde vždy byla a stále ještě je, i když moderní doba ji jaksi přehlíží. Lze to říci také jiným způsobem. Jedná se zde o tu pravdu, která více či méně skrytá, stojí za všemi náboženskými systémy, které si kdy lidstvo vypěstovalo. Theosofie je zároveň vědou, i když to není takový druh vědy jaký se pod tímto výrazem dnes běžně chápe; tedy vědy založené na analytickém způsobu myšlení. Theosofie si vyžaduje syntetický způsob myšlení, přičemž nestojí a nikdy nestála na víře, což by bylo typické pro náboženství. Analytická věda, která opanovala pole v posledních dvou až třech stoletích, v zásadě rozebírá na menší a menší kousky vše to, co nás obklopuje, tedy materiální svět. Člověk je ale schopen dohlédnout dále, hlouběji a výše než za hranice, které nám vytyčila hmota a právě o to v theosofii jde: zkoumat to, co se za těmito hranicemi nachází. Předpokladem je, aby zde byla ochota se za ty hranice podívat. Ta zde totiž vždycky není. Lidé mívají strach z toho, že by mohli vypadat jiní, než ti kolem nich. Hledač pravdy to má proto vždycky těžké; nemůže si dovolit být ortodoxní, tím že se liší, stává se ale často solí v očích těm ostatním.

    Náboženské systémy tohoto světa prakticky všechny stojí na jedné jediné platformě, odkud zpravidla vychází v různých formách toto do jedné věty zhuštěné nedělní kázání: člověk má ve svém těle duši a ta je nesmrtelná! Theosofie se ale na to dívá jinak a jaksi obráceně – theosof vám řekne, že člověk JE nesmrtelnou duší, která má momentálně tělo. Navíc také to, že těch těl má člověk několik a že každé z nich je uzpůsobené k tomu žít a pohybovat se na jedné z rovin existence, jimiž v průběhu svého evolučního vývoje všichni procházíme. Vše je založeno na vibracích, což nám ostatně dnes potvrdí kterýkoliv vědec-fyzik, přičemž každá z rovin existence má jiný vibrační kmitočet. Roviny se navzájem prolínají, aniž by si vzájemně překážely. Člověk na zemi si je plně vědom pouze jedné z těchto rovin, té hmotné, přičemž o existenci těch ostatních může, ale také nemusí, mít tušení. V některých případech si ale je jejich existence plně vědom, což většinou znamená, že se jedná o člověka duchovně vyvinutého.

    Pokud jde o tu duchovní stránku člověka – potom lze říci, že theosofie je ve své zásadě monotheistická; pro theosofa je veškerá existence jednou jedinou věcí. Tu můžeme dále už nazývat jak si přejeme – jediným bohem, jediným životem, jedinou realitou, stavitelem vesmíru, architektem Všehomíru, zdrojem všeho bytí i všech bytostí, Pánembohem. Vše kolem nás, včetně nás samotných, pochází z jediného kořene, k němuž se také vše jednou navrátí. Vše kolem nás je živé a nabývá to určité formy, přičemž pro theosofa jsou například minerály živé stejně tak jako rostliny či zvířata. Tyto formy se po kratším či delším čase rozpadnou, avšak to co je nesmrtelné a co se jednoho dne navrátí ke svému zdroji, je jejich podstata. Mohli bychom k určení této podstaty užít slova “duše”, to je ale výraz tolikrát se opakující ve všech možných náboženských spisech, že se jeho význam už docela rozmělnil a je prakticky pro nás k nepoužití. Theosofie si proto vybrala jiný možný výraz, jímž je monad či monád, česky často také monáda (vlevo). Tento koncept byl znýmý i středověkým alchymistům, jak vidíme na obrázku vpravo. Tzv. Monas Hieroglyphica obsahuje monádu, 7 planet, 12 znaků zodiaku i jiné, hlavně alchymistické, symboly. Protože v češtině je slovo “duše” ženského rodu, hodlám v tomto spise užívat výrazu monáda. Význam tohoto slova je “jedinečná součást bytí”, která je dále již nedělitelná. Monádu lze také přirovnat k jiskřičce, která se sice oddělila od svého zdroje, ohně, stále ale k němu náleží a náležet nepřestane, i když to, co jiskření způsobuje, se časem spálí a jiskřička pohasne. Můžeme v tomto podobenství pokračovat a představit si dál, že vyhaslá jiskřička spadla zpět do ohně, z něhož ale opět povstane, jako bájný pták Fénix. Pro člověka, který se chce stát theosofem (či antroposofem) je nutné si pro jednou uvědomit, že v zásadě vzato, vše se vším všude a vždy souvisí. My si ovšem v zájmu lepšího porozumění při studiu esoterických věd rozdělujeme věci na jednotlivá pole, zabýváme se některými jejich aspekty, atp. Krátce řečeno, tomu analyzování se nikdy tak docela vyhnout nedokážeme. Obrázky, které vidíme na předchozí stránce, jsou zde, aby nám dokázaly, že koncept monády tu byl od samých počátků a to jak ve východní tak i v západní filosofii, včetně středověké alchymie a hermetismu.

    Jak nahoře, tak i dole

    Tento snad nejzákladnější z hermetických axiomů, univerzální klíč k pochopení veškeré naší existence, nám nejlépe znázorňuje postava mága, kouzelníka (vlevo), tarotový trumf číslo jedna. Ten jednou rukou v níž drží kouzelnickou hůlku míří vzhůru, zatímco prstem té druhé ukazuje dolů, směrem k zemi. Vesmír, který máme nad hlavou i všude kolem nás, je jistě nesmírně starý, nekonečně veliký, ohromně složitý, nám lidským tvorům těžko pochopitelný, v zásadě je to ale  neustále fungující systém jímž je pro nás dobré se řídit. Některým jeho částem celkem rozumíme, víme jak pracují, i když ne vždy už si můžeme být jisti tím, proč tu jsou a v jakém poměru k nám se nacházejí. Přesně tak, jak to říká v Haškově Švejkovi kuchař-okultista (neboli theosof) Jurajda, když se snaží přivést hltouna Balouna k tomu, aby si uvědomoval, jaký je jeho poměr k játrové paštice. Malé věci nám totiž mohou poskytnout klíče k tomu, jak se tomu má ve velkém. Esoterický princip “Jak nahoře, tak i dole” nás učí, že spousty věcí si můžeme vyvodit už prostě tím, že pozorujeme co se děje nahoře. Platí to samozřejmě i naopak. Vesmír je makrokosmos, obrovský, dobře zavedený systém, zatímco člověk společně s prostředím které jej obklopuje je mikrokosmos, který je jakýmsi odrazem makrokosmu. Sluneční sytém také má svůj odraz v jádře atomu, kde okolo protonu (slunce) obíhají elektrony (planety). Na opačné straně máme naši galaxii, která se zdá být něčím jako obrovským slunečním systémem. Galaxie nejspíš patří k nějakému ještě většímu systému, na jehož okraje už z našeho stanoviště nedohlédneme.

    Člověk je aktivní na hmotné rovině, jsou zde ale i jiné roviny na nichž se také pohybuje, i když z hlediska fyzického to není vždy právě viditelné či hmatatelné. Pro člověka, který není právě úplně zaslepený materialistickými názory, nemusí být například těžké si uvědomovat, že rovina emocí může pro něho být stejně důležitá jako ta fyzická, na níž se právě nachází. K čemu by se jinak v potu tváře snažil a pracoval, tj. překonával pro hmotnou rovinu typickou gravitaci, kdyby ho k tomu nevedly emocionální vztahy ke svým bližním, k životnímu partnerovi, k dětem, k příbuzným, k přátelům..? Kam by to všechno navíc vedlo, kdyby přitom neužíval svého rozumu, kdyby ve stejnou chvíli také nebyl jeho mozek aktivní na rovině mentální? Takto se nám velmi rychle podařilo identifikovat hned tři z rovin, na nichž se každodenní lidské aktivity konají, kam lidské vědomí, či často také jeho nevědomá část, dosáhne. Jsou jimi roviny fyzická, emocionální a mentální. Theosofie nás ale učí, že takovýchto rovin je v přírodě sedm a že sedm je také celkový počet rovin na něž může dosáhnout lidské vědomí, na nichž může člověk žít, pohybovat se, uvažovat, vzpomínat si, uvědomovat si, a vůbec být přítomen aspoň některými z aspektů své osobnosti. Dvě z těchto sedmi rovin jsou nicméně pro nás momentálně nepřístupné; proč je tomu tak si později také vysvětlíme.

    Živly a elementální bytosti

    Číslo sedm tedy hraje nejdůležitější roli v celém systému, rozhodně aspoň z hlediska našeho, tj. bytostí obývajících třírozměrný prostor. Symbolicky si můžeme číslo sedm představit jako čtverec se čtyřmi stranami a čtyřmi úhly a nad ním postavený rovno-ramenný trojúhelník. Vyjádřeno rovnicí, tedy:

    4 + 3 = 7

    Na tomto místě je dobré si také uvědomit, jaký je potenciál čísla sedm. To už se nacházíme na poli tzv. posvátné numerologie, někdy také zvané pythagorejské, kde každé číslo je jakoby živoucí bytostí a jako taková má tato bytost jistý potenciál, který nám naznačuje kam až se může vyvinout. Tento potenciál se nám vyjeví, když se sečtou jednotlivé číslice z nichž se sestává. V případě sedmičky tedy:

    1 + 2 + 3 + 4 + 5 + 6 + 7 = 28

Dohromady dvacet osm. Máme-li co dělat se dvou, či vícemístným číslem, toto se vždy zredukuje na číslo jednomístné. Dvacet osm zredukováno na dvě a osm nám v součtu dává deset. Deset je stále ještě dvoumístné číslo, takže musí být dále zredukováno. Sečteme-li jedničku s nulou, výsledek je jedna. Takže číslo sedm, stejně jako číslo čtyři (1+2+3+4=10=1+0=1), nás vlastně vede zpátky k jednotě! Takto jednoduchým způsobem nám pythagorejská numerologie předkládá důkaz toho, že vše se pohybuje v kruzích, v cyklech!


 


    Čtyři živly prastarých mudrců jsou tak dobře známy, že o nich nejspíš aspoň něco zaslechli dokonce i ti lidé, kteří se o okultní záležitosti jinak vůbec nezajímají. Jsou jimi země, vzduch, oheň a voda. K nim přidejme částečně hmotný éter, který je pro nás již neviditelný a potom ještě další dva, které v tomto stadiu vývoje se již nacházejí zcela mimo dosah lidských smyslů. Každý z těchto živlů má svého “správce”. Těmi hlavními jsou tradičně archandělé, jichž je rovněž sedm, z nichž ale jen čtyři momentálně, tak říkajíce „mají službu“.

    Anděl se v sanskrtu řekne deva, archandělům se potom říká radža-deva. Tito mají pod sebou celé armády pomocníků, kteří stejně jako všechno ostatní v tomto světě, podléhají hierarchickému zákonu. Tři říše elementálních bytosti, které se starají o chod přírody, se nacházejí na počátku vývojového cyklu. Na diagramu vidíme, že lidská říše se nachází v té vyšší části mentální roviny.

Copyright © Voyen Koreis 2013