1. Mládí
 2. Cesty
 3. Spiritualismus
 4. Blavatská a Mistři
 5. Blavatská a Olcott
 6. Založení TS
7. Odhalená Isis
 8. HPB a HSO v Indii
 9. Rozpory a obvinění
10. Poslední čtyři roky
11. Smrt v Londýně
12. TS po smrti HPB
13. Úvod do theosofie
14. Theosofická pečeť
15. Lidská těla – principy
16. Éterické tčlo
17. Astrální tělo
18. Život po smrti
19. Mentální tělo
20. Kauzální tělo
21. Skupinové duše
22. Funkce kauzálního těla
23. Planetární řetezce
24. Citáty z Blavatské

Index E-mail  PředmluvaAutorovy stránky Můj bíbrKabala českyHledači azylu


Emblém Theosofické společnosti







    Povězme si nyní něco o pečeti užívané Theosofickou společností, kterou navrhli její zakladatelé. Ta je založena na okultní tradici sahající celá tisíciletí do minulosti. Pečeť se poprvé objevuje zhruba ve stejnou dobu kdy byla společnost v New Yorku založena, tedy roku 1875. Nebyla ale vždy v úplně stejné formě v jaké ji vidíme nyní; hákový kříž, který se později stal tolik kontroverzním, původně dominoval.  Celý emblém se sestává ze sedmi prvků či základních částí, které byly navrženy tak, aby tvořily jednolitý celek. Jak jsme si již pověděli a jak ještě uvidíme, číslo sedm je v theosofii zásadní; na něm vlastně celý systém stojí. Theosofie má sice své kořeny v náboženských systémech Východu, v Theravada buddhismu, nepřeje si ale být považována za stranickou a její zakladatelé si byli tohoto velice dobře vědomi. Proto lze v tomto emblému vidět jednotlivé symboly pocházející z různých náboženských tradicí a kultur.

    Na samém vrcholu nacházíme sanskrtské slovo AUM (čte se OM), což je velice posvátné slovo, uctívané v Indii jak hinduisty, tak i buddhisty, jakožto i mnohými z těch lidí hlásících se k jiným vírám a sektám. Toto slovo je do češtiny prakticky nepřeložitelné, protože zde záleží především na zvuku, způsobu vyslovení. Tři sanskrtská písmena A U M, která je tvoří, symbolizují vlastně to samé co například pro křesťana značí božská trojice. Pokud trváme na tom nalézt si nějaký překlad, potom navrhuji prostě výraz „slovo” stejně jako máme v řečtině výraz stejného významu, jímž je logos. Tedy, „na začátku bylo slovo“; je to slovo které pronesl Stvořitel a které je u základu veškerého bytí. “Ten kdo má uši k slyšení” v tomto onomatopoickém slově navíc vytuší symbol třech základních živlů, vzduchu, ohně a vody. Čtvrtý živel země je zde potom přítomen jako kombinace těch ostatních. Zkuste si velice pomalu a nahlas vyslovit slovo a–u–m. “A” je přitom vzduch, který vydechneme, “U” nám bude znít jako hučení ohně, zatímco “M” nám připomene mlasknutí jaké způsobuje na hladinu vody padající kapka.

    Slovo aum je na vrcholu také proto, že představuje božskou trojici nám známou z křesťanství jako Otec, Syn a Duch svatý, kterou nacházíme také v hinduismu či buddhismu a rovněž jako božskou trojici. Tvoří ji Bráhma, Šiva a Višnu, tito jsou ale přítomni také jako tři roviny existence Atma, Buddhi a Manas. Máme je i v kabale a hermetismu, jako nejvyšší tři sefiroty Keter, Binah, Chochma. Jinými slovy řečeno, toto slovo je zde proto, aby nám provždy připomínalo božský původ toho všeho, co kolem sebe vidíme.   

    Těsně pod slovem AUM se na poněkud pozměněné pečeti nyní nachází to, co způsobilo theosofii nemalé potíže uprostřed 20. století. Přesněji řečeno, tyto potíže způsobila především lidská neznalost. Připomeňme si proto znovu slova z preambule původního theosofického manifestu:

“…neexistuje zde žádná diskriminace, ať už podle etnického původu, pohlaví, barvy pleti, národnosti či náboženské víry.”
   
    Hákový kříž byl tolik těsně spojován s Hitlerovým nacistickým režimem, že to zanechalo takřka nesmazatelný dojem v lidských myslích. Přitom je hákový kříž neboli svastika prastarým symbolem a Blavatská a spol. pochopitelně nemohli tušit, že právě tento symbol si přisvojí o půl století později nacisté. V sanskrtu slovo „svastika“ značí „dobro” a v Indii byl vždy hákový kříž považován za znak štěstí. Ve středověku býval také znám v Evropě jako gamadion, protože se sestává ze čtyř řeckých písmen gama. Hákový kříž vlastně vychází z normálního kříže, k němuž jsou připojeny v pravých úhlech ramena, která naznačují pohyb – kříž se tedy otáčí, přičemž to vypadá jakoby jeho konce zachovávaly stopy. Jedná se zde o pohyb, který je vlastní všemu živému, celé přírodě, veškerému dění v naší sféře, která je zde navíc jasně vyznačena kruhovitou čarou na okraji, takto uzavírající tento nesmírně potentní symbol. Hákový kříž je jedním z vůbec nejstarších symbolů, které si lidstvo vytvořilo.
   
    Pro ty, kteří stále ještě zůstávají na pochybách a vím, že se tací naleznou a že jich nebude málo, uvedu ještě jeden očisťující fakt. Pohlédnou-li pozorně na hákový kříž nacistů a porovnají-li jej s tím, který užívá theosofie, zjistí, že se zde nachází jeden podstatný rozdíl. Nacistický “Hakenkreuz” se zásadně točil směrem zprava doleva – okultně pojato, nacisté mířili doleva, tj. sledovali tzv. stezku levé ruky, oproti směru hodinových ručiček, což je směr jímž se ubírá černá magie. Kříž, který vidíme na theosofickém emblému víří opačným směrem, zleva doprava, dalo by se říci, s tím jak plyne čas, tak jak tomu má být. Uprostřed, kde se protínají obě hlavní ramena kříže se nachází bod kde vše je v klidu, kde máme také hlavní osu kolem níž se otáčí neustále se měnící svět, omfalos starých Řeků neboli pupek světa. Ten zde vždycky byl a vždycky bude, dokonce i tehdy kdy se už dávno zapomnělo na jeho sebe zvané dobyvatele, jejichž mánie trvala pár docela zapomenutelných desetiletí...
   
    Had požírající svůj vlastní ocas je dalším všeobecně rozšířeným symbolem. Znali a užívali jej především gnostikové, nachází se ale také u středověkých alchymistů. V zásadě se jedná o podobný symbol s nímž jsme se již setkali v podobě svastiky a kruhu, který ji obepíná. Zde máme navíc množství kruhovitých šupin na hadí kůži (což bohužel na stylizovaném černobílém znaku není příliš dobře vidět), které představují veškeré cykly většího i menšího rozsahu, jimiž disponuje příroda.

    Mnohé z nich známe velice důvěrně jako dny, týdny, roky, atp; jsou zde ale i jiné cykly, jejichž existenci si třeba vůbec neuvědomujeme, o nichž ale vědí někteří okultisté či vědci. Příkladem tohoto je například tzv. hvězdný rok, cyklus trvající přibližně dvacet šest století, o němž velice dobře věděli již sumerští astronomové a zejména astrologové a který se v podobě zvířetníku objevuje na mnoha artefaktech z té doby. V hindu tradici je had, tzv. naga, strážcem veškerého dobra a bývá také spojován s moudrostí. S něčím podobným se setkáváme i v Číně v případě okřídleného hada či draka. Had je navíc tradičním symbolem léčení a léčitelů – dva vzájemně se proplétající hadi obtočení kolem svislé osy či žezla tvoří tzv. kaduceus, symbol obrody života. Je zde také vědomí o tom, že had pravidelně svléká kůži, což jej učinilo symbolem obrody, pohybu v kruhu.
   
    Dva vzájemně se proplétající trojúhelníky tvoří tzv. Šalamounovu pečeť, známou také jako Davidova hvězda, která vstoupila do povědomí jako symbol židovství zejména poté, kdy nacisté nařídili, že ji Židé musejí nosit na kabátech. Jako všechny ostatní symboly jimiž se zde zabýváme, i tento je rozšířen univerzálně a je už užíván po staletí – v Čechách například byl známý již v dobách Karla IV. Bílý trojúhelník, který míří vzhůru, symbolizuje ducha, zatímco ten černý, mířící směrem dolů, představuje hmotu. Trojúhelníky jsou propojeny tak, že se jejich ramena vzájemně proplétají, což je činí prakticky neoddělitelné. To proto, že stejně se tomu má ve vztahu ducha s hmotou; jeden totiž vždy závisí na tom druhém a na této rovině existence oba vždy tvoří jediný celek. Dvanáct úhlů (šest vnějších a šest obrácených dovnitř), které vidíme na okraji Šalamounovy pečeti (nebo také tři strany a tři úhly každého ze dvou trojúhelníků) je číslo, s nímž se setkáváme často v mytologii a symbologii národů a religiózních systémů. Příklady zde nám mohou být dvanáct znaků zvěrokruhu, dvanáct synů biblického patriarchy Jákoba, dvanáct učedníků Kristových, dvanáct rytířů kolem stolu krále Artuše, dvanáct Héraklových úkolů, atp.  
   
    Ankh neboli anch (egyptský kříž, také zvaný závěsný nilský kříž, crux ansata, kříž s rukojetí) symbolizuje život nebo také číslo sedm. V podstatě je to řecké písmeno tau nebo naše T zakončené kruhem. Ankh je sedmým principem theosofů nacházejícím se ve středu šestiúhelníku, představujícího oněch předchozích šest principů. Případně se můžeme na anch dívat také jako na číslo třináct, což je dvanáct rozšířené o jednu – dvanáct znaků zvířetníku plus Země, dvanáct synů Jákobových plus Josef, dvanáct apoštolů plus Ježíš, dvanáct rytířů u kulatého stolu plus král Artuš, atd. Tímto se dokončuje cyklus života. Toto se obráží v některých z těch nejstarších známých zvířetníků, které mívají třináct znaků.
   
    Kolem celé pečeti se vine heslo – There is no religion higher than truth (není náboženství které by stálo nad pravdou). To jsou poněkud volné překlady, jak do angličtiny tak i do češtiny, z původního sanskrtu: Satyan nasti paro dharmah, což značí spíše “není NIC většího než pravda”. Ovšem, i to je přeloženo dosti volně, hlavně proto, že je velice těžké, vskutku nemožné, přeložit sanskrtské slovo dharma. S tímto slovem se velice často setkáváme a může mít celou dlouhou řadu významů, mimo jiné také ten podobný řeckému slovu nemesis, značícímu nezadržitelnou sílu osudu, něco čemu nelze uniknout. Slova „dharma“ a „karma“ jsou si sice podobná, nemají ale úplně stejný význam. Dharma značí to, co je naším životním úkolem i údělem, zatímco karma spíš představuje ty kroky, které k naplnění svého poslání člověk potřebuje nutně učinit. Dharma je též něčím „co je pevně ustanoveno”, potažmo zákon, je to ale také povinnost (morální), spravedlnost (vyššího řádu), náboženská víra, teorie náboženství, atp. Což nás přivádí zpět ke slovu OM nacházejícím se na samotném vrcholu emblému, k tomu původnímu slovu v němž je obsaženo vše, tedy veškerá mocnost světa, která nemůže vyústit v nic jiného než v PRAVDU. Cyklus se tímto uzavírá, ovšem jen proto, aby se mohl započít cyklus nový.


Copyright © Voyen Koreis 2013