1. Mládí
 2. Cesty
 3. Spiritualismus
 4. Blavatská a Mistři
 5. Blavatská a Olcott
 6. Založení TS
7. Odhalená Isis
 8. HPB a HSO v Indii
 9. Rozpory a obvinění
10. Poslední čtyři roky
11. Smrt v Londýně
12. TS po smrti HPB
13. Úvod k theosofii
14. Theosofická pečeť
15. Lidská těla – principy
16. Éterické tčlo
17. Astrální tělo
18. Život po smrti
19. Mentální tělo
20. Kauzální tělo
21. Skupinové duše
22. Funkce kauzálního těla
23. Planetární řetezce
24. Citáty z Blavatské

Index E-mail  PředmluvaAutorovy stránky Můj bíbrKabala českyHledači azylu




Éterické tělo

   
   
    Protože si nechceme věci zbytečně dále komplikovat, přidržíme se názvů jichž užívá Besantová. Poslední tři z uvedených stupňů hutnosti hmoty, stav plynný, kapalný a pevný, jsou nám ovšem důvěrně známy z hodin fyziky a chemie. Z hmoty nacházející se v některém z těchto stavů se sestává vše co je kolem nás viditelné, včetně našeho hmatatelného těla. Také o čtvrtém stavu hmoty, tzv. éterickém, už možná čtenář něco zaslechl; éterickým tělem (stejně tak jako astrálním tělem) se totiž ohání kdejaký rádoby okultista. My se teď pokusíme si povědět něco více o tomto éterickém těle, které je sice pro nás neviditelné, jehož existenci sice věda neuznává, které je ale základem naší životnosti, jak to ostatně nám Čechům naznačuje jeden z jeho sanskrtských názvů, živa. Povíme si o tom, jak toto tělo vyhlíží, jaké jsou jeho funkce, jaká je jeho poloha vzhledem k ostatním zmíněným tělům, atp.
   
    Éterické tělo bývá někdy také známo pod německým názvem Doppelgänger neboli “dvojník”. Samo o sobě nemá éterické tělo vůbec žádné vědomí; jeho hlavní úlohou je přijímat a hmotnému tělu předávat životní sílu, pránu, takže je vlastně přímo zodpovědné za naše zdraví. Stejně jako hmotné tělo, také éterické tělo umírá a rozkládá se, což je proces k němuž dochází poměrně brzy poté kdy se skončila ta část našeho životního cyklu, která nás poutá k této zemi. Éterické tělo a s ním související elementální síly, bývají obvykle zodpovědné za to, co se nejčastěji projevuje v průběhu spiritualistických seancí, jako klepání stolků, levitace předmětů, jejich materializovaní, aporty, atp.
   
    Všichni živoucí tvorové, tedy lidé,  zvířata a dokonce i rostliny, mají svá éterická těla, která jsou vlastně jejich neviditelnými duplikáty, zpravidla o něco málo většími, takže z našeho hlediska bytostí obývajících prostor o třech dimenzích by se dalo říci, že je přesahují o několik milimetrů až centimetrů. Tato přesahující éterická hmota přitom vytváří jakýsi obal, který je právě tím co vidí lidé s jasnovideckými schopnostmi a za určitých okolností mohou zahlédnout dokonce i běžní lidé. Existuje tak zvaná “kirlianská fotografie”, podle ruského elektrotechnika Semjona Kirliana, metoda vypracovaná ve čtyřicátých letech, pomocí jíž se tato “aura” dá i vyfotografovat a objevuje se potom na fotografiích jako barevné světelné paprsky vystupující z povrchu živé hmoty, na příklad z listu nějaké rostliny nebo z prstů lidské ruky (vlevo).
    Hmotné tělo s tělem éterickým se navzájem prolínají a obě těla jsou spolu pevně propojena, takže pokud se člověk rozhodne pročistit svoje hmotné tělo (na příklad tím, že přijímá jen určité druhy potravin, tak jak to dělají například vegetariáni), zároveň tím také zhodnocuje svoje éterické tělo. Platí to ovšem i naopak. Požíváním narkotik, nadměrného množství alkoholu a podobně, znehodnocujeme svoje éterické tělo; jeho celkové oslabení potom způsobuje, že se stáváme náchylnými k nemocem. Narkotika, včetně marihuany a hašiše, mohou proto při častém užívání mít prakticky nevyléčitelné následky.
 
    Při této příležitosti by snad bylo na místě se zastavit na chvíli u problému požívání narkotik a povědět si něco o tom, jak na něj nahlíží esoterik. Asi před čtvrt stoletím jsem poznal jistou dámu, která k nám tehdy s manželem občas přicházela na návštěvu. Byla v té době, jak se anglicky říká, ještě na té „správné straně čtyřicítky”, původem z Ameriky, kde v létech šedesátých, kdy to na amerických univerzitách nejvíc vřelo, studovala na kalifornské Berkeley, tedy jedné z těch v tomto směru nejaktivnějších. Není se tudíž čemu divit, když na jistý čas ji také zachvátila horečka experimentování s narkotiky, jemuž propadla spousta jiných „baby boomers”. Na štěstí se jí podařilo se návyku na narkotika zbavit, pokud jsem věděl, v době o níž píši už po nějakých deset let žádná neužívala. Ještě předtím než jsem se dozvěděl o této její temné minulosti, povšiml jsem si jedné zvláštnosti na jejím chování. Vedla se normální společenská konverzace a ona, pokud se jí právě přímo nezúčastnila, čas od času se jakoby celá stáhla do sebe. Duchem jaksi nepřítomná, byla zahleděná kamsi do prázdnoty, nevnímala přitom zřejmě nic, včetně mých zkoumavých pohledů. Trvalo to někdy i několik minut, než se zase vrátila do přítomnosti, potom stále bylo ještě chvíli patrné, že pochytává nitky rozhovoru, které jí mezitím unikly. Tedy něco podobného, jak o tom píše plukovník Olcott v souvislostí s Blavatskou, když u ní docházelo k “výměně stráží”.

    Stav media nacházejícího se v transu a stav člověka po užití narkotik mají mnohé společné. Je ostatně známo, že šamani některých domorodých afrických, jihoamerických či asijských kmenů někdy drogy užívají krátce před svými produkcemi; u středoamerických Indiánů to je dokonce i pravidlem. Drogami navozený pocit lehkosti, po němž tolik baží člověk na drogách závislý, se dostavuje proto, že vědomí nebo spíše ta nevědomá část člověka v bdělém stavu, se soustřeďuje na éterické tělo, čímž se vlastně dosahuje více či méně intenzivní formy transu. Čím déle a čím častěji k tomu dochází, tím více se ovšem narušuje přirozená rovnováha mezi éterickým a hmotným tělem. Člověk, jehož život je drogami ovládaný, se takto dostává do permanentního stavu částečné odtažitosti; žije jakoby více či méně nakloněný ke svému éterickému tělu. Hmotné tělo, jemuž se nedostává patřičné pozornosti, mezitím postupně a pomalu chátrá. Celý proces lze zastavit tím, že člověk přestane narkotika brát, návrat k původnímu stavu už ale většinou možný není, rozhodně ne úplně. Přirozené spojení mezi éterickým tělem člověka a jeho fyzickým tělem už totiž nejspíš bylo permanentně narušeno. U lidí, kteří byli po delší dobu pod vlivem návykových drog, i když se jim podaří návyk překonat, se tak i po letech projevují jisté následky. Je na nich patrná občasná duševní nepřítomnost, prázdnota pohledu, tak jak tomu bylo v případě zmíněné dámy. Původní vazba jejího éterického a hmotného těla i po letech abstinence zůstávala i v jejím případě stále ještě mírně narušená.

    Pokud se týče stavby éterického těla, tím si nemůžeme být zcela jisti, podobně jako moderní věda nám stále ještě nedokáže přesně popsat co je ve skutečnosti na příklad elektřina. O té se sice ví jak se projevuje, čím a jak se přenáší, jak ji lze vyrobit, její podstata pro nás ale přesto zůstává tajemstvím. Je ovšem pro člověka normální o takovýchto věcech hloubat a nějaká možná vysvětlení si alespoň představovat. O již zmíněných čtyřech stupních hmoty, které následují po pevném, kapalném a plynném a o jejich funkcích, by se pak snad daly vyslovit následující hypotézy:



    Zdůrazňuji, že výše uvedené jsou pouhé hypotézy, které tzv. vědeckými metodami nelze momentálně nikterak ověřit. Množství praktických léčebných metod, zejména těch které pocházejí z východních kultur, je ale založeno těchto principech. Podle toho lze říci, že éterické tělo má dvě hlavní funkce. Tou první je příjem prány neboli životní energie, její přenos a rozdělení do hmotného těla. Druhou jeho funkcí je být prostředníkem mezi hmotným tělem a o mnoho jemnějším tělem astrálním. Stará se přitom také o přenos vědomí z astrálních i vyšších sfér do hmotného mozku a nervového systému. Pro tyto účely si éterické tělo vytvořilo jistá centra, tzv. čakry, tedy jakési brány jimiž naše vědomí může proniknout do vyšších sfér existence. O nich se ví už od pradávných dob a právě s nimi pracují ti léčitelé, kteří užívají výše zmíněných metod. Západní lékařská profese velice zdráhavě začíná připouštět možnost jejich existence teprve v poslední době. Kdyby byla v tomto směru více otevřená, asi by si ušetřila hodně práce. Doplatily by na to ale farmaceutické společnosti, takže je to pouhá utopie.

    Éterické tělo je ve své zásadě jen neviditelnou částí těla hmotného, může proto být jen přechodným sídlem našeho vědomí a to jen za určitých okolností. Jakýkoliv odklon od jeho hlavních funkcí je nepřirozený a nezdravý; u normálních a zdravých lidí je v bdělém stavu oddělení éterického těla od těla hmotného téměř nemožné. Výjímkou bývají právě lidé s mediálními schopnostmi, u nichž k takovémuto oddělování dochází poměrně snadno a kteří jsou tudíž vlastně úchylnými jedinci. Zde také bychom pravděpodobně mohli hledat původy na jiných místech zmiňovaných nestálostí charakteru, závislosti na alkoholu či na drogách (jak víme, dokonce i samotná Blavatská byla velmi silným kuřákem) i častých zdravotních problémů, které je postihují.

    K definitivnímu oddělení éterického “dvojníka” od hmotného těla dochází až v okamžiku smrti (čímž se budeme podrobněji zabývat v samostatné kapitole). K dočasnému oddělení může ale někdy dojít, nejčastěji při náhlých nehodách. Po podání anestetik také dochází k částečnému a někdy i k úplnému, i když dočasnému, oddělení éterického těla. Může se potom stát, že oběť nehody nebo pacient během operace, se s pocitem podivné netečnosti a odtažitosti (jak to mnozí z těch, kteří něco podobného zažili, celkem shodně popisují) dívá na svoje bezvládné tělo ležící na silnici či na operačním stole, na ambulantní zřízence, na doktory a jejich asistenty, kteří jsou kolem něho shromážděni.

    Takovéto případy byly sice mnohokráte a dosti podrobně popsány a to věrohodnými svědky, většinou se ale nad tím stejně nakonec mávne rukou a prohlásí se, že dotyčný se stal obětí nějakých halucinací. Na mysl mi připadá ještě jeden podivný a materialistickými vědními metodami těžko vysvětlitelný úkaz. Lidé, kteří přišli o část těla, na příklad ti kteří měli amputovánu nohu, si občas stěžují na bolesti, které jim připadají jakoby vycházející z té neexistující části, třeba z prstů amputované nohy. Uznáváme-li existenci éterického dvojníka, je nám to snadno vysvětlitelné. Éterické tělo zůstalo i po amputaci celé, odříznuta byla pouze hmotná část nohy a mozek tudíž třeba i po letech stále ještě reaguje na určité podněty podávané mu éterickým dvojníkem.

    Životnost

    Podle indických mudrců prastarých dob i současnosti, existují tři hlavní síly, vycházející ze slunce a působící na naši planetu. V sanskrtu jsou tyto síly nazývány fohat, prânâ a kundalíni. Moderní čtenář vychovaný kulturou západu většinou očekává, že se mu dostane aspoň nějakých informací, které by mu pomohly si tyto síly zařadit do schematu vytvořeného naší vědou, který je mu známý už od doby kdy sedával ve školní lavici. To je téměř nemožné, protože zmíníte-li je před moderním vědcem, asi se na vás s účastí podívá, ale nebude se s vámi dále bavit.  Fohat, prânâ a kundalíni jsou totiž pojmy s nimiž moderní vědec běžně obeznámený není. Jsou spíše podobné třem “živlům” filosofů antiky, jimiž jsou vzduch, voda a oheň (čtvrtým živlem přitom byla pevná země). Fohat ve své podstatě zahrnuje všechny fyzikální síly které známe a které jsou navzájem konvertibilní. Elektřinu si na příklad můžeme vyrobit s pomocí turbíny poháněné pohybovou silou vody, ale také slunečními bateriemi, které využívají světelné energie nebo parním strojem, poháněným tepelnou energií, či v atomovém reaktoru, případně také s použitím magnetu, atp. Řekneme-li si nyní velice zjednodušeně, že fohat je elektřina, nebudeme snad příliš daleko od pravdy.


    O práně, životní síle, jsem se už zmiňoval. Je to jedno z těch sanskrtských slov, která přešla do mnoha jazyků a užívá se celkem běžně i v češtině. To přesto, že oficiální věda pro pránu zatím místo nemá, i když někteří biologové údajně začínají docela vážně uvažovat o tom, zda by ji snad neměli adoptovat. Sanskrtské slovo prânâ vzešlo ze spojení slov „pra” (dále) a „an” (dech, pohyb, život). Jeho významem je tedy “pokračující život”, neboli životnost. Spojení pojmů dech a život ovšem nacházíme také hned na počátku Starého zákona, kde Bůh, poté kdy vytvořil člověka z hlíny, tedy z hmotného materiálu, vdechuje do chřípí prvního člověka Adama duši (které se hebrejsky říká nešáma), čímž ho oživuje. V hebrejském konceptu je Adam pánem všeho tvorstva; stejně tak i pro sanskrtské mudrce je prânâ univerzálním dechem života, který oživuje celou přírodu a který pochází přímo od Brahmana.

    Kundalíni  je silou o níž se toho ví poměrně nejméně, zato se o ní o to víc spekuluje. To hlavně proto, že jistým způsobem souvisí kundalíni s našimi pohlavními pudy. Už to jí zaručuje popularitu v jistých kruzích a to se do ní ještě ani nedaly reklamní agentury. Raději se zatím zmíním jen o tom, že má kundalíni spirálovitý charakter, podobně jako model DNA a že se jí proto také říká “hadí síla”.

    Pránu přijímají všichni živočichové, rostliny, dokonce i minerály. Ty poslední pochopitelně v mnohem menším množství. Bez dostatečné zásoby prány by příroda prostě nemohla existovat. Nesmírně důležité je také to, že příjem a rozdělení životní energie se musí dít rovnovážně; nadměrné množství prány může totiž ohrozit život organizmu stejně tak, jako její nedostatek. Blavatská přirovnává pránu ke kyslíku, který přijímáme dechem a který je aktivním chemickým prvkem, nutným k existenci veškerého organického života. Dusík, který je naopak pasivní, se zdá být hlavním komponentem éterického těla. Píši „zdá se být“, protože za současného vědění nemáme pro nic takového důkazy. Centrální nervový systém, jímž jsou naše těla ovládána, je ovšem vytvořen z pevné látky, aktivizován je ale právě onou pránou, která na úrovni éterického těla proudí v oblastech nervů a přenáší vnější podněty, stejně tak jako pohybové podněty vyprovokované mozkem, buď cílevědomě nebo automaticky.

    Pokud cituji Blavatskou nebo jiné theosofy z těch, kteří přišli krátce po ní, potom je nutné ovšem brát v úvahu, že tito mohli ve svých analogiích užívat pouze přirovnání s vědeckými obory a vědomostmi na úrovni doby v níž žili.  Chemie byla v tomto směru tehdy poměrně nejdále, zatímco na příklad atomová fysika ještě vůbec neexistovala. Kdyby se byla Blavatská narodila o sto let později, jistě by její spisy a komentáře byly poněkud jiné. Ve své době mohla reagovat jen na té úrovni, jakou jí povoloval aktuální stav vědy. V dnešní době jsou zde vědci v mnoha oborech, kteří se zároveň zabývají i theosofií. Jen ti z nich, kteří nejsou závislí na příjmech z obvyklých zdrojů, se k tomu běžně přiznávají.

    Čakry
 
     Éterické tělo, stejně tak jako všechna ostatní těla neboli principy, o nichž si povíme později, si v průběhu evoluce vytvořilo silová centra, které se v sanskrtu nazývají čakry (nebo často také čakramy). Toto slovo značí kolo nebo otáčející se disk. Čakry jsou umístěny na povrchu éterického těla, tedy asi půl centimetru od povrchu kůže. Člověku, který má jasnovidecké schopnosti, se jeví jako více či méně rychle se otáčející víry, s viditelným prohloubením uprostřed. Velikost, výraznost i rychlost otáčení se u jednotlivých lidí značně liší; u těch méně duchovně vyspělých bývají čakry někdy jen stěží viditelné, pomalu rotující, velikosti asi pěti centimetrů. Duchovně značně vyspělí lidé naopak mohou mít čakry v poměrné velikosti až nějakých patnácti centimetrů, zářivé, skoro jako malé sluneční kotouče. Není jistě náhodou, že různým světcům bývaly od nepaměti na obrázcích přimalovávány nad hlavami svatozáře. Jedna čakra je totiž umístěna přímo nad temenem hlavy a je to právě ona, která bývá poměrně nejsnadněji viditelná, často nejen jasnovidcům, ale i těm lidem kteří mají jen poněkud zvýšenou citlivost. Takže je možné, že docela obyčejný člověk žijící před tisíci lety, v době kdy nemusel čelit znečištění ovzduší a kdy nebyl zavalován energickými vlnami telekomunikací jimiž je dnes éter nasycen, mohl celkem snadno zahlédnout značně vyvinutou čakru nad temenem hlavy někoho, kdo byl později prohlášen za svatého.

    Čakry mají dvě hlavní funkce. Tou první je již zmíněný příjem životní síly prány a její distribuce v éterickém těle a odtud i po celém hmotném těle. Druhou jejich funkcí je spojení s odpovídajícími astrálními centry. Jak si později také ukážeme, značnou část našich životních cyklů prožíváme ve stavu, kdy je naše vědomí soustředěno na astrální rovinu existence. Jsou lidé, kteří tvrdí, že nikdy nemívají žádné sny. Vědecké pokusy přitom dokazují, že každý člověk prochází ve spánku fázemi, kdy se mu sny evidentně zdají. Problém je zřejmě v tom, že lidé, kteří jsou přesvědčeni, že se jim žádné sny nezdají, si do bdělého stavu ze snů, které docela určitě mají, nepřinášejí buď nic nebo jen velice málo. To, jak mnoho si dokážeme zapamatovat z našich výletů na astrální rovinu, závisí hlavně na tom jak spolehlivé jsou mosty po nichž se tyto zkušenosti přenášejí. Lidé, kteří mají plně nebo aspoň dobře vyvinutá éterická centra, jsou schopni si toho zapamatovat víc než ti ostatní.
Celkem existuje sedm druhů prány a jim odpovídá sedm čaker. To ovšem neznamená, že každé z těchto center by bylo schopno přijímat jen jeden druh životní síly, znamená to pouze, že jeden určitý druh zde značně převládá. Prána přichází z astrální roviny do středu čakry jakoby kolmo vzhledem k rovině povrchu éterického těla (to je poněkud nepřesné,  musíme totiž vzít v úvahu naši neschopnost toho představovat si čtyř a vícedimenzní prostor). Odtud vyzařuje opět v pravém úhlu, tedy souběžně s rovinou povrchu těla. Počet směrů v nichž jsou tyto přímé paprsky vedeny se různí a to podle toho o jakou čakru se jedná. Čakra tak bývá přirovnávána buď ke kolu s paprsky vedoucími od náboje k okraji nebo ještě častěji ke květu. Čakry bývají také spojovány s těmi orgány lidského těla, v jejichž blízkosti se nacházejí. Zde tedy následuje jejich seznam, umístění a odpovídající sanskrtské názvy:

    1. Muladhára – kořenová čakra. Nachází se v tříselní oblasti, mezi řitním otvorem a šourkem u mužů, na zadní straně děložního hrdla u žen. Barvu má červenou. Muladhára odpovídá Malchutu kabalistů, je tedy spojená se zemí, se zemskou energií a s činnostmi, které s ní souvisí. Zabývá se základními aspekty existence a instinkty, jimiž jsou například potřeba jíst, pít, mít bezpečné obydlí, atp. Zablokovaná první čakra způsobuje, že má člověk celkově málo síly - fyzické, mentální i duševní.

    2. Svadištána – bederní čakra. Nachází se u spodku páteře, je oranžové barvy. Svadištána odpovídá kabalistickému Jesodu. Jako taková má na starosti tvořivé síly, lidské emoce a vztahy, sexuální energii. Zablokování v této čakře způsobuje pohlavní frigiditu a celkové potlačování emocí.

    3. Manipúra – solar-plexus, žaludek. Nachází se na solar plexu, bývá barvy žluté, až do zlatové. Tato čakra kontroluje osobní vůli a mentalitu člověka. Pokud se zablokuje, následkem bývá ztráta odvahy, narušené myšlenkové pochody, vedoucí k falešným představám, atp.

    4. Anaáta – srdeční čakra. Nachází se přímo nad srdcem, většinou barvy zelené, často ale také do žluta. Jak každý ví, zde je sídlo lásky a to k sobě samotnému, jakožto i k jiným lidem, k celému světu. Neschopnost milovat či lásku přijímat je způsobena zablokováním této čakry.

    5. Višuda – krční čakra. Nachází se přímo nad ohryzkem, je barvy světle modré, často až do stříbrné. Zabývá se veškerými projevy člověka, řečí i ostatními způsoby komunikace. Vyjadřovací schopnosti člověka závisejí na správném chodu této čakry.

    6. Adžna – čelní čakra. Na spodku čela, nad kořenem nosu, mezi obočím, přesně tam kde Indové nosí drahokamy či si dělají barevnou tečku značící tzv. třetí oko. Barva: tmavě-modrá, až fialová. Zabývá se intuicí a duchovními schopnostmi, které scházejí v případě narušené funkce této čakry.

    7. Saásrara – temenní čakra. Nachází se na vrcholku hlavy, tam kde bývá umisťována královská koruna, bývá barvy fialové, může ale mít téměř jakoukoliv barvu. Přijímá energii shora; jí se řídí celková duchovní vyspělost člověka.
   
    Stejně jako mezi západními okultními společnostmi a řády, také mezi těmi východními se vyskytují takové, které se zabývají tím, čemu se obvykle říká „černá magie”. Tyto se často zmiňují o ještě dalších třech čakrách, které podle nich mají spojitost s nižšími lidskými orgány. Nebudu se jimi zde dále zabývat a zmiňuji se o nich hlavně proto, abych čtenáře varoval před některými praktikami, na které může případně narazit, které jsou nejen nežádoucí, ale mohou být také nanejvýše nebezpečné.

    Z těch regulérních, nejníže položená čakra se nalézá na úrovni posledního obratle páteře. Má čtyři paprsky neboli květní lístky. Toto centrum je hlavním dodavatelem lidské pohlavní energie a bývá také úzce spojováno s “hadí silou” kundalíni která, obrazně řečeno, zde jako do klubíčka svinutý had dříme, dokud není něčím probuzena. Zdali je pro člověka žádoucí se o probuzení tohoto hada vědomě pokoušet, je ovšem nanejvýše sporné. Rozhodně není nijak dobré, když k tomu dojde předčasně. Přesto existují některé nábožné sekty, které si s kundalíni pohrávají a jejichž mnozí členové na to také těžce doplácejí. Prastará indická moudrost o kundalíni prohlašuje, že “dává svobodu jogínům a nasazuje pouta hlupákům”. Pouze ti, kteří se dokáží povznést nad požadavky svých nižších pudů, mohou očekávat, že probuzení tohoto centra jim přinese užitek. Ti, kteří zůstávají otroky svých vášní, naopak riskují, že probuzené síly se obrátí směrem dolů, k již zmíněným nižším centrům, to vše s těžkými duševními, fyzickými a hlavně karmickými následky. Proto zauvažujte nad těmito varovnými slovy: pokud o těchto záležitostech příliš mnoho nevíte, nebylo by pro vás asi dobré si začínat něco s těmi lidmi, kteří příliš hlasitě hovoří o probouzení kundalíni. Na štěstí se to většině z těch, kteří se o to vědomě pokoušejí, nikdy nepovede; pokud si ale o tom chcete promluvit s některým z těch “úspěšných”, poměrně nejlepší příležitosti k tomu vám kynou v ústavech pro choromyslné...

    V ideálním případě stoupá probuzená energie této čakry vzhůru podle páteře až do mozku, kde způsobuje důležité změny a nesmírně zvyšuje intelektuální kapacitu člověka. Protože ale riziko u většiny lidí daleko přesahuje možné zisky, nebudu se dále o této záležitosti rozšiřovat, abych náhodou čtenáře nevyprovokoval k něčemu neuváženému. Pouze zopakuji: pokud opravdu nevíte co děláte, nehrajte si s kundalíni!

    Čakra nacházející se nad slezinou má šest lístků. Šest ze sedmi zmíněných druhů prány prochází těmito paprsky a sedmý je absorbován i vyzařován jeho středem. Díky této rovnováze, je tato čakra především zodpovědná za naše zdraví. Lidé s robustním zdravím mívají dobře fungující slezinu, jejíž centrum absorbuje někdy i více prány než jejich organizmus spotřebuje. Nepoužitá prána je v takovém případě éterickým tělem opět vyzařována a takový člověk mívá potom léčitelské schopnosti. Je-li si toho člověk vědom a usiluje-li dokonce o to léčitelem se stát, dokáže tento proces takto dále zintenzivnit. Mnozí lidé se cítí být povoláni k tomu, aby se stali léčiteli. V takovémto případě je pro člověka dobré si uvědomit co ho k tomu vede, zda se jedná o skutečný altruismus. Opravdoví, ryzí léčitelé, totiž instinktivně vědí, že dar, jehož se jim dostalo, nese s sebou také značnou dávku zodpovědnosti. Proto se nepokoušejí na věci vydělávat víc než kolik jim stačí k udržování určité hladiny energie. Pokud tato základní pravidla, která se ovšem v jednotlivých případech mohou značně lišit, přestoupí, mohou očekávat, že zdroj nadbytečné prány po čase vyschne. Zde platí to samé, co jsme si již řekli o spiritualistických mediích. V tom případě, že si na svých schopnostech vybudují výdělečný podnik, může se jim snadno stát, že v nějakém bodě své léčitelské kariéry mohou být označeni za podvodníky, šejdíře či tak podobně a to i v tom případě, že jejich léčitelské schopnosti byly původně opravdové. Ortodoxní medicína a zejména moderní farmaceutické společnosti, si žárlivě střeží svá teritoria. Lidé s nimi spojení po takovýchto případech neustále pasou a také neustále nějaké nacházejí, protože takový už je běh světa.
   
    Léčivé schopnosti mají ovšem i rostliny a dokonce i některé z těch minerálů u nichž bychom to neočekávali. U těch posledních se sice dá stěží hovořit o éterickém těle, spíše jen o přítomnosti éterické hmoty, ta je ale přesto schopna absorbovat i vydávat pránu. Že nějakou takovou energii vydávat musí i obyčejná kuchyňská sůl se mohla přesvědčit moje manželka, kterou z nemoci, s níž si nevědělo rady dokonce několik specialistů, vyléčil před mnoha lety homeopat tím, že jí předepsal natrium muriatum ve vysoké potenci (tzn. mnohonásobně zředěnou). Lidé také odjakživa sbírali a užívali léčivé byliny. Rostliny, minerály i mnohé živočišné produkty, mají léčivé schopnosti proto, že vyzařují určitý a specializovaný druh prány, právě ten jehož se nedostává těm lidem, kteří jsou nějak nemocni. Právě existencí prány je tak možné vysvětlit, jak vlastně působí homeopatické léky, o nichž je statisticky prokazatelné, že po mnohanásobném ředění nemají v sobě už jedinou molekulu původní látky a přesto (nebo právě proto) se jejich účinnost ještě zvyšuje. Zakladatel homeopatické léčby Samuel Hahnemann (1755-1843, vpravo) ve svém Organonu racionální léčby píše následující:

    Ve zdravém stavu je člověk ovládán duchovní silou (autokracií), která hmotné tělo (organizmus) oživuje v podobě dynamis a udržuje všechny jeho části v obdivuhodně harmonickém souladu pocitů a činností, takže náš rozumný duch přítomný v našem nitru může tohoto živého zdravého nástroje svobodně užívat k vyššímu účelu našeho bytí.
 
    To, co Hahnemann nazývá „dynamis”, je ovšem prána. Asi před patnácti lety jsem v jistém českém internetovém deníku uveřejnil článek, v němž jsem se zastával homeopatie. Článek vyvolal dosti rozsáhlou polemiku, během níž jsem byl prudce napaden několika předními českými vědci - materialisty, které právě to, že silně rozředěný homeopatický lék prokazatelně neobsahuje nic z látky z níž byl původně vyroben, evidentně přivádělo do stavu zuřivosti. Po několika dnech strávených psaním dalších polemických článků a hlavně odpovídáním na četné emailové dopisy, mi začalo být jasné, že tyto skeptiky, kteří budou ze zásady pochybovat o všem na co si nemohou sáhnout, prostě nelze přesvědčit o účinnosti homeopatické léčby, o níž jsem se sám mnohokrát mohl ujistit a kterou mnohokrát potvrdilo i nezávisle vedené laboratorní testování. Tzv. dvojité slepé testy potvrdily to, co homeopati, kteří dávno vyloučili možnosti chemického působení homeopatických léků, tvrdí už pár staletí. Pokud se ale některé ze skeptiků podaří o tom přesvědčit, uchýlí se zcela předvídatelně k teorii o placebu. Což už dávno bylo také vyloučeno, například už jen tím, že homeopaticky lze léčit také zvířata. Přes veškeré snahy skeptiků a zejména farmaceutického průmyslu, jemuž pro poměrnou levnost přípravy homopatických lékú vadí nejvíc, homeopatie jako organizované hnutí existuje už déle než 200 let a je dnes rozšířena prakticky po celém světě. Kdyby nedosahovala žádných výsledků, dávno by už byla zanikla. Opak je pravdou, v dnešní době se stále více pacientů svěřuje homeopatickým lékařům. Proč je tomu tak?

    Hahnemann narazil na něco, co se dotýká samotné podstaty bytí. Pokud dáme za pravdu indickým mudrcům a uznáme existenci prány (či dynamis), je nám okamžitě jasné, že tato se přenáší nezávisle na hmotě (tak jak ji chápe materialista) a může tedy být přítomna v léku připraveném až tisícinásobným rozřeďováním původní látky, získané dejme tomu z byliny, jejíž léčebné schopnosti jsou uznávané už po celá tisíciletí. Bylina má tyto schopnosti právě proto, že obsahuje pránu o určitých vlastnostech (mohli bychom se snad i dohadovat, že se jedná o vibrace o určité frekvenci), která se procesem ředění nějakým nám zatím neznámým způsobem vytříbí a jejíž léčebné účinky se takto zmnohonásobí.

    Co totiž je hmota? Někdy koncem 19. století byli vědci přesvědčeni o tom, že už pro ně žádná větší tajemství hmota neskrývá. Uznávali, že tu a tam se sice v jejich vědomostech ještě nacházejí nějaké ty mezery, celkově bylo ale podle nich vše v zásadě už vyřešené. Hmota se pro ně skládala z atomů, které byly už dále nedělitelné. O všechno ostatní už se postaraly chemické procesy, které byly buď již známé či aspoň předvídatelné. Potom se během několika krátkých let všechno změnilo, obrátilo se to naruby! Přišli na scénu manželé Curieovi, brzy po nich Albert Einstein, přišli další vědci. Byly objeveny první atomové částice, potom jiné a jiné, dnes už se spíše hovoří o vibracích, z nichž se skládá hmota. Přišel Werner Heisenberg se svým principem neurčitosti. Přišla teorie kvantové fyziky. Připomeňme si, jaká je její podstata:

    Všechno kolem nás se chová jako vlnění a částice zároveň. Dokud není něco námi pozorováno, existuje to v mnoha podobách reality současně. V té chvíli, kdy něco začneme pozorovat kdekoliv ve vesmíru, samotným tímto pozorováním to zároveň změníme. Pokud je tato věc kterou pozorujeme v nějakém vztahu s čímkoliv jiným, změní se to také a změní se to okamžitě. Změna k níž přitom dojde je rychlejší než světlo.

     To ovšem znamená nejen to, že částice z nichž se skládá hmota jsou ovlivnitelné lidskou myslí, ale že některé snad mohou dokonce být člověkem i vytvářené. Pokud jde o homeopatické léky, ty potom musejí mít vlastnosti, které jsou také určované frekvencí jejich vibrací a nikoliv pouze jejich chemickými vlastnostmi. Z toho můžeme dále vyvodit, že když se po mnohanásobném ředěním vyrobí lék, který už nemá v sobě nic z původní substance, může si tento i nadále podržovat její charakteristické vibrace. Když se takový lék potom podá pacientovi, vibrace v léku přítomné mohou buď rušit ty vibrace které v pacientovi způsobují nemoc, nebo budou naopak ladit s těmi vibracemi, které by pacient mít měl mít ve zdravém stavu a tudíž je posílit. Tak nějak si představuji, že v zásadě fungují homeopatické léky které, jak jsem sám poznal, svou pouhou existencí někdy dokáží rozčilit až k nepříčetnosti jinak celkem klidné a rozumné lidi. Kdyby tito si uvědomili, že homeopatie se nikterak nepříčí zákonům hmoty tak, jak je vidí moderní věda, třeba by si také vzali homeopatický lék. Pochopitelně, že homeopatický lék nemůže zabrat pokaždé a na každém; svou roli tu jistě musí také hrát karma pacientova i jiné faktory. Skeptik bude proto mít po ruce vždycky dost případů na něž může poukazovat, přitom když homeopatii prohlašuje za pusté šarlatánství. Na to, že ortodoxní léčba také vždycky úspěšná nebývá, se ovšem pohodlně zapomene.

    Pochopitelně, že fungovat nemohou pokaždé a na každém; svou roli jistě musí také hrát karma pacientova i jiné faktory, takže skeptik bude mít po ruce vždycky dostatek případů na něž bude moci poukazovat, když homeopatii prohlásí za šarlatánství. To, že ortodoxní léčba také vždycky úspěšná nebývá, se přitom pomíjí.

    Tam kde homeopatie úspěšná je, bývá zároveň důkazem (a nevím o žádném lepším) toho, že existuje něco, co můžeme nazvat pránou či dynamis, či prostě životadárnou energií. Může se to sice nacházet mimo dosah přístrojů jimiž vládnou nevěřícní moderní vědci, to ale na věci nic nemění. Je to zde, je to všude kolem nás.

    Na rozdíl od přírodních léčitelů, kteří pránou oplývají, některým lidem se naopak životní energie nedostává a ti se potom mohou stát houbami, které do sebe bezděky (ale někdy i vědomě) vtahují energii jiných lidí, zejména těch senzitivních. Je to vlastně jakýsi druh upírství, jemuž můžeme takto být v jejich přítomnosti vystaveni a po němž se můžeme cítit duševně i tělesně vyčerpáni. Nevíme nejspíš co se s námi stalo, pravděpodobně ale máme pocity silných antipatií vůči takovému člověku. Nejsme ale vůči něčemu takovému tak docela bezbranní, i když se vždy nemůžeme setkání s psychickým upírem vyhnout. Pokud k němu dojde, jsme obvykle schopni toho se ochránit, jak si také povíme na jiném místě.

    Vyvinuté slezinové centrum umožňuje také člověku si pamatovat více z toho, co zažil během cestování po astrální rovině. Při částečném vyvinutí nebo při jeho náhodné stimulaci, nám někdy na mysli zůstanou prchavé pocity o snadnosti pohybu v tomto prostředí neboli, jak se to populárně nazývá, létací sny.

    Centrum umístěné nad pupečním otvorem má deset paprsků nebo lístků. Tato čakra přijímá zejména druh energie, která oživuje naše vnitřní orgány, žaludek, játra, ledviny, atp. Po psychické stránce ovlivňuje především náš emocionální život. Dokonce i v materialisticky zaměřených kruzích v oblasti medicíny je dobře známo, jak se může na příklad stressová situace projevit při tvorbě žaludečních vředů. K tomu dochází tehdy, kdy je funkce tohoto centra omezená a rovnováha narušená. Žaludeční centrum je hlavní bránou do světa emocí, tedy do astrálního světa. Současně s tím, jak se v něm vyvíjí tato čakra, člověk si začíná více všímat astrálních vlivů, aniž by ale vždy příliš dobře věděl o co vlastně jde.

    Dvanácti paprsková čakra, umístěná nad srdcem, je sídlem našich citů. Že si jsme toho nějak vědomi, dokazují slova jichž často užíváme v případech kdy jsme o něčem pevně přesvědčeni, i když nevíme proč, i když pro to postrádáme logických důkazů. Tehdy pronášíme něco jako: “Cítím to v srdci!” Probuzené srdeční centrum umožňuje člověku chápat a sympatizovat s jinými lidmi a to na vyšší myšlenkové i duchovní úrovni. O vlídném člověku, který má porozumění pro jiné lidi se ostatně říká, že je “srdečný”.

    Pátá čakra má šestnáct paprsků a je umístěna na hrdle, přímo nad ohryzkem. Funkce tohoto centra souvisí se schopnostmi člověka komunikovat se svým okolím a to na více úrovních. Čakra je spojena především se sluchem a je-li plně vyvinuta, umožňuje člověku vnímat zvuk také na astrální úrovni. S pomocí právě tohoto centra je možné “slyšet hlas svého Mistra” neboli hlas svého vlastního “Já”, které se nalézá na vyšší rovině existence.
Šestá čakra má devadesát šest lístků a je zrakovým orgánem na vyšší úrovni. Čtenář možná slyšel o tzv. třetím oku, které je umístěno na čele, těsně nad obočím. Členové některých indických nábožných sekt si značí tuto čakru a dělají si líčidlem na tomto místě tečku nebo, zejména ženy, si zde dokonce nechávají vsazovat drahokam.
Poslední, sedmé centrum, je umístěno nad temenem hlavy. V indických knihách bývá často označováno jako “lotos o tisíci květních lístcích”, přesné množství jeho paprsků je ale udáváno jako 960. Tato čakra má navíc ve svém středu jakýsi vnitřní vír, u něhož lze rozpoznat dalších dvanáct paprsků. Probuzení tohoto centra umožňuje člověku opouštět hmotné tělo i se do něho navracet, aniž by se přitom narušila kontinuita jeho vědomí. Tak zvaná tonzura neboli vyholené místo na temeni hlavy, které mívají katoličtí kněží a někteří mniši, má pochopitelně souvislost s tímto centrem. Původně byla zřejmě míněna k tomu, aby se odstranily jakékoli překážky pro psychické síly, které se meditující mnich pokoušel uvolnit.

    Zrození a smrt éterického těla

    Hned na počátku této kapitoly opětně zdůrazňuji, že znovuzrození neboli reinkarnace je pevnou a nedílnou součástí theosofické doktríny. O cyklech lidských životů i o jejich částech si povíme ve větším detailu na jiném místě. Nyní se zaobíráme především naším éterickým dvojníkem, jehož “polo-hmotná” substance se skládá ze čtyř éterických podskupin hmoty. Obsáhlá literatura, která se kolem theosofie vytvořila, užívá mimo sanskrtu především anglické výrazy, z nichž některé jsou dosti těžko přeložitelné do češtiny. Jedním z takovýchto slov je “Self”, což je vlastně slovní předpona znamenající “samo”, v tomto smyslu ale spíše značící totéž jako česká slova “bytost”, “jedinec”, nebo také prostě „Já”. Já, psáno s velkým písmenem na začátku, toho si prosím povšimněte, protože se zde jedná o duchovní podstatu člověka, což i v dnešní době internetu, kdy jak si všímám, více a více lidí píše svá vlastní jména s malými začátečními písmeny, je dobré zdůraznit. Pokud se ovšem někdo malým být cítí a podle toho se chce i podepisovat, brát mu to nehodlám. Výraz „Já”, si prozatím necháme, i když tam kde budu hovořit o samostatném duchovním jedinci, jehož podstata se může projevovat na více rovinách jeho celkové existence, dávám přednost ještě jinému výrazu. Tím je již zmíněná monáda, o tomto pojmu ale víc později. Zde jsme ještě příliš blízko hmotné rovině. Monáda je vlastně pojmem abstraktním, v zásadě netělesná, bezpohlavní, čistě duchovní.

    Éterické tělo začíná být budováno ještě dřív než dojde k jeho “obydlení” do hmoty sestoupivším neboli reinkarnujícím se jedincem. Podle esoterické tradice, na jeho stavbu společně dozírají myšlenkové formy čtyř duchovních bytostí zvaných “devaradža”. Devaradža je sanskrtské slovo, složené ze slov deva (opět blízce příbuzné s českým „div, diviti se”) a radža (vládce, král). Podle theosofů má každý projev hmotné existence, tedy na příklad jakýkoliv druh minerálu, krystalu, rostliny, mikroba, zvířete, atd., svoji devu neboli bytost, která je nositelem té které myšlenkové formy nebo, chcete-li, genetického plánu. Devaradža má mnohem větší sféru působnosti, v tomto případě každá z těchto bytostí dozírá na stavbu v jedné z již zmíněných čtyřech podskupinách éterické hmoty. Celý proces je ovšem zaběhnutý a děje se tedy více méně automaticky.
Na tomto místě odbočím, jenom krátce, protože se nám zde nabízí přirovnání s hebrejskou kabalou, od níž mnohé převzala křesťanská mytologie. Povšimneme-li si občas takovýchto souvislostí, pomáhá nám to průběžně si ověřovat validnost celého systému. K jediné pravdě může ovšem vést celá řada cest. Deva je v zásadě synonymní s andělem, devaradža je potom totéž co archanděl. Archandělé židovské i křesťanské mytologie jsou také čtyři, Michael, Uriel, Rafael a Gabriel. Každý z nich vládne nad jedním z „živlů”, z nichž každý je dále převládajícím prvkem v jedné z podskupin éterické látky. Theosof s kabalistou si zde podávají ruce.

    Tvorba zárodku budoucího dítěte se tedy začíná na éterické rovině, kde se vytváří nejprve éterické tělo, jehož hmotná forma potom následuje. Elementální síly, které přitom působily, se po skončení svých úkolů rozkládají. Kvalita éterické hmoty, která byla při vytváření těla použita, závisí především na dvou faktorech. Prvním je to, který ze sedmi základních “paprsků” (neboli formy prány) při stavbě převládal. Druhým faktorem je karma, neboli celková bilance vlastností především morálního charakteru, nashromážděná v průběhu předchozích existencí, kterou si ten který jedinec do budoucího života přináší. Existuje anglický idiom “Like attracts like”, jímž se lakonicky vyjadřuje stejná pravda, kterou potom dále překrásně rozvádí podobné české přísloví: “Vrána k vráně sedá, moudrý moudrého si hledá”. V tomto případě to znamená, že celkový typ elementální hmoty, kterou k sobě inkarnující se jedinec svými činy v minulosti přilákal, se podílí na stavbě těla, které mu po délku trvání následujícího života připadne. Neboli, když už jsme u těch přísloví, jíme to co jsme si upekli...

    Z hlediska theosofie není tudíž pravdou to, co si drtivá většina lidí představuje, že totiž nijak nemůžeme za to jaké máme tělo, jaký máme mozek, zda jsme přirozeně inteligentní, energičtí, vzrušiví, či hloupí, pomalí a líní. Karmické souvislosti rozhodují o tom, že jsme více či méně automaticky přitahováni do určitého prostředí a tudíž k rodičům, jejichž geny nám přirozeně vyhovují. Duchovně vyspělejší jedinec přitom má v jistých bodech možnosti do tohoto procesu zasáhnout; naopak čím nižší stupeň vyspělosti, tím menší bývá v tomto směru iniciativa inkarnujícího se člověka. Podle těchto (i jiných) kriterií je budoucí člověk jakoby nasměrován k tomu genetickému fondu, který jeho celkové situaci nejvíc odpovídá. Ten už se potom  postará o to, aby byla k dispozici látka potřebná ke stavbě budoucího těla. Z takto shromážděného genetického materiálu se potom vybírá při stavbě těla tak, aby to vyhovovalo požadavkům, které se na ně budou klást. Velice zjednodušeně se to tedy dá shrnout tak, že se každému z nás v nastávajícím životě dostane přesně takového těla, jaké jsme si zasloužili a také s tím potenciálem, jaký by nám měl vyhovovat. Jak s tím vším budeme v životě nakládat je ovšem na nás a na naší svobodné vůli, kterou disponujeme v rámci těch limitací, které byly předem určeny a na jejichž plánování jsme se mohli, ale také nemuseli, podílet. O tom, co nastávající inkarnaci předchází a jak dalece se může jedinec podílet na volbách, které je nutno učinit dřív než se do hmoty ponoří, si povíme v pozdější kapitole, která se bude zabývat kauzálním tělem-principem.

    Duchovní podstata inkarnující se bytosti vstoupí do přímého styku s hmotným tělem až o dost později. Většinou k tomu dochází nějaký čas před narozením, někdy ale i nějaký čas po narození, ve výjimečných případech až do sedmého roku života. Hmota vytvářející éterické tělo dítěte pochází ovšem z matčina těla, takže je důležité, aby budoucí matka udržovala svoje tělo v dobrém stavu a pokud možno se zdržela příjmu nečistých a nevhodných druhů potravy. Stejně důležitý je i psychický stav budoucí matky. Myšlenkové formy, které ji obklopují a jimiž se budeme podrobněji zabývat v kapitolách o astrálním a mentálním těle, mají totiž také značný vliv na tvorbu zárodku dítěte. Toto vše nastávající matky často vědí instinktivně a podle toho se také chovají a jednají.
 
    Všechna těla, která člověk během cyklu inkarnace obývá, jsou smrtelná a podléhají zhruba stejnému procesu smrti a následného rozkladu. Pověděli jsme si již, že éterické tělo se může za jistých okolností oddělit na určitý čas od hmotného těla. V takových případech si s ním ale udržuje spojení pomocí jakéhosi provazce, který si dočasně vytváří z éterické látky. Lidé s jasnovideckými schopnostmi a někdy i ti, kteří zakusili stav tzv. “Out of Body Experience” (dále zkráceně OBE), tj. zažili takovéto oddělení při plném vědomí, popisují celkem shodně jak tento provazec vyhlíží. Zhruba se podobá pupeční šňůře, mlhovité a stříbřité nebo šedě namodralé, která vychází často také z pupku, někdy ale i z jiného centra éterického těla a nejčastěji vede do středu zad mezi obě lopatky. Při OBE zůstává tato “stříbrná šňůra”, o níž se takto dokonce píše i v Bibli, neporušená a po opětném splynutí obou těl je éterickým tělem okamžitě znovu vstřebána. Smrt nastává v okamžiku, kdy je tato šňůra přetržena. Jakmile je spojení definitivně ztraceno, éterické tělo se už k hmotnému tělu vrátit nemůže; tělu se následkem toho už nedostává potřebné prány. Tělo se postupně promění jen na pouhý shluk jednotlivých buněk, v nichž život sice může ještě po nějaký čas pokračovat, jen ale dokud tyto nevyčerpají svou vlastní zásobu životnosti. Tělo jako celek je už mrtvé, jeho jednotlivé části ale zůstávají po určitou dobu živé, protože jen tak je možný jeho nastávající rozklad.

 
Obraz na řecké váze: Thanatos, bůh pokojné smrti, dohlíží na své pomocníky.

    Poté, kdy se definitivně oddělilo od hmotného těla, éterické tělo se od něho většinou příliš nevzdaluje. Příbuzní zemřelého, pokud mají trochu zvýšenou citlivost, je občas mohou i zahlédnout a někdy proto  i vědí, či spíš vytuší, že dotyčný právě zemřel. Skoro každý z nás už někdy slyšel nějakou historku o podivných úkazech jimiž byla provázena smrt některého člověka. Občas padají obrazy se stěn (to se prý mělo stát nejlepšímu příteli mého vlastního otce, v přesném okamžiku otcovy náhlé a nečekané smrti), jindy se ozývají nějaké zvuky nebo je dokonce možné zahlédnout přízrak zemřelé osoby. Pro nás je těžké odhadovat jak často by toto mohlo být způsobováno éterickým dvojníkem zemřelého a kdy by za to mohla spíš být zodpovědná nevědomá část mysli svědkovy, která se snad na jiné rovině existence dozvěděla o tom, co se právě stalo a která takovýmto způsobem na to reaguje. Možné je obojí.

    Dochází ještě k jinému zvláštnímu úkazu. Lidé, kteří stanuli na samotném prahu smrti a vrátili se zpět, často popisují, jak celý jejich život proběhl před jejich vnitřním zrakem, v několika vteřinách, jako nesmírně zrychlený film. Jakoby jedinec přitom znovu prožíval každý zapomenutý okamžik své slávy i svých neúspěchů, lásky i nenávisti, s tendencemi které jeho život ovládaly a které si s velikou naléhavostí vyžadují pozornost. Posuzováním právě uplynulého života, jak si později ukážeme, se jedinec bude zabývat i na jiné úrovni. Po takovéto rychlé revizi uplynulého života se obvykle dostavuje stav bezvědomí, během něhož se éterická hmota zbavuje svého spojení s astrálním tělem. Doba trvání tohoto stavu se u jednotlivých případů může značně lišit. Někteří lidé se z obalu éterické hmoty, který se kolem nich vytvořil, dokáží vyprostit už během krátkého času. Jiným to může trvat několik dnů, někdy i týdny, ve výjimečných případech i mnohem déle, dokonce i celé roky.

Egyptská kniha mrtvých: Bůh Anůbis, jemuž asistují bohové Thoth (vlevo) a Horus (vpravo) váží duši právě zemřelého člověka. Duše musí být při vážení lehčí než péro z čelenky bohyně spravedlnosti Maat, jinak ji pozře již připravený  netvor Ammit.

Nejlépe jsou na tom ti lidé, kteří se dokázali už za života připravit na nastávající smrt. Většina náboženských systémů si vytvořila praktiky, které mají k tomu nějak napomáhat. Od nepaměti existující rituály byly na příklad popsány v Egyptské knize mrtvých či v Bardo Thodol neboli Tibetské knize mrtvých; do stejné kategorie ale patří například i rituál zaopatřování umírajících, prováděný katolickými kněžími. Při některých zasvěcovacích obřadech, na příklad v těch prováděných svobodnými zednáři, se symbolicky sleduje posmrtná cesta lidské duše oblastmi jimiž bude krátce po smrti procházet, s důrazem na jisté překážky, na které přitom může narazit a dokonce i s návodem k tomu, jak si přitom pomoci. Ti, kteří se s něčím takovým za života seznámili, dokonce i ti kteří o tom třeba jen četli, jako právě čtenáři této knihy, by většinou neměli mít žádné větší problémy s tím, jak se vyrovnat s posmrtným stavem.


    Tohle všechno, bohužel, neplatí o každém člověku. Účelem těchto stránek sice není zabočovat do oblasti literární fantazie (skutečnost ostatně dokáže často daleko předstihnout i tu nejbujnější fantazii), přesto se ale chci na tomto místě zmínit o některých výjimečných případech; to abych poněkud lépe osvětlil situaci v níž se mohou nacházet nedávno zemřelí lidé. V okamžiku, kdy se přerušilo spojení éterického těla s tělem hmotným, ve chvíli kdy se přerušil stříbrný provazec, není už možné pro zemřelého člověka se dostat zpět do svého nyní již mrtvého těla. Většina lidí se s touto situací dokáže celkem snadno vypořádat a navíc, jak si později také povíme, nejsou přitom zcela bez pomoci. K tomu, aby této pomoci mohli ale také využít, musejí mít přinejmenším mysl otevřenou, jinak se k nim „astrální pomocníci” nemohou dostat. Nicméně jsou zde lidé a není jich málo, pro něž neexistuje nic jiného než hmotný život a ti jsou v takovéto chvíli nutně ovládnuti hrůzou. Jsou schopni celkem čehokoliv, jen aby mohli zůstat ve styku s hmotným tělem, s životem tak jak jej znají, s prostředím na něž jsou zvyklí, s majetkem, který pracně nastřádali, atp. Protože jim chybí vůle k tomu, aby se oprostili od éterické hmoty, jejich vědomí se proto nemůže soustředit na astrální tělo, ocitnou se proto v limbu, jakoby zavěšeni mezi oběma světy. Uzavřeni v oblaku éterické hmoty, nemají žádný kontakt s astrálním světem a protože už nedisponují fyzickými tělesnými smysly, jsou odříznuti i od pozemského života. Tento stav někdy trvá dosti dlouho a oběť přitom jistě značně trpí, i když to je zcela jasně následkem její vlastní viny. V různých pověstech o pekle či o očistci se mohou odrážet právě takovéto posmrtné stavy.

    Zde také mají původ pověsti o upírech či vampírech nebo o zvířatech posedlých lidskými dušemi, například vlkodlacích. Většina lidí se v posmrtném stavu se z takovéto situace dostává přirozeně tím, že éterický obal, který je obklopuje, se i po déle trvajícím stavu suspenze postupně sám od sebe rozpadne. Jedincům obzvláště fyzicky orientovaným se ve zcela ojedinělých případech může podařit si najít cestu k tomu, jak svoje rozkládající se éterické tělo přiživovat a to tím, že sají životnost z jiných, žijících lidí. Tím také mohou dosáhnout toho, že se jejich již pohřbené hmotné tělo bude rozkládat mnohem pomaleji. Je potom možné, jak se ve všech pověstech o upírech celkem shodně tvrdí, že při exhumaci mrtvého těla, bylo toto nalezeno ve skoro čerstvém stavu, dokonce i dlouhý čas po smrti takového údajného upíra. Nejlepším způsobem jak takovémuto ne zcela zemřelému mrtvému zamezit další činnost, je tělo spálit, jinak se také doporučuje proklát srdce vampíra dřevěným kolíkem. Je na scénáristech hororových filmů se rozhodnout, která z těchto metod přinese víc radosti diváctvu.

Vlastnosti éterického těla

    Šance na to, aby by se čtenář zúčastnil honu na vampíra, jsou ovšem v našich krajích mizivé. Mnohem pravděpodobnější nebo spíše skoro jisté je to, že přijde do styku s vampíry živými, aniž by si toho byl příliš vědom. Jak jsme si již pověděli, nevědomá část naší mysli nebezpečí většinou rozpozná, což se projeví tím, že k takovýmto lidem máme antipatie a celkem automaticky se jim snažíme vyhnout. Někdy to ale možné není. Nacházíme se třeba v davu lidí, z něhož se nemůžeme rychle prodrat ven. Nebo jsme beznadějně upoutáni k sedadlu v kabině Boeingu 727, po celých dvacet čtyři hodin během letu z Austrálie do Evropy, což jsem sám dosti často zažil. Za takovéto situace si nemůžeme příliš vybírat vedle koho sedíme, v bezprostřední naší blízkosti se nachází možná stovka jiných pasažérů a šance, že někteří z nich nám mohou být nepohodlní, je dosti značná. Znám lidi, kteří tvrdí, že po takovémto letu to vždycky odnesou nějakou nemocí. Je sice pravdou, že klimatizační zařízení v letadle je ideálním prostředkem k roznášení všemožných bacilů a virů, stejně dobře je ale možné to, že hlavní příčinou nemoci je úbytek životní síly, kterou si od nich někdo pro sebe bez dovolení vypůjčil, zatímco oni podřimovali v křesle někde nad Indickým oceánem...

    Za podobných okolností bývá pro nás žádoucí si kolem sebe vytvořit ochranné pole. Naše éterické tělo je toho schopno, vše co k tomu potřebuje je, aby se přitom zapojila naše vůle a představivost. Soustředíme se na chvíli a představíme si, že si kolem sebe vytváříme ochranný obal. Důležité je, abychom se přitom vyvarovali negativního přístupu k věci. Dáváme průchod jen kladným myšlenkám. Nechceme se zcela izolovat od světa, chceme jen zabránit průchodu nepříznivých vlivů. V mysli proto zmobilizujeme jen to dobré co v nás je a intenzivně si představujeme, že vítáme jen podobnou dobrotu. Éterická hmota se potom už sama zformuje tak, aby kolem nás vytvořila ochranný val. Pokud nám má takovýto obal vydržet po určirý delší čas, jako třeba v uvedeném případě zámořské cesty letadlem, několikrát jej stejným způsobem oživíme, zejména těsně předtím než se uložíme ke spánku.

    Je na místě, abychom si pověděli víc o smyslových orgánech jimiž disponuje naše éterické tělo. Každý z nás máme do jisté míry vyvinuté schopnosti “nadpřirozeného” vnímání. V podstatě lze na příklad rozlišit dva způsoby tzv. jasnovidectví, první nižšího a druhý vyššího řádu. Ten první se vyskytuje zejména u primitivních národů a je v dnešní době na ústupu. Projevuje se na příklad ještě sporadicky u australských domorodců. Většina z nich už sice žije uprostřed naší západní civilizace, některé kmeny si ale ještě stále uchovávají aspoň do jisté míry svou původní vnitřní soudržnost. V takovýchto případech se někdy stává, že člověk domorodého původu, který už léta pobývá v některém z australských měst, kde třeba i vlastní dům a chodí pravidelně do práce, náhle z ničeho nic zmizí. Australany tohle nijak zvlášť nepřekvapí, vědí, že dotyčný “went walkabout”, šel na vandr. Civilizovaný domorodec totiž podlehne neodolatelnému nutkání odebrat se na určité místo, pravděpodobně kdesi daleko v buši, nejspíš někde v oblasti která kdysi bývala teritoriem jeho původního kmenu, na místo kde třeba nikdy v životě předtím ani nebyl. Tam se potká s jinými domorodci, které osobně nikdy předtím nepoznal a které tam zavedla stejná náhle se dostavivší touha. Společně zde pobudou několik dní, provedou nějaké rituální tance a potom se zase rozjedou do svých současných domovů, často na tisíce kilometrů vzdálených! Tohle ale snad není jen výsadou australských domorodců. Mám to totiž z dobrých pramenů, že podobně si občas počínají také někteří z těch nejhorlivějších českých trampů!

    Výše uvedené je příkladem nadpřirozeného smyslu, fungujícího naprosto podvědomě. Takovéto smysly mívají ostatně i zvířata. Podobnou životní pouť vykonávají také třeba jeseteři když se vracejí do horních toků řek a to stejnou cestou kterou se vydali v mládí a kterou také pluli jejich předkové. Takto se chovají také někteří ptáci. Signál, který je k tomu vede a jehož podstata uniká většině fyzicky orientovaných environmentalistů, vydává v případě zvířat tzv. skupinová duše, o níž si povíme mnohem víc o něco později. Pro lidi tento signál přichází jaksi shora a je zaznamenán éterickým smyslem a předán hmotnému mozku, v němž se projeví jako nejasné ale neodolatelné puzení. S postupující civilizací se takováto senzitivnost ztrácí a naopak se prohlubují intelektuální schopnosti člověka. Přitom ale, pokud se člověk dostane na duchovní úroveň vyššího řádu (například studiem theosofie či jiných esoterických systémů), podobné jasnovidné schopnosti se mu mohou opět vrátit, tentokráte ale také na vyšší úrovni.

    Každý z nás jsme do jisté míry schopni vyvinout v sobě to, pro co se v nedávných letech ujal název ESP (zkratka pro Extra-sensory perception neboli mimosmyslové vnímání). Ale pozor! Jestliže se někdo domnívá, že se takto dozví jaká čísla si má příště vsadit do loterie, potom ho musím zklamat. S určitou dávkou trpělivosti se určitě dá získat to, čemu se v hindustánštině říká sidhi. Pod tímto názvem je shrnuta celá škála schopností které nám mohou připadat jako nadpřirozené, počínajíce od malých vnuknutí, až po levitace či materializace, jaké provádějí ta nejslavnější západní media. Na vyspělého indického jogína, který je mistrem tzv. radža jógy neboli “královské jógy”, neudělá ale člověk který si osvojil nějaké ty sidhi nijaký zvláštní dojem. Spíše naopak. Předvádění takovýchto schopností je podle moudrých jogínů spíš známkou jisté duchovní zaostalosti. Dalo by se také říci, že je to důkaz převládajícího egotismu.

    Neuškodí snad, když na chvíli odbočíme a podíváme se na problém z hlediska psychologického. Náramně se nám k tomu hodí následující analogie, kterou jsem již zmínil v jiné knížce, která je ale natolik názorná, že stojí zato ji zde zopakovat. Představme si dům o několika patrech. Těch může jistě být víc, pro zjednodušení nám ale stačí přízemí a dvě patra. Naše vědomá stránka, kterou v tomto příkladě nazvu ego, přebývá v přízemí domu, v němž je domovníkem. V prvním poschodí bydlí nájemník, nad ním další lidé, zatímco skutečný majitel domu obývá nejhornější patro. Zaklepeme-li na dveře domu jako návštěvníci, přijde nám otevřít domovník, v tomto případě symbolizující naše ego. Jak už tomu u domovníků bývá i tento je veskrze prosáklý vědomím vlastní důležitosti a bude proto před námi předstírat, že on je tou nejdůležitější osobou v celém domě. Dávno totiž zapomněl, že je pouhým zaměstnancem, že jeho úkolem je starat se o budovu, uvádět návštěvníky a tak podobně. Chceme-li se dostat dál, musíme takovéhoto namyšleného domovníka něčím usadit. Existují různé nábožné sekty, které přítomnost svého domovníka nesou těžce a nejraději by s ním udělaly krátký proces. Pokud ale našeho domovníka prostě zlikvidujeme, nijak si tím nepomůžeme. Kdo nám potom bude otevírat dveře? Domovník má v domě své místo, pouze je nutno mu objasnit jaká je jeho skutečná pozice, že není žádným majitelem, dokonce ani nájemníkem, že je pouhým zaměstnancem. Pokud si tohle domovník uvědomí, může třeba začít dobře vycházet s nájemníkem v prvním patře a dokonce i samotný majitel domu ho třeba někdy pozve k sobě na večeři a předá mu nějaké své moudrosti. Pokud mu to jeho namyšlenost nedovolí, dokud si podrží klapky na očích, zůstane ušmudlaným domovníkem, který si ani není příliš vědomý existence jiných, vzdělanějších a důležitějších lidí v domě.

    Naše egotická, domovnická stránka, nám často a hodně znesnadňuje výstup do vyšších pater. Pokud jde o náš duchovní vývoj, často se nás pokouší něčím oslnit nebo nám namluvit, že různé jevy, na příklad ty předváděné spiritualistickými médii, jsou známkou duchovní vyspělosti. Ubíráme-li se cestou duchovního vývoje, začnou se nám i kolem nás dít určité věci, začneme si všímat toho, co jungovští psychologové nazývají synchronistickými událostmi, projeví se v nás některé až doposud netušené schopnosti. Někdy to bývají maličkosti. Zazvoní nám třeba v bytě telefon a než zvedneme sluchátko, prostě víme, že to je někdo na koho jsme už málem zapomněli, kdo nás teď po letech chce znovu navštívit. Dokonce třeba i tušíme, co po nás chce... Jsou to takové malé odměny za to, že jsme byli pilní, taková drobná ujištění, že se na té naší cestě někam dostáváme. Nesmíme se ale nechat něčím takovým příliš unášet, příliš na takových věcech nesmíme budovat. Nejsou totiž nijak stálé, po čase mívají tendenci opět zmizet. Jestliže se nám zdá, že nás naše náhlá vnuknutí, na něž jsme si už pomalu začínali zvykat, náhle opustila, ani tím bychom se neměli nijak trápit. Pravděpodobně to totiž znamená, že jsme postoupili o stupínek dál a že synchronistické události, které nám to posléze mají potvrdit, se ještě nacházejí v inkubačním stádiu. Po nějaké době se tyto schopnosti nejspíš znovu vrátí, mohou se nám začít dít častěji, atp. V žádném případě si nesmíme povolit, abychom se stali arogantními jen proto, že se nám dostalo nějakých “nadpřirozených schopností”.

    Pokud to nepřeženeme, našemu éterickému zraku můžeme trochu pomoci ve vývoji. K tomu účelu zapojíme svoji představivost. Jednou takovou nenásilnou metodou bývá na příklad si představovat, jak asi může vypadat nějaká část hmotného předmětu kterou nevidíme, na příklad vnitřek zavřené krabice nebo část stěny nacházející se za rohem budovy. Pokud provádíme takováto cvičení pravidelně, pravděpodobně zjistíme, že naše “dohady” se začínají pomalu upřesňovat a snad i překračovat hranice vytyčené teorií pravděpodobnosti. Je to dobré duchovní cvičení, jen ale pokud mu nebudeme přikládat příliš veliký význam.

    Rozhodně nedoporučuji to, co dělají mnozí spiritualisté a co nazývají “sitting for development”, volně přeloženo “vývojový kroužek”. Byl jsem svědkem toho, kdy byli lidé při podobných příležitostech nabádáni k tomu, aby se soustředili na již zmíněné kundalíni a pokoušeli se nechat tuto dřímající hadí sílu vystoupat podél páteře nahoru do mozku. Což může být krajně nebezpečné, jak jsme si již pověděli. To, že to bylo míněno dobře, na věci moc nemění. Snažit se o předčasný vývoj mediálních schopností, které jsou potenciálně ukryté v každém z nás, paradoxně může spíš takový vývoj zbrzdit. Spiritualisté mívají své „vývojové kroužky“, v nichž se často pokoušejí právě o to vzbudit v lidech tyto schopnosti předčasně, což nemusí vždycky být dobrá věc.

    Na tomto místě otisknu část přednášky kterou v září v roce 1929 přednesl v Ostravě v té době známý český nakladatel Bedřich Kočí, o němž se v Česku dnes už ale nejspíš moc neví. Kočí byl původně theosofem, později ale přesedlal na antroposofii, která měla v té době v Evropě větší slovo, díky zejména práci Rudolfa Steinera. Kromě toho byl Kočí neobyčejně úspěšným (a tudíž silně pomlouvaným) lidovým léčitelem.

    Je jistě mnohem pohodlnější nevěřit v nic víc, než v tento život hmotný. Mnohé zlo, které zde lidé páší zdánlivě beztrestně, svádí k následování. Jen tato morálka vnesla tolik sobectví, bezohlednosti, falše a podvodů do života dnešních lidí, kteří se starají jen o to, aby den za dnem proplouvali šikovně mezi úskalími zákona, a necítí pražádné zodpovědnosti za své činy.
    Až lidstvo bude poučeno o tom, že existuje posmrtný život, až bude poučeno o tom, co na nás čeká, až se naše duše odpoutá od fyzického těla, až si bude vědomo toho, že každý náš skutek, každé naše slovo i každá naše myšlenka vytváří vlastně náš vlastní osud a nese také své ovoce, že všecka utrpení, která nás potkávají, mají svou příčinu právě v našich skutcích, ať v tomto životě nebo v životě předcházejícím spáchaných, pak snad dá si mnohý lepší pozor na své skutky a bude více přemýšlet o tom, co je správné a jak by měl jednat. S tohoto hlediska spiritism má veliký význam. Nesmí však být zneužíván tak, jak se povětšině dnes děje, k věcem hmotařským, které s duchovní podstatou pravého spiritismu nemají nic společného.
    Možno říci, že spiritism je pouze prvým krokem na první stupeň duchovního poznávání. Má nás přivést k přesvědčení, že naše duše existuje již od počátku světa, že musela projít dlouhým vývojem, mnohými reinkarnacemi, že jsme žili zde již v mnoha a mnoha různých životech, ve kterých jsme sbírali vždy nové a nové zkušenosti. Spiritism přesvědčí nás, že toto naše opětné vtělování poskytovalo naší duši příležitost, aby se zušlechťovala a zbavovala různých svých vad a chyb, které jsme na sebe nabrali při svém sestupu z Otcovského domu až do hmoty i na svém vzestupu z této hmoty výše.

    Neexistuje žádný pevný časový rozvrh, jehož by se musel student držet při studiu esoterické nauky. Každý z nás jsme totiž absolutně unikátní bytostí, každý z nás jsme tudíž i svým vlastním zákonodárcem. Ovšem, jsme proto také plně zodpověděni za veškeré své činy, dobré či špatné. Existující vyšší formy spravedlnosti se vždy a neúprosně postarají o to, že „sklidíme to, co jsme zaseli”. O tom, jak lidské životy bývají ovlivněny karmickými zákony, si také ještě povíme víc v dalších kapitolách.

Copyright © Voyen Koreis 2013