1. Mládí
 2. Cesty
 3. Spiritualismus
 4. Blavatská a Mistři
 5. Blavatská a Olcott
 6. Založení TS
7. Odhalená Isis
 8. HPB a HSO v Indii
 9. Rozpory a obvinění
10. Poslední čtyři roky
11. Smrt v Londýně
12. TS po smrti HPB
13. Úvod k theosofii
14. Theosofická pečeť
15. Lidská těla – principy
16. Éterické tčlo
17. Astrální tělo
18. Život po smrti
19. Mentální tělo
20. Kauzální tělo
21. Skupinové duše
22. Funkce kauzálního těla
23. Planetární řetezce
24. Citáty z Blavatské

Index E-mail  PředmluvaAutorovy stránky Můj bíbrKabala českyHledači azylu



Život po smrti


 

    Téma posmrtného života si prostě vyžaduje samostatnou kapitolu. Theosofie je především o cyklech jimiž se řídí náš svět, glóby, planetární řetězce, sluneční soustava, vesmír. Když nad tím člověk jen trochu hlouběji zapřemýšlí, uvědomí si, že by bylo opravdu s podivem, kdyby naše životy se neřídily podobnými zákony. Kdybychom měli umřít a . . . nic . . . 

    Budeme se nyní zabývat situací v níž se člověk nachází poté, kdy překročil práh smrti za normálních, ale někdy i neobvyklých okolností. Jednotlivé případy se sice mohou vzájemně lišit, často i značně lišit, je zde ale určitá už dobře prošlapaná cesta, jíž se lidská duše ubírá a o níž se ví v jistých kruzích zasvěcenců už po tisíciletí. Proroci, vůdcové  či zakladatelé náboženských hnutí všech věků, lidé jimiž byli například Pythagoras, Buddha, Krišna, Lao Tse, Konfucius, Platón, Apollonius z Tyjány, Ježíš Kristus, atp., své žáky učili o tom, že jsou zde jiné sféry, jiná království, jiné roviny existence, obývané jinými bytostmi, kam my také míříme a kam se dříve či později také dostaneme. Jakým způsobem se tam dostaneme, čím nám bude nutno procházet a s čím se budeme muset vyrovnat, to vše se více či méně zastřené nachází v různých rituálech provozovaných po celém světě, zpočátku v jeskyních či na lesních mýtinách, později ve svatyních, chrámech, kostelích, kaplích, katedrálách, při všemožných shromážděních jaká lidé pořádají už od nepaměti. Tam, kde je přítomna široká veřejnost, jako na příklad při pravidelně se konající mši v běžném vesnickém kostele, to nebývá obvykle příliš patrné; vše je zde podáváno jaksi všeobecně, přesto ten “kdo má oči uvidí a kdo má uši uslyší”. Čím vybranější je společnost, zejména pokud se jedná o morální stránku člověka, tím soustředěnější a specifičtější budou potom rituály, jejichž pomocí se přítomným dostává instrukcí či aspoň náznaků toho, co bude dál, co je očekává. 

    Protože o to zde především jde: dozvědět se co bude, co se s námi stane po smrti, jíž žádný z nás neujdeme. Z toho si potom také snad budeme moci odvodit jiné věci, najít odpověď na jiné otázky, na ty nejhlavnější: odkud jsme přišli, kam směřujeme, co tu děláme, jaký je smysl toho života, který právě prožíváme. Některé společnosti, jako svobodní zednáři, rozenkruciáni, templáři, či někteří buddhističtí lámové, podávají svým členům dosti podrobné instrukce o posmrtném stavu člověka, znázorněné v rituálech, jejichž původ bývá prastarý. Theosofové, kteří se rituálními obřady většinou příliš nezabývají (pokud individuálně nenáležejí i k jiným spolkům, které se takto zaměřují), mají zato na toto téma značně rozsáhlou literaturu. Z ní si na následujících stránkách pokusíme vybrat to podstatné.

    Zážitek blízké smrti

    Slovo karma se v západních zemích ujalo až poměrně nedávno. Hlavní zásluhu na tom má opět theosofie. Dnes už i lidé, kterým slovo theosofie vůbec nic neříká, vědí alespoň zhruba, co slovo karma znamená, že člověk sklidí to, co zasel. Tohle ovšem nalezneme i v křesťanské víře, v učení Ježíšově, sv. Pavla i pozdějších světců. Je to hluboce zakořeněné; nachází se to už u starořeckých mudrců, kteří měli svou nemesis, což má velmi podobné mínění. 

    Karma je ovšem záležitostí individuální, proto nelze o ničem z toho, co nás očekává, nikdy hovořit jinak než dosti povšechně. Ve druhé polovině dvacátého století se začalo stále víc lidí zabývat těmi případy, kdy byli lidé klinicky mrtví a “vrátili” se na tento svět. Mezi těmi kteří vyšetřovali “near death experience”, zážitek blízké smrti, byli také četní doktoři, zejména psychologové, následkem čehož už máme k dispozici velmi dobře vedené záznamy. V nich se kromě individuálních variací nachází řada podobných rysů. Na ty se nyní podíváme.

    Nedávno se v tisku snad po celém světě objevila zpráva o americkém chirurgovi jménem Eben Alexander, který se specializuje na operace mozku a který, poté kdy onemocněl zánětem mozkových blan, upadl na celý týden do bezvědomí. Dr Alexander byl, spolu s mnohými svými kolegy, po dlouhá léta své činnosti jako chirurg, pevně přesvědčen o tom, že to co člověk prožívá, veškeré jeho vědomí, je pro něj „vytvářeno“ mozkem, zejména mozkovou kůrou. Slyšel prý o podobných zážitcích jaké měl mít později on sám od některých z pacientů, vždy si ale myslil, že se jedná jen o „zbožné přání“. Poté kdy se sám probral z kómatu, změnil ale úplně svůj názor. Pro americký časopis Newsweek o něco později napsal článek, v němž popisuje co se s ním dělo během toho času, kdy byl ve stavu tzv. NDE, near death experience. Jeho zážitek blízké smrti je typický pro tyto případy: cesta tunelem, setkání se zářivými bytostmi, zrychlený pohled na svůj uplynulý život, atp., věci o nichž si zde ještě povíme. Co se tedy událo těm, kteří se byli podívat na druhé straně a vrátili se, aby nám o tom mohli povědět?

    Lidé, kteří měli značné bolesti, v případech zážitku blízké smrti tyto většinou okamžitě ztratí. Často si bývají vědomi toho, že se ocitli nějakým způsobem odděleni od svého hmotného těla, které přitom obvykle i vidí, třeba ležící na operačním stole obklopené lékaři, či celé potlučené někde na silnici po automobilové nehodě, atp. Mohou se dokonce i snažit o to domlouvat se s operujícími lékaři, se zdravotníky, či s okolostojícími lidmi, pochopitelně neúspěšně. Teprve po čase jim snad dojde, že se pro ně stali neviditelnými a neslyšitelnými. To, že celá věc nebyla jen nějakou halucinací či snem, jim potom dokazuje to, že jsou schopni opakovat přesně to co bylo přitom řečeno, popsat to co se dělo s jich tělem, zatímco oni se nacházeli kdesi jinde, i když mučivě blízko. Po případě si to vše mohou později i ověřit tím, že hovoří s těmi lidmi, kteří při tom byli. Nicméně, typicky bývají značně opatrní v tom komu se s tím svěří, s kým o takovémto zážitku hovoří a co přesně o tom jiným lidem povědí. Tuší totiž instinktivně, že lidé jim spíš věřit nebudou a nechtějí jim tudíž být pro smích. Hodně dlouho si proto vybírají, než se rozhodnou o tom, komu se mohou svěřit. Pokud se vůbec někomu svěří.

   Dosti často se stává, že lidé kteří přežili svou smrt a vrátili se do svého těla, prohlašují, že prožili jakousi mnohonásobně zrychlenou a zhuštěnou revizi celého svého života, od útlého mládí až do okamžiku “smrti”. Jiným dojmem, který si mnozí odnášejí, bývá pocit toho, že je zde přítomna jakási překážka, stěna, zeď, plot, vodní tok či plocha, ale snad daleko nejčastěji tunel, na jehož konci se nachází světlo. Tímto tunelem musejí projít, případnou překážku musejí překonat, přenést se přes ni… Na druhém konci bývá potom bytost, často popisovaná jako “zářící postava”, anděl, Ježíš Kristus, Krišna, Buddha, to podle toho, jaké náboženské výchovy se jim dostalo. Zajímavé přitom je, že i zapřísáhlí ateisté tuto zářící bytost v takovéto situaci potkávají. Mohou ji potom mít třeba za nějakého nepozemšťana, ufona, či něco podobného. Pokud přitom také proběhla již zmíněná revize života, což bývá celkem pravidlem, setkají se u této bytosti s naprostým porozuměním a sympatiemi – nejsou z ničeho viněni, nic z toho co v životě učinili se přitom nekritizuje. Proč je tomu tak, pochopíme, až se dostaneme ke kapitole o kauzálním těle. Záleží totiž na monádě jaká učiní rozhodnutí na základě nabytých zkušeností, až se na celý uplynulý život bude moci podívat kritickým pohledem. V tomto bodě se žádné pevné závěry ještě dělat nedají.

    Většina lidí se poté, kdy se na čas ocitli v místech kde vládne klid, mír a lidské pochopení, kde nemají žádné bolesti, nechce už vrátit do “slzavého údolí” svého bývalého života. Pochopitelně, že drtivá většina z těch, kteří na druhou stranu přejdou, se sem už nevrátí; potom se ovšem od nich ničeho nedozvíme. Zde se jen zabýváme případy těch lidí, kteří svou smrt nějak přežili. Těm v jistém bodě dojde to, že na druhé straně zdi, tunelu či řeky, tam odkud přišli, se stále ještě nacházejí lidé, vůči nimž oni mají ještě nějaké povinnosti. Nebo jim je tou bytostí s níž se právě setkali a jíž důvěřují, prostě sděleno, že mají vůči někomu ještě nějaké povinnosti, které se neskončily, že leží před nimi ještě nějaké důležité úkoly. Může to také být zemřelý příbuzný, rodič, přítel, jejich vnitřní hlas, celkem kdokoliv, kdo jim vysvětlí, že ještě nenastal čas k tomu, aby na druhé straně zůstali permanentně, že se musejí vrátit na svět. K tomu aby toho dosáhli stačí obvykle jen to, aby pomysleli intenzivně na návrat do hmotného těla a téměř okamžitě se tam ocitnou. 

    Vše zde na zemi je pro ně stejné jako předtím, ale přitom také jiné. Co se změnilo a na tom se shodují snad všichni kteří něco podobného zažili a netajili se s tím, je jejich přístup k životu. Obvykle si toho brzy všimnou i jejich blízcí, ti jichž se to nejvíc týká, ať už s nimi o tom dotyčný pohovoří či nikoliv, i když si to nechá pro sebe a poví to snad jen nějakému psychologovi či někomu kdo se těmito věcmi zabývá a komu se podaří si u něho získat důvěru. Život na této zemi je výchovným zařízením, tak by se dalo asi v kostce shrnout to, co si po takovýchto zkušenostech o tom všem myslí ti, kteří něco podobného zažili. 

    Musíme mít stále na zřeteli, že se zde jedná o stavy v nichž se nacházejí lidé blízko smrti, často velice blízko. Mohou přitom cítit, že už by stačil jen jediný krok a oni by se přenesli přes tu bariéru, která je od další sféry existence dělí. Ten krok oni ale neučinili a proto jsou zde, kde o tom mohou hovořit, popsat nám to, pokud ovšem chtějí. Je to jen takové malé nakouknutí přes zeď, krátký pohled onou skulinkou po vypadlém suku. Podobně se to má s lidmi, kteří se nacházejí na smrtelné posteli a kteří, někdy k úžasu těch přítomných, hovoří k někomu koho oni docela zřejmě vidí a koho slyší, o kom lidé na této straně nic nevědí. Někdy ale tuší, kdo by to mohl být…

    Po smrti skutečné

    Těsně před smrtí většinou dochází k již zmíněné revizi uplynulého života, který proběhne jako zrychlený film před vnitřním zrakem umírajícího. Smrt nastane v tom okamžiku, kdy se přeruší ona stříbrná šňůra, kterou mnozí popsali a o níž se píše už ve Starém zákoně. Ta je z éterické látky a obstarává spojení mezi hmotným tělem člověka a jeho vyššími principy, v tomto případě především s astrálním tělem. Přesněji řečeno, spojení mezi prvními čtyřmi principy (hmotným, éterickým, astrálním a nižším mentálním) a třemi vyššími (vyšším mentálním, dále buddhi a atma, neboli kauzálním tělem a vyšším “já”). V okamžiku kdy k tomuto přerušení dochází, už zde není žádná možnost návratu. V té chvíli upadá naprostá většina lidí do hlubokého bezvědomí, které může trvat krátký nebo i poměrně dlouhý čas, několik vteřin nebo i několik týdnů. Téměř ve všech případech bývá samotná smrt naprosto bezbolestná a to i v případech kdy jí předcházela delší nemoc plná bolestného utrpení. To se obvykle obráží i na tváři právě zesnulého člověka, která bývá klidná. Smrt naopak bývá ale zobrazována nejčastěji jako kostlivec s kosou, nelítostně srážející hlavy lidí, ať už jsou to třeba i hlavy korunované. Hlavní myšlenkou zde ovšem je to, že smrti se žádný z nás nevyhneme. Je v tom totální demokracie, v níž jsme si všichni naprosto rovni. Tak je například vyobrazena smrt na stejnojmenné tarotové kartě typu Marseille, který bývá považován za nejklasičtější. Problém je myslím v tom, že se zde příliš zdůrazňuje aspekt násilnosti, což člověku majícímu se podívat smrti do tváře rozhodně odvahy nepřidá. Stejný tarotový trumf na obrázku vlevo, navržený počátkem dvacátého století anglickým esoterikem A. E. Waitem, na němž je smrt zobrazena jako majestátní jezdec na koni, třímající vlajku nesoucí obraz bílé růže na černém poli (uprostřed), je myslím v tomto směru mnohem vhodnější. 


Tarotové karty, podobně jako lidová pranostika, nejčastěji vidí smrt jako kostlivce s kosou či podobnou zbraní.

    Něco dosti nepříjemného se ale stát může, i když ne každému. V astrálním těle zemřelého totiž dochází brzy po smrti k důležitým změnám, které mohou dost ovlivnit to, co se s ním stane a jak celý proces přeměny bude probíhat. Většina látky z níž se sestává astrální tělo je stvořena z tzv. živelné podstaty (angl. elemental essence). Ta je sice živoucí, avšak postrádá inteligence; chová se tedy více či méně instinktivně. Tato živelná podstata se ale nachází na sestupné části evoluční křivky a protože se nacházíme v oblasti Kâmaloka, kde touha je tou hlavní hnací silou, živelná podstata má tendenci odtud sestupovat směrem do nejhustší hmoty – lépe by snad bylo říci, že touží po tom stát se minerálem, po tom ocitnout se na tom nejnižším evolučním stupni. V tomto okamžiku se ale nachází v konfliktu se vším tím co zde zůstalo poté, kdy vědomí člověka opustilo hmotné tělo, tedy se zbývajícími šesti principy lidské monády, která se už v tomto bodě nachází na vzestupné části vývojové křivky. Na tři nejvyšší z principů, jimiž jsou Manas, Buddhi a Atma, to přílišný vliv nemá, tento rozpor je ale nejvíc pociťován právě v oblasti Kâma-loka, na astrální rovině, kde se vědomí lidské monády bude od této chvíle soustřeďovat. Živelná podstata touží po tom si udržovat svou vlastní existenci a sestupovat přitom směrem do hmoty, takže se instinktivně brání všemu, co by mohlo vést k jakémukoliv vzestupu. Seskupí se proto tak, aby si kolem astrálního těla vytvořila cosi podobného krunýři. Člověk je takto jakoby v tomto krunýři uvězněn, následkem čehož pro tuto chvíli je schopen vnímat pouze to, co přináleží k těm nejspodnějším vrstvám astrální roviny. Takto přeskupenému astrálnímu tělu se říká Jâtanâ, tělo utrpení.

    Právě popsaným způsobem přeskupená a uvězněná nicméně je pouze ta část astrálního těla, která si podržuje tvar těla materiálního, ne však astrální tělo celé, které má tvar vejčitý. Následkem toho, jen ty jeho části nacházející se blíže povrchu vejce jsou schopny reagovat na vibrace vyššího řádu. Zbytek astrálního těla, podstatná jeho většina, vidí a slyší jen to co je toho nejnižšího, nejpodřadnějšího charakteru. Pokud se nachází v blízkosti nějakých bytostí, lidských či jiných, opět pouze to nejhorší, to nejhrubší pokud jde o vibrace, je mu pro tu chvíli viditelné a přístupné. Odtud pravděpodobně pochází pojem Pekla či Očistce, protože být peklem či očistcem se to může skutečně zdát, zejména těm lidem, kteří nejsou příliš duchovně zaměřeni. Místo v němž se právě nacházejí jim může připadat jako obývané jen samými obludami, netvory a zrůdami, přičemž si nijak neuvědomují, že to, co vnímají, jsou jen ty nejhorší stránky, jak již jiných lidí nacházejících se v podobné situaci jako oni, tak i ostatních bytostí tyto oblasti obývajících.

    Záleží především na tom, jak dalece je člověk vyvinutý po stránce duchovní a morální. Také na tom, zda byl nějak předem informován. Pokud například prošel takový člověk nějakým zasvěcovacím rituálem, mívá proti ostatním lidem značnou výhodu. Potom se přes tyto věci poměrně snadno přenese, někdy dokonce tím, že zůstane po nějaký čas v bezvědomí, často i tak, že si velice rychle uvědomí co se s ním děje a že pokud bude mířit vzhůru, dostane se z této situace brzy. Oblast bývá navíc frekventovaná různými astrálními pomocníky (tito často fungují podobně jako nám dobře známé dobrovolné záchranné organizace, horské či pobřežní), kteří dělají co mohou, jen aby se “probourali” k těm, kteří jsou takto uvězněni. Přitom jim mohou také pomáhat různé rituály spojené se zaopatřováním mrtvého, ať už prováděné katolickým či protestantským knězem, nebo třeba tibetským lámou. Někdy to nebývá snadné. Stává se totiž, že některým nedávno zemřelým lidem tato situace dokonce i vyhovuje. Mohou zůstávat v té nejnižší sféře, kde se třeba cítí docela dobře, kde jim celkem vyhovuje společnost jakou zde mají, přesně podle hesla “rovný rovného si hledá”. Po čase se zmíněný krunýř sám od sebe rozpadne, tj. pokud jej člověk sám něčím dále nepřiživuje, v kterémžto případě zde může zůstat a působit i po celé roky. Teprve když krunýř zmizí, může lidská monáda přenést ohnisko svého zájmu na některou z vyšších sfér – na tu která nejlépe vyhovuje jejím charakterovým vlastnostem a zájmům. Postupně přitom bude procházet jednotlivými sférami. To, co kolem sebe uvidí, se bude stále méně a méně podobat astrálním protějškům materiálních věcí a přibývat budou myšlenkové formy svěžejších a sytějších barev. Lidé, které snad přitom potká, se také budou zdát lepšími a lepšími; to proto, že sám bude schopen přijímat a oceňovat vyšší a vyšší vibrační tóny.  

    Zasvěcovací obřady, které se snad odjakživa prováděly ve všech dobách a kulturních epochách, se vždy soustřeďovaly především na to, aby člověku co nejvíc usnadnily a urychlily průchod těmi nejnižšími sférami. Zasvěcenec těchto mysterií, ať už egyptských, řeckých, tibetských, či třeba zednářských, si pravděpodobně bude celkem dobře vědom toho, že zemřel a bude proto také vědět co má dělat, aby se vyhnul tomu nejhoršímu co by zde mohlo jeho postup zpomalit. Stačí totiž pouhá myšlenka, která ale musí být dostatečně pevná, aby se zabránilo přeskupení astrálního těla. Pokud člověk hned od počátku ví, že právě zemřel a že nyní směřuje do mnohem vyšších sfér, potom přes ty nejnižší se přenese téměř jako by tyto neexistovaly. Tu a tam ho může na chvíli ovanout pocit přítomnosti něčeho nepříjemného a to je vše. Vědět o tom, co nás očekává po smrti, znamená, že naše cesta bude mnohem snadnější než například cesty těch, kteří ještě za života tvrdošíjně odmítali dokonce jen připustit, že by něco takového vůbec mohlo existovat.

    Základní principy posmrtného života

    Poté kdy přestoupil práh smrti se člověk nijak v zásadě nezmění, ovšem kromě toho, že už nemá fyzické tělo. Po stránce inteligenční zůstává stejný, zachová si bývalé ctnosti a neřesti, sklony k tomu či onomu. Pokud se chce vyvíjet směrem k větší duchovnosti, o což zde především jde a čehož si nejspíš bude vědom, potom věci ryze materiálního druhu, jimiž bývají například různé sportovní disciplíny, se pravděpodobně brzy ocitnou kdesi na periférii jeho zájmů. Pokud ovšem hrával v mládí fotbal a potom se po zbytek života zabýval tím, že trénoval a vychovával jiné fotbalisty, bude možná i nadále vyhledávat společnost sobě podobných. Jak dalece a jak dlouho ho ale bude bavit  aranžování a provádění ideálních útočných či obranných akcí a formací v myšlenkových formách na astrální rovině, to je už jiná věc. Do značné míry zde totiž chybí to, co v podmínkách vládnoucích na hmotné rovině představuje tu hlavní výzvu: odpor neboli to, co kabalisté nazývají cimcum. Jedná se zde o univerzální zákon týkající se restrikcí, který sice platí ve všech sférách, v té hmotné se ale projevuje nejsilněji.

    Katolická církev se svým Nebem, Peklem či Očistcem to snad celkem dosti dobře vystihla, ovšem v této doktríně chybí koncept reinkarnace, který je k pochopení všeho klíčovým. Staří Řekové měli svůj Hádes, který byl jak se zdá také docela podobný astrálnímu světu, aspoň těm nižším jeho sférám. Podle toho, co se píše v Odysseii, stíny zemřelých s nimiž se Odysseus při své návštěvě podsvětí setká, se nezdají si být příliš vědomi svého stavu. Někteří dokonce touží po tom, okusit znovu různých radovánek o něž byli smrtí připraveni. Vypadá to tak, že Homér zde popisuje právě ty situace, s nimiž si musí poradit člověk těsně poté kdy překročil řeku Styx. Některé z nich jsou ale dost podivné. Například, náš hrdina si zajistí služby jistého proroka tím, že mu dá napít čerstvé krve z jehněte, na níž má prorok náramnou chuť. A to je, prosím, prorok! Po čem asi prahnou ti nejobyčejnější z lidí? 

    Vezměme si fiktivní případ takového obyčejného člověka naší doby, který se ocitl náhle na druhé straně. V posmrtný život nevěřil, žádné vysoké ideály nikdy neměl, stačilo mu ke štěstí celkem málo, hlavně když měl kde hlavu složit, když neměl hlad, k tomu dostatek sexu a trochu jiné zabavy, vsadit si na koníčka, podívat se na fotbal, zajít do kina, dívat se na svůj oblíbený televizní seriál. Zpočátku si bude nejspíš připadat jakoby se ocitl ve snu. Když už ale ten sen potrvá trochu příliš dlouho, začne si, nejprve pomalu, všímat některých rozdílů. Může se sice nacházet v domě podobného tomu na jaký byl zvyklý, jenže stěny i nábytek v něm vypadají malinko jinak. Možná, že uvidí kolem sebe své příbuzné a známé, zjistí ale ke svému překvapení a snad i hrůze, že s nimi nemůže nijak komunikovat, protože oni ho zřejmě nevidí. Postupně mu takto začne docházet co se s ním asi stalo, zejména když si všimne, že necítí žádnou únavu ani bolesti, které ještě nedávno měl. 

    Kâmaloka neboli astrální rovina je obydlená množstvím bytostí všemožných druhů, podobně jako se to má i na zemi. S některými z nich se můžeme potkat ve snu, asi si toho ale ani nebudeme vědomi. Pokud si takováto setkání vůbec pamatujeme, nejspíš je budeme považovat za výtvory naší fantasie. O něco později si povíme o nich víc, nyní se ale soustřeďme na člověka a jeho posmrtný úděl a především cíl, který se před ním nachází. Pokud není právě něčím či někým poutaný pevně k zemi, což se občas také stává, i když se téměř vždy jedná o stav dočasný, je tento cíl celkem jasný. Je pro něho především nutné projít touto nejnižší zónou a dostat se do oněch dalších oblastí nacházejících se na vzestupné části oblouku, který představuje jeden ze cyklů životů lidské monády. Čas strávený v oblasti Kâmaloka se velice různí, podobně jako se různí délky pozemských životů. Jedna věc ale přece jen chybí: lidé zde nepřicházejí o život při neštěstích, ani nebývají zavražděni či nespáchají sebevraždu. Záleží jen více či méně na nich samotných, jak dlouho zde hodlají pobývat. V zásadě jde o to, aby se z pavučiny, jíž Kâmaloka představuje, dokázali vymotat, což nebývá vždy tak snadné jak se to může jevit. Jde jim v první řadě o to, aby se zbavili (aspoň pro tento cyklus) těch z vášní a emocí, které se v nich v průběhu pozemského života nahromadily. Potom teprve budou moci přejít na tu příští, mentální rovinu existence. 

    V theosofické literatuře se nachází několik pokusů o stanovení průměrné délky života prožívaného ve sféře Kâmaloka. Protože vím, že tohle lidi většinou dost zajímá, učiním rovněž takový pokus. Celková tendence bývá taková, že ti duchovně nejvyvinutější zde stráví poměrně nejkratší dobu, která se postupně prodlužuje s tím jak se přibližujeme k průměru i podprůměru. Velice zhruba (a to zdůrazňuji) vzato, lidé na té poměrně nejnižší duchovní i inteligenční úrovni, ti kteří bývají nejen nezaměstnaní, ale snad i nezaměstnatelní, zde pobývají poměrně nejdéle, obvykle aspoň půl století. Ti kteří jsou o něco výše, například zaměstnanci bez kvalifikace a tak podobně, snad o deset let méně, kolem 40 let. Kvalifikovaní zaměstnanci, řemeslníci či drobní podnikatelé, možná 25-30 let, ti s vysokoškolským vzděláním snad o něco méně, dejme tomu kolem 20 let. Nejkratší čas stráví v této sféře ti, kteří jsou duchovně nejvýše; v některých výjimečných případech se zde dokonce ani prakticky nezastaví, prostě jí projdou jaksi v bezvědomí a procitnou až na další, mentální rovině. Naopak, jiní poměrně dosti vyvinutí jedinci, zejména ti zabývající se uměním, vědou, náboženstvím či filosofií, se zde ale mohou zastavit na delší čas, protože je to pro ně ideální místo k provádění různých experimentů. Z těchto důvodů se někteří mohou zdržet i déle než kdokoliv jiný, třeba i celé století. Jiným pravidlem bývá, že lidé kteří opustili hmotnou rovinu poměrně brzy, tedy zemřeli mladí, ať už z jakýchkoliv důvodů, většinou mívají delší život na rovině astrální, než ti kteří dosáhli vysokého věku na zemi, čímž se to vše jaksi vyrovnává.

    Nesmíme ovšem ani zapomenout na to, že čas v astrální říši se chová poněkud jinak – může plynout rychleji či pomaleji než jak jsme tomu uvyklí, takže uvedené časové intervaly jsou opravdu jen velice hrubými odhady. V každém případě se na délce času stráveného v oblasti Kâmaloka poznamená především to, čím se člověk zabýval během času prožitého v materiálním světě. Také to, jak dalece člověk přitom propadl různým zlozvykům, holdoval alkoholu, nikotinu či jiným drogám. Překonat takovéto návyky je skoro stejně těžké jako je tomu zde, snad jen s tím rozdílem, že v astrálním světě drogy běžně k dostání nebývají, takže je přece jen o něco snadnější odolat. Píši “běžně k dostání nebývají”, protože ten kdo je opravdu pevně odhodlaný si nějaké náhražky vždycky najde, i kdyby se měl kvůli tomu potloukat kolem hospod a barů, či dokonce na čas okupovat tělo a mysl nějakého opilce, což se také občas stává. Podobně odhodlaného úsilí je také zapotřebí k tomu, abychom se dostali se přes jiné překážky, které nás brzdí ve vývoji. Člověk takto v sobě nosí svůj vlastní očistec, ale potenciálně také i nebe, jímž je theosofický devačan, jak ještě uvidíme. 

    Nehodlám zde zavádět žádnou “Černou kroniku” posmrtných stavů; k tomu jsou jiné knihy. Postačí jen říci, že mnohé z hororových románů či filmů bývají založeny na skutečných událostech, které se odehrávají v těch nejnižších oblastech astrálního světa a které občas vnímají jasnovidci, od nichž se o nich nakonec z první, druhé či desáté ruky dozvědí autoři podobných knih. Je lépe se zabývat pro nás tím kladnějším, čímž je například to, že člověku na astrální rovině odpadá nutnost toho “na sebe si vydělávat”. Tím pádem má čas na jiné věci. Pokud má zájem například o hudbu, otevírají se mu zde nové možnosti a to takové, o jakých se mu nesnilo. Jakkoliv jemný může být orgán jimž je lidské ucho, astrální smysly jsou mnohem ostřejší, takže harmonie, které je zde možné uslyšet, bývají mnohem bohatší. Totéž platí o barvách, takže na své si mohou přijít výtvarníci. Není proto divu, že právě umělci často stráví na astrální rovině delší čas než většina ostatních lidí. Astrální radovánky dovedou někdy svádět podobně jako ty pozemské, takže existuje nebezpečí, že lidská monáda se zde může zdržet ve svém vývoji, či nabrat si špatnou karmu. Ta se dá v astrální oblasti ovlivnit snad ještě víc než na hmotné rovině, protože zde často dochází ke zvýšené aktivitě na straně těch kteří se zde nacházejí. Protože si nemusejí vydělávat na živobytí, což pro mnohé bývá na zemské rovině značnou brzdou, mohou dělat jiné věci, přičemž činí rozhodnutí, což je právě tím, čím se karmické zákony mohou nejvíce projevovat a ovlivňovat.

    Případy náhlé smrti

    Přirozené smrti, k níž došlo po delší nemoci či prostě stářím, se jistě s hlediska lidské monády a jejího vývoje musí dát přednost. Nicméně, někdy tomu bývá jinak. I sem ovšem zasahují karmické zákony. Pokud člověk zemřel náhle, například následkem nehody, spojení mezi principy kâma (touha) a prânâ (životní síla) se nedá snadno přerušit, takže astrální tělo bývá tímto prudce oživeno. Těch částí astrální látky, které vibrují nejpomaleji a které jsou tudíž relativně nejtěžší, by se v případě smrti přirozené člověk byl zbavil a to už v době kdy se k smrti schylovalo. Pokud ale dojde k náhlému úmrtí, tyto pomaleji vibrující části se stále ještě nacházejí na svých původních místech a proto způsobují, že člověk prudce a nečekaně vržený do svého astrálního těla, se nutně musí nejprve ocitnout v těch nejnižších astrálních oblastech. Když se k tomu navíc přidá mentální šok a snad i hrůza, navíc také dosti reálná možnost toho, že se kolem bude potulovat něco zlého či aspoň někdo nepříjemný, není to právě ten nejlepší způsob toho jak být do astrálního života uveden. 

    Kdyby zde existovalo větší obecné povědomí pokud jde o věci jimiž se zde právě zabýváme, souhlas s trestem smrti, který by v případném referendu prakticky ve všech zemích stále ještě téměř určitě dosáhl silně nadpolovičního počtu hlasů, by rázem prudce poklesl. Logika běžnému člověku říká, že když se na zemi popraví zločinec, zamezí se tím tomu, aby takový člověk mohl páchat další zločiny, které by si vyžadovaly jeho fyzické přítomnosti. A že o tohle tu přece jde. Takový názor je ale silně zjednodušující. Z našeho hlediska si totiž musíme klást jinou otázku: k čemu v takovém případě dojde na rovině astrální? Odpověď zní: k ničemu dobrému! Těsně za zdí, která rozděluje oba tyto světy, se po své popravě nachází ten stejný zločinec, nyní skoro určitě plný hořkosti, planoucí nenávistí k jiným lidem, lačný pomsty. Navíc i schopný tu pomstu vykonat, pokud má k tomu dostatečné odhodlání. Stačí mu aby si nalezl někoho vhodného v hmotném těle, člověka který by se dal třeba i pouhým našeptáváním snadno ovlivnit a brzy zde můžeme mít jiného vraha, aniž bychom měli sebemenší potuchy o tom, kde se to v tom člověku náhle vzalo! 

    Občas dochází k zločinům nad nimiž nám prostě zůstává rozum stát. Někdo, často mladý člověk, od něhož by nikdy z jeho okolí nic takového neočekával, si z čista jasna třeba vezme automatickou zbraň a postřílí řadu lidí, které většinou vůbec nezná. V obchodním středisku, v kině, ve škole, kdekoliv. Jakoby se mstil společnosti za něco, co mu udělala, i když nic očividného zde není. Nestál za tím nějaký zlý člověk jako našeptávač? Nemusel by to být nutně popravený zločinec, ale prostě někdo na druhé straně zdi, kdo si takto, s pomocí někoho kdo třeby myslil podobně, vyléval zlost na celou společnost, kterou viní z nějakého důvodu za to, co se mu v jeho mizerném životě stalo?

        Případy sebevrahů

    Kategorií samotnou pro sebe jsou sebevraždy. Církev vždycky sebevrahy odsuzovala a nedovolovala na příklad, aby se těla sebevrahů pohřbívala přímo na hřbitově, ale pouze za hřbitovní zdí. Jak uvidíme, měla k tomu jisté důvody. Obrovská škála možných pohnutek, které teoreticky mohou vést člověka k tomu aby si vzal život, ovšem znamená, že zde nemůžeme činit žádné jednotné závěry. Snad každý souhlasí s tím, že je nesmírný rozdíl mezi činy například řeckého filosofa Sokrata či vlastence Jana Palacha na jedné straně a válečných zločinců Adolfa Hitlera a Hermanna Göringa na straně druhé. Ti všichni spáchali sebevraždu, nicméně karmické následky, i když ty musí být za jakýchkoli okolností jistě závažné, se nutně také musí u jednotlivých případů podstatně lišit. Existuje přitom i cosi jako předem určený čas, který má člověk během inkarnace na zemské rovině prožít. Když toto člověk z vlastního rozhodnutí poruší, potom musí hlavně záležet na tom, jaké důvody ho k tomu vedly. Pokud tyto důvody byly morálně čisté, nezávadné, pokud se tím nikomu podstatně neublížilo, výsledkem může nejspíš být to, že dotyčný stráví nějaké ty roky, zhruba tolik, kolik si jich z původně stanovené délky života svým činem ubral, v jakémsi limbu, či ve stavu téměř úplného bezvědomí. Z toho se probere teprve až když nastane čas k tomu, aby přešel za plného vědomí na astrální rovinu. Odtud vše bude nejspíš pokračovat normálním způsobem, i když nějaké karmické následky v tomto případě jistě přetrvají. Ve většině sebevražedných případů ale se spíš někomu ublíží – sebevrah často může zanechat na zemi lidi, své bližní, kteří po zbytek svých životů si činí výčitky, že mu v činu nezabránili, takže jejich životy to poznamená. Karmické následky to tudíž mít musí a ty většinou budou vážné.

    V dřívějších časech, snad až tak do 19. století, ale ještě i po proslulém krachu na burze ve 20. letech minulého století, páchali často sebevraždu lidé, kteří se dostali do finanční tísně následkem neuvážených nebo třeba i nešťastných finančních transakcí. Považovalo se to dokonce za čestný způsob toho jak se například vyrovnat s nepříznivou finanční situací, jak by se měl zachovat člověk, který má určité principy. To už je jistě sporné, protože prakticky na každou takovou sebevraždu a vyhnutí se zodpovědnosti, skoro určitě nějak doplatí jiní lidé. Karmicky si takový člověk spíš hodně uškodí. Například lidé, kteří od něho nedostali zaplaceno, mohou sami přijít o své majetky, což je může vést k jiným zoufalým činům, atp.

    Ještě hůře se to z karmického hlediska může mít s člověkem, který se pokusil sebevraždou uniknout trestu za spáchané zločiny, jak tomu bylo u výše zmíněných válečných zločinců. Potom to nemůže sebevrah mít ani trochu lehké. Na nejnižší astrální rovinu se totiž dostane za plného vědomí. Obrazy plné groteskních situací a obývané monstrózními bytostmi, jaké ve středověku malovávali například Hieronymus Bosch či Pieter Bruegel, kteří nejspíš oba měli určité mediální sklony, mohou být ještě poměrně krotké v porovnání s tím, co takového sebevraha očekává po smrti. Pokud si myslí sebevrah, který zvolil tuto cestu proto aby unikl problémům které si nejspíš sám způsobil, že tímto způsobem nalezl řešení, skoro určitě ho čeká velice drsné probuzení z takového snu. Dosti pravděpodobným následkem může navíc být i to, že po čase stráveném za krajně nepříjemných okolností v nejnižších sférách, se podobný život bude pro něho opakovat v příští inkarnaci. Znovu a znovu se může nacházet v podobných situacích a být stavěn před ty stejné úkoly, jimž se předtím pokoušel vyhnout, dokud si nenajde vhodnější řešení.

     Nehody, války, atp.

    V případech lidí zabitých při nehodách, přírodních katastrofách, atp, záleží především na tom, zda toto bylo či nebylo součástí karmického uspořádání, tak říkajíce modrotisku pro ten který život. Podobně se to má i v případech vojáků zabitých při válečných akcích. Ať už je pravda na té či oné straně (či nejpravděpodobněji na žádné straně), budou takoví vojáci nejspíš přesvědčeni, že bojují za správnou věc. Jestliže jim to nějak prospěje, pokud jim třeba dojde jak absurdní je to, že na straně nepřítele bojují jiní, jejichž přesvědčení o tom, že pravda je na jejich straně, je stejně pevné, třeba jim to pomůže naučit se lépe rozpoznávat dobro od zla. V celkovém vývoji je to potom může dokonce postrčit kupředu. Pokud zde ale jde o pusté vraždění, jak tomu bývá v případech tzv. svatých válek vedených náboženským fanatismem naočkovanými teroristy, tito se potom oněch slibovaných odměn v posmrtném životě asi jen tak snadno nedočkají. Stejně tak ti, kteří je k tomu navedli či je podporovali. V zásadě zde jde o to, že zabíjet jiné lidi bezdůvodně a namátkově nemůže nikdy vést k ničemu dobrému a ať už je jakékoliv víry, člověk by měl být tak dalece schopen rozpoznávat dobré od zlého, aby se dokázal podobným situacím vyhnout. V celém našem pozemském putování vlastně o nic jiného nejde, než o dosažení rovnováhy.

    Děti, které zemřou v mladém věku, musí nutně tvořit samostatnou kategorii. Protože ve své nevinnosti ještě neměly čas ani možnosti k tomu vytvořit si jakékoliv význačnější asociace s čímkoliv zlým, co by se nacházelo v těch nejnižších sférách astrální roviny, přenesou se obvykle ihned po smrti přes tato místa, která pro jiné mohou být hrozivá, a to pravděpodobně velice rychle. Naleznou si potom své místo na některé z vyšších rovin, kde často ve společnosti jiných dětí s podobným údělem i zájmy setrvají, dokud nenastane čas k tomu posunout se ještě výš.

    Astrální rovina

    Zákon sedmi platí i zde, takže astrální rovina se dělí na sedm dílčích rovin či sfér. Znovu zde ovšem zdůrazňuji, že nesmíme nikdy nic brát doslova, že vše se vším se vždy a všude prostupuje a překrývá. Jedno základní pravidlo ale platí univerzálně: pokud se jedná o přístup na jednotlivé sféry, potom záleží vždy na tom, jak daleko se člověk propracoval duchovně a mentálně. Pokud jeho astrální tělo vibruje na úrovni frekvence té nejvyšší neboli první roviny, má tam přístup kdykoliv, ať už tam chce či nechce pobývat. Stejně tak má pochopitelně přístup i na všechny roviny nižšího řádu. Je potom také schopen komunikovat s inteligentními bytostmi stejného a nižšího řádu. Je sice dosti pravděpodobné, že se po čas svého života v astrální sféře bude vyskytovat na té nejvyšší rovině, může se ale také rozhodnout, že chce kupříkladu pomáhat jiným lidem, těm kteří právě překročili práh smrti. V takovémto případě se bude pohybovat nejspíš v té nejnižší, sedmé sféře. Lidem, které takto potká a kteří se vyvinuli na úroveň, dejme tomu, čtvrté sféry, přitom třeba pomůže se do ní dostat a zabydlet se tam. Do jeho první sféry oni zatím přístup nemají, i když tam v zásadě také směřují. Své chráněnce proto může po čase nechat v jejich domácké čtvrté sféře a sám se vrátit do té nejvyšší sféry, odpočinout si tam, nabrat sil, setkat se se svými vrstevníky, atp. Tak jak to děláme my zde na zemi, kde také máme své společenské kruhy či odborná pracoviště, kde se stýkáme s lidmi podobného ražení. Nebo když jedeme na dovolenou. Jak dole, tak i nahoře.

    Popisovat prostředí, v němž se člověk na astrální rovině pohybuje, se příliš dobře nedá. Něco z něho snad již známe ze svých výletů během spánku, problém je ale nejen v tom si je pamatovat, ale také v tom popsat v jazyce, který se vyvinul v hmotné sféře, například myšlenkové formy s nimiž se setkáme, které se navíc neustále mění. Představte si, že jste se narodili v nějaké středověké vesničce kdesi u polárního kruhu a že jste se nějakým způsobem dostali do rovníkové Afriky. Vrátíte se odtamtud po nějakém čase a pokoušíte se svým soukmenovcům popsat, co jste tam všechno zažili a s čím jste se setkali. Jak vysvětlíte obyvatelům bílé tundry, že za pro ně nepředstavitelného vlhkého horka tam v hustých korunách neustále zelených stromů přeletují pestrobarevní ptáci a přeskakují opice s větve na větev, že v mokré zelené trávě leze všemožný hmyz, včetně jedovatých housenek a škorpiónů, že si také musíte neustále dávat pozor na hady, kteří vás mohou uštknout či uškrtit, na tygry, kteří se vás pokusí sežrat, na slony či nosorožce, kteří vás mohou ušlapat i na jinou havěť. Jak těm, kteří neznají nic jiného než sněhové pláně s trochou křoví, lišejníků a několika druhů polárních zvířat, vysvětlíte tohle a ještě mnohem, mnohem víc? Tak nějak podobně je na tom návštěvník astrální roviny. 

    Nejnižší sedmá rovina vypadá úplně jinak a má i jiné obyvatele, než například rovina druhá. Ta nejnižší může vyhlížet našim očím jako poněkud pozměněná a pokroucená hmotná rovina, po níž můžeme chodit, zatímco na té šesté čili druhé nejvyšší, si třeba budeme připadat, že se jakoby vznášíme prostorem plným předmětů neustále měnících jak tvary tak i barvy. Můžeme se zde také setkat a popovídat si s někým kdo se zajímá o filosofii a kdo si bude při názorném výkladu pomáhat tím, že před našima očima bude vytvářet různé myšlenkové formy. Naopak, dole na sedmé rovině to možná nebude pro nás zdaleka tak příjemnou zkušeností; výlety tam mohou být i dosti znepokojivé, zvlášť když přitom potkáme nějaké společenské vyvrhely. Sedmá dílčí rovina je místem kde se nejčastěji vyskytují různí opilci, zločinci či všelijací požitkáři, kteří se nedokáží odtrhnout od pozemských radovánek a podobná individua, takže i průměrně vyvinutý člověk zde pravděpodobně nenalezne nic z toho, co by ho příliš lákalo. 

    Také na té příští, šesté rovině, člověk nalezne podobné kulisy, které se nebudou příliš lišit od toho na co je zvyklý až na to, že mu budou asi připadat jaksi zkreslené. Bytosti, s nimiž se zde setká, budou ale už dost jiné než ty s nimiž se setkal na té předchozí rovině, i když mu také nemusí příliš vyhovovat. Může se mu stát, že se ho zde třeba bude snažit přesvědčovat o své pravdě nějaký náboženský fanatik, rasista či patriot. Lidé s omezenými názory vůbec mívají tendence se na této rovině slučovat; typicky se pohybují ve společnosti jiných dogmatiků a v prostředí velmi podobném tomu jaké znali na zemi. Je tomu tak hlavně proto, že ti kteří tyto oblasti obývají, postrádají tak trochu představivost, takže vytvářejí celkem bezděky svými myšlenkovými formami prostředí podobné tomu, na jaké byli předtím na zemi zvyklí.

    S tím jak postupujeme výš a výš, mění se i prostředí, které není vlastně ničím jiným než ustálenými myšlenkovými formami, které vytvořili jeho obyvatelé, bývalí i současní. Poté kdy opustíme čtvrtou sféru, začne se ale všechno dosti podstatně měnit k lepšímu. Kolem třetí dílčí roviny se potom rozkládá to, čemu spiritualisté rádi říkají Summerland, Země věčného léta. Mohou to také být ona šťastná loviště amerických Indiánů či snad i Valhalla severských národů, atp. Nebyli jste tam náhodou? Pokud jste se dnes ráno probudili do nového dne se šťastnými pocity v duši, tak to možná byla ozvěna této vaší návštěvy!

    Hlas ticha a astrální říše

    Hned na počátku své poeticky laděné knížky Hlas ticha (The Voice of the Silence), nám Blavatská dává následující rady, větší část z nichž se týká právě astrálního světa. Protože je význam dosti zastřený a často se zde nacházejí výrazy v sanskrtu, jaké se užívají v Theravada buddhismu, přidal jsem k nim raději na konci vysvětlivky.

Trojí síní, ó zmožený poutníče, povede se cesta k cíli tvého trmácení.
Tři síně, ty jenž jsi dosáhl vítězství nad Mara (1) tě provedou třemi stavy vědomí (2), až do toho čtvrtého (3) a odtud do sedmi světů (4), světů nekonečného odpočinku.
Nauč se jejich jména, poslyš a zapamatuj si.
První síň se zve NEVĚDOMOST – Avydja.
Je tou síní v níž jsi spatřil světlo, v níž se nacházíš a v níž i zemřeš (5).
Název druhé síně je Síň učení (učení zkušebního). Zde tvá duše nalezne květy
života, avšak pod každou květinou také stočeného hada (6).
Ta třetí se nazývá Síní moudrosti, za ní se nacházejí bezbřehé vody AKŠARA , nezničitelná fontána vševědoucnosti (7).
Pokud se bezpečně dostaneš přes první Síň, potom nedovol své mysli splést si ohně chtíče, které zde plápolají, se Slunečním světlem života.
Pokud máš bezpečně projít druhou Síní, nenadýchej se omamných vůní jejích květin. Máš-li se oprostit od řetězů Karmy, nehledej svého Guru (8) zde, kde Mája (9) vládne.
MUDRCI nemeškají zbytečně v zahradách smyslných radovánek.
MUDRCI nenaslouchají sladkým slovům iluze.
Pátrej po tom kdo ti pomůže při zrodu (10) v Síni moudrosti, té která se nachází dále, kde nejsou žádné stíny a kde světlo pravdy září v nepohasínající slávě.

Mara – v sanskrtu Pán temnot.
Těmito třemi stavy jsou Jagrat, Swapna a Sušupti – probuzení, snění a tvrdý spánek.
Turya – stav nad bezesného spánku, stav vysokého duchovního vědomí
Někteří sanskrtští mystici vidí sedm rovin existence nacházet se uvnitř těla Kala Hamsa, labuti sedící na lotosovém květu plynoucím nad čistými vodami života.
 Svět fenoménů, smyslový svět omezený pouze na zemi.
Astrální oblast, psychický svět vysoce vyvinuté smyslnosti a klamu, svět spirituálních medií. Každá květina, která kdy byla zde utržena a donesena na zem, měla vždy kolem stonku omotaného hada. Toto je svět Velkých iluzí.
Zde se nachází říše plného duchovního vědomí, za níž již neleží žádné nebezpečí pro toho, kdo dorazil až sem.
Guru – zasvěcenec mysterií, učitel.
Mája nebo Maya – iluze. Náš celý svět je světem pouhých iluzí.
Guru, kterého zde nalezne, dovede svého žáka až k duchovnímu, neboli druhému, zrození.

    Astrální bytosti, lidské

    S kým se můžeme na astrální rovině potkat? 

    S jakýmkoliv normálním žijícím člověkem. Těch asi bude daleko nejvíc. Kterýkoliv z nás se zde můžeme ocitnout, zatímco naše hmotná těla se oddávají spánku. Někteří lidé (není jich mnoho) si mohou být i velice dobře vědomi toho, v jakém stavu se nacházejí a dokáží svá astrální těla také celkem slušně ovládat. Většina se ale nachází ve snovém stavu, z něhož si nebudou příliš mnoho pamatovat poté, až se probudí. Astrální tělo je prakticky neunavitelné a člověk permanentně usazený na astrální rovině žádný spánek nepotřebuje. Totéž ale nelze říci o těle hmotném, jak všichni velmi dobře víme. Co se unaví, jsou ty fyzické části člověka, především jeho mozkové buňky, nervy a pod., nikoliv ale mysl. Když prohlásíme, že jsme “mentálně unaveni”, není to tudíž pravda, unavily se pouze fyzické komponenty našeho těla a hlavně našeho mozku, které si potřebují odpočinout právě tím, že se veškerá činnost přenese jinam, tedy na astrální rovinu. Pokud se s člověkem v tomto stavu na ní potkáme, je možné že spolu povedeme nějaký rozhovor, jehož obsah si sice můžeme pamatovat, spíš ale oba zapomeneme, případně nám zůstane z takového setkání jen nějaký nejasný pocit.

    S člověkem, který je při vědomí, zatímco se zde nachází dočasně. Psychicky poměrně vyvinutý člověk si často bývá dobře vědom toho, že upustil dočasně své tělo a že se nachází na výletě v astrální oblasti. Jelikož ale takový člověk neměl pravděpodobně v tomto směru žádný tréning, může snadno podléhat různým iluzím. Navíc, mívá zde často své “oblíbené místo”, kam ho jeho vibrace celkem automaticky přenášejí a většinou se odtud příliš nevzdaluje. Rejstřík jímž vládne je proto omezený, i když může docela dobře být přesvědčený, že to co zde vidí je vše, co je k vidění. O tom se může potom pokoušet přesvědčovat i jiné lidi, například některé naivní spiritualisty, zejména pokud působí jako medium a požívá u nich jisté autority.

    S adeptem či s jeho žákem. Do této kategorie, která je ještě podstatně menší než ta předchozí, patří ti duchovně značně vyvinutí lidé, kteří mají plnou kontrolu a to nejen nad svým astrálním tělem, ale také nad tělem mentálním, jímž se budeme zabývat jinde.

    S černokněžníkem či s jeho žáky. Jedná se zde o ty, kteří se vydali tzv. levou stezkou, kteří své nabyté síly využívají k zlým, sobeckým účelům. Typicky se v pozadí nacházejí sexuální pohnutky, které je k tomu vedly.

    Tyto čtyři základní kategorie představují lidi, kteří jsou živi na zemi. V těch následujících nacházíme potom ty bytosti, které fyzická těla nemají.

    Normální člověk po smrti. Sem patří všichni lidé, kteří již opustili svá hmotná těla. Nacházejí se na všech astrálních rovinách a to podle toho, jak dalece jsou vyspělí duchovně.
 
    Astrální Stín. Totéž jako astrální mrtvola. Na rozdíl od mrtvoly fyzické, může a většinou má v sobě ještě poměrně dost života. Po tzv druhé smrti na astrální rovině se vědomí přenáší do mentálního těla, jímž se zabývám na jiném místě. Vlastní Já, které se inkarnuje, většinou nedokáže z astrálního těla zcela odejmout to vše, co představuje princip Manas neboli mentální princip. Následkem toho, část této látky či energie, zůstává ve spojení s jinak již opuštěným astrálním tělem. Toto, i když už ve skutečnosti není ničím jiným než mrtvolou, si takto nadále udržuje stejnou podobu, mívá určité charakteristické chování, mívá také jistou, i když omezenou paměť, atp. Přestože není v zásadě už ničím jiným než bezduchým ranečkem vlastností nižšího řádu, které skutečný člověk kdysi míval, nebývá si astrální stín nikterak vědom této skutečnosti a často se proto za onoho skutečného člověka i považuje. Protože se sestává z látek nižšího řádu, mívá také tendenci klesat směrem dolů astrální oblastí, většinou až na tu nejnižší úroveň. Ne vždy se tam dostane, protože po celý čas postupně chátrá a pomalu se rozpadá. Ty ze stínů, které se na nejnižší astrální rovinu nakonec dostanou, se potom mohou často pokoušet se spojit právě se spiritualistickými medii, která ve většině takovýchto případů nemají potuchy o tom, s kým se to vlastně stýkají, komu případně propůjčují svůj hlas a někdy i části své vlastní paměti. Protože zcela postrádají vyššího principu, tyto stíny se také snadno nechávají ovládat a případně využívat těmi, kteří vědí jak si je podmanit, tedy lidmi zabývajícími se černou magií. Ti takto někdy dokáží prodloužit délku trvání existence stínu, nikoliv ale natrvalo. Každý stín, po kratší či delší době, ztratí i ty poslední zbytky inteligence a vědomí a stane se z něho astrální kostra.

    Astrální kostra čili skořápka. Jak jste si už asi všimli, na astrální rovině se umírá pomaleji než na rovině fyzické. Astrální kostra sice nemá normálně žádnou inteligenci či vědomí, přesto může na krátkou chvíli a za určitých okolností obživnout, zejména dostane-li se do blízkosti media. Potom může stále ještě důvěřivé lidi obalamutit tím, že předvede něco čím se vyznačoval člověk za něhož se vydává, jako například jeho rukopis.

    Oživená kostra. Nemá sice nic společného s člověčenstvím, uvádím ji zde pouze proto, že prapůvodem z něho pochází. Oživena kostra bývá umělou elementální bytostí, obvykle ovládaná pomocí černé magie. Je proto vždy zlovolná a nejlépe je takovýmto stvořením se zdaleka vyhnout. Naštěstí jich mnoho není a šance, že nějakou potkáte, je proto malá.

    Sebevrah či oběť náhlého neštěstí. Již jsem se o nich zmínil. Některé oběti mohou “prospat” čas a to až do té chvíle, kdy by je byla čekala přirozená smrt. V případech sebevrahů zejména, bývá ale takovýto člověk při plném vědomí, takže v této situaci může prožívat značné utrpení. Může se proto také pokusit o to se vám svěřovat, žádat či prosit vás o pomoc, kterou jim naneštěstí většinou poskytnout nemůžete, i kdyby jste si tak přáli celým svým srdcem. Je totiž těžké, spíše nemožné, plavat proti proudu karmických následků, které si sebevrah sám přivodil.

    Upír či vlkodlak. Řeknete si nejspíš: to se už ale opravdu zachází do extrémů! Možná, že v dnešní době upírství není již zdaleka tak časté, jak tomu snad bývalo v minulosti. Archeologické nálezy ale dotvrzují, že se lidé kdysi upírů báli natolik, že se pokoušeli mrtvoly lidí podezřelých z upírství (sání krve či prány z těl živých lidí) “zabít”, často tím, že jim prokláli srdce. Kolik jich ale bylo zneškodněno tím, že byla jejich “nemrtvá” těla spálena na popel, což bývalo jinou účinnou metodou likvidace upíra, se už nikdy nedozvíme. Jak u upírů tak i u vlkodlaků, jednotlivým případům obvykle předchází jistá znalost černé magie, je také možné, dokonce pravděpodobné, že něco z toho se událo už za plného života takového člověka. Upírství psychologické, o němž jsem se už zmínil, je i v dnešní době celkem běžné, snad dokonce běžnější než tomu bývalo v minulosti. To skutečné upírství je naopak silně na ústupu; podle některých theosofů patřilo spíše do dob Atlantské rasy a objevuje se proto občas jen u některých jejích potomků.

    Černokněžník či jeho žák. Tuto možnost zde pouze zmiňuji a nehodlám se o ní rozšiřovat. V některých případech si lidé uměle prodlužují život v astrální formě; děje se tak vždy na úkor někoho jiného. Karmické spojitosti bývají přitom velmi složité.

    Žák připravující se k reinkarnaci. Žák okultního mistra (tzv. čela, angl. chela) si může z různých důvodů zvolit takovou cestu, při níž se začne nový život v hmotném těle co nejdříve a to aniž by prošel celým cyklem, tak jak se tomu děje v ostatních případech. Je k tomu ale zapotřebí zvláštního povolení – byrokracie zřejmě existuje i u zákonné moci spravující karmické záležitosti.

    Nirmânakaya. Je to prý vzácné, nicméně se to někdy stává. Nirmânakaya je lidská bytost, která již prošla všemi koly duchovní evoluce a nemusí se tudíž znovu rodit v lidském těle na zemi. Nicméně si udržuje se zemí kontakt a z různých důvodů se někdy může objevit až v astrální a dokonce i ve fyzické formě, aby podle všeho koordinovala dění na naší zemi. Jakási šedá eminence. Raději budu zticha, abych náhodou nevzbudil konspirační teoretiky...

    Jiné astrální bytosti

    Elementální bytí (esence, podstata). Zde by mohlo snadno dojít k nedorozumění a proto se pokusím vysvětlit podrobněji co mám na mysli. Proč užívám slova “bytí” a nikoliv “bytost”? To druhé by značilo individuální bytost, která je již vyvinutá v tom směru, že vykazuje určité základní individuální charakteristiky, jako tvar, či barvu, má také určitou povahu, atp. Elementální bytí nic takového nemá. Ptáte se proč? Jedná se o druh energie, která se vyronila hned na samotném počátku velkého cyklu existence (Manvantara), která až doposud ale nedosáhla stavu permanentní individualizace, rozlišení. Tato energie prostupuje veškeré roviny i dílčí roviny. Co si musíme především uvědomit je, že to čemu říkáme elementální bytí se nachází na sestupné části evoluční křivky. To znamená, že to teprve sestupuje dolů směrem k hmotě, že se to “vyvíjí” v obráceném smyslu slova. V angličtině se celkem běžně užívá výrazu „involution“, značící opak evoluce, obrat dovnitř. V češtině sice toto slovo také existuje, „involuce“ se ale užívá spíš jen v medicině. Já je ale užívat budu a to ve výše uvedeném smyslu.

    Elementální bytí, poté kdy dosáhlo nejnižší roviny existence, se v příštím cyklu stane minerálem. Pouze poté kdy dosáhlo tohoto vývojového stupně, identifikuje se totálně s hmotou; odtud potom bude moci začít cestu směrem vzhůru. Z těchto důvodů je můžeme také nazývat “monádickou esencí” – teprve až u ní dojde k zmíněnému rozlišení, vzniknou zde individuální monády. Elementální bytí na astrální rovině je nesmírně citlivé na jakékoliv lidské myšlenky a reaguje na ně tím, že se téměř okamžitě zformuje do tvaru a nabude barev podle toho, jak si to naše vůle vyžaduje. Vše co je k vidění na astrální rovině je tudíž stvořeno z tohoto materiálu. Tvary, jakých to nabývá, mohou potom být jak měnivého, tak i víceméně permanentního charakteru. Takto vzniká to, co my můžeme považovat za “bytosti” – ty ovšem jsou vždy a za všech okolností umělého charakteru a i když mohou mít jistou inteligenci, nejsou schopny se chovat, činit samostatně rozhodnutí a tudíž jednat tak jak jednají lidé. Elementálního bytí  lze využívat pro různé účely; na příklad, většina magických obřadů je zcela závislá na jeho manipulování, ať už se tak děje pomocí společné vůle lidí, kteří se k tomu účelu shromáždili (jako například při konání mše svaté v kostele), či pomocí vůle jednoho člověka, mága, kouzelníka, který ví přesně jak je ovládat.

    Astrální těla zvířat. Člověk by očekával, že toto musí být velice objemná kategorie a tak tomu skutečně i je. Nicméně, na astrální rovině se většina zvířat příliš neprojevuje. Jsou k tomu dva hlavní důvody. Jednak je těch zvířat, která by byla plně individualizována, poměrně málo a i pokud k tomu již došlo, pobyt na astrální rovině bývá pro ně poměrně krátký. K nim patří zejména domácí zvířata, jako psi a kočky, o nichž bychom mohli také říci, že jaksi podstupují trénink v tom, aby se mohla v budoucnu stát lidmi. Naprostá většina zvířat se ale okamžitě po smrti připojí ke své tzv. skupinové duši, o níž si povíme trochu více jinde.

    Duchové přírody. Toto je zcela zvláštní kategorie, o níž stojí zato si něco říci, i když s námi lidmi do styku příliš často nepřicházejí. Nepatří totiž do stejné evoluční skupiny k níž náležíme my. S duchy přírody prostě obýváme stejnou planetu, jinak ale s nimi většinou nemáme moc co dělat. Tu a tam se nicméně zájmy jedněch a druhých z různých důvodů mohou zkřížit a potom může docházet i ke konfliktům. V pohádkách a bájích se člověk buď ocitne v jejich moci a musí se nějakým způsobem vykoupit, jindy naopak si jejich pomoci vyžádá a oni mu ji poskytnou, buď z dobrého srdce nebo také ze zištnosti. Celkem existuje sedm tříd těchto bytostí, tři z nich se ale nacházejí na nám normálně nedostupných rovinách, takže pokud se s některými z duchů přírody setkáme, jedná se obvykle o jednu ze zbývajících čtyř kategorií. 

    Tyto kategorie jsou lidstvu od nepaměti známy, i když moderní doba je jaksi odsunula do pozadí a do oblasti pověr. Ve středověku, kdy se lidé těmito věcmi častěji zabývali a bývali v tomto směru senzitivnější, se tyto čtyři základní třídy duchů přírody nazývaly gnómové (spříznění se zemí), undiny (vodní víly), sylfové (duchové vzduchu) a salamandři (duchové ohně). Jinak jsou či byli také známi jako koboldi, permoníčci, víly, rusalky, satyrové, fauni, gnolové, skřeti či skřítkové, elfové, šotci, atp. Pokud je člověk někdy zahlédne, potom typicky vyhlížejí jako jakési karikatury lidí, obvykle menších postav, to jest když se ovšem nechají vidět, což nebývá příliš často, aspoň ne na naší hmotné rovině. Jak ve skutečnosti vypadají nevíme, protože vcelku, jak se zdá, mohou měnit podoby podle své vlastní vůle. Mají své představené. V sanskrtu se hlavní vládci těchto jednotlivých tříd nazývají Akâsha (éter), Agni (oheň), Pavana (vzduch) Varuna (voda), Kshiti (země). Podle tradice, ti z lidí kteří se s duchy přírody dokáží dohodnout, které oni přijmou, musejí být ve všech směrech čistí a neposkvrnění – jak po tělesné tak i po duševní stránce. Pokud tyto podmínky splňují, potom se jim může od nich dostat i značné pomoci. Zde asi mají původ různé mýta a pohádky, v nichž prostý človíček, pasáček ovcí či tak podobně, má styky s těmito bytostmi, od nichž se mu dostane nějaké kouzelné moci. Jinak se nám ale duchové přírody většinou vyhýbají. Podle theosofů, ale také občas hrávají různé role při spiritualistických seancích, aniž by si toho byli jejich účastníci vědomi. Mají zřejmě skoro jakoby dětinskou radost z toho, když mohou nějakým způsobem lidi obalamutit, i když většinou to nemyslí nijak zle. Prostě se takto rádi baví. Určitá spontánnost, hravost hraničící s naivitou, bývá typickou vlastností mnohých z duchů přírody.

    Devy. Deva je v zásadě totéž co anděl v západním náboženství a mytologii. Západní kultura vždy také uznávala a uznává existenci andělů, vidí je ale poněkud jinak než ta východní. Andělé jsou dodnes populární, i v časech kdy ve světě vládnou tzv. vědecké názory. Zkuste si zadat v Google slovo anděl, či ještě lépe anglickou verzi „angel“. V tom posledním případě vám zaručím, že se vám dostane aspoň miliardy odkazů.

    Theosofové se spíše přiklánějí k východnímu pojetí, podle něhož devy přináležejí k jiné evoluční skupině a s lidmi se stýkají víceméně jen tehdy, kdy se zájmy obou „ras“ buď nějak kříží nebo mají společnou bázi. Což je v kontrastu například s náhledem některých kabalistů, kteří naopak vidí v andělech jakési služebníky lidí, kteří byli Bohem stvořeni jen právě k tomuto účelu. Devy se dělí na tři hlavní třídy – Kâmadeva, Rűpadeva a Arűpadeva. Ti první mají jako své nejnižší tělo právě to astrální a níže již jít nemají, což by devy stavělo v evolučním systému výše než lidstvo, ať už se na to lidé dívají jakkoliv. Mohli bychom také vyslovit takovou hypotézu, podle níž jsou devy prostě o jedno celé kolo dále ve vývoji než lidé. Vládcem těchto bytostí je tzv. Devarâdža, který je v zásadě totéž co archanděl náboženských systémů západu. Stejně jako archandělé, jsou zde také čtyři Devarâdžové, i když nám musí být vcelku jasné, že někde nad nimi se musejí nacházet další tři, kteří se budou postupně zapojovat do akce až ve vyšších kolech vývojového schématu.

    Elementální bytosti umělého druhu

    Nevědomě stvořené elementální bytosti. Víme už, že elementální bytí či esence, se dá člověkem zformovat a to do celkem jakéhokoliv tvaru, Pokud k tomu ale dojde bez plného vědomí jeho tvůrce, takovýto elementál se nenachází pod jeho kontrolou a žije tak říkajíce podle svého, po dobu jejíž délka závisí hlavně na tom, jak silná byla myšlenka která mu dala za vznik. Obvykle to bývá jen několik minut, někdy ale i značný počet dní.

     Elementálové stvoření vědomě. Záleží opět na tvůrci, jímž může být jak bílý mág tak i černokněžník. Podle toho jaký úkol je mu svěřen se bude řídit také délka jeho existence, inteligence a celkové schopnosti.

    Umělí lidé. Prý je toho možné docílit, aspoň si to lidé vždycky mysleli, jak se zdá. Od Golema rabího Leva, přes Homunkula alchymistů až k Čapkovým Robotům, vždy se tradovalo, že umělého člověka lze vytvořit. Aby to ovšem opravdu byl člověk, musel by mít také astrální tělo…

    Ještě ke spiritualismu

    Protože nyní už toho víme trochu víc o astrální rovině a o tom s čím se zde můžeme setkat, chtěl bych ještě něco dodat k tomu, co již bylo řečeno o spiritualismu v části pojednávající o Blavatské. Ta sice se spiritualismem začínala a to už ve velmi mladém věku a později znovu, když se nacházela v Káhiře a v Americe, ještě později se ale proti jeho praktikám stavěla velice otevřeně. Až si tímto znepřátelila některé prominentní zastánce spiritualismu, včetně Daniela Dunglase Humea. Proč se tak stalo?

    Spiritualismus je dvojsečný. Na jedné straně, pomůže přesvědčit lidi, kteří by se asi jinak jen tak přesvědčit nedali, o existenci posmrtného života. Na druhou stranu, může vážně ohrozit vývoj člověka, který právě přešel na druhou stranu zdi, která nás dělí od astrálních oblastí. Pro takového člověka je nejžádoucnější, aby postupoval plynule přes nižší astrální roviny, až na tu rovinu na kterou patří, podle toho jak daleko se dostal ve svém vývoji. Pokud se ale lamentujícím příbuzným podaří se s ním spojit, což se občas stává, jistě to jeho postup musí když ne přímo zastavit, tedy aspoň zpomalit. Čas, který potřebuje strávit v oblasti Kâmaloka, se tímto prodlouží, čímž pádem vše může být narušeno. To i v případě, kdy se komunikace přes medium zdaří! Jenže, zdařit se to nemusí, dokonce je pravděpodobnější, že sice budou příbuzní zemřelého přesvědčeni, že se zesnulým jsou ve spojení, přičemž ve skutečnosti ale k ničemu takovému nedošlo. Někdo se za toho zemřelého člověka úspěšně vydával. Nejen to. Některý z přítomných navíc mohl ze seance odejít v patách s nebezpečnou bytostí, která je schopna toho ovládnout tohoto člověka či někoho z jeho okolí jen proto, aby si splnila svoje vlastní nečisté touhy a úmysly.

    Problém se nachází v tom, že není skoro nikdy možné odhadnout správně kdo se právě pokouší z druhé strany komunikovat. Mohl by to být kdokoliv z následujících:

    Skutečný zemřelý člověk na astrální rovině. Může to sice být skutečně člověk, nikoliv ale ten, kterého se někdo z přítomných chtěl dovolat. Vydávat se za něho může tak, že si z vědomí živého člověka vytáhne nějaká fakta, která tento o zemřelém ví a tudíž se může prezentovat jako zemřelá osoba. Proč by to dělal? Často pouze proto, aby se pobavil, zahnal nudu. Může mít ale i horší postranní úmysly, jako případnou posedlost tohoto člověka.

    Skutečný zemřelý člověk nacházející se v devačanu. Spojit se s člověkem nacházejícím se v devačanu je možné pouze v případech medií, která jsou duchovně značně vyspělá. Přitom je těžké přesně vyjádřit co se medium takto dozví, protože v této situaci je zemřelý člověk silně odtažený od zemských podmínek. Medium si potom často bezděky pomůže tím, že přidá něco ze sebe.

    Astrální stín nebo stíny. Může to sice být stín původního člověka, s ním ale už nemá skoro nic společného, kromě vzpomínek. Případná konverzace se stínem proto nemůže nikdy vést příliš daleko.

    Astrální kostra či kostry. Platí to samé co předtím, pouze v ještě zvýšené (či ve skutečnosti snížené) míře.

    Oživená kostra. Zde už může jít o pokus někoho nějakým způsobem se vetřít do důvěry člověka.

    Duch přírody. Někteří duchové přírody bývají celkem hraví, podobně jako malé děti. Tím, že se jim daří ohlupovat přítomné, se prostě náramně baví.

    Osobnost samotného media. To se může stát, aniž by si toho medium bylo nějak vědomo. I když se může jednat o nějaký klam, o tzv alter ego (druhé já) media, informace jichž se přítomným dostane mohou být dosti kvalitní. Jindy to ale tak skvělé být nemusí. Záleží prostě na tom, jak vyspělé, či naopak, je medium.
   
    Kontrolní duch media může být opravdu tím, za koho se vydává, i když to zdaleka není pevným pravidlem. Samotné medium mohlo být hned na počátku oklamáno a naivně potom nadále věří tomu, co mu bylo původně řečeno. Je na příklad s podivem, kolik kontrolních duchů mívalo, zejména počátkem dvacátého století, jména amerických Indiánů. Bylo by skutečně zvláštní, pokud aspoň někteří z nich by se za Indány byli nevydávali podvodně. Běžný návštěvník seance nemá žádnou možnost si ověřit to, ce je mu takto předkládáno a existuje mnoho způsobů toho, jak z astrální roviny oklamat člověka nacházejícího se na hmotné rovině. Celkově lze jen znovu zopakovat, že pokud spiritualismus nějak napomůže tomu, aby se zboural materialismus, který některé lidi dokáže opravdu vážným způsobem zdržovat ve vývoji, mohou zde být dobré důvody k tomu se jím zabývat. Ovšem jen jak se říká česky: “odsud posud”. Jakmile je účel splněn, je nejlépe co nejdříve přejít na něco jiného, vyššího řádu. Pokud se někdo nechá svést k tomu, aby si ze spiritualismu učinil náboženství, příliš daleko ho to dovést nemůže.

    Astrální smrt

    Během svého pobytu na astrální rovině, si mysl člověka, zpočátku plná vášní, emocí a tužeb, pomalu a postupně tyto věci vytříbí a ponechá si z nich jen to, co se bude hodit “vyššímu Já”. Nesmrtelná trojice Atmâ – Buddhi – Manas se potom bude moci zbavit toho všeho co z tohoto života už potřebovat nebude, poté kdy vědomí přešlo do stavu jemuž se říká devačan, o němž se dozvíme více jinde. Zatím jen to, že devačan je v zásadě totéž, čemu například křesťané říkají Nebesa.    

    Vyšší Já, jemuž theosofové často říkají Ego, podle latinského výrazu stejného významu, si v určitém bodě potřebuje do sebe stáhnout a absorbovat to vše kladné, co z této inkarnace získalo. Na konci života v astrální oblasti dojde tak k něčemu podobnému tomu, co se děje v případě přirozené smrti lidského organizmu na zemi. Astrální smrt, jíž se někdy také říká druhá smrt, se v lecčem podobá té první. Živelná podstata, z níž se astrální tělo skládá, se podobně jako tělo hmotné smrti brání a na rozdíl od něho se mu obvykle podaří si něco uchovat. Proto také pozdější astrální mrtvola, či kostra, může ještě mít v sobě trochu z toho života, jímž žila na astrální rovině. Protože to “něco” navíc bývá poněkud smíšené s látkou ještě vyššího řádu, tou z níž je složeno tělo mentální, něco málo z této látky zůstane po smrti na astrální rovině promíchané s astrální látkou. Proto také si může astrální kostra ještě zachovat po nějaký čas určitou dávku inteligence. To, co “za něco stojí”, si ale po svém odtažení od astrální roviny vyšší Já ponechá. Je to jako úrok, který si odneslo ze své investice, jíž byla inkarnace jak v hmotném tak i v astrálním těle.

Pokračování