1. Mládí
 2. Cesty
 3. Spiritualismus
 4. Blavatská a Mistři
 5. Blavatská a Olcott
 6. Založení TS
7. Odhalená Isis
 8. HPB a HSO v Indii
 9. Rozpory a obvinění
10. Poslední čtyři roky
11. Smrt v Londýně
12. TS po smrti HPB
13. Úvod k theosofii
14. Theosofická pečeť
15. Lidská těla – principy
16. Éterické tčlo
17. Astrální tělo
18. Život po smrti
19. Mentální tělo
20. Kauzální tělo
21. Skupinové duše
22. Funkce kauzálního těla
23. Planetární řetezce
24. Citáty z Blavatské

Index E-mail  PředmluvaAutorovy stránky Můj bíbrKabala českyHledači azylu



Mentální tělo




   
    Mentální tělo (princip) neboli manas, se nachází o stupeň dále (či výše, to podle toho jak na věci hledíme) než tělo astrální. Podobně jako umíráme ve hmotném světě, očekává nás také smrt na rovině astrální. Někoho dříve, jiného později, čím tohle se řídí jsme si již pověděli. Dojde k tomu většinou přirozeným způsobem, protože na astrální rovině se nehody či živelné pohromy běžně nedějí – člověk prostě dozraje k tomu, aby se posunul o rovinu výše. Jak to funguje v běžném fyzickém životě, do toho jsem měl možnost aspoň trochu nahlédnout, když jsem před lety sledoval svou matku v posledních několika měsících jejího života. Přijel jsem v roce 1992 do Česka, hlavně abych ještě strávil nějaký čas s ní, protože jsem tušil, že jí toho života už příliš mnoho nezbývá. Ona to tušila také a byla s tím vyrovnaná. Bylo jí 88 let, fyzicky sice byla celkem zdravá, stařecká demence se ale už projevovala a to hlavně ztrátou paměti. I toho si byla vědoma a přičítala to nedostatku příležitostí ke komunikaci s lidmi. Problém ležel hlavně v tom, že naprostou většinu svých kdysi četných známých přežila, takže se v posledních několika letech už skoro s nikým nestýkala. Záležitosti tohoto světa ji už stejně nijak zvlášť nezajímaly, když neměla nikoho s kým by si o tom mohla promluvit. Někdy se na chvilku podívala na televizi, nic ji ale příliš dlouho nezaujalo. Jednou mi zničeho nic řekla: “Víš, když mě už ten život tak nějak nebaví…” Jindy jsem ji vezl autem; projížděli jsme přitom kdesi nedaleko Kolína dlouhou alejí hustých stromů. Matka najednou prohlásila: “To je divné…” Zeptal jsem se, co je divného. Odpověděla jen: “To světlo…” Světlo slunce občas probleskovalo mezi větvemi stromů; to muselo být co tím mínila. Bylo to také to jediné, co v ní vzbuzovalo živý zájem. Světlo.

    Podobně se to musí mít se smrtí na astrální rovině. Čas pomalu dozraje k tomu přejít na jinou rovinu existence; člověk přijde na to, že tam kde se nachází už nemá celkem nic na práci a že je na čase pohnout se o stupínek dále. Jednoho dne (řečeno obrazně, protože dny a noci tak jak je známe na této rovině nejsou) se probudí ve světě mentálním. Podobně jako když odešel ze světa hmoty, také si toho sebou nenese o moc víc než ten příslovečný blázen z tarotových karet, to znamená jen tolik, kolik se toho vejde do malého ranečku, který si nese přes rameno. Běžný člověk byl v životě vedeném na astrální rovině (taktéž i na rovině hmotné) neustále obklopen množstvím myšlenkových forem. Značné části z nich se v tomto bodě již zbavil. Například, pokud sázel pravidelně na koně, často si nejspíš představoval ten veliký den na dostihovém závodišti, kdy se konečně dostaví ta vytoužená výhra a on si ji od bookmakera přijde vybrat. Jenže, přijde čas kdy pochopí, že by z té výhry už neměl zdaleka tolik jako dříve – ví, že už si ze zdravotních i jiných důvodů řadu věcí nemůže dovolit.

    Něco z posedlosti sázením na koně se mohlo promítnout i do života v astrálním těle. Zpočátku to člověku mohlo i přinést nějakou radost. Přání a tužby se na astrální rovině naplňují daleko snadněji než v tom pozemském životě, následkem čehož kůň, či myšlenková forma závodního koně, zde běhá přesně tak jak běhat má, aby kůň vyhrál. Zákonitě musí celá ta věc jaksi ztratit na zajímavosti a takového člověka brzy přestane bavit. To je ovšem jen malý příklad; každý z nás, snad kromě některých ze zasvěcenců, kteří mají rovnou namířeno výše a celou astrální rovinou proto projedou jak na koni, si tam nějakého toho “koníčka” sebou přivádíme. Na mentální rovině je tomu opět jinak a takovéto věci už docela pozbývají významu, takže člověku zde zbude jen to, co opravdu stálo za námahu. To co bylo na něm sobeckého, nemůže se na tuto rovinu již dostat, zůstane to tudíž na astrální rovině a spolu s astrální mrtvolou to klesne do těch nejnižších poloh, kde se to rozloží. Altruistické myšlenky na mentální rovinu naopak patří a proto si je lidská monáda sebou bere a může jich zde užívat tak, jak se patří.

    Podobně jako se to mělo s tělem astrálním, ani mentální tělo nebývá u lidí v tomto stadiu plně vyvinuté, v mnohých případech dokonce vyvinuté jen velice málo. U většiny lidí bývají lépe vyvinuté některé jeho části, zatímco jiné se ještě vyvinout nestačily. V celkovém systému vývoje lidstva potom pátá pod-rasa páté rasy, to jest ta která je dnes na světě nejvíc zastoupená, má za úkol právě vývoj mentálního těla. Proto také, stejně jako na jakémkoliv staveništi, některé jeho části hýří pohybem a aktivitou, zatímco jinde naleznete jen prázdné lešení. Takováto analogie nám může aspoň trochu objasnit, proč někteří lidé mívají zvláštní talent k tomu či onomu, když něco se jim nadmíru daří, zatímco v jiných směrech naopak zaostávají. V pozemských podmínkách se také stává, že brilantní matematik není schopen toho si sám uvařit jídlo, zatímco někdo jiný, stěží schopný dát dvě a dvě dohromady, je vyhlášeným kuchařem.

    Funkce mentálního těla

    Naše mysl je vědomí, které se individualizovalo, to jest soustředilo se na aktivity a zážitky lidské monády, toho člověka jímž jsme. Na každé z rovin existence jimiž jsme se až doposud zabývali, jsou tyto zážitky poněkud jiné pro každého individuálního člověka, mívají ale jistý společný aspekt odpovídající právě té rovině na níž se nacházejí. Takto, na rovině hmotné, převládajícím tónem bývá snaha nabývat a udržovat si vlastnictví předmětů, hmotných prostředků, realit, atp. O stupeň výš, na astrální rovině, se touhy k tomu být movitým člověkem a ne jen pouhým bezzemkem, buď postupně vytvářely (pokud se monáda nachází na sestupné části křivky) nebo se jich člověk zbavuje – ovšem pouze dočasně, protože v příštím oběhu se vše opět vrátí. Zda se to vrátí s větší či menší intenzitou záleží na tom, kam až jsme dospěli celkově v našem vývoji. Ovšem, k tomu abychom mohli vůbec začít pociťovat touhu k tomu něco vlastnit, nad něčím dominovat, musíme být schopni tyto věci identifikovat, být si vůbec vědomi jejich existence, jejich hodnoty, atd. K tomu je zapotřebí inteligence, což je hlavní notou jíž vibruje tato rovina. Na ještě vyšší rovině, jíž je rovina buddhická, potom převládá už čistý rozum, schopný pochopit to vše, co monádu vedlo k tomu aby se vnořila do takto schematicky načrtnutého dobrodružství, jímž je sestup do hmoty a následný vzestup.

    Mentální rovina manas a tudíž i mentální tělo člověka, se dělí na dvě části, vyšší manas a nižší manas. Nižší mentální rovina se dále dělí na čtyři dílčí roviny. Tou vyšší mentální rovinou o třech částech, také nazývanou rovinou kauzální, se budeme zabývat samostatně. Na tomto místě chci pouze zmínit, že právě na této kauzální rovině se nachází onen myslitel, který vše sleduje a jímž je naše skutečné JÁ.

     V theosofii se často pro toto Já užívá také výrazu Ego. To je na neštěstí poněkud zavádějící, hlavně proto, že moderní psychologie, která se od dob Freudových vyvíjela během uplynulého více než století, také užívá výrazu ego, který zde ale má jiný smysl. Blavatská Sigmunda Freuda předcházela o celou generaci, takže ona ani její současníci nemohli předvídat jakým směrem se výraz ego ve slovnících moderní doby pohne. To na vysvětlenou, proč dávám přednost výrazu Já, značícího naše skutečné “jáství”, tu část monádické esence jíž je naše vlastní, naprosto unikátní, bytost.

    Mentální tělo je prostředkem užívaným naším Já, které ve svém vlastním prostředí uvažuje abstraktním způsobem. Dejme tomu, že mu připadne na mysl myšlenková forma útulku, která může mít vysoce abstraktní formu, jakou například představuje hebrejské písmeno Beth, které znamená dům, obydlí. Abstraktní myšlenkové formy tohoto typu by neměly příliš nadějí na úspěch na nižších rovinách existence, takže se musejí nejprve transponovat na myšlenky konkrétnějšího charakteru, což se děje právě v mentálním těle. Zde už budeme mít základní představu domu, i když ještě silně schématickou. Vibrace, které tyto myšlenky představují, se potom přenesou o další oktávu níž (uvažovat v hudebních termínech je vůbec vhodné a to i pro ty, kteří mají i jen dosti základní hudební vzdělání, jako mám já sám). Astrální myšlenkové formy, jaké si mysl vytvoří na astrální rovině, budou pravděpodobně mnohem pestřejší a fantastičtější, než co by nám naše kapsa nakonec dovolila. Z astrálního těla se vibrace přenesou ještě níže do éterického těla, odkud teprve přejdou do šedé hmoty mozku. Člověk už potom může navštívit agenturu s realitami a začít si hledat něco konkrétního, co by odpovídalo jeho představám. Nebo představám jeho manželky. Popřípadě se nedohodnou a on si najde útulek pod mostem.

    Z toho všeho vidíme, že se jedná o složitý proces, který se v různých obměnách opakuje znovu a znovu a to po veškerý čas strávený v hmotném těle. Pouze s výjimkou toho času kdy spíme, v kterémžto případě se vše zastaví na rovině astrální, aby se to zobrazilo jen ve formě snů, které si buď pamatujeme nebo spíš nepamatujeme. Přesto tím budeme nějak ovlivněni, pouze se od nás nedá očekávat okamžitá akce.

    Mentální tělo má následující základní funkce:
    Je prostředkem, který užívá naše vlastní Já k vytváření konkrétních myšlenkových forem.
    Tyto konkrétní myšlenky vyjadřuje v hmotném těle, kam je zasílá přes astrální tělo, odkud tyto dále postupují do mozku přes jeho éterickou část a nervový systém.
    Vytváří v člověku schopnosti paměti a představivosti.
    Je schopno toho stát se nezávislým nositelem vědomí člověka na mentální rovině.
    Vstřebává do sebe zážitky, které si lidská monáda odnáší z každého jednotlivého života na zemi, které, jak si později ukážeme, potom předává vlastnímu Já nacházejícímu se v kauzálním těle.

    Situace člověka nacházejícího se ve svém mentálním těle je podstatně jiná, než jak tomu bylo v případě těla astrálního. To měl člověk tak říkajíc vyzkoušené a i když si toho z nočních výletů v něm příliš nepamatoval, jakmile se zde ocitl permanentně bylo to přece jen pro něho něco familiárního. S mentálním tělem takovéto zkušenosti většina lidí nemá. Mnozí se v něm vlastně nacházejí poprvé, čímž míním poprvé v této inkarnaci. Pokud jste kdy řídili osobní auto, nebudete mít skoro určitě žádné větší problémy pokud se vám třeba do rukou dostane vůz jiné značky, než na jakou jste zvyklí. Rozkoukáte se v něm trochu a během několika minut v něm už nejspíš budete jako doma. Tato analogie se hodí dobře i tehdy, kdy se jedná o přechod od hmotného k astrálnímu tělu. S přechodem na mentální tělo se to ale má spíš tak, jako byste náhle byli bez jakékoliv přípravy postaveni před úkol pilotovat letadlo. Navíc letadlo, které je prototypem, kde se ještě na lecčem pracuje, kde spousta věcí třeba ještě ani nefunguje. Nejenže nebudete mít potuchy o tom co kde máte zmáčknout – dokonce ani skoro vůbec nic neuvidíte, poletíte jaksi naslepo, jako se silně zamlženými okny. Mnohé z toho co jste předtím kolem sebe viděli během života v astrálním těle, náleželo k té nižší stránce vaší osobnosti i přírody kolem vás viditelné. To zde po astrální smrti už nebude, zůstanou vám jen ty myšlenky a ideály, které jsou vytříbené a vznosné. Ty se teď kolem vás shluknou a vytvoří jakousi kukaň, z níž poznáte a budete schopni reagovat pouze na určité frekvence vyššího řádu, než jakými jste byli obklopeni předtím. Myšlenkové formy, které vás na rovině manas obklopují, se podobají těm viděným na astrální rovině kâma, až na to, že bývají mnohonásobně a nepopsatelně barvitější i zářivější.

    Jedním si můžeme být jisti: tam kde se nacházíme, to jest na nižší mentální rovině, je toho k spatření a k zažití mnohem víc, než co je nám možno vidět a zažívat. Pouze jsme ještě nedospěli tak daleko ve svém vývoji, aby to před námi leželo v celé své kráse! Každý z nás ale máme v sobě aspoň něco nezištného, něco noblesního a to samo o sobě už postačí k tomu, abychom z tohoto polo-nebeského světa něco měli. Běžný člověk v mentálním světě nemůže projevovat příliš velikou aktivitu. Dalo by se říci, že zde není proto, aby něco vydával, spíš jen proto, aby přijímal. Přijímat ovšem může jen to, k čemu je připraven, takže opravdu záleží velice moc na tom, kam se ve svém duchovním vývoji dostal. Nejlépe jsou zde na tom v tomto směru asi ti, kteří se za života jak v hmotném tak i astrálním světě věnovali umění, hudbě, filosofii a tak podobně. Zde mohou dosáhnout těch největších požitků, zde se jim může také dostat těch nejlepších instrukcí.

    Přenášení myšlenek

    O tzv. telepatii snad každý člověk aspoň slyšel a ať už si toho byl vědom či ne, tento jev na něj měl nějaký vliv. V zásadě existují tři způsoby telepatie, které se nás mohou nějak týkat. První možností je přenášení myšlenek mezi éterickými částmi mozků dvou lidí. K tomu dochází, když například někdo silně a soustředěně pomyslí na někoho jiného, nejčastěji na člověka který je mu nějak blízký. Sem patří i jinde zmíněné předtuchy a neblahá tušení, které lidé někdy mívají ve chvíli smrti někoho jim blízkého, mohou to ale být i věci daleko běžnější a celkem nezávažné. Myšlenka, která se zrodila v mentálním těle se vibracemi na určité frekvenci přenese přes astrální rovinu až do éterického těla člověka. Orgán, který se o takovéto přenosy stará, je epifýza (corpus pienale) neboli šišinka – také si čeština mohla pro tak důležitý orgán najít slovo, které by vypadalo a znělo trochu seriózněji! Tento orgán se nachází na tom místě na čele, kde si vyznavači hinduismu malují či vsazují drahokamy značící tzv. třetí oko. Takto vyslané vibrace potom zachytí éterická část mozku člověka, buď toho člověka jemuž jsou přímo určeny nebo člověka jiného, popřípadě i více lidí, jejichž éterické mozky jsou k tomu patřičně naladěné. Podobně vznikají i některé fenomény davové psychózy, které mohou být buď konstruktivní nebo i destruktivní. Má zde svůj původ i tzv. egregor, kdy se nevědomá část člověka dokáže spojit s nevědomím jiných lidí, kteří se mohou nacházet na podobné vlnové délce s námi, aby je navedlo na cestu která se potom nějak zkříží s tou jejich. Mezi lidmi, kteří myslí podobně, se vůbec vyskytuje jakési běžnými smysly nepostižitelné pouto, které je nejvíce patrné například tehdy, když se tito sdružují v různých spolcích.

    Egregor je něco jako skupinový duch, který se (obrazně řečeno) vznáší nad hlavami lidí patřícím ke stejnému hnutí, duchovnímu, náboženskému, kulturnímu, politickému, kmenovému, národnostnímu, atp. Prakticky každá společenská skupina má svůj egregor, který je autonomní psychickou entitou slučující myšlenky zejména těch přítomných, ale i nepřítomných avšak aktivních nebo aspoň významně sympatizujících lidí. Egregor bývá ovšem nejsilnější tehdy, když se vědomě pracuje na jeho posílení, což se typicky děje při shromážděních různých nábožensky, případně okultně zaměřených společností, zejména když se přitom provozují k tomuto účelu určené rituály. Takovýmto rituálem může být například katolická mše, která ovšem nejvíc ovlivní mysli těch osob, které jsou fyzicky přítomné, přičemž ale i ti kteří do kostela toho nedělního rána nezašli, pocítí přinejmenším výčitky svědomí. Dochází zde přitom ke komunikaci, která se může začít na úrovni éterické, ale pravděpodobně pokračuje také na vyšší úrovni, astrální či ještě pravděpodobněji mentální.

    Druhou možností přenášení myšlenek je metoda astrální, kdy ani mozek, ani jeho éterická část, nejsou vůbec nijak zapojeny a ke komunikaci dochází přímo mezi astrálními těly dvou bytostí. Píši bytostí, protože se může jednat i o telepatický přenos mezi člověkem a kupříkladu devou-andělem nebo některou z elementálních bytostí, skřítkem, vílou, či podobně.

    Třetí možnou metodou je přenos myšlenek na mentální úrovni. K tomu příliš běžně nedochází; bude se to ale pravděpodobně dít stále častěji s tím, jak se lidstvo bude vyvíjet po duchovní stránce. Zatím se děje to, že lidská monáda na úrovni manas vysílá vibrační signály, které může pochytit spřízněná duše. Ta potom vyšle vlastní myšlenkovou formu, která se spojí s původcem myšlenky. Takto může docházet třeba k opětnému shledání milenců, které smrt rozdělila, i k podobným setkáním s příbuznými, blízkými přáteli, atp. Protože hodně lidí o něčem takovém sní a takováto setkání si představuje, není nijak překvapivé, že k nim dochází. Ne ovšem zcela tak, jak si lidé mohou představovat. V zásadě se přitom totiž nesetkáváme se skutečným člověkem, i když se tak děje s jeho souhlasem, ale s myšlenkovými formami, což bývá charakteristickým rysem většiny komunikací k nimž na této úrovni dochází.

    Podobně jako se dá vybudovat fyzické tělo člověka tak, že jeho svaly systematicky procvičujeme, například tím, že chodíme pravidelně do tělocvičny nebo máme i své vlastní náčiní pro mučení fyzického těla doma, lze také vylepšit kondici našeho mentálního těla. Nehodlám se na tomto místě dlouze rozepisovat o těchto věcech – nejlépe bude, když si čtenář sám najde buď nějakou knihu (myslím, že i na českém knižním trhu se jich začíná objevovat dost) nebo, ještě lépe, začne-li navštěvovat kurzy meditace. Ideální jsou spolky které mají spojení s radža jógou, kterážto disciplína je pro tento účel nejvhodnější. Protože žiji v Austrálii a o poměrech v Česku mám jen dosti povšechné informace, nemohu v tomto směru příliš dobře poradit.

    Devačan

    Poté kdy došlo k tomu, čemu se někdy také říká druhá smrt, tzn. když vědomí opustilo astrální tělo a soustředilo se plně na tělo mentální, dostává se do stavu jemuž theosofové říkají “devačan” (správně v sanskrtu devasthân). O devačanu můžeme směle říci, že se dosti nápadně podobá tomu, co křesťané nazývají nebem. Zde se sice člověk nachází ve světě myšlenek, nezúčastní se ale žádného dění aktivně – v tomto bodě se prostě stává pasivním, toho nebe které si v potu tváře vysloužil, si prostě užívá. Je to místo, přesněji stav mysli, kdy to co člověku přinesl život v hmotném (a také v astrálním) těle může být v klidu zažito. Veškerá trápení a zla, s nimiž se mohl předtím setkat a jimž musel čelit, jsou v tomto stavu zapomenuta. Když člověk nabude vědomí po druhé smrti, to první co pocítí je neskonalá blaženost a nově probuzená životní síla. Už i život v astrálním těle nabízel podstatně zvýšené pocity štěstí oproti tomu, co člověk mohl zažít v těle hmotném, devačan ale to vše zastíní svými barvami, tóny, šířkou rozhledu, atp.

    Jsme zde ve světě v němž cokoliv zlého je nepředstavitelné, jsme prostě v nebi, což samo o sobě znamená, že se jedná o něco těžko popsatelného. Navíc, nemáme zkušenosti s tím, ce nás zde může očekávat – předtím jsme byli schopni například konat výlety z hmotného do astrálního světa, přičemž část z dojmů které jsme takto nasbírali nám zůstala. Výlety v mentálním těle ale nejsou nikterak běžné, protože toto tělo je u naprosté většiny lidí stále ještě značně nevyvinuté a tudíž k takovémuto cestování nevhodné. Nicméně, i ten nejzkaženější člověk, který byl na zemi schopen těch nejhorších činů, musí mít někde v sobě aspoň něco duševně čistého, nesobeckého a to je právě tím, co se zde probudí a rozvine. Nejlépe v tomto směru jsou na tom zde ti lidé, kteří si již za života ve fyzickém těle vytvořili do mentálního světa jakási okénka, jimiž se nyní mohou dívat. Ta se u člověka mohou například zakládat na jeho zájmu o umění, hudbu, filosofii, zkrátka věci vznosnějšího charakteru. Je zde také možné setkat se s lidmi k nimž jsme v minulosti měli blízko, s přáteli, příbuznými, druhy a družkami… Ovšem, to vše se nyní děje na jiné, mnohem vyšší úrovni. Zjednodušeně to lze popsat například tak, že tam kde nás kdysi mohly třeba hlavně spojovat myšlenky na společné trampoty, které nám bylo překonávat, toto se v této nové situaci stalo irelevantním a to v důsledku negativnosti, která to vše provázela. Co nás nyní bude naopak spojovat budou společné cíle, které se náhle zdají být mnohem dosažitelnějšími než byly předtím. Naopak, s lidmi s nimiž nás vázala jen hmotná či astrální pouta, jimiž třeba byli různí sexuální partneři s nimiž jsme jinak neměli příliš mnoho společného, nebudeme pravděpodobně mít v devačanu nic co dělat. Už vůbec ne potom s těmi, s nimiž jsme se nacházeli v nesouladu, neřkuli ve stavu nepřátelském. Nic negativního sem neproniká.

    V devačanu se také z toho, co mělo nějaké hodnoty zatímco jsme se nacházeli v hmotném světě a to zejména po morální a duchovní stránce, stává trvalá schopnost, dovednost, nadání. Takto zakotvený talent nám potom už zůstane a můžeme jej proto využít při příští inkarnaci. Z běžného hudebníka se takovouto cestou může stát skladatel, či z člověka uvyklého pilnému studiu univerzitní profesor, aniž by kterýkoliv z nich si pamatoval detaily, které ho k tomu vedly. Prostě zde k něčemu takovému vznikla kapacita. Vše o čem jsme uvažovali, veškeré ambice které jsme měli, ale i všechna rozčarování, která jsme zažili, takto povedou k vytvoření něčeho, z čeho se v budoucnu stanou naše aktiva.

    Jak dlouho zde pobýváme?

    To se různí a velice značně. Rozdělení času na to, jakou jeho část stráví lidská monáda ve hmotném, astrálním či mentálním těle, závisí především na tom jak dalece vyvinuté je naše Já po stránce duchovní. V dnešním světě se již nevyskytuje mnoho lidí, kteří by žili v prostředí v jakém se ještě poměrně donedávna nacházely divošské kmeny. To přitom neznamená, že by lidstvo bylo učinilo v průběhu pár staletí tak veliký skok. Vše je relativní. Kdo mohl být nedávno ještě divochem, může dnes žít uprostřed miliónového města; přitom mentálně nemusí být na příliš vysoké úrovni. V takovémto případě může žít téměř výlučně v hmotném světě, v astrálním jen poměrně krátce a toho mentálního se jen jakoby dotkne. S tím jak se člověk vyvíjí, jeho astrální život se bude prodlužovat a i na mentální rovině začne trávit určitý, i když poměrně krátký čas. Ten ale také bude mít tendenci k tomu neustále se prodlužovat. U některých lidí nacházejících se na samotné hranici před nástupem na rozhodující duchovní cestu, to může také být tisíc let i déle. V jiných případech naopak jen několik málo let. V zásadě jde o to, co si člověk odnesl ze života na nižších sférách; čím toho je víc, tím déle to zpravidla potrvá než se vše přetaví, přefiltruje a pročistí.

    V minulosti, kdy lidé žili ve fyzickém světě s mnoha myšlenkami na svět příští, tomu bylo jinak než je tomu v dnešní době. Nám dnes stačí se podívat na náměty, které se vyskytují ve výzdobách kostelů, chrámů a podobně, abychom si uvědomili, že dnes je lidstvo více zaměřené směrem hmotným. Což se jistě obrazí na tom, jak dlouho budou žít na mentální rovině. Pravděpodobně dosti krátce. Také hodně záleží na tom, jakým směrem se myšlenky člověka ubírají – například ten kdo chodil často do kostela, myslel ale přitom hlavně na záchranu svojí duše, není na tom stejně jako ten, kdo tam chodil vzývat boží slávu. V prvním případě se jedná o záležitost v zásadě sobeckou, která k devačanu nevede, pokud je zde ale opravdová zbožnost, která nemyslí na sebe ale na lásku k božskému ideálu a k lidstvu, může to vést k delšímu životu na mentální rovině a to na jejím poměrně vysokém stupni. To samé platí o členství v jiných organizacích, zejména takové které mají humanitární cíle. Velice zajímavé bude také sledovat, jak se budou rozvíjet a jakými směry se vydávat různé sociální sítě, které se začaly vytvářet teprve v poměrně nedávné době. To, že lidé z různých částí světa, kteří ale mají podobné zájmy, se mohou nyní s pomocí internetu sdružovat do větších i menších skupin, se jistě obrazí na celkovém budoucím vývoji. Něco takového zde předtím nebylo; kromě výměn dopisů (a i to jen v menším rozsahu) lidé byli po dlouhé věky omezeni v tom, že se mohli pouze stýkat a sdružovat s lidmi ve své fyzické blízkosti. Pochopitelně, že prudký rozvoj sociálních sítí atp., bude mít své pozitivní i negativní stránky. To negativní se ale vybije na těch nižších rovinách, hmotné a astrální, zatímco na rovinu mentální pronikne pouze to, co má místo na některé z jejích dílčích rovin.

    Což nás přivádí k tomu, jaké stupně mentální roviny se běžně v theosofii rozlišují. Nemusím snad ani opakovat, že podobná dělení jsou zde jen pro názornost, což znamená, že ti na té které rovině se nacházející, si něčeho takového vědomi nejsou, pokud ovšem na to přímo nepomyslí.

    Čtyři dílčí roviny

    Mentální rovina má dvě části, nižší a vyšší. Zabýváme se na tomto místě tou nižší, která má čtyři dílčí roviny. Začneme od té nejnižší. Nejspíš jste se už někde setkali s rčením, že s dobročinností je nejlépe začínat doma. Sedmá dílčí rovina neboli první nebe, je toho důkazem. Lidé, pro něž je tato rovina nejideálnějším prostředím a kteří se zde proto nejčastěji zdržují, byli pravděpodobně ve hmotném světě dobrými manžely, partnery a rodiči svých dětí a nejspíš i spolehlivými přáteli. Tím se to ale více méně skončilo, jinak by totiž mohli klidně být členy mafie a pobytu v devačanu by jim to nezabránilo. To co bylo v jejich životě až doposud negativním, nechali nyní za sebou. Zde má místo jen to pozitivní, čímž bývá v takovýchto případech typicky láska k těm lidem, kteří jim jsou nejbližší, tedy především rodinní příslušníci. To, že byl takový člověk schopen toho zatracovat ostatní lidi, ty kteří do jeho koncepce života nějak nezapadali, že by zločince, ať už pravé či takto vnímané, nejraději věšel na šibenici, to už na tuto úroveň nepatří, takže takovéto myšlenky zde jsou eliminovány. To co zůstane, v tomto případě láska k těm nejbližnějším, je to co je sem přivede a na čem se může dále budovat.

    Nábožné cítění typu který se nazývá antropomorfický, bývá charakteristické pro lidi, kteří se vyskytují na příští, druhé dílčí rovině. Potkáme se zde například s lidmi, kteří byli více či méně slepými vyznavači té či oné víry, ať už katolíky, protestanty, mohamedány, hindu, atp. Slyšel jsem ale i takovéto vyznání:

    „Když já za to nemůžu, že jsem ten socialista!“

    Není zde přitom sebemenší nebezpečí, že by si vyznavači konkurujících doktrín vzájemně vjeli do vlasů. Mezi náboženskými fanatiky se mohou proplétat marxisté, leninisté, maoisté i jiní -isté, které sem všechny přivede jedna společná věc – láska či aspoň nezastřený obdiv k božství. Není žádný zásadní rozdíl mezi uctívačem boha Višnu či Šivy, Ježíše Krista či panenky Marie nebo proroka Mohameda na jedné straně a člověkem, který pevně věří v ty humanistické ideály jaké se vyskytují v učení Marxe, Engelse či Lenina, na straně druhé. Pokud je budete hledat, najdou se docela jistě i v Maově rudé knížce. To co v praxi znamenají tyto ideologie či náboženské doktríny, veškerá negativnost v nich se projevující ve hmotných podmínkách, je z toho vyňata. Co zde zůstává, jsou oddanost ideálu, náboženská úcta, poctivé zanícení. Jak tomu bývá u každé náboženské víry, to co zde chybí jsou především vědomosti.

    Na další rovině, třetím nebi, se už podobná víra a oddanost ideálu může projevovat aktivním způsobem. Zde si na své přijde filantrop, který může uvést v činnost své grandiózní idealistické plány, které budou, na rozdíl od pozemských podmínek, proveditelné. To samé platí o misionářích, kteří mohou pro své uspokojení převádět na svou vlastní víru množství jiných lidí. Nemusím snad dodávat, že se jedná, jako ve všech podobných případech, o iluzi. Ti lidé, kteří v sobě nosí skutečnou lásku k lidstvu, patří k té vyšší rovině.

    Čtvrté nebe je tím nejvyšším na úrovni tzv. nižší rűpa. Zde život přímo hýří aktivitou. Následující je ovšem silně zjednodušené, můžeme ale zde rozlišovat čtyři základní kategorie, přičemž vždy se jedná o činnost k níž popudy jsou nezištné, nesobecké:
 
    1.        Snaha o získání duchovních vědomostí.
    2.        Filosofická a vědecké myšlenky vyššího řádu
    3.        Literární či umělecká činnost
    4.        Služby poskytované nezištně ostatním lidem
 
 
    Akašické záznamy

    Pokud jste se nikdy nesetkali s výrazem akašické záznamy, potom jste nejspíš aspoň slyšeli o astrálním světle. V zásadě se jedná o to samé, tomu prvnímu výrazu bych ale dal přednost, i když také není ideální. Akašické záznamy jsou ale mnohem přesnější – âkâša značí v sanskrtu látku z níž se skládá mentální rovina. Jasnovidec či spiritualistické medium hovořící o astrálním světle pravděpodobně míní, že se na tyto záznamy díval na astrální rovině. Problém spočívá v tom, že na astrální rovině tyto záznamy sice jsou k vidění, to na co zde hledíte je ale pouhý odraz toho, co se nachází na vyšší mentální rovině, které se rovněž říká kauzální a jíž se budeme zabývat o něco dále. Představme si vodní hladinu na jezeře. Za ideálních okolností uvidíme odraz toho co se nad ní nachází celkem čistý a tudíž o něm můžeme podat celkem dobrou a poměrně přesnou zprávu. Jenže, s ideálními podmínkami se na jezeře shledáme jen zřídka. Skoro vždycky bude foukat slabší či silnější vítr, hladina se bude čeřit, na jezeře se budou tvořit vlny, které místy zvednou ode dna kal, atp. Někdy to bude opravdu zlé, to když bude pršet nebo dokonce řádit bouřka, takže neuvidíme vůbec nic.

    Ty nejspolehlivější záznamy se nacházejí na tom nejvyšším místě, kde je má k dispozici solární logos, tam my ovšem nedohlédneme. Na nižší roviny âtmâ a buddhi také v tomto kole planetárního vývoje přístup nemáme, takže z těch dostupných jsou pro nás nejideálnější záznamy z kauzální roviny, kam se, jak ještě uvidíme, dostane v současnosti v plném stavu vědomí jen málokdo. Musíme tudíž spoléhat hlavně jen na záznamy z nižší mentální roviny, které na štěstí pro nás jsou ještě poměrně spolehlivé. Ty, které se k nám nejčastěji prostřednictvím medií dostávají, pocházejí ale skoro vždycky jen z astrální roviny. Tím se dá mj. vysvětlit, proč bývají notoricky nepřesné, zejména pokud se týče časových údajů. Předpovědi, které jsou na nich založeny (a které různá periodika populárního druhu s oblibou otiskují) bývají většinou úspěšné jen v procentech případů snad jen o málo přesahující očekávaný průměr. Člověk by řekl, že by si noviny měly dát v tomto směru pokoj. Nedají.

    Deva neboli anděl

    Obyvatelů mentální roviny není zdaleka tolik, kolik jich naleznete na té předchozí, astrální, aspoň ne těch lidských. Podle theosofů jsou lidé, kteří se zde mohou pohybovat tak jak si přejí, poměrně vzácní. Většina z těch, kteří se zde vyskytují v posmrtném stavu, se nachází v devačanu, což je činí nekomunikativními a celkem nepohyblivými. Jsou uzavřeni v jakési kukani, odkud mají jen omezený výhled a to podle toho, jaká “okénka” si během svého života v nižších sférách dokázali vytvořit. Ti z lidí, kteří sem zavítají ve snovém stavu, nemívají většinou patřičně vyvinutá svá mentální těla, takže si toho z takového výletu příliš mnoho neodnesou. Pouze zasvěcenci a adepti okultních věd jsou schopni nějaké akce. Spíše se ale budou pohybovat v ještě vyšších sférách, takže je zde asi také neuvidíme.

    Poměrně nejčastěji zde můžeme narazit na bytosti jimž se v sanskrtu říká deva, což znamená totéž jako anděl v hebrejsko-křesťanské tradici. Kdo (či snad co) jsou andělé? V Bibli se užívá několika výrazů, které všechny znamenají totéž. Nejčastěji malach Elohim, jindy malach Adonai, což obojí značí posel Boží. Někdy také benai Elohim, synové Boží. Snad všechna náboženství mají někde v nějaké formě anděly. Ve Starém zákoně se nachází zmínka o andělech 108-krát, v Novém zákoně 175-krát, v celé Bibli tedy celkem 283-krát. Kromě andělů se v mytologii různých národů nacházejí i další nadpřirozené bytosti, které mívají čas od času styky s lidmi, jako skřítci, víly, elfové a ostatní představitelé jednotlivých živlů.

    Anděl a jeho protějšek z vedických spisů deva, což je sanskrtské slovo znamenající „zářící bytost”, je stvoření ostentativně se nacházející na vyšší duchovní úrovni než kde se nacházíme my lidé, i když to je poněkud sporné. Někteří kabalisté například prohlašují, že andělé pohybující se ve vyšších sférách existence nemají kontakt se zemí a nemusejí proto čelit podmínkám s nimiž se musíme vypořádávat my, tudíž je jejich duchovní vývoj v jistých směrech poněkud omezený. To je ovšem míněno ve srovnání s lidmi, kteří se dostanou na podobnou úroveň poté, kdy prošli zemskou sférou a nadobro ji opustili. Takovýto náhled na věc mi připadá celkem logický. Protože ale toho víme o andělech tak málo, nemůžeme si být jisti tím, jakých jiných zkušeností mohou tito nabývat, zejména je-li pravdou to, co o tom tvrdí někteří theosofové a sice, že andělé-devy představují paralelní evoluci ve srovnání s tou naší. Jejich existence se jak v Bibli, tak v kabale, stejně jako v hinduistické tradici, prostě bere za hotovou a nijak se o ní nediskutuje. Předpokládá se, že andělé jsou součástí původního stvořitelského procesu, kdy jich vzniklo určité, zřejmě značně veliké množství, které se od té doby nemění. Andělé zde tedy byli odjakživa, nerodí se ani neumírají, prostě tu jsou. Mohou se podle okolností pohybovat mezi různými sférami existence, záleží přitom na tom jaké je jejich poslání a také na tom jakou mají hodnost.

    Podle toho co si můžeme složit dohromady z různých zdrojů, andělé či devy mají poněkud omezenou pravomoc a mají také svá jasně vymezená pole působnosti. Na jednom se snad všechny zprávy shodují: existuje přísný hierarchický systém jemuž andělé podléhají. Dál už je to složitější a podle toho který z mnoha možných zdrojů si vybereme, se jména jednotlivých andělských druhů, tříd a podtříd mohou značně lišit. Protože těch možných pramenů informací máme tolik a nevíme přitom, které z nich mohou být věrohodnějšími a které jsou jen výplodem něčí bujné fantazie, nemá žádný význam se tímto zde příliš zabývat. Různé středověké i pozdější magické řády, které se andělologií dosti zabývaly, například uvádějí celé stovky andělských sborů. Někteří z andělů, ti kteří mají vyšší hodnosti, jako na příklad cherubové či serafové a pochopitelně ti nejvyšší archandělé, se zdají být spojováni hlavně s morálními či duchovními koncepty. Nacházejí se proto v těch nejvyšších sférách a s lidmi do styku pravděpodobně příliš často nepřicházejí. Můžeme dále předpokládat, že ti andělé, kteří mají co dělat s lidmi, jsou nižších, i když snad ne těch nejnižších, hodností. Dostává se jim jistých úkolů, od jejichž plnění se nesmějí odchýlit. Může se přitom jednat o jednorázové poslání, jakým může být na příklad úkol spojit se s určitým člověkem a dát mu instrukce, vyřídit poselství od Boha, jak je tomu například v biblickém příběhu o Abrahámovi. Také to mohou být úkoly dlouhodobé, jakým může třeba být ochrana nějakého člověka ve smyslu všeobecném.

    Andělé či devy se podle theosofů nezabývají jen lidstvem, ale přírodou celkově, přičemž v tomto směru se do značné míry specializují. Někteří mají na starosti pouze přírodní úkazy, jako třeba tvorbu dešťových mraků, sopečnou činnost, atp., zatímco jiní mají na starosti zvířata, rostliny či minerály. Jsou zde zřejmě úkoly a povinnosti permanentního druhu, jakými může být ochrana některé sféry, dohlížení nad určitou částí rostlinné či živočišné říše, nad jistým druhem, čeledí či podčeledí zvířat, rostlin a minerálů, atp. Jejich reason d'etre se zdá být pomáhat lidstvu v jeho vývoji, stejně tak jako celé zemské sféře. Je ale docela dobře možné, že andělé mají i jiné úkoly, které se nás netýkají a o nichž tudíž vůbec nic nevíme.

    Přítomno na mentální rovině je také to, čemu říkáme druhé elementální království neboli elementální bytí, životnost. Je to obdoba elementální esence, jaká byla přítomna na předchozí, astrální rovině. Tam ji dělil od vstupu do pevné hmoty už jen jeden krok; až jej v příštím kole učiní, stanou se z ní minerály. Zde je od hmoty elementální bytí vzdáleno celé dva stupně. Znamená to jednak, že je elementální bytí zde sice méně vyvinuté, je ale také o to “poslušnější”, reagující rychleji na myšlenkové popudy a povely, jichž se jim dostává od těch, kteří jsou schopni provádět akce na této rovině.

    Smrt mentálního těla

    Když jsme se naposledy zabývali člověkem na nižší mentální rovině, nacházel se v devačanu. Tedy, nacházela se zde podstatná většina těch, kteří se dostali na tuto rovinu. Asimilovali přitom zkušenosti jichž se jim dostalo během života na obou předchozích rovinách a zpracovávali je do jakési esence, kterou si sebou vezmou na příští rovinu, vyšší mentální, obvykle zvanou kauzální rovinou. Pro většinu z nich je již cesta v tomto cyklu inkarnace téměř skončena. Zbývá jim jen krátký dotyk s kauzální rovinou, několik prchlivých okamžiků strávených v kauzálním těle. To je totiž podmínkou dalšího vývoje. K němu by nemohlo dojít bez tohoto styku s nejvyšším tělem, které je nám v tomto bodě evolučního cyklu k dispozici.

    Opětně se dostaví onen zrychlený film, v němž člověk zahlédne předcházející život a dostaví se přitom pravděpodobně i celkový dojem z toho, zda byla tato inkarnace úspěšná či nikoli, jaká poučení si lidská monáda odnesla. Může zde být také krátká předpověď týkající se toho, co se nachází v blízké budoucnosti, jakým směrem by se měl člověk ubírat v příštím kole. To ale přijde až po kratším či delším pobytu v kauzálním těle.

Pokračování