1. Mládí
 2. Cesty
 3. Spiritualismus
 4. Blavatská a Mistři
 5. Blavatská a Olcott
 6. Založení TS
7. Odhalená Isis
 8. HPB a HSO v Indii
 9. Rozpory a obvinění
10. Poslední čtyři roky
11. Smrt v Londýně
12. TS po smrti HPB
13. Úvod k theosofii
14. Theosofická pečeť
15. Lidská těla – principy
16. Éterické tčlo
17. Astrální tělo
18. Život po smrti
19. Mentální tělo
20. Kauzální tělo
21. Skupinové duše
22. Funkce kauzálního těla
23. Planetární řetezce
24. Citáty z Blavatské

Index E-mail  PředmluvaAutorovy stránky Můj bíbrKabala českyHledači azylu



20. Kauzální tělo


     Dva obrázky, které zde vidíme vedle sebe, se navzájem nijak zvlášť nepodobají, spíš by se dalo říci, že naopak. Přesto v nich jde o jednu a tu samou věc. Umístil jsem je sem proto, abychom si lépe uvědomili, jak odlišnými cestami se mohou ubírat teoretické výklady týkající se počátku Univerza, či aspoň jednoho velkého cyklu manifestace. Vlevo máme znázorněno jak se na věc dívají theosofové, vpravo je klasické kabalistické schéma Stromu života. Nyní se podívejme na obě schémata podrobněji. To čemu theosofové říkají Solární logos, je totéž jako tři nejvyšší sefiroty (sféry) Kether, Chokmah a Binah kabalistů. Na schématu vlevo jsou dále znázorněny tři výlevy energie, o nichž hovoří theosofové. Kabalisté mají něco podobného, když rozeznávají na svém stromě života tři hlavní sloupce – ten prostřední zahrnující pět sefirotů a oba postranní, po třech. Nejdůležitější na tom je, že v obou případech zde máme nahoře trojúhelník, který je jaksi oddělený od zbytku “pole evoluce” (v případě kabaly je tím dělícím bodem sefira Daat nacházející se těsně pod tímto trojúhelníkem na prostředním sloupci). Našli bychom jistě mnohem víc takovýchto styčných bodů, zabýváme se zde ale theosofií a u ní také zůstaneme. Kabalu sem přivádím hlavně kvůli těm, kteří mají nějaké znalosti západních okultních a hermetických systémů.

    Pole evoluce

Pole evoluce se sestává ze všech sedmi rovin či světů či sfér, na nichž se odehrává celé drama, jímž je evoluční vývoj člověka. Děje se zde přitom mnohem víc, máme zde také paralelní evoluční oblouky, těmi se ale zabývat nebudeme, abychom si věci zbytečně  příliš nezkomplikovali. Výše zmíněných sedm rovin se dále dělí na tři skupiny:

    1.    Adi
    2.    Anupâdaka
    ______________
    3.    Atma
    4.    Buddhi
    ______________
    5.    Manas
    6.    Kâma
    7.    Sthula

První dvě roviny Adi a Anupâdaka v první skupině, jsou čistě doménou loga neboli Božího rozumu a protože se momentálně nacházejí mimo hranice možného dosahu našeho vědomí, nebudeme se ani jimi nijak zvlášť zabývat. Roviny Atma a Buddhi tvořící druhou skupinu, jsou kam může dosáhnout lidské nebo spíš “nadlidské” vědomí, to jest vědomí těch lidí, kteří se dostali hodně vysoko ve svém duchovním vývoji. Nicméně je tato rovina dosažitelná, i když v současnosti pouze v řídkých případech. Zde se pohybují tzv. Mistři neboli Adepti, tj. zasvěcenci vyššího řádu. Normální člověk sem sice nepronikne; k tomu aby se na tuto úroveň dostal ale veškerý jeho vývoj směřuje. Naskýtá se otázka: jak poznám, že je někdo takovýmto adeptem, když jím sám ještě nejsem? Odpověď zní: pokud se s takovým člověkem potkáte, skoro určitě o tom nebudete vědět. Pokud k tomu dojde za normální situace, bude totiž vypadat a jednat jako každý jiný člověk. Pokud se rozhodnete vydat se cestou duchovního vývoje, potkáte se dost pravděpodobně hned na počátku s několika lidmi, kteří na vás učiní patřičný dojem. Po nějaký čas se možná budete častěji nacházet ve společnosti lidí podobného smýšlení a několikrát přitom potkáte někoho, o kom si budete myslet, že by mohl být zasvěcencem vyššího řádu, nebudete si s tím ale jisti. Jednoho dne k tomu ale dojde a vy se ocitnete v blízkosti opravdového adepta. To potom skoro určitě poznáte intuitivně.
Nejnižšími třemi rovinami Manas, Káma a Sthula jsme se již zabývali trochu podrobněji dříve, v souvislosti s těly hmotným, éterickým a astrálním.

 

    Na diagramu nahoře se znázorňuje manifestace tzv. “Božské čtveřiny”, v kabale známé jako JHVH – písmena jod, he, vav, he tvořící jinak nevyslovitelné jméno boží. V učení Pythagorově je stejný symbol známý jako tetraktys. Tu si můžeme také představovat jako pyramidu viděnou z nadhledu, pyramidu o třech stranách a s trojúhelníkovým základem. Slovo pyramida pochází z řeckého “pyros” neboli oheň. Třístranná pyramida je potom tou základní a nejjednodušší možnou pyramidou.

 

    V dalším vývoji se na druhém diagramu z původního trojúhelníku stane čtverec (ke třem původním živlům ohni, vzduch a vodě přibude čtvrtý  – země). Člověk, který se v takto vymezeném prostoru vyvíjí, je neodolatelně puzen vzhůru směrem k duchovnosti. Jeho úkolem je tudíž symbolicky spojit čtyři rohy čtverce nebo tři rohy trojúhelníku s bodem v prostoru nahoře. Tím vznikne pyramida o čtyřech stranách.
Do takto připraveného pole evoluce mohou nyní sestoupit monády, jiskřičky od Boha pocházejícího ohně. Monáda theosofie je totéž jako živátma indické filosofie – všimněte si onoho “živá” v tomto sanskrtském slově, které musí jistě být příbuzné s českým slovem stejného znění i významu. Monáda je naprosto samostatná jednotka; monádou jsme každý z nás, proto marné jsou a marné vždy musejí být veškeré pokusy dobrodinců lidstva o to nás lidi regimentovat – je to asi tak stejně nemožné jako pokoušet se nahnat kočky do stáda. Čím víc je vyvinutý jedinec, který monádu na naší rovině existence “zastupuje”, tím samostatnějším se stává. Monáda je jaksi “zakořeněna” v obráceném slova smyslu v rovině Anupadáka; odtud také pocházejí pověsti o stromech rostoucích z nebes, tak jako bájný Yggdrasil nordické mytologie. Odtud potom “vyrůstá” směrem dolů, přičemž každý z našich mnoha životů, těch minulých i budoucích, si lze představovat jako větev, která vyraší, vyroste, na níž svítí slunce, aby na ni vzápětí padal déšť, do níž se potom opírá vítr, lehají si pod ni milenci, sedá na ni ptactvo, hmyz, atp. Míza, která v ní po celý  ten čas proudila, si tohle všechno zapamatuje a je nakonec vstřebána do pně stromu, zatímco lístky uschnou, spadají dolů, následovány suchými větvemi. Takto shrnut vypadá cyklus života.
K tomu, aby monády mohly rozšířit svou působnost na nižší roviny, musejí nejprve být k tomu patřičně připraveny. První Logos prostě sestoupí, aniž by nějak zvlášť ovlivnil situaci. V kabale se nazývá Keter, což značí korunu. Co to především znamená je, že je zde boží přítomnost, že se nacházíme v božím království. Druhý Logos, který je aspektem moudrosti, má v kabale název Chochma.

    I když půda je tomu již připravena, stále ještě nedochází k úplnému sestupu směrem k hmotě. Monády, které na diagramu vidíme jakoby zavěšeny na rovině Adi, se nacházejí na rovině Anupâdaka. O to aby sestoupily, se postará až Třetí logos a to tím, že se stane aktivním. Kabalisté mu říkají Bina neboli Porozumění.

    Na příštím diagramu vidíme opětně vířící kruh, svastiku, čili onen hákový kříž, který si opravdu ani trochu nezaslouží tu špatnou reputaci a opovržení,  jakého se mu kvůli zneužití nacisty dostalo.

 

    Zde totiž je jeho činnost vysoce pozitivní – vidíme také, že pohyb je na něm naznačen jako zleva doprava (nacisté to měli obráceně), po směru hodinových ručiček, tak jak jsou vyřezány závity na šroubech, prostě tak, jak to má být! Atomy na každé z budoucích rovin se tímto pohybem jakoby probouzejí, uvědomují si náhle to, že se zde před nimi nacházejí možnosti z nichž si mohou vybrat. Prostě porozumí co se od nich očekává, odtud Binah kabalistů, slovo značící "porozum2n9".. Je zde náhle před nimi ano či ne, jsou zde možnosti jako černé–bílé, horké-studené, přitažlivost–odtažitost, tedy vlastně binární systém, to na čem jsou založeny moderní počítače, na jednom z nichž právě píši. Odtud už cesta vede dále – mohou se začít vytvářet molekuly a to tím, že atomy, které v sobě potenciálně mají přitažlivost (cítí lásku) k jiným atomům, se s nimi spojují, shlukují. Pohyb směrem dolů je spirálovitý; proto také molekuly DNA, jimiž se z generace na generaci předávají genetické vlastnosti, mají spirálovitý tvar. Na každé z rovin se dále se nachází potenciál k vyhraničení sedmi dílčích rovin  zde – to už si uděláme spíš my sami, pro snadnější naše porozumění.

 


    Na diagramu znázorňujícím životní říše, jsou nejzajímavější ony špičaté sloupce, které vyrůstají od spodní čáry a které představují jednotlivé říše života. Jsou zde momentálně čtyři, případně pět, pokud počítáme onu říši, která je toho nejvyššího momentálně dosažitelného řádu a kterou tudíž označuji jako “nadlidskou”. Vidíme, že minerální říše je plně usazena v hmotné části diagramu, do éterické části proniká svou zúženou částí a nepatrnou částí své špičky se dotýká oblasti Kâmaloka neboli astrální roviny. V příští, rostlinné říši, má každá monáda již plně vyvinuté éterické tělo a o něco širší svou špičkou zasahuje dokonce už i na astrální rovinu. To proto, že v rostlinách je již do značné míry vyvinutá schopnost toho po něčem toužit, což nám jistě potvrdí každý kdo se rostlinami a jejich životem trochu významněji zabývá. V příští říši zvířat už nacházíme dosti vyvinutý ten nejnižší stupeň astrální roviny, zúžená část potom prochází celou rovinou Kâmaloka, zatímco úplná špička dokonce už proniká až na rovinu mentální. To jsou ta nejchytřejší zvířata, u nichž už dochází k vývoji inteligence, což bývá nejvíc patrné u domácích zvířat i snad u některých divokých. Dnes to například v našem subtropickém Brisbane vypadá už od rána na horký letní den a přede dveřmi už na mne čekala naše fenka Roxie, abych ji vpustil k sobě do pracovny o níž ví, že je klimatizovaná. Mlok by si dát tohle dohromady asi ještě nedokázal.

    Člověk mívá plně vyvinutá dvě těla, jimiž jsou tělo hmotné a éterické. Astrální tělo, jak jsme si již dříve ukázali, bývá často poměrně dosti vyvinuté a schopné pohybu, u jiných lidí jen v primitivní formě; to už je individuální. Mentální tělo máme sice také každý z nás, někteří je máme už i docela slušně vyvinuté, i když nejspíš ještě těžko ovladatelné ve spodní části roviny Manas. V některých případech činí lidé ale už jakési pokusy o to naučit se ovládat i část té vyšší mentální roviny, přičemž někteří nejdále se vyvinuvší jedinci dokonce už sahají až k rovině Buddhi. Jimi jsou právě již zmínění adepti. Člověk vyššího řádu (raději se vyhnu výrazu „nadčlověk“, který byl také těžce pošramocený a znehodnocený nacistickou a podobnými ideologiemi) má svůj domov na vyšší mentální rovině, přičemž jeho vědomí sahá nahoru, potenciálně až k rovině Atma a také dolů, až do těch nejhlubších částí hmoty. 

    Na příštím diagramu vidíme jeden celý cyklus života, počínajíce od místa kde se my všichni kteří obracíme stránky této knihy nacházíme, až nahoru do kauzálního těla a zpět. Na každé z dílčích rovin jimiž člověk prochází, zanechává po sobě něco, říkejme tomu mrtvá těla, kostry, skořápky, třeba i odložené pláště. To nepotřebné zůstává na té rovině k níž to náleželo a z jejíž látky (vibrací) se to sestávalo. Pomalu to klesne dolů do nejnižších částí své roviny, kde se to postupně rozloží, podobně jak se tomu děje s hmotným tělem. Tohle všechno jsme si již pověděli a snad tomu všichni rozumíme.

    Permanentní atom

    Bystrého člověka přitom všem napadá jedna zásadní otázka. Pokud je tomu tak a pokud všechno bylo, jest a bude vždy takto opouštěno a ponecháváno svému osudu na oněch rovinách jimiž duše prošla, muselo by se při každém příštím výletu do hmoty, při každé nové inkarnaci, začínat se vším znovu od začátku. Potom by tu něco nehrálo. Nebylo by takové úsilí jen marným plýtváním energie? Pochopitelně, že by bylo. Proto zde musí být něco, co nám zajistí, že se nevracíme do stejných míst kde už jsme byli a že nemusíme vždy začínat znovu a “z gruntu”. Tomu něčemu theosofové říkají permanentní atom. Permanentní atom jsem na diagramu označil bílou tečkou, kterou naleznete na každé z rovin nacházejících se pod rovinou kauzální. 

    Pochopitelně, že se ve skutečnosti nejedná jen o jeden jediný atom, výraz “atom” je navíc jistě velice nepřesný. V dobách kdy se theosofická terminologie utvářela, to jest několik desetiletí předtím než vědci vůbec přišli na to, že atom není tou nejmenší částečkou hmoty, býval tento jakýmsi symbolem všeho toho co je neměnné, stabilní, podstatné. A právě o toto mínění nám zde jde. To podstatné, co každá jednotlivá inkarnace přinesla našemu Já, se v jaksi koncentrované formě ocitne v permanentním atomu, který si entita vzdávající se svého těla, odhazující už nepotřebný plášť, vezme sebou. V okamžiku kdy se ocitá mimo své prostředí, například když hmotný permanentní atom dosáhne astrální roviny, stává se nečinným. Je stále zde, pouze ale ve svém potenciálu. Zaktivizuje se jen tehdy, až se při příštím ponoru ega do hmoty dosáhne té dílčí roviny, k níž tento permanentní atom náleží. Takto je postaráno o to, aby se nic zásadního neztratilo a člověk v příštím svém životě nemusel znovu opakovat tu lekci, kterou již do sebe vstřebal, znovu pracně získával některé z dovedností jichž už dříve nabyl. Je to zde, uložené v permanentním atomu, odkud to přejde do genů, jak to máme znázorněné na příštím diagramu. Tím se ovšem zcela nevylučuje, že nějakým způsobem se ta lekce opakovat nebude. K tomu může dojít třeba ve zhuštěné formě – víme, že někteří žáčci ve škole přece také bývají mírně natvrdlí, no dejme tomu že jsou pouze nepozorní…

    V sériích životů, jimiž procházíme, se neustále pokoušíme o to, získávat si lepší, výkonnější, lépe vybavené tělo pro každou z rovin na níž se přitom zastavíme. Na permanentní atom můžeme také nahlížet jako na počítač, který v sobě neustále buduje informace. Dejme tomu, že vaše celková bilance se sestává z tisíce životů prožitých v tomto velkém cyklu. Výsledkem nebude tisíc permanentních atomů, ale pouze jeden, v němž jako v onom počítači bude vše uloženo. 

    Jiný způsob jakým si to můžeme přiblížit, je přirovnání k DNA, deoxyribonukleové kyselině. Každá její molekula v sobě nese celý genetický program, pomocí jehož lze, aspoň teoreticky, vytvořit úplný organismus k němuž tato molekula patří. Stejně jako lidské monády, molekuly DNA jsou naprosto unikátní pro každého jedince.

Pokračování

Copyright © Voyen Koreis 2013