1. Mládí
 2. Cesty
 3. Spiritualismus
 4. Blavatská a Mistři
 5. Blavatská a Olcott
 6. Založení TS
7. Odhalená Isis
 8. HPB a HSO v Indii
 9. Rozpory a obvinění
10. Poslední čtyři roky
11. Smrt v Londýně
12. TS po smrti HPB
13. Úvod k theosofii
14. Theosofická pečeť
15. Lidská těla – principy
16. Éterické tčlo
17. Astrální tělo
18. Život po smrti
19. Mentální tělo
20. Kauzální tělo
21. Skupinové duše
22. Funkce kauzálního těla
23. Planetární řetezce
24. Citáty z Blavatské

Index E-mail  PředmluvaAutorovy stránky Můj bíbrKabala českyHledači azylu



21. Skupinové duše





     Pro tento diagram jsem si vybral pět monád každého ze sedmi typů, které zde vidíme zobrazené jako malé kroužky. Oněch pět představuje ovšem v každém z případů obrovské množství, které se může počítat dokonce snad i na trilióny nebo výše. Každá monáda má k sobě připojenu tzv. vrchní triádu, které jsou znázorněné černými vzhůru mířícími trojúhelníčky, zatímco spodní triády představují černé dolů mířící trojúhelníčky. Ty jsou jakoby uzavřené v oválném pouzdře. Každé z pouzder má stěnu, která je buď jednoduchá, dvojitá, či trojitá. Zde si ukazujeme stěnu trojitou, tedy obzvlášť pevnou a neprostupnou, jakou mají skupinové duše minerálů. Pouzdro představující skupinovou duši jednotlivé triády jednak chrání, také je ale udržuje ve formaci. Obal každého z pouzder je tvořený elementální živelní podstatou jednoho ze třech druhů, které mají k dispozici devy určené k tomu, aby dohlížely nad celým procesem.
 
     Vrchní triáda se sestává z permanentních atomů třech rovin Atma, Buddhi a Manas. Spodní triádu potom tvoří permanentní atomy rovin mentální, astrální a fyzické. Co si představujeme pod výrazem “permanentní atom” jsme si již vysvětlili. Ten se vytvářel s tím, jak monáda získávala a absorbovala  zážitky a zkušenosti z jednotlivých inkarnací. Toho co na nich bylo negativního a nepotřebného, se postupně oprošťovala, zanechávala to s hmotnými, astrálními i mentálními mrtvolami na jednotlivých rovinách. To co za něco stálo, se v každém jednotlivém životě posbíralo a stalo se to součástí permanentního atomu, s nímž se to potom zúčastnilo každé příští inkarnace. Takto se neustále obohacuje každá monáda, z níž se tak postupně stává naprosto unikátní jednotka pohybující se od inkarnace k inkarnaci. Proto také nejsou a nemohou ani být, dva úplně stejní lidé. Dokonce i jednobuněčná dvojčata se v něčem liší a byl by to pro ně asi smutný život, kdyby tomu tak nebylo. Lidé se mohou jeden druhému pouze trochu podobat a to jen v některých aspektech svých osobností.

      To, co si zde popisujeme, platí univerzálně, jak pro lidské monády, tak i pro skupinové duše zvířat, rostlin a minerálů. Každou z těch posledních tří ještě čeká dlouhá cesta tou říší k níž náleží, případně jinými říšemi, až nakonec, poté kdy se „individualizuje“, to jest zbaví se toho obalu který z ní činí duši „skupinovou“, vstoupí do říše lidské.
     K vývoji dochází v sedmi základních proudech neboli paprscích. Každý z těchto paprsků představuje určitý vývojový typ. Opět, tohle platí univerzálně, jak pro monády náležející ke skupinovým duším, tak i pro ty individualizované, lidské. U těch posledních bývají ale vlastnosti a individuální charakterové rysy výraznější. Každý z nás jsme sice jiný než ti všichni ostatní, v něčem se ale podobáme, máme podobné vlastnosti a schopnosti. Někteří z nás jsme třeba menších kulatých postav, jiní naopak dlouhých a tenkých. Některým z nás šly ve škole lépe počty, jiní zase měli raději zeměpis, někdo hraje rád fotbal, jiný se na to raději jen dívá jak hrají jiní, ještě jiným jde fotbal a míčové hry na nervy, zato si to ale rádi rozdávají s jinými, jim podobnými lidmi, v boxerském ringu. To společné, co člověk má s jinými lidmi, je zde proto, že se to vyvíjelo ze společného základu s jinými monádami, které si kdysi zvolily ten určitý paprsek, podle něhož se budou spouštět do hmoty.
Pohleďme na příští diagram. Nahoře máme opět monády, pod nimi vyšší triády, zatímco dole již jsou nižší triády poněkud roztroušené, některé jakoby usazené na povrchu země, jiné tam směřující. Každá z nich má ale spojení s balónkem své monády docela nahoře. Každá z těchto linek prochází také prstencem o trojité stěně, představujícím skupinovou duši minerálu určitého druhu. Každá z nižších triád musí na své dlouhé cestě projít minerální říší, v níž hmota docílí své nejhustší formy a kde se celá hlavní vlna života obrací a začíná znovu vystupovat nahoru.

   Minerály mají jistý, i když těžko určitelný a popsatelný stupeň vědomí, něco co bychom snad pouze mohli označit jako pomalu se probouzející a ještě velmi, velmi nejasné vědomí vlastní existence, pocit, že “toto jsem já”, zatímco “tamto je něco jiného”. Čím více se tento pocit upevňuje, tím lépe organizovaná bude vyhlížet struktura toho kterého minerálu. Až se dostaneme k těm opravdu nejvzácnějším minerálům, které už mají velmi dobře vyvinutou strukturu a které jsou schopny vytvářet například krystalické formy, často velice složitých tvarů. Chemické složky určitého typu mohou přitom k sobě pociťovat vzájemnou přitažlivost či naopak odpor. Nikdy jsem nebyl příliš dobrý v chemii, takže raději se nebudu ani pokoušet o nějaké složité výklady či analogie; ti kteří naopak dobří jsou, si jistě dokáží představit co se asi může na této rovině dít, co se s radostí slučuje s čím a co si vzájemně jde nejvíc na nervy, atp. Podstatné je na tom to, že téměř ke všem akcím, chemickým reakcím, zde dochází jen na hmotné a éterické rovině, jen s občasnými kratičkými výlety do astrální oblasti a to jen v řídkých případech. To když třeba takový diamant zatouží po tom, být skvěle vybroušený a nacházet se v objetí vzácného kovu zlata, to jest stát se součástí prstenu, který na svém štíhlém prstu nosí krásná kněžna! To ale asi přeháním. Jinak, být takovým minerálem se asi nejvíc podobá tomu nacházet se v dlouhém, téměř ničím nepřerušovaném spánku. Jak si jistě umíte představit, drahokamy či vzácné kovy nejsou potom ničím jiným, než v poměru k ostatním minerálům nejdále vyvinutější a tudíž strukturálně nejlépe organizované minerály. To samé platí o vzácných kovech. Sedm paprsků, podle nichž se tyto formy vyvíjejí, lze již určit a tyto nám udávají vývojový směr, jakým se ta která minerální skupinová duše ubírá. Takto zde máme například sedm hlavních druhů drahokamů: diamant, safír, smaragd, jaspis, topas, rubín a ametyst. Ke každému z nich patří jim přidružená delší řada polodrahokamů, atd.

      Na pravé straně všech diagramů máme vždy tvar označený písmenem “A” který vyhlíží poněkud jinak než ty ostatní, spíš jako hromádka hlíny či něco takového. Představuje to, co z nějakého důvodu přestalo existovat jako forma, tedy vlastně “zemřelo”. Na úrovni minerálů není ještě smrt tolik nápadným jevem, jak tomu bude na těch dalších jimiž se v sérii inkarnací prochází, počínajíce například už u rostlin. Cleve Backster, který původně pracoval pro americkou CIA s detektory lži, dostal někdy v šedesátých letech nápad napojit na detektor některé z rostlin nacházejících se v květináčích v jeho laboratoři. Vznikl z toho neobyčejně zajímavý projekt. Backster zaznamenával jemné elektrické proudy jimiž rostliny reagovaly na různé situace. Tyto reakce pochopitelně nebyly tak výrazné jako u lidí, nicméně se ukázalo, že rostliny nejen reagovaly na to, když někdo některou z nich zničil, pamatovaly si ale dokonce i kdo to byl a ovládlo je cosi podobného „pocitu strachu“, kdykoliv ten samý člověk člověk-vrah vstoupil do místnosti!
U zvířat už se z toho stává ještě významnější událost, přičemž ta nejvíce vyvinutá zvířata už jsou dokonce schopna toho vykazovat smutek nad smrtí druha či družky. Dejme tomu ale, že v prvním případě byl určitý minerál člověkem vytěžen a zpracován tak, že byl rozdrcen na prášek, který se navíc smísil s nějakou jinou minerální látkou, aby se z toho něco vytvořilo. Ta původní minerální forma, dejme tomu nějaký oblázek či balvan, tedy přestal existovat, zemřel. Skupinová duše v takovémto případě do sebe vstřebá nižší triádu, která s touto mrtvou formou byla spojena. Totéž potom platí v různých obměnách i pro následující diagramy rostlinné a zvířecí skupinové duše.

    U rostlinné duše, jak vidíme, vše zůstává více méně stejné jako u minerální skupinové duše, pouze její obal má nyní jen dvě vrstvy, jednu z astrální elementální podstaty, druhou z té mentální. Některé z nižších triád jsou napojeny dole na rostlinné formy, jiné končí uprostřed oválu skupinové duše, protože nejsou momentálně spojeny s žádným rostlinným životem. Opětně zde máme bod „A“ představující ty formy, které jako organismus přestaly existovat a jejichž esenci si stáhne a do sebe vstřebá skupinová duše. Jak v případě minerálních tak i rostlinných skupinových duší, dochází zde k značným aktivitám na straně dev neboli andělů, do nichž my příliš dobře nevidíme. Devy mají své úkoly, které bývají většinou spjaty s evolucí či případně involucí, přičemž nižší triády se zejména zdají být v ohnisku jejich zájmu. Vibrační frekvence jsou jimi přitom různými způsoby přenášeny od jedné skupinové duše k druhé.  Skupinové duše se také neustále rozdělují, přičemž jemnými způsoby mění své charakteristiky, atp.

   V jedné ze svých knih jsem kdysi napsal o tzv. “soumračné zóně” v níž, aniž bychom si toho byli my lidé vědomi, se příslušníci některé z jiných říší jaksi v tichosti nenápadně vykradou a přesunou se to té vedlejší zóny. Existují minerály, které jsou už téměř rostlinami, jsou zde rostliny, které už skoro sahají po zvířecím statutu, mohou zde být… Docela určitě existují i možnosti a způsoby překrývání se mezi sousedícími říšemi.
     
      Jak vidíme na tomto diagramu, obal který kolem sebe má zvířecí skupinová duše se zde ztenčil na jedinou vrstvu, kterou tvoří směrem do hmoty sestupující elementální podstata patřící ke čtvrté dílčí mentální rovině. Skupinová duše zvířat se nyní rovněž nachází na této nižší mentální rovině. A opět zde máme naznačený případ, kdy zvíře náležející k určité skupinové duši zahynulo a to “něco” co ze svého života vytěžilo si do sebe duše stáhla. A opětně jsou zde nějakým způsobem zainteresované devy, které nade vším dozírají.

     Tážete se asi, jak se to vlastně má s těmi devami? Na odpověď k této otázce si asi budeme muset nějaký čas počkat; zřejmě není míněno, aby o tom lidstvo v tomto stádiu svého vývoje příliš mnoho vědělo. Podle toho, co nám naznačují různé mytologické příběhy a pohádky, bývají zejména devy těch nižších řádů, které mají zřejmě spojení s evolucí minerálů a rostlin, dalo by se i říci poněkud žárlivé na své úkoly. V těch nejlepších případech se mohou tito duchové přírody chovat celkem blahosklonně, často ale mohou být i dosti zlobní, to když se nějakým způsobem jejich zájmy zkříží se zájmy nás, lidí. Což se ovšem děje dosti často, v moderní době potom stále častěji, poté kdy jsme si vytvořili a postupně zdokonalovali nové a nové způsoby znečišťování životního prostředí. Dolování minerálů, něco co lidé sice dělali odjakživa, ale v mnohem menším měřítku a v dávné minulosti navíc s tou největší opatrností, nám u nich asi také na popularitě nepřidává.



     Zde máme grafické znázornění toho, jak se skupinové duše nejen rozmnožují, ale také vyvíjejí, protože s každým takovýmto rozštěpením, které se dosti podobá rozmnožování jednobuněčných organizmů, vzniká něco nového a potenciálně pokročilejšího. Počínajíce minerály, tento systém je zhruba stejný pro všechny typy skupinových duší, také ty minerální či rostlinné. Skupinová duše zvířecí se rozštěpuje znovu a znovu, až každá nižší triáda má pouze jediný obal vytvářený elementální podstatou, která ji chrání a živí. Nicméně, zde se proces již blíží k individualizaci, takže výraz skupinová duše se nám vlastně už ani moc dobře nehodí, protože nižší triáda už zcela jasně není žádnou skupinou. Tím, že se oddělila od skupiny k níž předtím náležela se z ní stala individuální triáda. Tento stav nám znázorní jiný diagram.

     Na pravé straně tohoto diagramu se dosáhlo situace, kdy vznikla jediná zvířecí forma přináležející k tomu, co předtím bylo zvířecí skupinovou duší. K tomu dochází daleko nejčastěji v případech domácích zvířat, z nichž se v mnoha směrech už stali kvazi lidští jedinci. Takto se mohou inkarnovat v celé sérii po sobě následujících zvířecích forem, přičemž mají už velice blízko k vlastní individualizaci. K té ale nemůže zcela ještě dojít, dokud se nevytvoří aspoň ten nejzákladnější nárys kauzálního těla.


 
     Zde se dostáváme k něčemu, co se běžně nenachází v žádném z výkladů nábožensko-filosofických systémů, které sice mohou obsahovat různé náznaky, pokud ale vím, nepodávají žádná vysvětlení toho, jak vlastně může dojít k tomu, aby se ze zvířete stal člověk, z rostliny zvíře či z minerálu rostlina. Pokud se ovšem přiznává, že k něčemu takovému může vůbec dojít, což většinou pravdou nebývá. Dokonce i kabala, která se jinak dosti podobá theosofii, před tím většinou couvá. Člověk je podle mnohých z kabalistů prostě pánem tvorstva, oprávněný k tomu chovat se podle toho, tedy povýšeně. Theosofové, jak jsem si všiml, mívají vůči zvířatům vlídnější vztahy, chovají se vůči přírodě vůbec s větší dávkou skromnosti a pokory.

      S individualizací, s přechodem od zvířecího k lidskému stavu, není radno nijak spěchat. Víme přece, že bývá rozhodně lépe pokud lidské embryo zůstane v matčině lůně plných devět měsíců, i když k tomu aby přežilo většinou stačí dítěti pouhých sedm měsíců. Podobně se to má i s individualizací zvířete. Není prostě dobré, když se to příliš uspěchá. Také je zapotřebí si uvědomit, že se v tomto bodě nacházíme ve čtvrtém kole a na čtvrté planetě v tomto manifestačním cyklu (více o těchto věcech jinde), tedy jen o málo dále než v polovině celého cyklu. Přitom “vyžádaný termín” pro individualizaci je před koncem tohoto cyklu. Zvíře (rostlina, minerál), které se individualizuje v tomto bodě, musí být ve svém vývoji daleko napřed, dalo by se říci že se nachází na úplné špičce závodního pole, pokud chceme užít takového přirovnání. Počet zvířat, která se individualizují za těchto okolností, musí nutně být velmi malý, nicméně se to stává. Nutné k tomu ale je, aby mělo takové zvíře velice blízko k člověku. Pokud je s ním v úzkém vztahu, potom myšlenkové a emoční vlny člověka se obrážejí na jeho zvířecím miláčkovi (užívám tohoto výrazu, protože to je kdy k tomu zdaleka nejčastěji dochází) a jaksi posouvají zvíře na vyšší úroveň, jak emocionálně tak i intelektuálně. Citový vztah, který se přitom vytváří, hraje potom také důležitou úlohu – snad každý z nás jsme měli či aspoň víme o nějakém psovi, který se jen třese na to, aby se mohl zavděčit svému pánovi!
Sedm paprsků, o nich jsem se již zmínil, hraje i zde svou důležitou úlohu. Protože se nacházíme teprve ve čtvrtém kole sedminásobného cyklu, pouze čtyři z těchto paprsků, podle nichž se vývoj odehrává, se až doposud zaktivizovaly. Každý z těchto paprsků má své vyvrcholení v jedné ze zvířecích forem. Tyto čtyři formy se většinou uvádějí jako slon, opice (nikoliv ale lidoop, který patří jinam a o němž si povíme jinde), pes a kočka. Ke každému z těchto vede vývojová řada přes zvířata divoká, typu vlk-liška-šakal-pes.
Pokud jde o to, kolik zvířat asi náleží k jedné skupinové duši, což bývá dosti často kladenou otázkou, na to lze odpovědět opravdu jen velice povšechně. V případě hmyzu, jepic, much, či komárů, musíme si asi představovat skupinovou duši zahrnující třeba i miliardy jedinců. Jistě zde budou také ještě milióny motýlů, ale nejspíš už jen statisíce myší, možná že pouhé tisícovky králíků, nejspíš už jen stovky vlků, tygrů, lvů či jelenů. V případech těch zvířat u nichž je individualizace možná, jako u psů či koček, stovka či dvě by mohla být ještě limitem v případě těch toulavých polodivokých zvířat. U těch opravdu inteligentních psů či domácích koček, snad už jen nějakých pět či deset se jich vejde do jedné skupinové duše.


 

      Individualizace

     Zrekapitulujme si nyní, co předcházelo tomuto velice důležitému jevu znamenajícímu vstup do lidské říše. Nejprve zde byly monády, které své bytí získaly od tzv. Prvního logu. Ty se usadily na nejvyšší rovině Anupadaka, kde zůstávají po celou tu dobu jíž se zabýváme. Devy (totéž co v Bibli andělé) pomohly monádám si získat permanentní atomy na následujících nižších rovinách existence Atma, Buddhi a Manas. Takto se vytvořila tzv. Vyšší triáda, kterou vlastní každá monáda. Později k vyšší triádě přibyla také triáda nižší, jíž tvoří permanentní atomy nejnižších třech rovin, mentální, astrální a hmotné. Tato nižší triáda se postupně ponořovala do životních říší, které jsou v tomto stádiu vývoje čtyři: lidská, zvířecí, rostlinná a minerální. Přitom ji ochraňovala a vyživovala skupinová duše.

      Nyní se ocitáme v situaci, kdy se nižší triáda po dlouhé a složité pouti třemi říšemi, z nichž tou poslední byla říše zvířat, nachází na prahu k přechodu do lidské říše. Z původní skupinové duše zůstává už jen obal, který ji předtím živil a chránil a o který se dříve dělila s neustále se ztenčujícím počtem jiných triád – tento obal má nyní sama pro sebe. Situace se podobá té, kdy se dítě nachází v mateřském lůně, kde je chráněno a vyživováno, nakonec ale dospěje k tomu názoru, že je už na čase aby žilo svůj vlastní život ve vnějším světě, takže dojde k narození.

   Nehodlám se na tomto místě zabývat detailně tím, jak theosofie vykládá samotný proces individualizace, protože ten je složitý a nachází se daleko mimo rámec tohoto pojednání. Musel bych vás totiž zavalit spoustou dalších diagramů a těch už myslím takto bylo dost. Takže raději přejdu rovnou k tomu, jakými způsoby může k individualizaci dojít.

      1. Individualizace pomocí intelektu. K ní dochází zejména tehdy, kdy se zvíře stýká regulérně s lidmi, ještě pravděpodobněji s jedním určitým člověkem. Tím, jak se snaží porozumět tomu, co a proč činí onen člověk jehož si vybralo za svůj vzor, jeho vznikající mentální tělo je tímto stimulováno.

     2. Individualizace pomocí emocí. Člověk, s nímž je domácí zvíře v denním styku, může být značně emoční a projevuje své city silným a okázalým způsobem. Zvíře činí to samé. Náhlé a oboustranné vzplanutí citů způsobuje, že přes astrální tělo dojde ke spojení s buddhickým aspektem monády, čímž pádem se může vytvořit tzv. Ego, vyšší Já.

     3. Individualizace pomocí vůle. K té může dojít tehdy, kdy “pán” zvířete je duchovně značně vyspělý a má proto silnou osobní vůli. Tento aspekt je ve zvířeti proto také posílen a projeví se s největší pravděpodobností zvýšenou aktivitou hmotného těla zvířete, zejména jedná-li se mu o to, aby mohlo nějak svému pánovi prospět.

      Normálně dochází k individualizaci jedním z těchto způsobů, jsou zde ale i jiné možnosti. Podle okultní tradice například došlo ke konci minulého řetězce, jemuž se také říká “měsíční”, k individualizaci asi dvou miliónů duší, jež k této změně dohnala pýcha – přehnaná víra ve vlastní intelektuální schopnosti. Ostatních lidských kvalit nicméně tyto duše postrádaly. Prý by se byla jejich situace jen zhoršila, kdyby se nemohly individualizovat, takže dohližitelé nad karmickými záležitostmi jim to v tomto případě povolili. Z této skupiny, které se někdy také říká “oranžová”, to podle převládající barvy v jejich kauzálních tělech, se jich v dějinách lidstva prosadilo poměrně hodně v podobě různých tyranů, dobyvatelů, masových vrahů i šedých eminencí. Existují i jiné možnosti abnormální individualizace, například pomocí strachu, nenávisti, touhy po moci, atp. Žádná z nich nevěstí nic dobrého. Na této úrovni ovšem vždy docházelo a dochází ke konfliktům, to je co činí hmotný svět tím, čím je. Cynik, který se v nás všech schovává, se proto ihned zeptá: co bychom si počali bez zdrojů uvádějících do naší sféry padouchy, zloduchy, záporňáky všech možných typů?

      Na tom, jaký druh kontaktu s člověkem zvíře má, závisí také do značné míry to, jak dalece se vyvine kauzální tělo. V těch případech kdy prošlo zvíře, například pes či kočka, sérií inkarnací během nichž se počet jedinců náležejících k té stejné skupinové duši postupně snížil na minimum, míníce dvě či tři zvířata, potom se může vytvořit celkem kompletní kauzální tělo. Znamenat to bude ale nejspíš to, že takto individualizovaný člověk se bude nacházet na špičce budoucího lidstva v příštím kole. To proto, že vstup do kategorie “člověčenství” je momentálně již uzavřen. Snad s jednou výjimkou.
     
  Charles Darwin to už za svého života schytával od různých karikaturistů ve velkém. Ta jedna kresba, která se mi vždycky nejvíc líbila, je od neznámého umělce a nemohu si nechat ujít příležitost k tomu ji zde opět uvést. V době kdy se začala theosofie prosazovat, byl pro mnohé Darwin přirozeně jakýmsi představitelem onoho „nepřátelského tábora“ a jeho evoluční teorie byla a dodnes často i je, značně zkreslována. Pravdou je to, že tento vědec nikdy netvrdil, že by se byl člověk vyvinul z  opice, což bývá dodneška populární výklad jeho teorie. Člověk a lidoop měli podle Darwina kdysi dávno mít jednoduše společného předka. Ten ale až doposud, přes veliké úsilí jaké antropologové vyvinuli, zůstává až doposud neobjevený.

      Blavatská má na to ale ještě jiný názor. Podle ní se člověk s lidoopy zkřížil v dávné době, což ona nazývala „sin of the mindless“, hřích nemyslících, nerozumných. K tomu mělo dojít před koncem čtvrtého oběhu v současném vývojovém cyklu. Zajímavé je, že poměrně nedávno provedené genetické rozbory DNA u lidí a šimpanzů naznačují, že tyto dva druhy se skutečně mohly zkřížit. K nějakému křížení mohlo snad dokonce dojít dvakrát, naposledy někdy před asi pěti a půl milióny let. Od té doby už se příroda postarala o to, že k dalšímu podobnému křížení už dojít nemůže.

     Podle Blavatské, mají lidoopové blíže k lidem než k jiným opicím a tudíž představují zcela zvláštní případ. V zásadě bychom mohli říci, že u nich už k individualizaci došlo. Následkem toho se mají ještě před koncem tohoto vývojového cyklu přidat k lidské rase. To by ovšem znamenalo, že by se rodili v lidských tělech a ne v tělech opičích.

Pokračování

Copyright © Voyen Koreis 2013