1. Mládí
 2. Cesty
 3. Spiritualismus
 4. Blavatská a Mistři
 5. Blavatská a Olcott
 6. Založení TS
7. Odhalená Isis
 8. HPB a HSO v Indii
 9. Rozpory a obvinění
10. Poslední čtyři roky
11. Smrt v Londýně
12. TS po smrti HPB
13. Úvod k theosofii
14. Theosofická pečeť
15. Lidská těla – principy
16. Éterické tčlo
17. Astrální tělo
18. Život po smrti
19. Mentální tělo
20. Kauzální tělo
21. Skupinové duše
22. Funkce kauzálního těla
23. Planetární řetezce
24. Citáty z Blavatské

Index E-mail  PředmluvaAutorovy stránky Můj bíbrKabala českyHledači azylu



22. Funkce kauzálního těla



     Stručně řečeno, v kauzálním těle se nacházejí příčiny toho, co se na nižších rovinách existence projeví později jako následky. Zkušenosti, které monáda nasbírala v průběhu předchozích životů, jsou zde uloženy a podle nich se bude řídit celkové stanovisko k životu i činy, jaké člověk bude schopen provádět. Kauzální tělo se v sanskrtu jmenuje Karana Šarira. Kauzální tělo má dvě základní funkce – jednak je místem které obývá a v němž se pohybuje tzv. Ego neboli naše vyšší Já  a je přitom také jakýmsi “skladištěm” či ještě lépe řečeno „archivem“, v němž jsou uloženy veškeré nasbírané zkušenosti. Přitom pro to, co nemá trvalou hodnotu, jako například pomíjivé emoční pocity, tělesné zážitky, atp, zde místo není, pouze pro to, co se bude přenášet do dalších inkarnací.

     Kauzální tělo je tím, co činí člověka člověkem. Je příjemcem všeho toho co vytrvá, toho co je ladné a co se nepříčí duchovním zákonům. Pokud má člověk vznosné a čisté myšlenky, tyto se stanou částí jeho kauzálního těla. Zatímco nižší mentální tělo nám slouží jako receptář myšlenek majících spíše konkrétní formu, kauzální tělo se zabývá myšlenkami abstraktního druhu. Tvoří je látka přináležející k první, druhé a třetí z dílčích rovin mentální roviny. U drtivé většiny lidí není kauzální tělo plně funkční, takže hlavně jen ta látka náležející k třetí dílčí rovině je k jeho stavbě užita. Plnou kontrolu nad svým kauzálním tělem mají takto pouze ti jedinci jimž budeme říkat Adepti či Mistři, tzn. lidé nejdále duchovně vyvinutí. Naopak, poměrně nevyvinutý člověk, který se relativně nedlouho předtím individualizoval, má kauzální tělo podobající se spíše jen bublině, která se jeví jako prázdná. I když tato je sice tvořena látkou vyšší mentální roviny, ta ještě nebyla uvedena v činnost, takže vypadá celkem bezbarvá a průhledná. Teprve postupně se bude toto tělo zabarvovat, tak jak budou k němu přibývat vibrace vyššího řádu, které předtím prošly nižšími těly. K tomu už dochází nyní; tento proces se ale bude stupňovat v průběhu nadcházejících cyklů evoluce.

     Dílčí roviny se na tomto diagramu zmenšují s tím, jak se postupuje nahoru, od nižších vibrací k vyšším. Mezi dílčími rovinami které se nacházejí vedle sebe jsou otvory, jimiž jakoby uniká poněkud zředěná látka. To znamená, že část “vibrací” té které dílčí roviny se může přenést na vedlejší dílčí rovinu, která se ale nachází o stupeň výše. Tyto otvory či průchody se postupně zmenšují odspoda vzhůru, čímž se naznačuje, že pouze ty nejjemnější vibrace se mohou takto přenášet na ty nejvyšší roviny.

     Jak jsme si již pověděli, kauzální tělo poměrně nevyvinutého člověka připomíná spíše prázdnou bublinu. Ta se s tím jak se člověk vyvíjí nezvětšuje, pouze se zaplňuje, dalo by se říci zabarvuje a to barvami, jejichž krásu a sytost si na této úrovni nedokážeme představit. I ty nejzářivější barvy, takové jaké dovede jen vynikající umělec dostat na plátno, či snad ještě lépe, barvy jimiž září barevné sklo oken chrámu jimiž prosvítá slunce, jsou jen pouhým odrazem toho, co je možné spatřit na této rovině! Kromě stálých barevných polí, v případě duchovně vyvinutého jedince, lze také, zejména v horních částech kauzálního těla, spatřit třpytivé jiskřičky prozrazující mentální aktivitu soustřeďující se směrem vzhůru, tam kam sahají ty nejvyšší ideály jichž je člověk schopen v sobě uchovávat.

     Naznačil jsem již dříve, že nic zlého se na této rovině nemůže projevovat. Víme všichni, že v nedokonalém světě v němž se nacházíme, zlo definitivně existuje a někteří z nás stráví celé životy prakticky jen tím, že s ním “bojují”. A protože ve všem musí být rovnováha, jsou zde tací, kteří se vždycky a zřejmě i rádi postarají o to, aby bylo s čím bojovat. To slovo „bojují“ dávám do uvozovek, protože bojovat v zásadě znamená pokoušet se o to potřít zlo zlem (vždycky mi hrozně vadilo to heslo, které mnozí z nás starších jsme slýchávali téměř denně – bojujeme za mír!). Protože zlo jaksi “patří” do říše hmoty, nalezneme zde lidi, které asi nelze označit jinak, než jako zlé. Protože se jedná o lidi, tito musejí mít svá kauzální těla a také je mají. Obvykle nepříliš vyvinutá, ale přece jen do jisté míry funkční. Znamená to, že i ty nejhorší lidi, válečné zločince, masové vrahy a pod., můžete teoreticky potkat na kauzální rovině. Budou zde ovšem vykazovat jen ty vlastnosti, které jsou v nich dobré, protože to zlé sem prostě nemá přístup. Člověk se těžko zbavuje dotěrné myšlenky, byli by takoví Hitlerové či Stalinové na mentální rovině vůbec k poznání? Každý z nás ale máme v sobě něco dobrého a také něco špatného – naše Já sice nemůže být špatné, ale může být a také bývá nedokonalé. Zlozvyky, které člověk má, nemohou nikterak ovlivnit či znečistit jeho kauzální tělo. Co mohou ale způsobit, je zpomalit v něm vývoj těch ctností, které se nacházejí na jejich opačném pólu a které je mají nakonec přerůst. A to je asi případ těch lidí, které jsem právě zmínil.

     Páté, šesté a sedmé nebe

      Páté nebe je rovněž známé jako Třetí dílčí rovina. Rozdíl mezi nižší a vyšší mentální rovinou je natolik výrazný, že k tomu aby se mohlo přejít z té nižší na vyšší, je zapotřebí toho mít pro každou z nich zcela jiné tělo. Zmínil jsem již to, že každý z nás se této roviny a jí odpovídajícího kauzálního těla musíme aspoň dotknout, dříve než může dojí k příští inkarnaci a k opětnému sestupu do hmotného těla. V případě duchovně nevyvinutých lidí se opravdu jedná jen o krátký a lehký dotyk, jehož si jsou snad jen matně vědomi. Pokaždé ale bude jejich pobyt zde o něco málo delší a trochu významnější – budou si přitom také víc vědomi toho, co se s nimi děje. Délka pobytu na vyšší mentální rovině arupa se proto může velice moc lišit. Někdo zde může pobýt jen den či dva, jiný zde stráví celé roky.

      Tato nejnižší ze třech dílčích rovin vyšší mentální roviny arupa je také tou nejobývanější, za současného stavu celkového vývoje v tomto velikém cyklu. Kromě těch duší, které jsou schopny pohybu na ostatních dvou dílčích rovinách, téměř všechny duše účastnící se tohoto vývojového cyklu se nacházejí zde. Podle okultní tradice, asi 60 až 70 miliard monád je takto zainteresováno. To by ovšem znamenalo, že v současnosti se přibližně každá desátá monáda z celkového počtu nachází v hmotném těle. Existuje celá řada teorií které se pokoušejí vysvětlit, proč právě v této době dochází k tolik zhuštěné vlně inkarnací, jaká nemá v nám známém dějinném údobí obdoby. Je ovšem otázkou, jak tomu bylo v minulosti, zda k něčemu podobnému nedošlo už víckrát v časech minulých, o nichž nemáme žádné záznamy. V dobách o nichž máme jakýs-takýs přehled, což je jen několik tisíc let, byla zřejmě populace na zemi vždy podstatně řidší. Jinou otázkou je, zda má shora uvedený počet být považován za konstantní, či zda mohou být monády nacházející se v naší sféře doplňovány jinými, přicházejících sem od jiných sfér nacházejících se v podobném stadiu evoluce. Tedy jakýsi devami či agenty starajícími se o karmické záležitosti vedený a kontrolovaný emigrační program…

      Naprostá většina lidí, ať už se nacházejí v hmotném těle či nikoliv, je zde ve stavu jakéhosi snivého polovědomí, zatímco pouze u některých lze zaregistrovat větší aktivitu – těch kteří jsou opravdu plně při vědomí je jen málo a odlišují se zcela jasně od těch ostatních. Ti „ostatní” nemají ještě ustálený náhled na to, čeho se vlastně účastní a jaké jsou zákony a celkové cíle evoluce. Usilují tudíž o to, aby se mohli znovu inkarnovat, k čemuž u nich dochází jaksi automaticky, vedeni k tomu vyšší vůlí a celkem slepou “žízní po životě”. Vysoce zjemnělé vibrace na této rovině jim prostě nevyhovují, touží po něčem pomalejším, hrubším, těžším, což lze jedině nalézt v hmotné existenci. Jedině zde se mohou cítit být skutečně živými.

     Tato v lidech zabudovaná touha je v souladu se zákony evoluce. K jejich vývoji dochází následkem vlivů, které na ně má vnější svět a zpočátku musí tento svět být dostatečně drsný, aby to na ně mělo patřičný dopad. Postupem času se jejich rezonanční schopnosti začnou zlepšovat a oni začnou reagovat nejprve na hmotné vibrace vyššího řádu a později i na to, co se nachází na astrální rovině. Odtud si budou nejprve přinášet stále více a více zážitků ze svých snových výletů a během posmrtného pobytu na astrální rovině se mohou začít víc věnovat činnostem kreativního charakteru. To v nich dále vzbudí vědomí na úrovni mentální, nejprve na nižších dílčích rovinách, později i v kauzálním těle. Teprve tam je ale člověk schopen si plně uvědomit, že se až doposud nacházel ve světě iluzí, i když iluzí které byly pro jeho vývoj potřebné, dokonce nutné. Teprve na vyšší mentální rovině je možné začít svou budoucnost plánovat, protože zde lze nahlédnout stále jasněji a jasněji do sítě příčin a následků. Vyšší Já je tak schopno uvědomit si jaké jsou jeho silné stránky a co je potřeba zlepšit, kde je nutné “zabrat”, často z úplně jiného konce. Potom také dochází k těm nám často nepochopitelným inkarnacím lidí, kteří jsou nějakým způsobem limitováni, nejčastěji fyzicky, přičemž se dokáží přes tyto překážky přenášet s úsměvem na tváři. Hluboko v duši totiž vědí, proč je tomu tak a kam je to má zavést. Takto se člověk pomalu propracovává k vyšším cílům, což se zde snažím podat ve velice zhuštěné formě.

     Dílčí roviny šestá a sedmá na vyšším mentální neboli kauzální rovině, se jaksi nacházejí mimo rámec tohoto pojednání. Vše co lze o nich říci je, že k tomu aby se člověk v tomto stádiu evolučního cyklu na ně dostal a něco si z nich za plného vědomí odnesl, potřebuje se dostat přinejmenším přes tzv. První iniciaci. Těchto iniciací má údajně být deset možných, přičemž to poslední je tzv. Sluneční Logos. Po nich snad mohou následovat jiné, na vyšší úrovni. Nás zde zajímá ta čtvrtá, zvaná Arhat neboli Paramahansa. V tomto bodě totiž je totiž pro nově zasvěceného Arhata už možné toto „naše“ vývojové schéma opustit a vybrat si jednu ze sedmi možností, které se zde nabízejí. Ve výběru se člověku dostane rady bytostí známých jako arupa deva (v křesťanské terminologii archanděl), které na nižších rovinách nelze potkat, protože kauzální tělo je tím nejhrubším z těl která běžně užívají. Tyto devy jsou sice schopny toho sestoupit na nižší roviny, musely by ale k tomu mít opravdu dobré důvody, takže jinde než na nejvyšší rovině (a výše) se běžně nevyskytují. Sedm možností otevírajících se před nově zasvěceným Arhatem bývá uváděno následovně:

     1. Zůstat nadále členem lidské rasy jako jakýsi dozorčí, jinými slovy stát se již zmíněným Mistrem či Adeptem.
     2. Pokračovat dále s lidstvem jako Avatar (Hindu) či Bodhisattwa, což v sanskrtu znamená „osvícená bytost“.
      3. Přejít na paralelní evoluci a stát se Devou.
     4. Stát se členem tzv. solárních jednotek, což znamená existenci na jiných (nám neviditelných) rovinách planetárního systému.
   5. Starat se o přípravu k příštím cyklům vývoje, které budou následovat ten v němž se nacházíme.
      6. Vstoupit do stavu tzv. Nirvána, což je stav blaženosti.
      7. Pratyekabuddha, v zásadě totéž.

     Tyto možnosti jsou zde pouze zmíněny ve stručnosti a nehodlám je dále rozebírat. Různí autoři navíc předkládají různé teorie, čímž se to dále komplikuje.

     Trišna – žízeň po životě

     Našemu vyššímu Já se dostává toho základního impulsu k reinkarnaci z těch nejvyšších míst. V zásadě dělá naše Já neboli Ego totéž, co činí Logos, který je také jaksi povinen činit stále nové a nové výlety do nižších rovin existence, ovšem v daleko menším měřítku. Nutkání k tomu, aby se Ego znovu a znovu inkarnovalo, vytvářelo si nové a nové osobnosti a posílalo je dolů do hmoty, je v sanskrtu známo jako trišna. Naše Já není přitom do ničeho nuceno, iniciativa vychází přímo z něho – rodí se v hmotném těle, protože si to tak přeje. Dokud je zde touha po tom ocitnout se znovu ve hmotném těle, dochází k tomu znovu a znovu. Má se tomu podobně, jako když si naše hmotné tělo vyžaduje potravu, poté kdy do sebe vstřebalo to poslední jídlo a dostavil se tudíž hlad. Dokud je člověk nedokonalý, dokud se mu nepodařilo do sebe vstřebat to vše, co mu může život v hmotném těle nabídnout, do té doby bude pociťovat potřebu k tomu vracet se na zemi. Dokud bude cítit potřebu něco si dokazovat, jako například tím, že vyhraje dvouhru ve Wimbledonu, dotud se bude vracet do hmoty. Na astrální rovině se sice dá tenisový turnaj vyhrát snadněji, není v tom ale ta pravá výzva!

     Existují nábožné sekty, zejména ve východních zemích, v současnosti už ale i na Západě, jejichž moto je “zabijte v sobě touhu!” Zní to hezky a celkem logicky, takže dost lidí se proto tímto směrem vydá. Je totiž možné dosáhnout stavu který se nazývá mokša, kdy je člověk na čas osvobozen od této žízně po životě a jaksi vypadne z kola znamenajícího sérii inkarnací. Konečné řešení to ale neznamená. Takový člověk se potom ocitne v některém ze světů, které bývají spojeny buď s určitým způsobem meditace či zbožňování nějakého božství. Zde může zůstat po dlouhý čas a cítit se zde docela spokojeně; nakonec se ale vrátí a začne znovu tam kde přestal.

     Zkusme se opravdu vážně zamyslet nad problémem reinkarnace. Brzy potom pochopíme o čem se často i dosti vášnivě vedou debaty a sice, zda by měla reinkarnace být běžnou součástí základního učení, či má-li být vyhrazena pouze pro ty, kteří se již nacházejí v poněkud pokročilejším stádiu duchovního vývoje? Tyto debaty se zřejmě vedly už mezi křesťanskými duchovními otci na samém počátku křesťanství. Porota tehdy rozhodla (nevíme jestli jednoznačně, spíš ale asi ne), že jakékoliv zmínky o reinkarnaci se k oficiálnímu učení církve nehodí. Následkem toho nám, spíš asi jen nedopatřením, zůstalo na znovuzrození jen několik narážek v Novém zákoně, jako například ta, kdy se učedníci ptají Krista zda ten a ten zhřešil v předchozím životě, když je nyní očividně trestán, atp.

     Pokud naše uvažování nebrzdí materialistické názory, doktrína reinkarnace nám dává hodně smyslu. Vyplňuje mezery, některé z nichž jsou opravdu zející, tolik široké, že je i ortodoxní křesťan či Žid musí také vidět. Přesto je většinou odsune stranou, protože se příliš dobře neslučují a někdy i prudce nesouhlasí s tím, co se dozvěděl ve svých formativních létech v nedělní škole. Na příklad, jak je možné, že někteří lidé postižení od narození těžkými vadami tělesnými či mentálními, jsou schopni se s tímto viditelně vypořádat a to dokonce s veselou a usměvavou myslí? Nevědí snad instinktivně, že pokud by měli mít jen tento jeden jediný život, bylo by to vše beze smyslu, marné, neplodné či přímo nespravedlivé? Přitom takováto zřejmá nespravedlivost některé zdravé lidi dokonce přivádí k zuřivosti a často i způsobuje, že se potom vzdají své víry, odtáhnou se od církve! Naproti tomu, pokud si dovedeme představit, že člověk nějakou vadou těžce postižený, dokáže využít zkušeností nasbíraných tím, že se po celý jeden život musel potýkat s problémy a omezeními a naučil se je překonávat, nemohlo by mu to být nesmírně užitečné v nějakém příštím životě? A už se tu otázky i námitky jen hrnou:

Pravda, chápu to, že všichni z nás zároveň s tím jak stárneme a jak naše těla ztrácejí postupně svou původní pružnost a přizpůsobivost, se musíme naučit vyrovnávat s jistými omezeními, proč ale se to pro některé z nás zmnohonásobuje?
Proč jsou někteří lidé trestáni a nespravedlivě odsuzováni do žaláře, či aspoň vylučováni z veřejného života, zatímco jiným všechno prochází?
Jak může pánbůh dopustit, aby takovýto člověk, který se prolhal a přelezl přes hlavy jiných, jen aby se dostal tam kde je?
Proč tamhle toho, který je přece mnohem lepším člověkem, si nikdo nikdy nevšimne?
Vždyť na tomhle světě není vůbec žádná spravedlnost!
Proč bych se já neměl přidat k těm, kteří žádné morální zákony nectí?
Vždyť je to pravda, vždyť žádný pánbůh stejně být nemůže, kdyby byl, jak by se na tuhle všechnu hrůzu kolem nás mohl dívat?
Konečně, vždyť já tohle nedělám jenom pro sebe, dělám to pro svou rodinu!

     Na takovéto otázky a námitky se ovšem těžko odpovídá, když máte na své straně jen přikázání typu „když on do tebe kamenem, ty do něj chlebem!“ Je jasné, že spravedlnosti v tomto světě se člověk spíš nedočká, že si musí počkat na tu, která je vyššího řádu. Pokud ale připustíme, že je zde něco v nás co smrt nejenom přežívá, ale že si nějaké ty kladné body za některé z našich dobrých skutků můžeme schovat a že bychom můžeme tudíž mít v jiné existenci nějaký prospěch z toho co nasbíráme v tomto životě, vše hned začíná vypadat jinak, lépe, všechno dává najednou víc smyslu! Čímž se dostáváme k další otázce: jestliže je pravdou to, že se sem periodicky vracíme, proč si z těch předchozích inkarnací nic nepamatujeme?

     Vzpomínky na minulé životy
 
     Proč si z těch předchozích inkarnací nic nepamatujeme? Tohle je ta další a velmi často podávaná otázka, která snad každého musí okamžitě napadnout. Je na ni ale jednoduchá odpověď – my si totiž pamatujeme! A pamatujeme si toho hodně, ne ovšem tak, jak bychom si to snad představovali. Co nám z toho současného a také z minulých životů zůstává je jakási esence, vzpomínka na principy, které jsme z minulých inkarnací vytěžili. To je právě to, co z nás činí toho člověka, jakým jsme.
     
      Vezměme si tarotového blázna. Ten si vykračuje bezstarostně a nalehko, pouze si nese přes rameno na konci hole uzlíček. V tom uzlíčku má všechno, co potřebuje pro svou příští inkarnaci. Nemá sebemenší potuchy o tom, že už ten jeho příští krok povede přes okraj srázu, že ho čeká pád, jímž je integrace s hmotou. Psík, představující jeho nižší pudy, se ho sice snaží zastavit, on ale nedbá. Klíč k tomu všemu je raneček, který si náš blázen nese na holi přes rameno. Generace, která je dnes zvyklá pracovat i bavit se s počítači, snad pochopí snadněji o co tu jde. Stejně jako mikroprocesor jemuž se běžně říká „chip“ (neboli odštěpek, střípek), bláznův raneček dokáže pojmout spoustu informací.

     Podobenství je to celkem dobré, ovšem musíme si uvědomit, že informace které si my přinášíme do života nejsou a nemohou být uloženy v tak přesné a obsáhlé formě, jako je tomu u počítačů a že si je nemůžeme na obrazovce vyvolat kdykoliv se nám zachce. Nicméně, máme k nim přístup pokud to potřebujeme, nikoliv sice v ryzí podobě, většinou jen v jakési esenci. Jak jinak by tomu vůbec mohlo být? Představme si, že bychom sebou nesli vše a vláčeli se s tím přes hory a doly, řeky a sedmero moří!  Že bychom přitom měli na zádech batoh s nafukovacím člunem a k tomu ještě táhli za sebou dva lodní kufry, to všechno k prasknutí nacpané zbytečnostmi, banálnostmi a prkotinami, tím vším co jsme kdy posbírali a čehož nám navíc každým dnem přibývá přehršel! Že bychom se denně prohrabovali vším tím, co se dozvídáme z televizních zpráv o zemích, městech a lidech, do nichž nám vůbec nic není, se všemi dopisy nebo emaily, které jsme kdy napsali i nenapsali, poslali či neposlali, všemi knihami, které jsme si kdy v životě koupili, půjčili, vrátili či nevrátili..?

     Možná, že jste viděli film Rain Man, s Dustinem Hoffmanem v hlavní roli. Předlohou k této postavě byl Kim Peek, muž který před několika lety zemřel a který trpěl nemocí zvanou autismus. Tento člověk byl zřejmě schopen si pamatovat veškeré triviálnosti, které za dlouhá léta nasbíral. Problém byl ovšem v tom, že to co si pamatoval bylo opravdu jen to triviální a bezpředmětné. Mohl sice být opravdovou chodící encyklopedií, přitom ale nebyl naprosto schopen toho postarat se sám o sebe a všechno pro něho musel dělat jeho obstarožní otec. O nějakém duchovním vývoji v tomto životě asi nemůže být vůbec žádná řeč, i když něco z této existence přece jen asi musel získat. Co vlastně získal, bude snad vědět jeho ego a nějak se podle toho zachová.

     Kdybychom měli mít tak přesnou, přitom ale omezenou, paměť jakou měl Peek a pamatovali si vše den ze dne, měsíc po měsíci, atd, jistě by nás to přespříliš zatěžovalo. Nicméně, máme přístup k mnoha informacím, o nichž bychom se mohli snad právem domnívat, že jsou pro nás bezpředmětné. Lidé na příklad během hypnotické regrese si dokázali vzpomenout na spousty maličkostí – existují dokonce důkazy o tom, že člověk byl schopen v hypnotickém stavu si pamatovat cestu v metru, kterou vykonal několik let předtím. Přitom si také pamatoval to, jak četl přes rameno spolucestujícího noviny, jejichž obsah dokázal potom přesně opakovat psychiatrovi, který ho zhypnotizoval! To vše se dalo dodatečně ověřit, protože dotyčný dokázal přečíst i datum jejich vydání.

      Lidé, kteří si příliš pohrávají s myšlenkami na reinkarnaci, si zbytečně komplikují životy. Není jich přitom málo – v nedávno uplynulých letech se z toho dokonce stala jakási móda. Lidé se nechávají zhypnotizovat lidmi, kteří často nemají k tomu žádné kvalifikace (člověk by přece jen očekával aspoň diplom lékaře psychiatra...) a riskují přitom, že si přivodí docela slušné mentální problémy. Udělali by lépe, kdyby se víc soustředili na život, který mají před sebou. K tomu zde máme precedent.

 
Camille Corott: Orfeus a Eurydika

     Snad všichni známe mýtus o starořeckém pěvci Orfeovi, který se vydal do podsvětí, aby odtamtud přivedl zpět na zem svou ženu Eurydiku, která zemřela po uštknutí hadem. Příslušné božstvo mu povolilo vstup, jenže s jednou podmínkou. Eurydiku mohl vyvést ze světa stínů pouze poté, kdy slíbil, že se za sebe neohlédne. Orfeus svůj slib nesplnil, ohlédl se zda žena jde za ním a ... Eurydiku ztratil. Ztratil ji ale navždy nebo pouze pro tento jeden život? To nevíme, to už nám stará řecká báje neříká, na tomto místě se končí. Co je celkem jasné – tato legenda, stejně jako biblický příběh o Lotově ženě, který je v mnoha směrech podobný, mají také stejný význam: neohlížej se za sebe, nesnaž se zjistit co se stalo v minulých životech, o nichž ani nevíš jistě zda existovaly, hleď vpřed, jdi směrem vycházejícího slunce. Přesto všechno jsou zde lidé, kteří trvají na tom hledět zpátky za sebe, ohlížet se přes rameno.

      Byl jsem Cézarem?
      Byla jsem Kleopatrou?
      Či snad Nefertiti?
      Či snad jsem to byl já, kdo byl tou Nefertiti?
      Tak! A já jsem byla Cézarem!

     Pokud uvěříme různým „reinkarnalistům,“ musí těch Cézarů a Kleopater běhat i právě v této chvíli po světě na stovky, možná i na tisíce. Skoro každý kdo se o tento předmět byť jen otřel, pravděpodobně na nějakého takového Cézara, Kleopatru, či někoho podobného, někde narazil. A když ne přímo na ně, aspoň na někoho skoro stejně zajímavého či historicky důležitého. Přitom, šance jsou takové, že pokud dotyčný člověk v Římě či v Alexandrii v 1. století n.l. skutečně žil, byl by spíš otrokem, otrokyní, obyčejným vojákem či služkou. Naskýtá se otázka: proč tolik lidí, mezi nimiž se naleznou i někteří celkem dost inteligentní, propadne tak snadno bludům a sebeklamu? Protože nic jiného to být nemůže, aspoň pokud my si uchováváme zdravý rozum.

      Nejprve si je nutné uvědomit, že tím když se pokoušíme nahlédnout do našich minulých životů, vstupujeme tím vlastně do zakázané zóny a že tak činíme pouze na vlastní nebezpečí. Možná, že přímo zakázaná ta zóna úplně všem lidem není, naše smysly tam ale docela jistě nefungují tak, jak jsme na to zvyklí v našem přirozeném prostředí. Něco tu a tam sice zahlédnout můžeme a nejspíš i zahlédneme, budou to ale spíš jen střípky něčeho, o čem si ani nemůžeme být zdaleka jisti zda se to odehrálo v naší minulosti. Mohla to být stejně dobře minulost či i přítomnost někoho úplně jiného, mohl to být nějaký rozmar či přelud, který nám promítl náš mozek. Musíme mít na zřeteli také to, že se můžeme ocitnout v zóně, kterou Carl Gustav Jung nazval „kolektivním nevědomím,“ což je oblast v níž se mohou stýkat a mezi sebou se všelijak mísit části nevědomých myslí mnoha lidí, potenciálně dokonce všech lidí. To co zde vidíme či „zažíváme“ my sami a vnímáme to jako „naši minulou existenci“, se může snadno promíchat s minulou existencí jiných lidí a nejen to, třeba i s jejich budoucností! Výsledkem je kaleidoskop složený z malých obrázků, mezi nimiž mohou, ale také vůbec nemusí být, zlomky nějakého našeho předchozího života.

     Když vstupujeme do této oblasti nacházíme se v podobné situaci v jaké je potápěč, který se bez dýchacího přístroje, bez podmořské kamery a nejspíš i bez zkušeností, spouští do mořských hlubin. Ten má pár minut k tomu, aby objevil a prohlédl si co se dá, než se bude muset znovu vynořit. Zůstane mu z celého dobrodružství celkový dojem, který si sebou přinese na povrch a snad také několik krátkých, jakoby filmových, záběrů, které jeho mozek zaznamenal a které se během nadcházejících hodin budou postupně stávat stále nejasnějšími a mlhavějšími. Podobně jako podmořská oblast, oblast lidského nevědomí je systém, který i když ekologicky vyhrazený a mající své určité platné zákony, je našemu bdělému stavu cizí. Mísí se v něm zlaté rybky, ale i docela obyčejní pulci osobního nevědomí s planktonem kolektivního nevědomí – ty první žijící v mělkých vodách, ti druzí pocházející z větších hlubin. Někde uprostřed toho všeho se ve vodě plácají naše instinkty a naše emoce, jimž esoterik dává jiné jméno než psycholog, aby nás to ještě víc zmátlo. A pokud máme veliké štěstí, možná že k tomu všemu nám někdy trochu jasněji zazní podmořský zvon našeho vnitřního hlasu. Ten, pokud je skutečný, nám nejspíš poví důrazně, abychom odtud co nejrychleji vypadli!

      Můžeme si vybrat tělo k narození?

     Tohle je dosti často kladená otázka a přímá odpověď na ni neexistuje. Lze jen říci, že v případě průměrně či podprůměrně vyvinutého Já, což je momentálně podstatná část lidstva, zde velká možnost výběru není. Místo narození bývá většinou určeno kombinací třech základních faktorů a sice:

     Zákon evoluce, který určuje, že se ego vždy znovu rodí za takových podmínek, aby se mu nabídla příležitost si vypěstovat a zdokonalit právě ty schopnosti, jichž nejvíc postrádá. Karmický zákon, který se například postará o to, že ego, které si nezaslouží ty nejvhodnější podmínky, je také nedostane. Tím pádem se bude muset spokojit až s tím co je příští na řadě, což může být i něco podstatně horšího. Může se potom také jednat i o dost bouřlivý a neurovnaný život, z něhož bude naše Já mít jen poměrně malý užitek. Na mysli musíme vždy mít jedno a sice, že karmické zákony představují pro nás obrovskou a dosud málo probádanou oblast. Svou roli sehrají také osobní vztahy v předchozím životě či životech, které mohou být jak pozitivní tak i negativní.

     Pokud se člověk nicméně už nachází na cestě duchovního vzrůstu, může si potom do jisté míry vybírat, například jakého pohlaví chce být, v které zemi, místě a dokonce i jakým rodičům se má narodit. Bude na tom ale pravděpodobně lépe, když konečná rozhodnutí ponechá na těch, kteří se těmito věcmi zabývají.

     Tážete se nejspíš – a co rodiče? Mohou ti mít nějaký vliv na to, kdo se jim narodí? Přímo si vybírat pochopitelně nemohou. Pokud si ale přejí, aby do jejich rodiny přibylo ego, které je obzvlášť vyvinuté, mohou se vynasnažit o to, aby mohli nabídnout inkarnujícímu se jedinci pokud možno co nejvhodnější podmínky k dalšímu duchovnímu vzrůstu. V takovém případě se pravděpodobnost toho, že se tak stane, podstatně zvyšuje…

      Pochopitelně, že karmické zákony, které zde hrají velikou roli, jsou velmi složité. Každý z nás si sebou táhneme docela slušný náklad špatné karmy a to nás musí jistě zdržovat ve vývoji. Někdy je ale možné si předem vybrat mnohem větší břemeno než jakého by se nám normálně dostalo, pokud nám to ti, kteří mají karmické zákony na starosti, povolí. Zdá se, že je mezi nimi značný počet bytostí, které se jako lidé nikdy neinkarnovaly. Snad proto, aby byly jejich výroky nezaujaté? Jisté je to, že se často inteligentní lidé rodí s různými handicapy, přičemž si mohou, ale také nemusí, být nejasně vědomi toho, že právě takto si to oni sami vybrali. V každém případě, pokud se přes takovýto překážkami naplněný život dostanou, může jim to celkově jen prospět!

     Zobrazené na příštím diagramu máme kauzální tělo, které si v tomto případě představujeme jako kalich. Spodní části kalichu potom představují tělo, paži a ruku člověka. Ten hrábne rukou dolů a po čase ji vytáhne, buď v předem vybraném místě (to v případě poměrně vyvinutého jedince) nebo celkem namátkově, pokud se prostě bude spoléhat na štěstí a hlavně na moudrost karmických činitelů, což asi bude případ většiny z nás. S každým takovým hrábnutím bude ale ruka mít v sobě o něco víc kontroly, v jejích pohybech bude větší účelovost, takže výsledky se budou postupně zlepšovat.

 

      Může se nicméně stát, že vše není tak jak by tomu mělo za ideálních podmínek být. Ruka, tedy inkarnovaný člověk, se v hmotě zahrabe úplně beznadějně. Stane se člověkem naprosto a totálně materialistickým. Může být přitom vysoce inteligentní, to snad je dokonce i pravidlem, postrádá ale duchovnosti, dokonce vším tím co mu vyššími duchovními ideály zavání, jen opovrhuje. Jistě někoho takového znáte. Sám sebe může nazývat praktickým člověkem, který není zbytečně sentimentálním a tam, kde se snad nezachová tak jak by měl, si tímto vše pro sebe dokáže patřičně zracionalizovat. Vše, co není hmatatelné či vědecky prokazatelné, pro takového člověka prostě neexistuje, včetně posmrtného života, o němž se vyjadřuje s ironickým nesouhlasem.

      Jsou zde lidé, kteří si představují, že žádný posmrtný život neexistuje a není jich nijak málo, v dnešní době a v určitých oblastech světa, dokonce slušná většina. Mezi nimi jsou jistě mnozí, kteří sedí na plotě a tajně přitom doufají, že pravdu mají ti kteří o posmrtném životě nepochybují. Možná dokonce, že někteří z těch, kteří tvrdí, že vůbec nic po smrti neexistuje, mají pravdu, tedy pravdu pokud se týče jich samotných. Mám na mysli právě ty případy, kdy vyšší Já nacházející se v kauzální sféře, kde o takovýchto věcech se dají do jisté míry činit podstatná rozhodnutí, prostě usoudí, že spojení s některou z osobností, které jaksi do světa hmoty vypustil, je nutné přerušit. Podobně jako rybář, jemuž se návnada beznadějně kdesi dole zasekla o kořen, může v takovémto případě dojít k názoru, že nejlépe bude to prostě vzdát, vlasec přeříznout a návnadu nechat klesnout ke dnu. Vzít si raději nový vlasec s novou udicí. Jiní lidé sice mohou bez úhony projít nástrahami hmotné existence, jen aby se pro změnu beznadějně zamotali v sítích astrální látky, kde je plně ovládnou emoce a to na úkor všeho ostatního. Tímto vzniklá situace se někdy musí řešit podobně drastickým způsobem.

      Potom se často hovoří o případech “ztracených duší”. Takovýto člověk může ztratit kontakt se svým vyšším Já a je možné, že tato osobnost nemá prostě žádnou budoucnost. Ani v takovýchto případech nemusí ale ještě být všechno úplně ztraceno. Někdy stačí jen okamžité prudké pohnutí mysli, po němž se již téměř ztracené Ego může znovu přiblížit.

      Naše vyšší Já pochopitelně očekává, že z každé inkarnace si něco pozitivního odnese a téměř vždy tomu tak i bývá. Někdy to ale nevyjde a život je více či méně promarněn. Pokud by vliv takovéto nekonvenčně se chovající osobnosti měl příliš drasticky ovlivňovat vyšší Já, potom v jistém bodě může dojít k jeho oddělení od osobnosti, která se tak stává “zatracenou”. V naší analogii je potom ruka jakoby amputována v zápěstí, případně v lokti, dokonce třeba i v rameni. Něco se sice vrátí a je vstřebáno kauzálním tělem, něco “zatraceného” tu ale zůstává a může to činit potíže. Odtud mohou také pocházet mytologické příběhy o vampírech, vlkodlacích, atp. To, co se stalo zatraceným, se prostě snaží udržet naživu za jakoukoliv cenu, obvykle tak, že parazituje na jiných lidech jimž saje krev (pránu), případně i tím, že aspoň na čas ovládne tělo nějakého zvířete.

 

     Tento obrázek by nám měl pomoci si ujasnit jaký poměr má Ego neboli naše vyšší Já vůči osobnostem, které z něho jako jednotlivé inkarnace vycházejí. Úplně nahoře máme nejprve naznačenu linku vedoucí od ještě nemanifestovaného Univerza (neboli v kabale Ajn Sof) k lidské monádě. Ta má trojí aspekt, stejně jako Ego, které je jakýmsi obrazem monády na vyšší mentální rovině manas. Ego potom promítá série jednotlivých osobností. Ty se na obrázku postupně rozšiřují, přičemž ta poslední napravo se ukazuje jako trojúhelník rovno-ramenný, symetricky vyvinutý. Abychom si učinili co nejpřesnější představu o tom co se míní výrazem “osobnost” – tou jsme my, ne ale jen v této hmotné fázi životního cyklu, ale v průběhu tohoto cyklu celého, od sestupu s kauzální roviny do hmotného světa a následného vzestupu přes roviny astrální a mentální, zpět na kauzální rovinu, kde sídlí Ego, naše vyšší Já.

     S tím jak se postupně člověk vyvíjí, vědomí osobnosti se postupně spojuje s vědomím vyššího Já, až ideálně se stanou jediným, vše obsahujícím vědomím. Jinými slovy – v této závěrečné fázi už naše Ego bude vědět velice dobře o tom, co my právě děláme a my naopak si budeme vědomi toho, kam by to vše, co momentálně činíme, mělo směřovat. Člověk, který dosáhl tohoto stavu ve svém vývoji, bude už vnímat celou tuto sérii inkarnací jako jediný, celistvý, dlouhý život.

Pokračování

Copyright © Voyen Koreis 2013