1. Mládí
 2. Cesty
 3. Spiritualismus
 4. Blavatská a Mistři
 5. Blavatská a Olcott
 6. Založení TS
7. Odhalená Isis
 8. HPB a HSO v Indii
 9. Rozpory a obvinění
10. Poslední čtyři roky
11. Smrt v Londýně
12. TS po smrti HPB
13. Úvod k theosofii
14. Theosofická pečeť
15. Lidská těla – principy
16. Éterické tčlo
17. Astrální tělo
18. Život po smrti
19. Mentální tělo
20. Kauzální tělo
21. Skupinové duše
22. Funkce kauzálního těla
23. Planetární řetezce
24. Citáty z Blavatské

Index E-mail  PředmluvaAutorovy stránky Můj bíbrKabala českyHledači azylu

23. Planetární řetězce

 

    Toto jsou ty nejzásadnější otázky, které si lidé kladou:

    Kdo jsme, odkud pocházíme, kam směřujeme? 

    Na samém počátku tohoto seriálu, dříve než jsme si před očima rozvinuli teorie zastávané Blavatskou a theosofií, nebylo možné na tyto otázky nalézt uspokojivou odpověď. V knize o kabale, kterou jsem vydal už před nějakým časem, jsem napsal, že pokud se jedná o náš původ, existují pouze dvě možnosti:

    1. Vše živoucí, včetně každé k tomu náležející části, vzniklo na světě následkem slepé náhody.
    2. Za vším co na sv
ětě existuje, stojí nějaká inteligence.

    Jinými slovy: evoluce či stvoření? Člověk dvacátého století, v němž se tento výraz evoluce nejvíc rozšířil, si pod ním automaticky představil Charlese Darwina a jeho evoluční teorii. Theosofie tuto teorii sice uznává, vidí v ní ale jen část a to poměrně malou část, mnohem širší skutečnosti. Podle většiny Darwinovců se život nějak (i když se neví přesně jak) vytvořil v jakémsi prvotním oceánu, který kdysi na Zemi existoval (snad). Účinkem slunečního záření (nejspíš) a za pomoci elektrických výbojů provázejících neustálé prudké bouře (možná), potom mohly (nějakým způsobem) vzniknout první organické sloučeniny. Vědcům, kteří se o něco takového pokoušeli, se sice podařilo v laboratorních podmínkách vytvořit několik druhů aminokyselin i jiných organických látek, ty ale by ještě musely být nějakým způsobem oživeny. To se až doposud nikomu nepodařilo. Není divu. Bylo vypočítáno, že pravděpodobnost toho aby vznikla taková kombinace, jejíž bezchybnost a dokonalost je podmínkou existence smysluplné informace a tím i života, lze vyjádřit poměrem 1:4    za čímž následuje milión nul! Když uvážíme, že za číslem, které by vyjadřovalo počet vteřin uplynulých od počátku života na Zemi, by se nacházelo pouhých třináct nul, netřeba se touto věcí dále zabývat. Což leckterým Darwinistům” přesto nevadí…

    Stvoření?

    Člověk potřebuje mít nějakou víru. Lidstvo se proto v zásadě dělí na dva tábory věřících. Jedni věří v to, co jsem zhruba popsal v předchozím odstavci, tedy v zásadě v Materialismus. Ti druzí věří ve Stvoření, buď tak jak je nám předloženo v Bibli nebo v některou variantu stvořitelského procesu. Theosof se nezabývá ani jedním ani druhým. Jak jsem již řekl, věří v periodické manifestace vesmíru, který se nachází buď v objektivním či v subjektivním stavu. Jinými slovy řečeno: jedná se zde o proces neustálého střídání se dne a noci, období aktivity a odpočinku. To co se jinde nazývá “stvořením” je tedy pouhé znovuobjevení se něčeho, co zde již bylo. Časový interval je ovšem obrovský, v řádu miliard let. Vše kolem nás je periodické, vše je buď viditelné či ponořené ve tmě, vše se nachází ve stavu bdělosti či spánku, proč tedy by celý vesmír neměl podléhat stejným pravidlům? Jistě, nějak se přitom obchází ta otázka stvoření, kdy podle některých Stvořitel stvořil něco z ničeho. Rozum nám říká, že někde to přece začít muselo! Ve své knize o kabale se o dost podrobněji zabývám touto otázkou, která je ale v zásadě pro nás neřešitelnou, také tím, jak na věc nahlížejí kabalisté, kteří se jí věnují spíš než theosofové. Ajn Sof, což v podstatě znamená “ne nic”, tedy vlastně „něco“, je koncept, který nám kabala nabízí, ovšem k otázce Stvořitele nám to pořád žádnou smysluplnou odpověď nedává. Samotná kabala nakonec také podobné otázky odstavuje na vedlejší kolej; dochází se zde k tomu jedinému rozumnému závěru, že prostě není v dosahu lidské mysli tyto věci pochopit.

 Stejně jako v kabale, také v theosofii je zde pouze jediný univerzální prvek, který je nekonečný, nikdy se nerodící a nikdy neumírající. Pokud ten chceme nazvat Bohem, Stvořitelem, Stavitelem Všehomíru, či něčím podobným, klidně si můžeme posloužit, na věci to nic nezmění. Jedná se prostě o všudypřítomný, věčný, bezmezný, a neměnný princip. Vše ostatní jsou už jenom fenomény neboli rozličné aspekty a proměny toho Jediného, ať už řádu makrokosmického či mikrokosmického, tedy od hierarchie nadlidských bytostí, přes nás osobnosti lidské, až po ty ostatní, k nimž náležejí veškerá zvířata, rostliny i minerály, prostě vše co kolem sebe vidíme. Takže na otázku kdo se nachází za tím, že vesmír je vždy znovu a znovu stvořen, theosof vám pravděpodobně odpoví: nestojí za tím nikdo. Vědec může tento proces nazývat evolucí, filosof emanací, kněz některé z církví boží přítomností, zatímco theosof v něm uvidí univerzální a vše přetrvávající realitu, která periodicky vrhá obraz sebe sama na pozadí nekonečných hloubek prostoru. Tento odraz jediné skutečné reality, který člověk běžně vnímá jako materiální svět, theosofie považuje za pouhou dočasně trvající iluzi.

    Theosofie především nevidí naši Zemi jako to jediné místo kde se život započal, ani jako to místo kde se život skončí. Země je jen jedním z míst kde k evoluci člověka právě dochází; předtím se život vyvíjel jinde a odsud opět přejde jinam.

Planetární řetězce

    Jak jsme si již pověděli dříve, člověk se sestává ze sedmi principů, čili má sedm těl, která jsou vytvořena z jemnějšího a jemnějšího materiálu, přičemž fyzické tělo, které jediné plně vnímáme jako to naše, se v této řadě nachází nejníže. Stejně se to má i s naší Zemí, která také má svých sedm principů, z nichž ten nejnižší je právě tím co nás obklopuje, v čem žijeme. Už u Pythagora, prvního řeckého filosofa o němž bezpečně víme, že tento sedmičkový systém ve svém filosofickém pojetí uznával, nacházíme zmínky o “hudbě sfér”, založené na hudební stupnici o sedmi tónech. Máme také sedm spektrálních barev. Po tom všem nás snad už nepřekvapí dozvíme-li se, že existuje i sedm království přírody a ne jen čtyři, jak se většina z nás domnívá. Nad člověkem, který se zcela jasně odlišuje od zvířat, rostlin a minerálů, se nacházejí další tři tzv. přírodní říše, o nichž běžná věda zatím nic neví, které ale uznávají okultisté.

    I když v kabale i hermetismu jej také nacházíme, Západ se se sedmičkovým zákonem přírody opravdu seznámil až poté, kdy A. P. Sinnett vydal Esoterický buddhismus. Teprve když po jeho smrti vyšly Dopisy Mahátmů A. P. Sinnettovi, svět se dozvěděl odkud tyto vědomosti ve skutečnosti pocházely. V systému, jímž se zde zabýváme, se užívají následující výrazy (aby nedošlo k mýlce, uvádím také odpovídající anglické názvy):

Sedm rovin Vesmíru (anglicky planes)
Sedm glóbů čili světů (globes)
Sedm oběhů neboli období aktivity (rounds)
Sedm lidských ras neboli epoch (races)
Sedm dílčích ras neboli dílčích epoch či větví (sub-races)

     Dále je ještě nutné si ujasnit, že:

    Pod názvem řetězec (chain) se míní systém zahrnující náš fyzický svět a dalších šest jemu příbuzných avšak nám neviditelných světů.
    Oběh (round) je průchod životního impulzu všemi sedmi glóby náležejícími k jednomu řetězci, jinými slovy jedná se o období aktivity toho kterého řetězce.
    Životní impulz (life-impulse, někdy také tide of life, vlna života) značí aktivující princip s jehož pomocí se proud evoluce přemisťuje z jednoho glóbu na další.
    Rasa (epocha) – skupina lidí, která dosáhla určitého stupně evoluce, fyzicky, psychicky a mentálně.

    Evoluční proces člověka se odehrává na sedmi rovinách existence. Osobnost, která vzejde z každé jednotlivé inkarnace, je výsledkem sklonů a schopností, které se vytvořily v průběhu předchozích životů. Dalo by se tedy říci, že během života si člověk schraňuje dědictví nebo vytváří kreditní položku (případně dluh). Obsah tohoto „bankovního konta“, které může být jak pozitivního tak i negativního charakteru, mu bude k dispozici v tom příštím životě.

    Jednotlivé glóby v řetězci odpovídají sedmi principům člověka. Každý z glóbů se tak jakoby stává jevištěm, na němž se objeví a promítnou základní charakteristiky toho předchozího glóbu. Ty se potom mohou začít dále vyvíjet. Když se období aktivity toho kterého glóbu skončí, esence toho co zde vzniklo přechází na odpovídající glóbus v novém řetězci, rovněž o sedmi článcích. Jak si lze snad představit, planetární řetězce, podobně jako lidé, se v průběhu svých “dnů a nocí”, to jest období aktivity a nečinnosti chovají podobně jako lidé. Vytvářejí si své obliby, prožívají svá mládí, stárnou, umírají, znovu se rodí, atp.

 

    Je nutno ještě se zmínit o jedné důležité věci. Zatímco celý vesmír je sedmidílný, za současného stavu vývoje je běžčlověk neschopen toho pouhým svým lidským rozumem proniknout až na nejvyšší tři roviny. Téměř celé drama lidského vývoje se tudíž odehrává na čtyřech nižších rovinách existence. Ze sedmi glóbů pouze jediný, naše Země, se nachází na rovině vnímané plně našimi smysly. Ostatních šest se nalézá na subjektivních neboli vnitřních rovinách, tři z nich na té části oblouku po níž se sestupuje do hmoty, další tři na jeho vzestupné části, po níž se stoupá směrem k větší míře duchovnosti.

 

    Výraz upadhi značí totéž co anglické slovo vehicle, které v tomto smyslu se překládá jako prostředek, přičemž do češtiny se spíš přeloží jako tělo, které jest prostředkem s jehož pomocí se lidská monáda pohybuje po těchto rovinách existence.

    Pokud má člověk porozumět tomu jak planetární řetězec a potažmo i jiné řetězce, fungují, musí především zahodit za hlavu skoro všechno z toho, co se kdy naučil ve škole o historii lidstva. To co se zde běžně učí, zahrnuje totiž jen její žalostně krátký úsek. Navíc je nutné, aby se zbavil všech možných předsudků, jakožto i politicky korektních výrazů a výkladů, zejména tam kde se jedná o lidské rasy a etnické klasifikace. Byli to ovšem hlavně nacisté, kteří v tomto směru prokázali theosofii medvědí službu, když se chopili některých myšlenek a výrazů (pochopitelně jen těch které se jim hodily do krámu) s nimiž o více než půl století před nimi přišla Blavatská spolu s jinými theosofy. Jak ani jinak být nemohlo, nacisté je značně pokroutili. Theosofie nebyla jediná, která tímto nacistickým bláznovstvím utrpěla. Podobně dopadli například i Nietsche se svou filosofií, Wagner s hudbou, atp. To vše a leccos jiného, musí budoucí student theosofie prostě vypustit z hlavy, dřív než se může dát do vážného studia starších theosofických autorů, aniž by mu přitom občas vyvstávaly hrůzou vlasy na hlavě.

    Máme zde tedy sedm glóbů, tři na sestupné části evolučního oblouku, jeden představující naši Zemi a další tři, které v cyklu manifestace teprve přijdou, na vzestupné části vývojové křivky. Z čehož vyplývá, že na naší Zemi jsme v té čtvrté a nejnižší fázi celého vývoje! To byla ta špatná zpráva, ty následující už budou lepší. Stejný počet sedm, mají i tzv. lidské rasy či epochy. Tou nejnižší fází, kdy lidstvo dosáhlo kamenitého dna, byla opět ta čtvrtá, známá rovněž jako epocha atlantská. Současné lidstvo představuje epochu pátou, která už by měla být na vzestupu! To, že ji kdysi theosofové nazvali árijskou rasou, už by nám proto snad tolik vadit nemuselo. Konečně, mohli bychom se přejmenovat a prostě si neříkat árijci. Rudolf Steiner došel v tomto směru nejdál, když ve svých spisech přestal užívat výrazu “rasy” a místo toho se zmiňuje o epochách, což zde raději činím i já.

    Podle theosofické doktríny máme zde v pořadí v jakém se na Zemi objevovaly tyto kořenové rasy neboli epochy:

    1.   epocha polární (také zvaná éterická)

    2. epocha hyperborejská (měla existovat v dnešních polárních oblastech, které ale měly v té době podnebí tropické)

    3. epocha lemurská (na kontinentě zvaném Gonduana, který kdysi existoval v místech kde je dnes Austrálie a jižní části Pacifiku)

    4. epocha atlantská (v bájné Atlantidě, na dnes už neexistujícím kontinentě v oblasti Atlantického oceánu. Tako epocha měla, jako každá jiná, svých sedm větví, v tomto případě tzv. rmoahalskou, tlavatskou, toltéckou, turanskou, semitskou, achadskou a mongolskou.)

    5. epocha árijská neboli současná; má následující větve či dílčí epochy: hindu, arabskou, perskou, keltskou, teutonskou. Šestá epocha se v současnosti vytváří, sedmá se má teprve objevit.

    Rudolf Steiner

    Rudolf Steiner, který se ze všech theosofů a antroposofů těmito otázkami snad nejvíc zabýval, dělí naši současnou epochu na následující dílčí epochy/větve:

    1. staroindická kulturní větev

    2. perská kulturní větev

    3. babylónsko-chaldejsko-egyptská větev

    4. řecko-římská větev

    5. současná  kulturní větev (germánsko-západoslovanská)

    6. kulturní větev (slovanská)

    7. kulturní větev (filadelfská, východoslovanská)

    Šestá větev se údajně teprve vytvoří a to z šesté větve současné epochy na západním pobřeží Ameriky a v Austrálii. Sedmá rasa/epocha se má teprve ve vzdálené budoucnosti vytvořit v oblasti Pacifiku. Z nadcházející šesté větve se proto později bude vytvářet také šestá kořenová rasa/epocha. Systém funguje tak, že příští kořenová rasa se vždy vytváří ze stejně očíslované větve té předchozí kořenové rasy. V praxi to znamená, že naše pátá kořenová rasa se vytvořila z páté větve atlantské rasy, jíž byla větev semitská, někdy zvaná také fénická. Šestá kořenová rasa se tudíž podle Steinera bude vytvářet ze současně se formující slovanské větve.

    Semeno každé nové epochy, kořenové rasy, glóbu, atd., se vždy nachází v té předchozí odpovídající sérii nižší úrovně. Je zajímavé dívat se na to, jak se liší ten původní náhled theosofů pocházejících ze školy Blavatské, od systému Steinerova. Až do té čtvrté, větve-dílčí epochy jsou v zásadě stejné, místo té původně zvané semitskou, uvádí ale Steiner větev germánsko-západoslovanskou, přičemž tu příští už přímo nazývá slovanskou. O slovanském původu Blavatské přitom není pochyb, je ale otázkou, jak dalece se na těchto názvech podepsala místa kde tyto teorie a zájmy lidí s nimi spojených vznikaly – theosofie Blavatské byla dosti často sponzorovaná z Ameriky, Británie a Austrálie. Antroposofie se po Steinerově odtržení od Theosofické společnosti vyvíjela zejména v Evropě. Slovo filadelfie značí bratrskou lásku – Steiner zde zřejmě je optimistický pokud se jedná o výhled do budoucnosti pro lidstvo. Přitom měl po nástupu nacizmu v Německu i jinde veliké potíže a byl nacisty prakticky uštván k smrti. Stěží bychom nalezli lepšího doporučení pro tohoto obdivuhodného člověka!

     Cykly manifestace

    Pokud se jedná o cykly manifestace, zachází theosofie o mnoho dál než například kabala, která se prostě začíná i končí stvořitelským procesem. Theosofická nauka o planetárních řetězcích a manifestačních cyklech, kde cyklus manifestace, tzv. manvantara, je vystřídán údobím bez manifestace, kterému se říká pralaya, během něhož veškerá stvořitelská činnost ustává a vše se stáhne do jediného bodu, je dosti složitá. Jelena Petrovna Blavatská ve své Tajné doktríně, rovněž A. P. Sinnett v Esoterickém buddhismu, společně s jinými theosofickými autory, se shodují v jednom, že totiž v současném cyklu involuce do hmotné existence a následné evoluce, planetární řetězce i planetární cykly a jejich jednotlivé epochy již v minulosti dosáhly toho nejnižšího možného bodu. K tomu došlo ve čtvrtém planetárním řetězci, v jeho čtvrté neboli atlantské epoše. Můžeme tedy držet hlavu vzhůru, protože pouze tím směrem se nyní povede naše cesta.

    Následující výňatek překládám dosti volně z knihy Fundamentals of the Esoteric Philosophy (Základy esoterické filosofie) od G. De Puruckera:

… podle doktríny týkající se našeho planetárního řetězce zde máme sedm kol či oběhů (anglicky „rounds”), což znamená, že cyklus života či vlna života, začíná svůj kurs evoluce na glóbu A (globus theosofů je v zásadě totéž jako sefira kabalistů, i když systém je poněkud jiný), odkud se přesune na glóbus B, glóbus C a glóbus D, jímž je naše Země. Z tohoto nejnižšího bodu se začíná vzestupná křivka, přes E, F, až ke glóbu G. Toto je jeden planetární cyklus. Následuje planetární nirvána, po níž dochází k dalšímu oběhu, ve stejném pořadí, ale na „vyšším” stupni evoluce než bylo předchozí kolo. Mějme přitom na zřeteli, že toto je jedno kolo planetárního řetězce. Každý jednotlivý globus navíc také má sedm cyklů, během každého z nichž vlna života projde sedmi vývojovými fázemi. Po každém z těchto cyklů, mezi posledním glóbem G a glóbem A, jímž se začne příští kolo, máme opět nirvánu. Po velkém cyklu sestávajícím se ze 49 glóbů přichází již zmíněná pralaya, což je nirvána vyššího řádu, jak by se také dala nazvat.

    Jeden z možných způsobů jak znázornit sedmidílný cyklus, jímž procházejí glóby planetárního řetězce, vidíme na předchozí stránce. Má sedm rovin, glóby se nacházejí na čtyřech spodních rovinách. Na třech nejvyšších, na nichž glóby v současnosti existují jen v potenciálu, máme jen trojúhelník.

    Na rozdíl od kabaly, kde se vždy spekuluje o původu a prapočátku všeho, theosofie se vytváření hypotéz o prapůvodu vesmíru a všeho bytí vcelku vyhýbá. Otázka Stvořitele a Stvoření se z našeho hlediska stejně vyřešit nedá, což konec konců uznávají i kabalisté. Stvoření v tom smyslu, že se stvoří něco z ničeho, je pro nás nepochopitelné a nemá tudíž význam se jím zabývat. Protože, co zde bylo dřív, slepice, či vejce? Mytologický pták Fénix, či jeho vejce? Ptáka rodícího se z vejce, žijícího po určitý čas (pro staré Egypťany to bylo tisíc let), měnícího se v popel z něhož povstane nové vejce, atd., to už je pro lidskou mysl mnohem snadnější přijmout, i když úplně se s tím identifikovat také nedokážeme. Naše mozky jsou nicméně ochotny to aspoň přijmout podmínečně, protože různými cykly, těmi většími, jakým je například rok, či menšími, jakými jsou den či týden, procházíme neustále. Proto také lze přijmout periodické a po sobě se opakující manifestace Vesmíru, něco jako universální den a noc, střídání se objektivní a subjektivní reality, střídající se období aktivity a pasivity, bdělosti a spánku. To objektivní, to co právě zažíváme, ovšem už trvá ohromně dlouhou dobu, jistě řádu miliard let. To, co se před tak dávnými časy objevilo, nebylo ale pro theosofa žádným stvořením, pouze znovuobjevením věcí, forem, bytostí, jaké už dříve existovaly. Podobně jako se rodí den a v jeho světle uvidíme věci, které v noci vidět nebyly, které ale předtím již existovaly.

    Jak dlouhá mají trvání tyto periodické manifestace Vesmíru? Theosofie, jak již víme, má svůj základ v sanskrtu, vedických spisech, v esoterickém buddhismu. Znám mnohé lidi, kteří jsou nebo se aspoň nazývají buddhisty, přičemž když se člověk před nimi zmíní o buddhismu esoterickém, nevědí o čem se hovoří. To je celkem normální. Když totiž půjdete do buddhistického kláštera, abyste si o takovýchto věcech mohli podiskutovat s některým z mnichů, i zde se vám může dostat jen prázdných pohledů. Ne docela nutně, ale dosti pravděpodobně. Stačí se jen podívat na ukázku vedické okultní chronologie, abychom aspoň zčásti pochopili proč je tomu tak.

 

 

    Ukazuje se nám zde jeden veliký cyklus, Saura Kalpa neboli jeden Den Bráhmův. Může nám z toho snad být celkem jasné, proč nemá příliš veliký význam dohadovat se tom kdy a jak vznikl vesmír. Jedna zde uvedená jeho manifestace snad postačí. Jak dlouhé trvání mají manvantara či pralaya? Předpokládá se, že oba tyto eóny jsou stejného trvání (měla by zde přece být rovnováha), o tom kolik našich roků trvají nemáme ale potuchy. Gautama Buddha, který hovoří o tzv. maha-kalpě, což je ten nejdelší eón jaký buddhismus uznává a což musí být zřejmě podobné, není-li to přímo totéž jako manvantara, užívá analogií, které nás dovedou k závěru, že se zde zřejmě musí jednat o trilióny let. Zní to fantasticky, musíme si ale uvědomit jednu věc. Čas na jiných rovinách existence se pravděpodobně chová dosti jinak a může proto plynout jiným tempem než jak jsme tomu z našeho pohledu uvyklí. V každém případě je to pro nás celkem nepodstatné a v současnosti irelevantní.

    Podstatné zde je nicméně to, že poté kdy se skončí pralaya, vše se podle theosofů znovu opakuje, ovšem na jiné úrovni a to buď na vyšší, pokud se nacházíme na vzestupné části vývojového oblouku, nebo nižší, pokud se sestupuje do hmoty. Představovat si to můžeme tak, že v tom prvním případě se veškeré tzv. přírodní říše náležející k vlně života posunou o jeden stupeň výše    z toho co se předtím nacházelo na poli vědomí náležejícího minerálům, se v příštím velikém cyklu, v tom sestávajícím se ze 49 glóbů (sedm glóbů procházejících všemi sedmi rovinami), stanou rostliny, to co dříve bylo rostlinami, se přesune do říše zvířat. Ze zvířat se potom stanou lidé a ... z lidí ... kdoví?

    Podle některých se z lidí stanou v příští fázi vývoje devy/andělé, což tak docela neladí s tím, co o těchto bytostech tvrdí kabalisté, že totiž na rozdíl od člověka nemají andělé svobodnou vůli a že jim byly Stvořitelem určeny jisté úkoly spojené s evolucí lidstva. Andělé neboli devy, by také mohli náležet k jiné, paralelní evoluci a mohou mít, kromě pomáhání lidstvu i jiné, nám neznámé úkoly, což je rovněž jednou z teorií mezi theosofy často diskutovanou. Existuje ještě jiná hypotéza, podle níž má člověk, který dosáhne toho bodu v evolučním vývoji kdy se může posunout někam výše (to jest dostane se mu iniciace která je čtvrtá v pořadí, tzv. Arhat), možnost volby a to celkem mezi šesti, případně sedmi, možnými vývojovými směry, které uvádím na jiném místě.

    Uvádím zde také ještě jeden diagram, na něž vidíme jeden z menších cyklů, údajně ten v němž se nacházíme. Pořád je to sice cyklus značně dlouhý, naše mysl by ale měla být přece jen ochotnější jej přijmout.

    Opozdilci

    V každém případě musíme předpokládat, že se my lidé prostě posuneme v příštím cyklu kamsi výše. Ale pozor! Pravděpodobně ne všichni, ale jen ti z nás, kteří splníme předpoklady k tomu, abychom mohli přejít v příštím evolučním cyklu na to, co má následovat nebo na to, co si sami vybereme. Zde se musím vyjadřovat se značnou opatrností, aby nedošlo k omylu a čtenář si z toho nevyvodil, že má postup do dalšího kola jaksi zaručený. Až doposud to totiž mohlo tak vypadat. Jenže, Blavatská v této souvislosti hovoří také o tzv. laggards neboli opozdilcích, kteří se nacházejí v každé z těchto čtyř říší. Tito opozdilci potom dopadnou podobně, jako ti ze školáků, na něž si asi každý z nás pamatujeme, paradoxně většinou lépe než na ty spolužáky kteří se učili dobře, byli chytří a poslušní. Mám na mysli ony krajně fascinující jedince, kteří propadli a museli potom třídu opakovat.

    Analogie školy je zde vůbec vhodná – můžeme se takto prozatímně dohodnout na tom, že dále ve vývoji postoupíme, pokud úspěšně složíme maturitu. Spusťme proto raději oponu milosrdenství nad takovouto scénou!

Saturn, Slunce, Měsíc, Země    

    … jsou názvy těch prvních čtyřech řetězců planet. Jak byste ale tuto řadu doplnili na sedm? Pokud jste se s tímto ještě nesetkali, je dost nepravděpodobné, že byste to dokázali. Takže to teď za vás udělám:

Saturn, Slunce, Měsíc, Země, Jupiter, Venuše, Vulkán.

    Zde se nacházejí na diagramu, na němž vidíme jak sestupuje vlna života do hmoty, odkud později bude opět stoupat. To, co vidíme na levé straně diagramu se už stalo, to na pravé straně se má teprve stát.

 

    Především musím upozornit, že jména planet která zde vidíte, jsou názvy okultní. Tyto nebyly vybrány namátkově, jsou zde jisté souvislosti, jsou zde k tomu důvody. Nebudu se ale pouštět do dlouhého vysvětlování k němuž by zde nebylo místo, pouze zmíním to, že planety (k nimž v tomto schématu patří i Slunce a Měsíc) které na diagramu vidíme, nejsou oněmi planetami které my známe a na něž se každým dnem či večerem díváme. Jsou to jejich éterické formy (v případě Měsíce a Jupiteru), či astrální formy (Slunce a Venuše) a mentální formy (Saturn a Vulkán). Na Zem už v příštím cyklu tohoto řetězce životní vlna nedorazí nejnižším bodem jehož dosáhne bude éterická forma Jupiteru. Ze Země se stane podobně vyčerpaná troska jakou je dnes Měsíc, jehož čas největší slávy nastal a prošel v předchozím cyklu. Takto vyčerpaná zůstane Země ovšem jen do příštího velkého cyklu, kdy nabere sil aby znovu ožila.

    Tři inkarnace Země (spíš bych měl napsat „planety našeho vývoje“ či tak podobně) tedy mají teprve nastat. V názvech, jichž se jim od okultistů dostává, nepanuje úplná jednota, i když na prvních dvou, Jupiteru a Venuši, se autoři celkem shodují. Vulkán je potom planetou, která se má teprve v budoucnosti vytvořit. Někdy se ale jako sedmá planeta v řetězci uvádí Merkur. V každém případě, hovoříme-li o planetách na této rovině, kde se nachází také Saturn, nemáme na mysli skutečné planety, ty které vidíme dalekohledem, ale jejich ekvivalenty nacházející se na té které rovině. Například, Měsíc se v jistém bodě během tohoto oběhu nacházel a Jupiter se bude nacházet v oblasti éterické. Tam se také bude nacházet Země při dalším kole, kdy vše se posune o jednu rovinu výše. To znamená, že během nadcházejícího kola už Země na tuto rovinu, kde je hmota nejhustější, rovinu na níž se o vše musí tvrdě a fyzicky bojovat, nesestoupí. Z inkarnací, které Země zažije v tom příštím kole, tou nejnižší bude pro ni sestup na rovinu éterickou. Znamená to mimo jiné třeba i to, že ti lidé kteří se vyžívají ve sportovních kláních různých druhů, rádi se dívají na boxerské zápasy, či se dokonce s gustem zúčastní hospodských rvaček, si budou muset najít jinou zábavu. Rána pěstí do brady, tak jak ji dovedl uštědřit v salónu na divokém Západě třeba takový John Wayne, tak nějak pozbude smyslu. Ti z lidí, kteří bez takovéto zábavy žít nedokáží, si ale nemusejí zoufat. Pokud budou patřičně lajdačit, do dalšího kola nepostoupí a propadnou ve škole života. Takže nebudou mít na vybranou, budou se muset sem vrátit a za podobných podmínek, v tom příštím velikém cyklu. Nějaké ty roky si ovšem budou na to muset počkat..

Pokračování

Copyright © Voyen Koreis 2013