1. Mládí
 2. Cesty
 3. Spiritualismus
 4. Blavatská a Mistři
 5. Blavatská a Olcott
 6. Založení TS
7. Odhalená Isis
 8. HPB a HSO v Indii
 9. Rozpory a obvinění
10. Poslední čtyři roky
11. Smrt v Londýně
12. TS po smrti HPB
13. Úvod k theosofii
14. Theosofická pečeť
15. Lidská těla – principy
16. Éterické tčlo
17. Astrální tělo
18. Život po smrti
19. Mentální tělo
20. Kauzální tělo
21. Skupinové duše
22. Funkce kauzálního těla
23. Planetární řetezce
24. Citáty z Blavatské

Index  E-mail  Předmluva Autorovy stránky  Můj bíbr Kabala česky Hledači azylu



PŘEDMLUVA


    Před několika lety jsem napsal a vydal knihu o kabale, česky. Byla to pro mne dost velká změna, protože v nedávno uplynulých letech jsem, kromě občasných překladů, psal většinou v angličtině. Je to snad pochopitelné; kabalu a příbuzné předměty jsem zde v Austrálii studoval anglicky, většina literatury je k dostání hlavně v angličtině. Pomalu mi ale začínalo docházet, že bych měl vážně uvažovat o tom napsat knihu o kabale česky, i když už jen proto aby byla společníkem mé do té doby jediné české knihy, jíž je román inspirovaný cestou tarotovými arkánami. Kabala a taroty mají k sobě hodně blízko. Knihu jsem dopsal, vydal a otevřel jsem webové stránky na téma kabaly. Postupem času jsem si všímal, že lidé na tyto stránky začínají chodit a to docela pravidelně. Pochopitelně, že mě to povzbudilo.

    Uvažoval jsem, co dál? Bylo jasné, že musí zřejmě v Česku být dost lidí, kteří se o esoterické náměty zajímají. Někde přece musejí začínat. Odkud jsem začínal já? Čtením knih. Jistě, Austrálie není v tomto směru jako Česko, kde knih v češtině nikdy nemůže být tolik jako jich je zde v angličtině – i když se jedná o dva nepříliš veliké národy. Zde dostanete ale navíc knihy vydané třeba v Británii, v USA, Jižní Africe i leckde jinde. Jistě, víc a víc lidí v mém starém domově umí dnes anglicky, jenže na to studovat knihy tohoto typu se musí umět anglicky opravdu dobře. Vždyť mně samotnému to trvalo dobrých pět let, než jsem byl schopen tento druh literatury číst tak, abych z toho opravdu něco měl! A to jsem byl v denním styku s anglicky mluvícími lidmi!

    Což mě přivádí k mým australským začátkům. Bylo mi už přes třicet, když jsem se ocitl zde v Brisbane, po čtvrt století života v tehdejším Československu a několika dalších letech prožitých v Londýně. Kulturně to jistě byl značný skok zpět, takovýto odchod ze světové metropole do více či méně provinčního australského města. Pokud šlo o divadla nebo galerie, zde jistě nebyl a dodnes není zdaleka takový výběr, o tom nemůže být pochyby. Co tu ale vždycky bylo a co jsem si mohl hned od počátku dovolit, byly knihy! Australané jsou mezi těmi nejnáruživějšími čtenáři na světě; tohle je statisticky prokázané a celkem i pochopitelné, zejména když si člověk uvědomí ty vzdálenosti, dnes sice už ne tak veliké díky rychlejší dopravě, pořád ale značné. Vždyť zde žije na celém kontinentě velikosti přibližně Evropy bez Ruska, jen o několik miliónů lidí víc než jich mívalo bývalé Československo! Z Brisbane do Sydney nebo ze Sydney do Melbourne je to o dost dál než přes celé bývalé Československo. Nebo jako z Prahy do Paříže. Lidé zde proto hned od počátku kolonizace této země byli uvyklí tomu hodně číst, zejména potom ti žijící na venkove. Už jim to zůstalo.

    Když jsem sem přišel, byl jsem právě zralý na to, abych se dal do seriózního čtení. A také do hledání, hledání něčeho, čím by si člověk mohl trochu spravit chuť z toho žalostného, jednostranného výběru, který v tomto směru měl v komunistickém Československu. Tamější režim nebyl nikdy nakloněn ničemu co by se nějak příčilo dialektickému materialismu a toto jistě zanechalo své stopy i u těch lidí, kteří by si to jinak nepřiznali. Také to stále ještě stopy zanechává, což většinou vidí jen vnější pozorovatel. Za mého mládí to ale bylo horší, žádná rovnováha zde nebyla, zejména pokud jde o výchovu a tam to přece všechno začíná. Manželka, rovněž Češka, zažila totéž; pochopili jsme, že nám oběma chybí duchovní dimenze. Řeknu to přímo, tak jak jsem to tehdy cítil: i když za nábožného člověka jsem se nepovažoval, měl jsem materializmu a jemu podřízené filosofie plné zuby!

    K tomu, abychom začali chodit do kostela některé z běžných církví, jsme nedozráli, dokonce ani dnes. Byli jsme ale oba ochotni experimentovat. Když jsme přišli na to, že nedaleko středu Brisbane se nachází spiritualistický kostel, na němž plaketa hrdě hlásá do světa, že zde v roce 1921 měl přednášku Sir Arthur Conan Doyle, tvůrce onoho vždy přísně logicky uvažujícího a určitě žádnou nábožnou potrhlostí nepostiženého Sherlocka Holmese, řekli jsme si, že na tohle bychom se snad měli trochu blíže podívat. Chodili jsme tam, dost nepravidelně, po několik měsíců. Netrvalo ale dlouho a začínalo mi být jasné, že tudy cesta rozhodně nepovede, že spiritualista ze mne nikdy nebude. Podobně jako ze mne nikdo neudělá katolíka, protestanta, či muslima. Bylo to … no bylo to prostě … bylo to chození do kostela.

    Náboženská obec náležející ke spiritualistickému kostelu mi připadala dosti podobná té, jakou naleznete v neděli shromážděnou v jakémkoliv jiném kostele, také obřad byl celkem podobný, jen s tím rozdílem, že poté kdy se skončila hlavní část, nastal čas k tomu, aby se vyřizovaly vzkazy z té druhé strany opony, či ze světa duchů, jak to vidí spiritualisté. Na pódium se postavilo medium, jichž bylo v kongregaci několik (kromě občasných hostujících, někdy i ze zahraničí) a která se střídala tak, aby na každé z nich vyšlo vystoupení asi tak jednou do měsíce. Ve stavu transu či jakéhosi polovičního transu, který se po chvíli soustředění dostavil, začalo medium promlouvat k přítomným. Někdy se medium, či ona netělesná bytost kterou údajně mělo pro tu chvíli zastupovat, dalo do kázání a to ne nepodobnému těm, jaká uslyšíte každou neděli v kdejakém kostele. Jindy se medium zmohlo jen na několik kratších vzkazů přítomným jednotlivcům, kteří se většinou zdáli vědět o co, či o koho, se má jednat. Nebo se tak aspoň stavěli, kdo ví?

    Jednou jsem totiž sám dostal vzkaz od kohosi, jehož medium označilo jako “mladšího muže”, přičemž další popis byl celkem dosti ambivalentní, následkem čehož jsem opravdu neměl sebemenší potuchy o tom, kdo by to mohl být. Řekl jsem si ale, jsi přece mezi spiritualisty, chovej se tedy podle toho, přece je nezklameš! Zachoval jsem se proto nanejvýše diplomaticky, když jsem předstíral, že jakoby vím o koho se asi jedná, takže jsem snad ani mediu, ani té asi tak stovce přítomných, nezkazil radost. Veliký dojem to ale na mne neudělalo. Stávalo se také někdy, že se medium zjevně nacházelo v dobré nebo dokonce i výjimečné formě a vzkazy potom jen pršely; naproti tomu jindy to spojení příliš dobře nefungovalo a bývalo to proto slabší.

    Kromě nedělních obřadů mívali zdejší spiritualisté po večerech také menší kroužky, tak zvané „vývojové“, z nichž některé se scházely v místnostech přidružených ke kostelu, jiné v soukromí. Tyto se zřejmě konaly hlavně proto, aby se mohla objevit nová nadějná media. Pár z těchto setkání jsme se také s manželkou tehdy zúčastnili. Odnesli jsme si z toho všeho některé celkem zajímavé zkušenosti, palčivé touhy po tom stát se spiritualistou jsem tím ale nenabyl. Nepamatuji si již jak přesně k tomu došlo, přes někoho kdo se kolem spiritualistického kostela vyskytoval jsme ale za čas objevili, že se v Brisbane také nachází Theosofická společnost. O té jsem něco již slyšel, moc ale jsem o ní nevěděl.

    Šli jsme se tam podívat v pátek, kdy se tam pořádají pravidelné večerní přednášky. Uprostřed výškových budov blízko středu dvoumiliónového města se krčí něco, co vypadá jako celkem malý domek (vpravo). Je to kulturní památka v koloniálním stylu, postavená někdy uprostřed 19. století. Uvnitř je ale překvapivě hodně prostoru. Je zde knihovna pro členy společnosti, ale i pro ty, kteří si knihy chtějí prostě půjčovat, také prodejna nových knih, přednáškový sál a jiné místnosti. Několik minut nám stačilo k tomu, abychom pochopili, že jsme se ocitli ve společnosti seriózních knihomolů. Knihovna plná literatury jakou člověk těžko nalezne ve veřejných knihovnách na nás udělala dojem, takže jsme si hned zařídili členství, zatím jen pro to půjčování knih. Když jsem se vyptával na podmínky členství ve společnosti, bylo mi rovnou řečeno něco v tom smyslu, že lidé bývají spíš od podání takovéto žádosti existujícími členy odrazováni. Pokud sem prý budeme po nějaký čas chodit a pokud se nám tu pořád bude ještě líbit, potom se třeba k tomu rozhodneme. Chodili jsme tedy pravidelně na páteční přednášky, které byly veskrze zajímavé, takže po několika měsících jsme se rozhodli si ty přihlášky k členství opravdu podat, následkem čehož nám za nějaký čas přišly působivě vyhlížející diplomy z indického Adyaru, kde je hlavní sídlo Theosofické společnosti. Netrvalo to ani příliš dlouho a sám jsem se stal lektorem při pátečních přednáškách. Na tu svou první tam nikdy nezapomenu. Její název byl Religion Named Communism neboli Náboženství zvané komunismus! S tím jsem měl zkušenosti, tak proč se o ně nepodělit ve společnosti podobně smýšlejících lidí?

    Seznam lidí, kteří buď přímo patřili mezi členy Theosofické společnosti nebo k ní měli velmi blízko, je vskutku impozantní. Některá z jmen by člověk celkem očekával, jiná mohou být překvapením. Pro zajímavost zde některá uvedu:

Hudební skladatelé – Gustav Mahler, Igor Stravinskij, Arnold Schoenberg, Jan Paderewski, Alexander Skrjabin, Jean Sibelius, Gustav Holst…

Malíři – Paul Gauguin, Vasilij Kandinskij, Piet Mondrian, Kasimir Malevič, Paul Klee, Jackson Pollock, Marcel Duchamp, Nicholas Roerich, Alfons Mucha, František Kupka…

Vědci – William Crookes, Alfred Russel Wallace, Nicolas Camille Flammarion, Ernst Haeckel, Albert Schweitzer, Albert Einstein…

Autoři – Gerard Encausse – Papus, Ralf Waldo Emerson, Arthur Conan Doyle, William Butler Yeats, W. Y. Evans-Wentz, Lewis Carroll, Maurice Maeterlinck, August Strindberg, Algernon Blackwood, J. B. Priestley, Franz Kafka, James Joyce, Thornton Wilder, T. S. Elliot, D. H. Lawrence, E. M. Forster, Boris Pasternak, Henry Miller, D. T. Suzuki, Kahlil Gibran, Kurt Vonnegut, Jr…

Státníci – Edmund Barton, Mohandas K. Gandhi, Alfred Deakin, George Lansbury, Jawaharlal Nehru, Henry Wallace…

Pedagogové Rudolf Steiner a Maria Montessori, vynálezce Thomas Alva Edison, architekt Walter Burley Griffin, filosofové Herbert Spencer, Bhagwan Das, Jiddu Krishnamurti…

Z Čechů, básníci Julius Zeyer a Otokar Březina, dirigent Rafael Kubelík, skladatel Alois Hába, spisovatelé Josef Váchal a Gustav Meyrink, nakladatel Bedřich Kočí, dramatik českého původu Sir Tom Stoppard…

    Edmund Barton se stal prvním premiérem australské federální vlády. Je známo, že Franz Kafka a Max Brod navštěvovali v Praze přednášky Rudolfa Steinera. Byl zde viděn i Einstein, taktéž někteří z členů spolku Devětsil. Pokud jde o umění, surrealisté, abstraktní malíři a sochaři, architekti, hudebníci, skoro vše originální co vzniklo ve světovém moderním umění zhruba od konce 19. století, až do doby po první světové válce a co se táhne jeho dějinami dodnes, buď přímo čerpalo z theosofie nebo se aspoň o ni nějak otřelo. Ke kulminaci došlo kolem roku 1910. Například Kandinského významný spis O duchovnosti v umění (1911) je jasným svědectvím toho, že jeho autor si dobře prostudoval práce Blavatské, Sinnetta, Besantové, Leadbeatera, atd. Piet Mondrian byl členem TS po větší část života. Kupkovy obrazy už v jeho raném období kolem roku 1890 byly často jasně inspirovány theosofickými myšlenkami; později už přímo založeny na teoriích z theosofie převzatých. Snad vůbec nejzajímavější je to, že všichni čtyři umělci, které jmenují různí teoretikové umění jako možného prvního abstraktního malíře, tj. Kandinskij, Mondrian, Malevič a Kupka (ten je momentálně favoritem), byli theosofy. Na těchto stránkách hodlám proto užít víc z prací těchto umělců; například pozadí k této stránce nám činí jeden z Muchových obrazů.

    Takovéto shromáždění mozků, jaké se najde v Theosofické společnosti hlavně kolem roku 1900, se jen tak nevidí a tito lidé se přece nenechali jen tak pro nic za nic vodit za nos! Už jen proto těm skeptikům, kterých je zejména v Česku nemálo a kteří nad theosofií krčí rameny nebo ještě častěji ji s nemalou jízlivostí a agresivitou napadají, zřejmě musí někde něco velice podstatného unikat. To jsem si říkal, když jsem sám podával přihlášku. Za to "něco" by theosof ovšem dosadil ducha, který vládne nad hmotou. V Česku se materialistické smýšlení začalo usazovat hned po první světové válce, kdy po rozpadu monarchie se stalo náramnou módou vystupovat z církve. Tento druh myšlení během komunistického režimu celkem pochopitelně ještě posílil. Dnes, podle statistických údajů žije v zemi víc lidí, kteří se sami označují za materialisty či ateisty, než kdekoliv jinde na světě. Pro ty, kteří se pro jednou už takto rozhodli, tato kniha asi nebude.

    Po uplynutí více než celého století se zde stále nacházejí nové stopy vedoucí k theosofii. Například autorka knih o Harry Potterovi J. K. Rowlingová, i když to nikde nepřiznává, čerpá často z těchto pramenů a dokonce se v jednom místě zmiňuje o autorce prorocké knihy jménem Cassandra Vablatská – zcela jasně odkaz na Blavatskou. Jakýsi vliv theosofie a především antroposofie – jejího potomka na evropské pevnině, někteří lidé vidí dokonce i v dramatech, která ve 40-tých a 50-tých letech sepsal Karol Wojtyla, později papež Jan Pavel II. O Beatles, kteří projevovali značný zájem o esoterický buddhismus, ani nemluvě. No a konečně nelze také nezmínit to, že aktivním členem Theosofické společnosti nebyl nikdo jiný než Elvis Presley! Třeba jím ještě i je, pokud se potvrdí zprávy o tom, že je naživu, kdo ví?

    O theosofii se toho v Česku mnoho neví, jak jsem už naznačil. Ti ze známějších Čechů, kteří se zabývali spiritualismem a theosofií (to první je sice trochu povrchní, často ale vede k tomu druhému a tudíž do větší hloubky), jako Mucha či Kupka (který měl psychické schopnosti a dokonce se po jistý čas i živil jako medium), k těmto vědomostem obvykle přišli až v zahraničí, například když studovali ve Vídni či v Paříži. Tom Stoppard se v Česku sice narodil, vyrůstal ale a po celý život žije v zahraničí, zejména v Anglii. V Praze existovala lóže TS už před první světovou válkou, později ale zanikla. Prominentnější než theosofie zde ale stejně byla Steinerova antroposofie.

    Za komunistického režimu by bylo ovšem nemyslitelné povolit čemukoliv jinému než marxismem odkojeným myšlenkám špinit stránky režimem povolených knih. Snad se někteří theosofové scházeli tajně. Před tím, než do země zavanuly východní větry, vládli v Česku nacističtí pohlaváři a ti si pro změnu vypěstovali reputaci jakýchsi "okultních feťáků", kteří spolykali cokoliv, hlavně když to zavánělo nějakou mystikou, pokud možno pocházející z Tibetu. Na theosofii se v Česku už jen z těchto důvodů hledělo a většinou stále ještě hledí, okem podezíravým. Informace, které se tu a tam v minulosti objevovaly, bývaly často chybně vykládané, přímo nesprávné, či aspoň neúplné. O tom, jak nacisté dokázali totálně lidem znechutit prastarý a čistý symbol hákového kříže, si povíme později. Jak mnoho toho mohl vědět o theosofii například Jaroslav Hašek je dnes již těžké říci, že věděl aspoň něco je ale zřejmé, když z kuchaře okultisty (čti theosofa) Jurajdy činí zaníceného čtenáře takovéhoto druhu literatury:

   “… kuchař okultista Jurajda odložil svou zamilovanou knížku, překlad staroindických súter Pragnâ-Paramitâ, a obrátil se na zdrceného Balouna, který se ještě více shrbil pod tíhou osudu: „Vy, Baloune, máte bdíti sám nad sebou samým, abyste neztratil důvěru v sebe samotného i důvěru v osud. Nemáte připisovat sobě na svůj účet to, co je zásluhou jiných. Kdykoliv se octnete před podobným problémem, který jste sežral, vždy se ptejte samého sebe: V jakém poměru jest ke mně játrová paštika?“

    Nebyl by to ovšem Švejk, aby takovéto nadsmyslově pojaté vidění dilemat předkládaných nám materiálním světem, jaké se kovaný theosof kuchař Jurajda snaží rozvinout před Balounem, člověkem zcela ovládaným těmi nejnižšími pudy, vzápětí nerozdrobil svými bizarními názory, které jeho tvůrce Hašek zcela jistě pochytal z hovorů u hospodských stolů a jaké můžeme uslyšet leckde i dnes.

    “... kuchař okultista z důstojnické mináže psal dál obšírné psaní své manželce, která za jeho nepřítomnosti počala vydávat nový theosofický časopis ...
    „To raději nám vypravujte,“ řekl účetní šikovatel Vaněk, „o stěhování duší, jako jste to vykládal slečně v kantýně, když jste si rozbil nos.“
    „Vo tom stěhování duší jsem už taky slyšel,“ ozval se Švejk. „Já jsem si také jednou umínil před léty, že se, jak se s vodpuštěním říká, sám budu vzdělávat, abych nezůstal pozadu, a chodil jsem do čítárny Průmyslové jednoty v Praze, ale poněvadž jsem byl roztrhanej a svítily mně díry na zadnici, tak jsem se nemoh vzdělávat, poněvadž mne tam nepustili a vyvedli ven, poněvadž myslili, že jsem šel krást zimníky. Tak jsem si vzal sváteční šaty a šel jsem jednou do musejní knihovny a vypůjčil jsem si takovou jednu knížku o tom stěhování duší se svým kamarádem, a tam jsem se dočetl, že jeden indickej císař se proměnil po smrti v prase, a když to prase zapíchli, že se proměnil v opici, z opice stal se jezevcem a z jezevce ministrem. Potom na vojně jsem se přesvědčil, že něco pravdy na tom musí bejt, poněvadž kdekdo vojáky, když měl nějakou hvězdičku, pojmenoval buď mořskými prasaty, nebo vůbec nějakým zvířecím jménem, a podle toho by se dalo soudit, že před tisíci léty tyhle sprostí vojáci byli nějakýma slavnejma vojevůdci. Ale když je vojna, tak je takový stěhování duší náramně hloupá věc. Čertví kolik proměn člověk prodělá, než se stane, řekněme, telefonistou, kuchařem nebo infanteristou, a najednou ho roztrhne granát a jeho duše vejde do nějakého koně u artilerie, a do celý baterie, když jede na nějakou kotu, práskne novej granát a zabije zas toho koně, do kterýho se ten nebožtík vtělil, a hned se přestěhuje ta duše do nějaké krávy u trénu, z který udělají guláš pro manšaft, a z krávy třebas hned se přestěhuje do telefonisty, z telefonisty...“

    Metempsychóza neboli stěhování duší, ve Švejkem výše podané primitivní formě, zaručeně není součástí theosofické nauky, jak si také na těchto stránkách ukážeme. Reinkarnace, jako součást evoluce lidské duše postupující vzhůru (a tudíž nevracející se ke zvířecím formám), k theosofii patří zcela neodmyslitelně. Věděl ale tohle Hašek? Těžko říci. Z toho, co napsal ve Švejkovi, to dedukovat nelze. Co z toho poznáme je jen to, že nějaké povědomí o existenci theosofie tu v době kolem 1. světové války bylo, když činí kuchaře Jurajdu theosofem a přitom postavou, která rozhodně není nesympatickou.

    Jelenou Petrovnou Blavatskou se to všechno začíná. HPB, jak se jí už za jejího života běžně říkalo (na Západě psala své jméno Helena), byla postavou nanejvýše kontroverzní. Její příspěvek k vývoji moderního světa je obrovský, z velké části ale zneuznaný. Může za to především její povaha, o níž lze říci jen to, že byla nevyzpytatelná. Zdá se, že ti lidé, kteří se s ní denně či aspoň často stýkali, mívali o ní mnohem lepší mínění než ti, kteří se s ní nikdy třeba ani osobně nesetkali a znali snad jen něco málo z některých jejích knih. Nemyslím si ale, že ten kdo si opravdu pozorně přečte aspoň jednu z jejích stěžejních prací, by si mohl o Blavatské kdy myslet něco v zásadě špatného. Pokud by nebyl úplně zaslepený materialistickými a ateistickými názory, v kterémžto případě tyto stránky nejspíš opustí po přečtení několika řádků. O hodně se tím připraví.

    Jsou lidé, kteří stále jen budou vzdychat po Newtonovi, Darwinovi, či třeba Edisonovi, v nichž vidí jakousi záruku starého materiálního světa. Nevědí přitom nebo možná vědět nechtějí, že Newton se s velkou intenzitou věnoval alchymii, že Darwin chtěl původně být knězem a ke konci života že popřel, že by kdy byl ateistou, nanejvýše agnostikem a že Edison se dokonce stal členem Theosofické společnosti brzy po jejím založení, což dokazují jeho dopisy jejím představitelům Blavatské a Olcottovi z roku 1878.

    Fyzika moderní doby s vědci jimiž byli Wolfgang Pauli, Max Born, Niels Bohr, Max Planck i jiní, se začíná spíš podobat poezii metafyzických básníků. Geniální vědec Albert Einstein věděl jistě své, když v roce 1935 doporučil svému kolegovi Wernerovi Heisenbergovi, aby měl Tajnou doktrínu Blavatské vždycky po ruce, pro případ, že by potřeboval inspiraci.


Copyright © Voyen Koreis 2013